Michael CONNELLY

Michael CONNELLY

Zrádný měsíc

Ta světově proslulá kakofonie chamtivosti a lačnosti, která se rozléhala všude kolem nich, překračovala všechnu snesitelnou míru. Ale do jejich světa proniknout nemohla.

Odtrhla pohled od jeho očí, ale jen na tak dlouho, aby se stačila podívat před sebe, najít svou sklenku a zvednout ji ze stolu. Byla prázdná kromě pár kostiček ledu a jedné třešničky, na tom však nezáleželo. On rovněž pozdvihl sklenici, možná v ní zůstal tak jeden hlt piva a trochu pěny.

„Na to, že je konec,“ pronesla.

Usmál se na ni a přikývl. Miloval ji a ona to věděla.

„Na konec,“ začal, ale potom se na chvíli zarazil. „Na život tam, kde je místo pouště oceán.“

Vrátila mu úsměv a dotkli se sklenkami. Zvedla tu svou ke rtům a třešnička se jí skutálela do úst. Se zalíbením sledovala, jak se mu tmavý knírek ojínil pěnou od piva a jak si ji stírá hřbetem ruky. Milovala ho. To oni se postavili proti celému všiváckému světu a vzali šanci do svých rukou.

Úsměv z tváře jí zmizel. Šla na to špatně, pomyslela si.

Jak ale mohla tušit, že on bude reagovat právě takhle a kategoricky jí zakáže jít nahoru. Měla počkat, až bude po všem, a teprve potom mu to říct.

„Maxi,“ ozvala se a hlas jí zněl velmi vážně. „Nech mě, ať to udělám. Fakticky si to moc přeju. Naposled.“

„V žádným případě. Teď je to na mně. Já jdu nahoru.“

Dole z kasina se ozval výskot a byl natolik hlasitý, že prorazil i bariéru obklopující jejich království. Otočila se a

uviděla alespoň dvoumetrákového Texasana, jak křepčí na konci jednoho stolu určenému ke hře v kostky právě pod balkónkem vyčnívajícím nad kasino. Nebyl sám. Zřejmě využil nabídky „neváhej a zavolej“, a tak se vedle něj vlnila žena s načesanými vlasy, která jako společnice návštěvníků zdejších heren působila už v době, kdy se Cassie v Tropu objevila poprvé.

Cassie pohlédla zpátky na Maxe.

„Nemůžu se dočkat, až tady odtud vypadnem. Co kdybych ti dneska dělala aspoň zeď?“

Max pomalu zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou. Tohle zvládnu sám.“

Postavil se a ona k němu vzhlédla nahoru. Byl to ten nejkrásnější a nejpřitažlivější muž. Všechno se jí na něm líbilo, i ta malá jizva pod bradou, z které mu nikdy nerostly vousy.

„No, už je čas jít,“ mrkl na ni a usmál se.

Otočil pohled ke kasinu, projel ho očima, ale na ničem je nezastavil, dokud jimi nedoputoval nahoru k balkónku.

Cassiiny oči sledovaly jeho pohled. O parapet balkonu se opíral muž oblečený celý v černém a zíral dolů do herny jako kněz z kazatelny na shromáždění svých oveček.

Pokusila se o úsměv, ale nějak se jí tentokrát nedařilo zvednout koutky úst nahoru. Jako by něco nebylo v pořádku.

Nejspíš to způsobila změna jejich plánu. Skutečnost, že si prohodili role. Uvědomila si, jak silně touží po tom, aby

mohla jít nahoru, a jak moc bude postrádat vzrušení, které jí taková akce dokáže rozproudit v krvi. Věděla, že jde jedině o její vlastní ego, ne o Maxe. Nesnažila se ho chránit, jen byla sobecká. Chtěla ještě naposled pocítit to napětí, omamnější než nějaká droga.

„Ať už se stane cokoliv,“ pokračoval Max, „ozvu se ti, hned jak to bude možné.“

Teď už se úplně zamračila. Loučit se takovýmhle způsobem, v tak negativním duchu, to nikdy nebyla součást rituálu.

„Co se děje, Maxi? Proč jsi tak nervózní?“

Pohlédl na ni dolů a pokrčil rameny.

„Asi že je konec, řekl bych.“

Nasadil nepříliš zdařený úsměv, pohladil ji po líci a sklonil se k ní dolů. Políbil ji na tvář a rychle přesunul rty k jejím ústům. Rukou sáhl pod stůl, kde, ve skrytu před zvědavými pohledy, přejel prstem nahoru po vnitřní straně Cassiiny nohy, sleduje šev jejích džin. Potom se bez jediného slova narovnal a odešel z haly restaurace. Kráčel přes kasino směrem k výtahům a ona ho sledovala pohledem. Neotočil se. Tohle byla součást rituálu. Nikdy se nedívat zpátky.

1

Inzerovaný rodinný dům na Lookout Mountain Road stál až na samém konci pozemku, co nejdál od vozovky, a choulil se tam ke strmému svahu kaňonu, který se nad ním tyčil jako ochranný val. Díky této poloze se před čelní stranou domu se širokou verandou rozprostíral koberec zeleňoučké trávy a táhl se až k bílým plaňkám plotu oddělujícího pozemek od ulice. Nebylo právě běžné, aby se domy v Laurel Canyon pyšnily travnatou plochou takových rozměrů, ať už vepředu nebo v zadním traktu, a navíc ještě tak rovnou. Nejspíš to bude právě tenhle trávník, který sehraje klíčovou roli při prodeji domu.

Jak bylo oznámeno v realitní inzerci Timesů, mohli si zájemci prohlédnout nemovitost dnes od 14.00 do 17.00

hod. Cassie Blacková zajela k chodníku za deset minut dvě.

Na příjezdové cestě nestála žádná auta, a ani dům nejevil žádné známky života. Bílý stejšn volvo, který, jak věděla, patřil majitelům domu a obvykle parkoval venku, byl pryč.

Netušila ovšem, jestli je pryč i jejich druhé auto, černé BMW, protože vrata u garáže byla zavřená. Ale domnívala se, že když tam stejšn nestojí, nejspíš s ním jeho vlastníci odjeli a prohlídky se nezúčastní. To jí vyhovovalo. Takhle to pro ni bude snazší. Nebyla si totiž jista, jak by se zachovala, kdyby byli s holčičkou doma a ona si měla prohlížet dům v jejich přítomnosti.

Cassie čekala v autě, ale když už byly dvě hodiny a nic se nedělo, začala se znepokojovat. Napadlo ji, že si špatně zapamatovala časové údaje, nebo, což by bylo ještě horší, že dům již někdo koupil a prohlídku zrušili. Vedle na sedadle otevřela Timesy, v nabídce nemovitostí vyhledala inzerát a znovu si ho přečetla. Čas souhlasil. Nezmýlila se. Vyhlédla okénkem na ceduli s nápisem NA PRODEJ umístěnou uprostřed trávníku a srovnala jméno realitní firmy na ní uvedené s firmou v inzerátu. Byly shodné. Vyndala z kabelky mobil a pokoušela se dovolat do realitky, ale bez úspěchu. Ani ji to nepřekvapilo. Volala přece z Laurel Canyon a bylo téměř pravidlem, že v hornatých oblastech kolem Los Angeles mobilní telefony obvykle nefungovaly.

Protože neměla jinou možnost než čekat a potlačovat vzrůstající obavy, prohlížela si alespoň dům, který stál za tabulí nabízející ho na prodej. Podle inzerátu to byl tzv.

klasický kalifornský bungalov postavený v roce 1931. Od novějších domů v okolí se lišil nejen tím, že byl umístěn až vzadu u svahu, na co nejvzdálenějším místě od vozovky, ale na rozdíl od nich se vyznačoval i osobitým stylem. Byl menší než většina sousedních domů, jeho projektanti viditelně kladli důraz na volné prostranství a na otevřenou dispozici obytné budovy. Půdorysy okolních staveb, které vznikly později, zabíraly téměř celou výměru pozemku; zřejmě pod vlivem názoru, že pro bydlení je nejdůležitější prostor uvnitř.

Starobylý bungalov měl šedivou sedlovou střechu, z které se zvedala dvě vikýřová okna. Cassie věděla, že jedno je od ložnice používané manžely a druhé od dětského pokoje.

Dřevěné obložení stěn bylo napuštěné červenohnědým lakem. Široká veranda se táhla po celé délce domu a hlavní vchod uzavíraly jednoduché francouzské dveře. Rodina, která zde žila, většinou nechávala v oknech i ve dveřích přes den spuštěné žaluzie, ale dnes byly vytažené nahoru a Cassie viděla do obývacího pokoje. U stropu v něm svítilo hlavní světlo.

Travnaté prostranství otevírající se před domem rozhodně skýtalo spoustu místa pro různé venkovní aktivity a hry. U

levého okraje pozemku stála dětská prolézačka a hned vedle

ní dřevěná houpačka. Cassie věděla, že děvčátko žijící v domě se nejraději houpe zády k domu a obličejem k ulici.

Mnohokrát ji napadlo, zda v tom, jak holčička sedí, není nějaký skrytý význam, který by třeba dokázal odhalit psycholog.

Prázdná houpačka visela bez pohnutí. Na trávě ležel opuštěný míč a o kousek dál červené autíčko. Jako by čekaly, až si jich děvčátko zase všimne. Cassie si pomyslela, že místo ke hraní může být jedním z důvodů, proč se rodina stěhuje. Laurel Canyon sice stále ještě zůstával v rozrůstajícím se velkoměstě ostrůvkem klidu v moři násilí, i když na tom celé Los Angeles nebylo s bezpečností nijak valně. Ale ani v v té nejklidnější čtvrti nebylo žádoucí, aby si dítě hrálo na zahrádce pár kroků od silnice, odkud mu hrozilo zranění, nebo se mohlo objevit jiné nebezpečí.

V inzerátu se o tomhle problému, týkajícím se zahrady, vůbec nezmiňovali. Cassie opět pohlédla do novin a přečetla si jeho text.

ZVEME VŠECHNY ZÁJEMCE!

Zvážíme každou vaši nabídku!

Klasický kalif. bungalov z r. 1931, prostorný obývací pokoj s jídelnou, obytné podkroví, velká zahrada.

Nutno vidět. Při rychlé koupi sleva možná.

Cassie si všimla cedule Na prodej asi před třemi týdny, když při běžné jízdě se zákazníkem projížděla kolem domu.

To zjištění jí změnilo život v peklo, v noci vůbec nemohla spát a ve dne se soustředit na práci. Za ty tři týdny neprodala jediné auto. Ještě nikdy se jí nestalo, že by se po tak dlouhou dobu nepodílela na zisku firmy.

Pokud věděla, dnes se prohlídka domu koná poprvé. Proto ji znění inzerátu tak zaskočilo. Proč majitelé s prodejem tak pospíchají? Vždyť ačkoliv se dům na trhu s nemovitostmi objevil teprve před třemi týdny, už nyní jsou ochotni snížit cenu! To přece není normální.

Tři minuty po oznámeném začátku prohlídky zajel na příjezdovou cestu k domu hnědý sedan volvo a zastavil.

Cassie ho tu nikdy neviděla. Vystoupila z něj štíhlá, tak pětačtyřicetiletá blondýna. V praktickém, ale vkusném oblečení. Otevřela kufr auta, vytáhla z něj ceduli s nápisem Prohlídka nemovitosti a vydala se s ní k chodníku. Cassie si v zrcátku na stínítku v autě zkontrolovala vlasy, zvedla ruku a přitáhla si paruku těsněji k hlavě. Vystoupila ze svého porsche a došla k ženě, která právě připevňovala oznámení k plotu.

„Vy jste Laura LeValleyová?“ zeptala se Cassie, když si předtím přečetla jméno realitního agenta na tabuli s nápisem Na prodej.

„Jo, osobně. Přijela jste si prohlídnout dům?“

„Jestli je to možné?“

„Jistě. Jen co to tady pověsím, mužem jít dovnitř. Ten váš poršák nevypadá špatně. Úplně nový, co?“

Ukázala na nevyplněnou nálepku dealera, která byla vepředu místo čísla vozu. Cassie sundala poznávací značky už doma v garáži. Takové bezpečnostní opatření. Nevěděla, zda si realitní agenti náhodou nezaznamenávají čísla aut, aby podle nich mohli vypátrat jejich majitele, a předem si tak prověřit zázemí potenciálních kupců. O něco takového Cassie nestála. Z téhož důvodu se rozhodla použít paruku.

„No, jak se to vezme,“ odpověděla. „Pro mě nový je, ale z druhé ruky. Loňský rok výroby.“

„Parádní bouráček.“

Boxster vypadal zvenku zachovale, ale ve skutečnosti to byla ojetina s padesáti tisíci kilometry na tachometru, se stahovací střechou, která při dešti prosakovala, a s CD

přehrávačem přeskakujícím pokaždé, kdy auto najelo na sebemenší nerovnost na vozovce. Cassiin šéf, Ray Morales, se dohodl s majitelem vozu, že do konce měsíce přijde zaplatit, jinak že porsche vystaví v salonu a nabídne k prodeji. Do té doby ho Cassie směla používat. Nečekala ale, že by od toho chlápka kdy uviděli alespoň pěťák. Dívala se na jeho záznamy. Zaplatil prvních šest splátek, každou se zpožděním, a potom se zavázal k šesti dalším. Ray udělal chybu, že si od něj vzal úpis, když s ním ten člověk neuspěl v žádné bance. To už bylo jasné znamení. Ale on šéfa přesvědčil, aby úpis přijal a dal mu klíče. Raye pěkně štvalo,

že se nechal napálit. Osobně se pak přišel pokochat, když přitáhli Boxster do boxu pro auta neplatičů, který byl vybudován na svahu s výhledem na Sunset Plaza.

Žena z realitky se vrátila k autu, vyndala z něj kufřík a po cestě dlážděné kameny se vydala s Cassií k verandě v průčelí domu.

„Budou majitelé doma?“ nasadila Cassie lehký konverzační tón.

„Ne, nebudou. Vlastně je lepší, když při prohlídce nejsou.

Každý se může kouknout, kam chce, a říct, co si doopravdy myslí. A nikoho se tím nedotkne. Víte, ne všichni mají stejný vkus. Někdo si třeba myslí, že je dům úžasný, a druhý ho považuje za hnusnou pastoušku.“

Cassie se ze slušnosti zasmála. Došly ke vchodovým dveřím a LeValleyová vylovila z kufříku malou bílou obálku, ze které vyndala klíč. Zatímco odmykala, pokračovala v rozhovoru.

„Máte nějakého vlastního realitního agenta?“

„Ne. Zatím se jen tak snažím zorientovat.“

„No, je dobré, když člověk ví, co je na trhu. Jste v současné době sama vlastníkem?“

„Prosím?“

„Jestli máte nemovitost? Prodáváte ji?“

„Jo tak. Ne, mám dům jen pronajatý. Ale nějaký chci koupit. Něco menšího, jako je tohle.“

„Děti?“

„Ne, jsem sama.“

LeValleyová otevřela dveře a nejprve hlasitě pozdravila, aby se ujistila, že dům je doopravdy prázdný. Když se nikdo neozval, pokynula Cassii, aby vstoupila dovnitř.

„Tak tenhle by pro vás byl perfektní. Má jen dvě ložnice, ale obývací prostor v přízemí je až neskutečně veliký a přímo navazuje na verandu. Podle mě je k sežrání. Uvidíte.“

Vešly do domu a LeValleyová si položila kufřík na podlahu. Potom napřáhla ruku ke své případné zákaznici a znovu se představila.

„Karen Paltyová,“ zalhala Cassie, když si potřásaly rukama.

LeValleyová rychle vypočítala všechny klady a výhody domu. Vytáhla z kufříku stoh letáčků s informacemi o nabízené nemovitosti a jeden Cassii podala, aniž by se na chviličku zarazila ve výkladu. Cassie občas přikývla, ale svou průvodkyni sotva vnímala. Místo toho očima přímo hltala všechen nábytek a zařízení, jež patřily rodině žijící v domě. Dlouze vždy ulpěla pohledem na fotografiích rozestavěných na různých stolcích a skříňkách a rozvěšených po zdech. LeValleyová jí navrhla, ať si dům zatím projde sama, ona že mezitím připraví na stole v jídelně podpisový arch a informační letáčky.

Dům byl ve vzorném pořádku a Cassii napadlo, jak velký podíl na tom má návštěva potenciálních kupců. Prošla krátkou chodbičkou a po schodech se dostala nahoru do

podkroví, kde byly dvě ložnice a koupelna. Udělala pár kroků do ložnice rodičů a rozhlédla se kolem. Místnost měla velké vikýřové okno, které vedlo směrem ke strmému, skalnatému svahu kaňonu vzadu za domem. Zezdola se ozvala LeValleyová. Zdálo se, že přesně ví, kam se Cassie dívá a co si myslí.

„Sesuvy půdy tu nejsou problém. Žádné laviny kamení.

Tady to pohoří tvoří vyvřelá žula. Pravděpodobně tu stojí nějakých deset tisíc let a, věřte mi, nikam se nechystá. Ale pokud máte o nemovitost vážný zájem, potom bych vám doporučovala, abyste si nechala udělat geologický posudek.

Pokud byste dům koupila, líp by se vám v noci spalo.“

„Dobrý nápad,“ zavolala Cassie dolů.

Už viděla dost. Vyšla z ložnice a přešla chodbu do dětského pokoje. Také tato místnost byla naklizená, ale celou ji zaplňovaly sbírky plyšových zvířátek, panenek Barbie a různých hraček. V jednom rohu místnosti stál malířský stojan s kresbou školního autobusu provedenou křídami. V jeho oknech byly čárkami naznačeny dětské postavičky a autobus parkoval před budovou, v jejíž garáži stála dodávka s červeným křížem. Požární stanice, záchranáři. Dívka byla zručná kreslířka.

Cassie se podívala do chodby, aby se ujistila, že zástupkyně z agentury ještě nejde nahoru, a přešla ke stojanu. Rychle prolistovala ostatní kresby. Jedna zobrazovala dům s velikým zeleným trávníkem v popředí.

Před domem byla cedule s nápisem Na prodej a vedle ní stála holčička. Tělo i končetiny jen z čárek, ale naprosto čitelná dívčí postava. Z úst se jí linula bublina s nápisem Béé béé. Cassie si obrázek dlouho prohlížela, než se konečně odtrhla a začala se věnovat zbytku pokoje.

Na levé stěně visel zarámovaný plakát na animovaný film Malá mořská víla. Vedle bylo z velkých dřevěných písmen složené jméno JODIE SHAW, z nichž každé mělo jednu barvu duhy. Cassie stála uprostřed pokoje a tiše se všechno snažila vtisknout do paměti. Oči jí padly na fotografii v malém rámečku, která stála na bílém prádelníku. Byla na ní usmívající se dívenka s Micky Mousem uprostřed davu návštěvníků Disneylandu.

„Pokoj jejich dcery.“

Cassie téměř nadskočila, když se hlas za ní ozval.

Otočila se. Laura LeValleyová stála ve dveřích. Cassie vůbec neslyšela její kroky. Možná ji realitní agentka považuje za podezřelou a záměrně se připlížila po schodech, aby ji nachytala při krádeži nebo bůhvíjakých nepřístojnostech.

„Roztomilé děcko,“ pokračovala LeValleyová, aniž by se jí v hlase ozval stín podezření. „Setkala jsem se s ní, když jsem prodej jejich domu dostala na starost a byla se tu poprvé podívat. Myslím, že je jí šest nebo sedm.“

„Pět. Skoro šest.“

„Jakže?“

Cassie rychle ukázala na zarámovanou fotografii na prádelníku.

„Alespoň mi to tak připadá. Pokud je tedy ta fotka z poslední doby.“

Otočila se, zvedla ruku a mávnutím obsáhla celou místnost.

„Mám neteř, které je také pět. Tohle by mohl být její pokoj.“

Čekala další otázky, ale LeValleyová žádné neměla.

Cassii její prořeknutí naštěstí prošlo. Agentka se už věnovala své profesi.

„Teď bych vás požádala, abyste mi napsala vaše jméno a telefon. A nechcete se ještě na něco zeptat? Ráda vám odpovím. Dokonce mám s sebou formulář kupní smlouvy, kdybyste se snad rozhodla plácnout si hned na místě.“

Poslední větu pronesla s úsměvem. Cassie jí ho oplatila.

„Teď ještě ne,“ odpověděla. „Ale dům se mi líbí.“

LeValleyová se obrátila a scházela dolů po schodech.

Cassie se vydala ke dveřím, aby ji následovala. Když vešla do chodby, ještě jednou se ohlédla a prolétla pohledem sbírku plyšových zvířátek usazených na polici nad postelí.

Holčička viditelně dávala přednost psům. Potom spočinula pohledem na kresbě na malířském stojanu.

Dole v obývacím pokoji jí LeValleyová podala podložku s podpisovým archem. Cassie na něj napsala Karen Paltyová, jméno své kamarádky z doby, kdy, jak by se tak

řeklo, dělala do karet. Za něj připojila telefon s hollywoodskou volačkou a adresu na Nichols Canyon Road.

Vrátila list s podložkou ženě z agentury, která si hned napsané údaje přečetla.

„Víte, Karen, jestli tenhle dům není právě to, co hledáte, máme tady v kaňonu několik dalších nemovitostí a vůbec by mě neobtěžovalo, kdybyste si je chtěla prohlédnout.“

„Dobře, to by bylo fajn. Ale nejdřív si to musím nechat projít hlavou.“

„Jo, jasně. Pak mi dejte vědět. Tady je moje vizitka.“

LeValleyová jí nabídla obchodní vizitku a Cassie si ji vzala. Oknem z obývacího pokoje zahlédla, že k chodníku zajíždí za Boxster nějaké auto. Další potenciální kupec.

Usoudila, že pokud se chce ještě něco dozvědět, musí se zeptat teď, dokud je se ženou z realitky sama.

„Z inzerátu v novinách je patrné, že Shawovi s prodejem domu pospíchají. Nevadilo by vám, kdybych se zeptala proč? Myslím, jestli tady s tím místem není třeba něco v nepořádku?“

Už uprostřed otázky si Cassie uvědomila, že pojmenovala majitele. Další chyba. Ale pak si vzpomněla na jméno z dřevěných písmen v dívčině pokoji a uklidnila se. Pokud si jejího prořeknutí LeValleyová všimla, bude mít pro ni vysvětlení.

„Ach ne, to nemá s domem nic společného!“ rozhodila žena odmítavě rukama. „Manžela přeložili a oni se nemůžou

dočkat, aby se přestěhovali a zařídili si nové hnízdečko.

Jestli to tady rychle prodají, mohli by odjet společně, a on by se tak nemusel vláčet sem a tam. Po pravdě řečeno, měl by to trošku z ruky.“

Cassii se podlomila kolena. Pocítila, jak jí srdce ztuhlo strachem. Potřebovala se posadit, ale přemohla se. Zůstala stát a jen si na zkamenělé srdce položila ruku. Přitom si uvědomovala, že se jí své pocity nedaří skrývat.

Měl by to trosku z ruky.

„Není vám něco?“ zeptala se LeValleyová.

„Ne, to nic není. Jen jsem měla minulý týden chřipku a…

však víte.“

„Ano, a moc dobře. Měla jsem ji před pár týdny. Bylo to strašné.“

Cassie se podívala stranou a tvářila se, jako by studovala, jak vypadá zdivo u krbu.

„A kam že se to až stěhujou?“ navázala na konverzaci zdvořilou otázkou a snažila se, navzdory strachu, který ji uvnitř spaloval, aby jí hlas zněl normálně.

Zavřela oči a čekala, naprosto jistá tím, že teď už ji LeValleyová prokoukla a ví, že si nepřišla kupovat dům.

„Do Paříže. On se zabývá dovozem módního oblečení a firma na něm chce, aby byl nějaký čas přímo u pramene.

Nejdřív plánovali, že si dům nechají, případně ho pronajmou. Ale myslím si, že pak si nejspíš uvědomili, že už se stejně nevrátí. To víte, Paříž. Kdo by tam nechtěl žít?“

Cassie otevřela oči a přikývla.

„Paříž…“

Realitní agentka pokračovala téměř spikleneckým tónem.

„To je taky důvod, proč je zajímá jakákoliv nabídka.

Jestli totiž prodejní cena nedosáhne výše odhadu nemovitosti, firma jim uhradí rozdíl. Pokud to tedy bude rozumná částka. Tím pádem zájemce, který udělá rychlou, i když ne příliš vysokou nabídku, má šanci, že se stane šťastným majitelem. Potřebujou odtud vypadnout co nejdříve, aby tam mohli dát dcerku do některého z letních jazykových táborů. Tak by se naučila francouzsky a v září by mohla jít bez problémů do školy.“

Cassie tu vábivou prodejní agitaci vůbec neslyšela. Dívala se na temný otvor v krbu. Tisíce ohňů v něm plápolalo a zahřívalo dům. Ale teď bylo ohniště vyhaslé a kouřem zčernalé cihly studené. Cassii bylo, jako by se dívala do svého vlastního srdce.

V tu chvíli věděla, že se běh jejího života změní. Dlouho žila jen ze dne na den a přísně si zakazovala jen po očku se podívat na zoufalý plán, který se po celou tu dobu vznášel na horizontu jak lákavá fata morgana.

Bylo jí jasné, že nastal čas se k horizontu vydat.

2

V pondělí přišla Cassie do Hollywood Porsche na desátou tak jako obvykle, zalezla do své kancelářičky za výstavní místností a začala pracovat. Zkontrolovala si seznam klientů, kteří jí volali během víkendu, prošla si současný stav poptávky na internetu a nakonec se začala věnovat průzkumu nabídek, aby pro jednoho náročného zákazníka vyhledala veterána značky Speedster. Většinou jí ale myšlenky utíkaly k oné životně důležité informaci, kterou se dověděla během prohlídky domu v Laurel Canyon.

Pondělky se vždycky zdály nekonečné. Nic se nedělo.

Občas se objevila nějaká zapomenutá kupní smlouva, případně bylo nutné dokončit papírování z víkendu, ale pravidlem bylo, že jen málokdy se do výstavní místnosti otevřely dveře a vešel nový, koupěchtivý zákazník.

Autosalon byl umístěn na Sunset Boulevard půl bloku od Cinerama Dome. A protože pondělní kšefty obvykle bývaly na nule, šéfovi firmy Rayi Moralesovi ani nevadilo, když se občas Cassie odpoledne vytratila a zašla si do kina. Pokud si s sebou ovšem vzala pager, aby jí mohl zavolat, kdyby se snad se zákazníky čirou náhodou roztrhl pytel. Ray vlastně vždycky dělal Cassii pomyšlení: začal už tím, že jí dal tuhle práci, aniž by na ni měla dostatečnou kvalifikaci. Věděla, že jeho motivace není až tak nesobecká. Určitě si jednou bude

chtít vybrat, co jí teď tak laskavě poskytuje. Cassii spíš překvapovalo, že se za deset měsíců, co je tady, ještě ani jednou nepokusil inkasovat.

Ve firmě Hollywood Porsche se prodávaly nové i ojeté vozy. Jako elévovi mezi šesti prodejními agenty připadaly na Cassii pondělní směny a měla na starost všechny záležitosti spojené s prodejem po internetu. To druhé jí vůbec nevadilo, protože během svého pobytu v ženské věznici v High Desert absolvovala počítačový kurz a zjistila, že se jí ta práce líbí. Přišla na to, že raději jedná se zákazníky nebo s prodejci z jiných obchodních zastoupení prostřednictvím internetu než osobně.

Hledání kvalitního veterána Speedster dopadlo úspěšně.

Cassie objevila vůz požadované značky u jedné firmy v San José. Byl to kabriolet z roku 1958 a zdálo se, že je ve slušném stavu. Cassie domluvila, že jí přes noc pošlou fotografie a všechny technické náležitosti. Potom nechala zákazníkovi vzkaz, že se zítra odpoledne může zastavit a snímky si prohlédnout, anebo, hned jak přijdou, mu je nechá poslat do úřadu.

Jedinou dnešní předváděcí jízdu měla naplánovanou těsně před polední přestávkou. Zákazník patřil k těm, které Ray nazýval „hollywoodští erekti“, což byl odborný termín, jenž pro tento typ zákazníků sám vymyslel.

Ray vytrvale, dalo by se říct až fanaticky, sledoval v hollywoodských bulvárních plátcích všechny příběhy o

bezvýznamných nulách, z nichž se přes noc stal pan Někdo.

Většinou to byli spisovatelé, kteří se vynořili z bezútěšného bahna chudoby díky tomu, že o jejich knihu nebo scénář projevilo zájem některé filmové studio. Jakmile jednou Ray chytil stopu, už ji nepustil. V ročence spisovatelů si zjistil adresu, případně ji vymámil od svého kamaráda, který byl zaměstnán v Úřadu pro registraci voličů. Potom na ni nechal z vyhlášené prodejny Sunset Liquor Deli doručit láhev Macallan Scotch whisky, samozřejmě se svou navštívenkou a přiloženou gratulací. Ve více než polovině případů to zabralo. Obdarovaní se Rayovi sami ozvali a nijak se návštěvě jeho autosalonu nebránili. Stát se totiž vlastníkem porsche mělo v hollywoodských poměrech zhruba stejný rituální podtext jako přijetí dospívajícího domorodého chlapce mezi dospělé lovce někde v džungli. Obzvlášť pro osoby mužského pohlaví na prahu dvacítky a to, jak se zdálo, byli téměř všichni začínající scenáristé
. Ray tyhle zákazníky přenechával svým prodejcům, aby jim tak dopřál procenta z každého uskutečněného prodeje.

Dnešní předváděcí jízdu měla Cassie podniknout se spisovatelem, jenž měl v kapse čerstvou předběžnou smlouvu uzavřenou s Paramount Pictures na vytvoření sedmi charakterů postav. Ray věděl víc než dobře, že Cassie za poslední tři týdny neprodala jediný vůz, a s radostí jí takovou tutovku „přihrál“. Ten pisálek se jmenoval Joe Michaels a zajímal se o nový Carrera Cabriolet, což je

bourák, který, tedy i s celým vybavením, přijde na dobrých 100 000 dolarů. Cassiin podíl z prodeje by pokryl její životní náklady přinejmenším na měsíc.

Cassie se usadila za volant a s Joem na vedlejším sedadle vyjela po Nichols Canyon nahoru na Mulholland Drive a po klikatící se vozovce zamířila s porschem na východ.

Sledovala tím již vyzkoušenou strategii. Jízda prudkými zátočinami Mulhollandu obvykle probouzela v mužích představy, ve kterých se mísilo opojení ze skvělého vozu se sexem a pocitem vlastní síly. Každému zákazníkovi se tady rozbřesklo, co všechno je vlastně na prodej.

Tak jako obvykle tu nebyl žádný provoz. Kromě pár občasných motorkářů patřila vozovka jen jim. Cassie přidala plyn a zařadila vyšší rychlost. Občas pohlédla na Michaelse, aby viděla, zda se mu na tváři náhodou neobjevil výraz, který by prozradil, že už je zralý na podepsání kupní smlouvy.

„Pracujete teď na nějakém filmu?“ zeptala se Cassie.

„Dělám druhou verzi scénáře pro film s policejní tematikou.“

To, že místo obvyklého výrazu krimithriller použil termín film, obzvláště když šlo o film o policajtech, bylo dobré znamení. Ti, kteří své umění brali vážně, což znamenalo, že měli peníze, mluvili vždy o filmech, ať už šlo o jakýkoliv žánr.

„Kdo v něm hraje?“

„Role zatím nejsou obsazeny. To je také důvod, proč se ještě předělává scénář. V původní verzi skřípaly dialogy, tak mě požádali, abych se na ně podíval.“

Jako přípravu na předváděcí jízdu si Cassie ve Variety přečetla článek o jeho první smlouvě. Psalo se v něm, že Michaels je čerstvým absolventem filmové fakulty na USC a natočil patnáctiminutový film, který přihlásil do jakési soutěže sponzorované cenami a vyhrál. Cassie mu nehádala víc než pětadvacet. Zajímalo by ji, odkud ty své dialogy bude čerpat. Nevypadal, že by se ve svém dosavadním životě setkal s policajtem, natož s kriminálníkem. Usoudila, že se nejspíš poučí v televizních seriálech nebo v jiných filmech.

„Nechcete se teď ujmout řízení, Johne?“

„Jsem Joe.“

Další trefa. Schválně ho oslovila jiným jménem, aby viděla, jestli ji opraví. To by znamenalo, že se bere pěkně vážně a má silně vyvinuté ego, což je, pokud jde o potenciálního kupce luxusního automobilu, docela dobrá kombinace.

„Tedy Joe.“

Zajela na vyhlídkovou plošinku nad přírodním amfiteátrem Hollywood Bowl. Vypnula motor, zatáhla brzdu a vystoupila. Došla k okraji vyhlídky a nohou se opřela o bezpečnostní svodidlo. Sklonila se a na černé pracovní botě značky Doc Marten si převázala tkaničku.

Potom se naklonila dopředu a zadívala se do prázdného areálu v hloubce pod sebou. Na Michaelse se ani neohlédla.

Nebylo to třeba. Měla na sobě přiléhavé černé džíny a pod rozepnutou světlemodrou košilí bílé tričko bez rukávů. Byla si vědoma, že vypadá dobře, a její radar jí bezpečně oznámil, že mladík sleduje pohledem ji, místo aby okukoval auťák. Projela si prsty světlé vlasy, které si kvůli paruce nechala ostříhat hodně nakrátko. Nečekaně se prudce otočila a zachytila jeho upřený pohled. Rychle s ním uhnul a zadíval se někam za ní, na siluetu města tonoucího v růžovém smogu.

„Tak co si myslíte?“ zeptala se.

„Myslím, že design je skvělý,“ odpověděl Michaels. „Ale člověk si to nejdřív musí vlastnoručně osahat, aby si byl stoprocentně jistý.“

Zasmál se. Ona se také zasmála. Oba se vznášeli na stejné vlně.

„A co vám v tom brání?“ přimhouřila oči a dala si záležet, aby její odpověď vyzněla dostatečně dvojsmyslně.

Vrátili se k vozu a Cassie se posadila na místo pro spolujezdce. Zůstala sedět trochu bokem, ramenem opřená o opěradlo, aby byla k řidiči otočená tváří. Sledovala, jak zvedá k volantu pravou ruku a pátrá po klíčcích a zapalování.

„Na druhé straně,“ poznamenala.

Klíčky našel v zapalování na palubní desce vlevo od volantu.

„To je jen taková stará tradice,“ vysvětlovala. „Ještě z doby, kdy Porsche vyráběl závodní auťáky. Bylo to kvůli tomu, aby člověk mohl nastartovat levou rukou a pravou už měl připravenou na rychlostní páce. A vyrazit jako blesk.“

Michaels přikývl. Cassie si nesčetněkrát ověřila, že tahle historka vždycky zabere. Netušila, jestli je na ní alespoň zrnko pravdy, prodávala ji tak, jak ji slyšela od Raye, ale přesto ji pokaždé vyprávěla. Věděla, že mladík vedle ní si už v duchu představuje, jak takovým příběhem oslní nějakou přítulnou hvězdičku, kterou nabalí někde na Sunset Strip.

Nadějný spisovatel nastartoval a nepravidelnými přískoky a s naříkající převodovkou vycouval z odpočívadla zpátky na vozovku. Ale pár pohybů řadicí pákou mu stačilo k tomu, aby se seznámil s jemnostmi rychlostní skříně, a od té chvíle se hladce proplétal proslulými serpentinami Mulhollandu.

Cassie pozorovala výraz jeho obličeje. Když sešlápl na rovince plyn a během pár vteřin se na tachometru objevila stočtyřicítka, snažil se potlačit úsměv. Ale ve tváři se mu usadil zvláštní výraz. Ten ukrýt nemohl. Znala ten výraz a věděla, jak se cítí. Někoho vzrušoval pocit rychlosti a síly, druhý k tomu potřeboval něco jiného. Pomyslela si, jak už je to dlouho, kdy jí podobné pocity dokázaly rozžhavit krev až někam nad bod varu.

Cassie nakoukla do své kanceláře, aby zkontrolovala, zda se jí na stole nenahromadily nějaké vzkazy. Žádné růžové papírky tam nebyly. Prošla výstavní místností, prstem přejela po střeše vystaveného vozu Cab 96 a prošla účtárnou do šéfovy pracovny. Když vešla dovnitř, Ray Morales vzhlédl od nějakých papírů na stole a sledoval pohledem, jak na desku s klíčky od jejich vozů věší klíček od Carrery, se kterou byla na předváděcí jízdě. Věděla, že od ní čeká zprávu, jak to probíhalo.

„Nechal si pár dnů na rozmyšlenou,“ řekla s očima upřenýma na věšáčky před sebou. „Ve středu mu brnknu.“

Obrátila se ke dveřím a chystala se odejít. Ray pustil pero mezi papíry a s křeslem se odsunul od stolu.

„No tak, Cassie, co to má znamenat? Vždyť ten mladíček už byl na háku! Jak ti mohl vyklouznout?“

„Nic takového,“ protestovala rozzlobeně Cassie. „Jen si to chce promyslet. Ne každý se rozhodne hned po první jízdě. Ten auťák těch sto tisíc ještě vydělá.“

„Takový poršák s takovým kupcem obvykle ano. Jenže tihle erekti nemají co myslet. Ti mají kupovat. Kruci, Cassie, to byla tutovka. To vím jistě, vždyť jsem ho měl na drátě. Víš, co si myslím? Že ty je nějak psychicky odrazuješ.

Musíš s nima zacházet, jako by to byli příští Cecil B.

deMillové, a ne aby se cítili frustrovaní kvůli tomu, co jsou teď.“

Cassie si rozhořčeně založila ruce v bok.

„Nechápu, Rayi, co mi to tu vykládáte. Snažím se jim ty auťáky prodat, a ne jim koupi rozmluvit. Rozhodně jim nezpůsobuju nějaké psychické trauma. A pochybuju, že by některý z těch mladíků vůbec tušil, kdo je Cecil B. deMille.“

„Tak Spielberg, Lucas, kdokoliv. To je fuk. Ale v tom je to umění, Cassie. To je to, co jsem ti vždycky říkal, když jsem tě do všech těch fíglů zasvěcoval. Když z tebe cítí obdiv a sex, potom mají pocit, že oni drží otěže v rukou.

Když jsi sem přišla, tak jsi v tom byla dokonalá. Dokázala jsi udat… kolik… pět, šest vozů za měsíc. A teď, nevím, co se stalo.“

Než Cassie odpověděla, na chvíli se zahleděla na stůl před sebou. Ruce si zastrčila do kapes. Věděla, že má pravdu.

„Nejspíš je to tak, Rayi. Budu s tím muset něco udělat.

Jen jsem teď nějak trošku mimo.“

„A proč?“

„Nevím.“

„Nechceš si vzít na pár dnů volno?“

„Ne, díky, to zvládnu. Ale zítra nejspíš přijdu pozdě.

Musím se zase ukázat ve Van Nuys.“

„Jasně, žádný problém. A jak to jde tam? Ta ženská ti už nevolá, ani sem za tebou nechodí.“

„Jo, tam to klape. O mojí kurátorce neuslyšíte, dokud nešlápnu vedle.“

„Tak by to mělo zůstat. Bezva.“

Něco v jeho tónu ji zneklidnilo, ale pak to pustila z hlavy.

Uhnula očima a podívala se na papíry na psacím stole.

Všimla si, že na stohu dokumentů po šéfově levé ruce leží zpráva o zásilce.

„Máme něco na cestě?“

Ray sledoval její pohled a přikývl.

„Jo, dorazí to příští úterý. Čtyřikrát Boxster, tři Carrery, dvě z nich jsou kabriolety.“

„Skvělé. Už víte barvy?“

„Carrery jsou bílé. Jeden Boxster je taky bílý, druhý ledově bílý, další je černý a ten poslední, myslím, žlutý.“

Vzal dokument do ruky a studoval ho.

„Jo, žlutý. Bylo by fajn, kdybychom je udali ještě dřív, než přijdou. Meehan už má smlouvu na jednu Carreru.“

„Uvidím, co se s tím dá dělat.“

Mrkl na ni a zasmál se.

„Správně, beruško!“

Zase tu byl ten tón. A mrknutí. Začalo jí docházet, že Ray si konečně začne vybírat poplatky za všechny své dobré skutky. Zřejmě čekal, až se Cassie dostane na dno a bude mít pocit, že si v takové situaci příliš vybírat nemůže.

Dlouho už to odkládat nebude a ona se bude muset zamyslet nad tím, jak to zvládnout. Ale teď ji momentálně trápily docela jiné a důležitější věci. Nechala ho v kanceláři a vydala se do své vlastní.

3

Kalifornský úřad pro výchovně nápravná opatření, oddělení kurátorů a služeb pro veřejnost, měl své kanceláře v jednoposchoďové budově ve Van Nuys. Byla to šedivá stavba z betonových, prefabrikovaných bloků, která se krčila ve stínu honosné budovy Městského soudu. Nenápadný, těžko popsatelný exteriér úřadu byl zřejmě navržen v souladu s tím, čemu sloužil: klidnému začlenění propuštěných vězňů do všedního života.

Rovněž interiér byl přísně účelový. Jeho dispozice vycházela ze stejné strategie, jakou vůči davům uplatňují v zábavních parcích, ovšem zdejší návštěvníci nedychtili tak nedočkavě po tom, co je čeká na konci fronty. V

nekonečném labyrintu uliček, vymezených v chodbách a v čekárnách silnými provazy, stály dlouhé řady bývalých odsouzenců a pomalu se sunuly požadovaným směrem.

Jedna fronta vedla k registraci příchozích, druhá k testům moče, další ke kurátorům, zkrátka v budově nezůstalo jediné místečko, kudy by se nevinula nějaká fronta.

Při každé návštěvě kurátorky měla Cassie Blacková pocit, že tady podléhá hlubší depresi než ve vězení. Během pobytu v High Desert se nacházela ve stavu, který bývá ve sci-fi filmech nazýván hibernací, tedy uměle navoděným zimním spánkem, a jíž se musí podrobit cestující vesmírných lodí,

protože návrat na Zem trvá příliš dlouho. Tak si alespoň Cassie připadala. Dýchala, ale vlastně nežila; pouze přežívala díky naději, že dříve nebo později všechno skončí.

Očekávání vytoužené svobody jí pomáhalo překonávat všechny deprese. Ale oddělení kurátorů, to už byl život za vězeňskou zdí. Tvrdá realita, které se nedalo uniknout.

Zaneřáděné, přecpané, nelidské prostředí. Smrdělo to tu zoufalstvím a ztracenými nadějemi. Většina příchozích, šourajících se tady ve frontách, to nedokáže. Jeden po druhém se dostanou zase zpátky. To zkrátka patřilo k životu, který si vybrali. Jen několik jich vytrvá, zůstane na svobodě.

A Cassie, která si přísahala, že k těm vytrvalcům bude patřit, se pokaždé, když jednou za měsíc zapadla do tohoto prostředí, ocitla ve stavu hluboké deprese.

V úterý v deset hodin dopoledne už měla za sebou frontu k registraci a teď stála ve frontě na čurání. V ruce držela plastikový kelímek. Až na ni přijde řada, sedne si na bobek, aby do nádobky dodala obsah, zatímco pracovnice úřadu, které se tu vzhledem k jejím monitorovacím povinnostem neřekne jinak než čumbába, bude pozorně sledovat, zda moč proudící do kelímku je skutečně vlastní.

I když čas ubíhal pomalu, Cassie se na nikoho nedívala a s nikým se nedávala do řeči. V případě, že se fronta dala do pohybu a ti zezadu se začali tlačit, nechala se pouze postrčit dopředu. Vzpomínala na dobu, kdy byla ve věznici a kdy, jakmile potřebovala být sama, se uzavřela do svého nitra a

vesmírnou lodí řízenou automatickým pilotem se nechala unášet zpátky k Zemi. To byla jediná cesta, jak se z High Desert dostat. A tady odtud taky.

Cassie se vtlačila do malé kóje, kterou její kurátorka Thelma Kibbleová nazývala kanceláří. Tady se jí dýchalo lépe. Už to měla skoro za sebou. Na téhle pouti po všech místních atrakcích byla návštěva kurátorky poslední zastávkou.

„Tak tady ji máme…,“ zaburácela žena za psacím stolem.

Jakpak se daří, Cassie Blacková?“

„Díky, Thelmo, jde to. A co vy?“

Thelma Kibbleová byla mohutná černoška, jejíž věk se Cassie nepokoušela nikdy odhadnout. Po široké tváři se jí vždy rozléval příjemný výraz a Cassie ji měla upřímně ráda navzdory okolnostem, za kterých se poznaly. Nedalo se s ní snadno vyjít, ale byla spravedlivá. Cassie věděla, jaké štěstí ji potkalo, když se po přeložení z Nevady dostala právě ke Kibbleové.

„Nestěžuju si,“ odpověděla kurátorka. „Ani nemám na co.“

Cassie seděla na židli vedle psacího stolu, který byl celý pokryt stohy spisů, z nichž některé byly až pět centimetrů tlusté. Na levé straně stolu stál na výšku postavený pořadač s nálepkou RTC, který pokaždé zaujal Cassunu pozornost.

Věděla, že RTC znamená reinternace a spisy v pořadači

patří ztracencům, kteří svůj boj prohráli a znovu se ocitli ve vězení. Zdálo se, že ten pořadač je vždycky plný, a jak to tak vypadalo, odrazoval Cassii od uklouznutí víc než cokoliv jiného v nápravném procesu.

Kurátorka si otevřela Cassiinu složku a vyplňovala měsíční hlášení. Tohle byl jejich rituál: krátké osobní setkání a odpovědi na otázky v dotazníku.

„Co sis to udělala s vlasama?“ zeptala se Kibbleová, aniž by vzhlédla od předtištěného formuláře.

„Měla jsem pocit, že to chce nějakou změnu. Třeba se dát na ježka.“

„Změnu? To se tak nudíš, že najednou potřebuješ nějakou změnu?“

„Ne, já jenom…“

Dokončila věru pokrčením ramen a doufala, že se z toho vyvlékla. Mohlo ji napadnout, že jakmile použije slovo změna, okamžitě tím u kteréhokoliv kurátora vyvolá zvýšenou pozornost.

Kibbleová k sobě obrátila zápěstí a podívala se na hodinky. Jejich čas téměř vypršel.

„Čurací test bez problémů?“

„Jasně.“

„Fajn. Něco, o čem by sis chtěla promluvit?“

„Ani ne.“

„A co v práci?“

„No, jako v práci. Vždycky to tam tak nějak chodí, ne?“

Kurátorka zvedla obočí a Cassie litovala, proč nezůstala u jednoslabičných odpovědí. Znovu zbytečně zamávala rudým hadrem.

„Víš, Cassie, celou dobu si vozíš zadek v takovejch bezva bourákách. Lidi, co sem choděj, takový auta akorát mejou.

Ale nestěžujou si.“

„Vždyť já si taky nestěžuju.“

„Tak co tedy?“

„Ale nic. Jo, řídím fantastická auta, to je fakt. Ale nepatří mi. Já je prodávám. A v tom je rozdíl.“

Thelma Kibbleová vzhlédla od spisů a chvíli si Cassii upřeně prohlížela. Z řady vedlejších kójí se ozývala nesourodá směsice hlasů a vznášela se ve vzduchu.

„Tak copak tě trápí, děvenko? Na nějaký blbosti nemám čas. Rozdělila jsem si vás na obtížně zvládnutelný delikventy a snadno zvládnutelný delikventy. A kdybych tě měla přesunout mezi ty první, tak to by mě fakt trefil šlak.

Na něco takovýho přece nebudu plejtvat energií.“

Bouchla do jedné hromady spisů, aby svým slovům dodala váhu.

„A doufám, že ty taky ne,“ zadívala se na Cassii.

Cassie věděla, že pro skupinu obtížně zvládnutelných delikventů platí zostřený kurátorský dohled, tedy častější návštěvy tady v úřadě, každodenní ohlašování se telefonem a namátkové kontroly kurátora doma i v zaměstnání. Její život na svobodě, i když zatím jen na podmínku, by začal

připomínat pobyt v cele a Cassie věděla, že tohle by nezvládla. Rychle zvedla ruce v konejšivém gestu.

„Moc se omlouvám, Thelmo, promiňte. Nic se neděje, fakt. Jenom mám… no, jenom prožívám takové období, víte?“

„Ne, nevím. O jakém období to mluvíš? Povídej.“

„To nejde. Nemám pro to slova. Cítím se jako… no, každý den je jako ten druhý. Nevidím žádnou budoucnost, protože všechno je pořád stejné.“

„Tak podívej se, děvenko. Co jsem ti říkala, když jsi sem přišla poprvý? Opakováním se vytváří stereotyp. Stereotyp je sice nuda, ale zase ti vymejvá mozek, a když moc nepřemejšlíš, zase se tak snadno nenamočíš. A ty přece nechceš mít problémy, Cassie Blacková?“

„Samozřejmě, že ne, Thelmo. Ale víte, je to, jako že jsem se dostala ven z vězení, ale někdy se cítím, jako že jsem pořád zavřená. To není…“

„Není to co?“

„Nevím. Není to fér.“

Náhle se v jedné z vedlejších kójí ozval výbuch kleteb.

Nějaký návštěvník hlasitě protestoval. Kibbleová se postavila a dívala se přes přepážku, co se tam děje. Cassie zůstala bez hnutí sedět. Věděla, o co jde. Někoho posílají do vazební cely, protože porušil některé z pravidel nezbytných pro propuštění na podmínku. Při každé její návštěvě tady k jednomu nebo dvěma takovým případům docházelo. Nikdo

se do lochu nevrací potichounku jako beránek. Cassii už tyhle srdceryvné scény dávno přestaly zajímat. V místě, jako je tohle, se nemohla starat o jiné, ale jen o sebe.

Po chvilce si Kibbleová zase sedla a opět svou pozornost soustředila na Cassii. Ta doufala, že kurátorka zatím zapomněla, o čem spolu mluvily, ale takové štěstí neměla.

„Tak co? Viděla jsi to?“ zeptala se jí Kibbleová.

„Slyšela. To mně stačí.“

„Taky doufám. Protože nějaký průšvih a budeš tu ječet ty.

Rozumíš?“

„Perfektně, Thelmo. Vím, co by se stalo.“

„To je dobře, protože tady nejde o to, aby byl život fér, abych použila tvoje slova. Férovost s tím nemá co dělat. Ty jsi byla odsouzená podle zákona, a to ti nikdo neodpáře, děvenko. Trošku jsi mně nahnala strach a měla bys ho mít sama ze sebe. Zatím sis z tý dvouletý podmínky odkroutila deset měsíců a už mi tady skučíš. To se mi vůbec nelíbí.“

„Lituju, omlouvám se.“

„A už mě neštvi. Ty lidi tady,“ ukázala na spisy, „mají podmínku na čtyři, pět nebo šest let. Někteří i na víc.“

Cassie přikývla.

„Já vím, vím. Měla jsem štěstí. Ale nemůžu si pomoct.

Pořád mě napadají takové věci, víte?“

„Nevím.“

Kibbleová si složila mohutné paže přes prsa a opřela se vzadu o židli. Cassie s obavami sledovala, jestli opěradlo

vydrží nápor takové hmoty, ale zdálo se, že ano. Žena si ji měřila přísným pohledem. Cassie si uvědomila, že udělala chybu, když se jí pokouší otevřít své nitro. Střežila si ho víc než svoje soukromí a nikdy do něj svou kurátorku nepozvala. Ale rozhodla se, že když už ji teď pustila přes práh, může klidně pokračovat dál.

„Thelmo, můžu se na něco zeptat?“

„Kvůli tomu jsem tady.“

„Víte… existuje něco jako mezinárodní smlouvy nebo dohody týkající se propuštěných na podmínku?“

Kibbleová zavřela oči.

„O čem to vlastně mluvíš?“

„No, jako jestli bych mohla být převedená třeba do Londýna, Paříže nebo někam jinam?“

Kibbleová otevřela oči, potřásla hlavou a nevěřícně se na ni dívala. Předklonila se dopředu a židle těžce dopadla na podlahu.

„Připadám ti snad jako agent z cestovky? Ty si odpykáváš trest, děvenko. Chápeš to? Ty si nemůžeš jednoduše říct, Ach, mně se to v Kalifornii nelíbí, měla bych to zkusit ve Francii., Slyšíš, jak šíleně to zní? My tady nepořádáme žádný poznávací zájezdy ani prázdninový pobyty.“

„Jo, jasně, já jsem jen –“

„Měla jsi štěstí, že tě sem převedli z Nevady, a to díky tvýmu šéfovi v autosalonu. Ale tím to končí. Už žádný přesuny. Přinejmenším na zbývajících čtrnáct měsíců

zkysneš, tady a jak tě tak dneska pozoruju, možná i na pár dalších.“

„No, já jenom –“

„Konec představení.“

„Ano, konec představení.“

Kibbleová se sklonila ke Cassiiným spisům a něco do nich začala psát.

„Vlastně o tobě nic nevím,“ poznamenala během psaní.

„Víš, na pár dní bych ti měla napařit třicet šestapadesátku, abych viděla, jestli ti to vyčistí hlavu od těch hovadskejch nápadů. Ale –“

„To nemůžete udělat, Thelmo. Já –“

„– právě teď máme plno.“

Cassie věděla, že 3056 je paragraf, který umožňuje kurátorům zadržovat ve vazbě bývalé vězně propuštěné na podmínku, a to až do soudního slyšení, ve kterém bude posouzena oprávněnost jejich podmíněného propuštění.

Kurátoři mohou návrh na změnu podmínky stáhnout a nechat svou ovečku propustit na svobodu. Ale pobyt ve vězení už mezitím sehrál svou kladnou roli, varoval zadrženého, aby neuhýbal ze správné cesty. To byl nejtvrdší trest, který měli kurátoři k dispozici, a Cassie se již při pouhé zmínce o něm patřičně vyděsila.

„Skutečně, Thelmo, o nic nejde, jen jsem si tak pustila pusu na špacír, věřte mi. Prosím vás, nedělejte mi to!“

Doufala, že se jí podařilo vložit do hlasu dostatečně žadonivý tón.

Kibbleová potřásla hlavou.

„Všechno, co o tobě, děvenko, vím, je to, že jsem si tě zařadila mezi snadno zvládnutelný případy. Ale teď si nejsem jistá. Každopádně se za tebou budu muset v nejbližších dnech vypravit. Podívat se, jak si vedeš. Ale říkám ti, Cassie Blacková, radši si na mě dávej majzla.

Nemysli si, že jsem stará tlustá bába, která se nezvedne ze židle. Já se za nohu tahat nenechám. A jestli si myslíš, že jo, tak se zeptej tady těch lidí.“

Přejela koncem pera po složkách v pořadači s nálepkou RTC. Vyvolalo to sérii hlasitých praskavých zvuků.

„Potvrděj ti, že nejsem někdo, kdo by se sebou nechal vláčet nebo se dokonce dal přečurat!“

Cassie jen mohla přikývnout. Dlouho si mohutnou ženu prohlížela. Nějak by tuhle příhodu potřebovala vymazat, dostat na ženiny rty zase úsměv, anebo alespoň vyhladit její zakaboněné obočí.

„Jestli přijdete, Thelmo, tak mám takový pocit, že vás uvidím dřív než vy mě.“

Kibbleová na svou návštěvnici ostře pohlédla. Ale Cassie postřehla, že se jí napětí v tváři zvolna uvolňuje. Byl to dost riskantní pokus, ale Kibbleová její prostořekou poznámku přijala s humorem. Dokonce se začala pochechtávat, a to

mělo za důsledek, že se jí nejdřív roztřásla obrovitá ramena a potom celý stůl.

„To se ještě uvidí,“ vypravila ze sebe, zakuckávajíc se smíchem. „Jen abys nakonec nebyla překvapená.“

4

Jakmile vyšla ven z budovy, všechna tíha z ní spadla.

Nejenom proto, že na další měsíc měla od povinné návštěvy kurátorů pokoj. Ale kvůli tomu, že když byla uvnitř, začala náhle sama sobě rozumět. Tím, jak se snažila vysvětlit Thelmě Kibbleové své pocity, dospěla k podstatnému závěru. Celou tu dobu jen tak přešlapovala na místě a nevěděla, jestli se má řídit podle nich nebo podle sebe. To, že se dokázala rozhodnout, nezpůsobila prohlídka domu v Laurel Canyon. Ta jen urychlila její rozhodnutí, stala se katalyzátorem, benzinem vlitým do hořícího ohně. Její cíl byl teď jasný a ona pocítila úlevu i strach. Oheň se rozhořel silným plamenem. Cítila, jak se v ní začíná rozpouštět ledovec, který byl až do této doby jejím srdcem.

Kráčela mezi budovami městského a okresního soudu a přes otevřené prostranství před policejní stanicí losangeleského departmentu ve Van Nuys. Vedle schodů vedoucích k hlavnímu vchodu v prvním poschodí byla celá řada telefonních automatů. Cassie si jeden vybrala, hodila do něj čtvrtdolar a desetník a vymačkala číslo, které si uložila do paměti více než před rokem v High Desert. Bylo napsané v motáku, který jí přišel ukrytý v tamponu.

Telefon třikrát zazvonil a na druhém konci se ozval mužský hlas.

„Ano?“

Už to bylo víc než šest let, kdy Cassie ten hlas slyšela, ale přesto ho okamžitě poznala. Až jí to vyrazilo dech.

„Ano?“

„Ehm, ano, je to… je to D. H. Reilly?“

„Ne, máte špatný číslo.“

„To není Dog House Reilly? Volám z –“

Pohlédla dolů a přečetla číslo autotomatu, u kterého stála.

„Co je to za srandovní jméno! Tady žádná ,psí bouda‘

není, to bude nejspíš omyl.“

Zavěsil. Cassie také. Potom se otočila, poodešla od stanice a posadila se na lavičku vzdálenou necelých patnáct metrů od telefonních automatů. Dělila se o ni s neoholeným mužem, který četl noviny tak žluté, že musely být několik měsíců staré.

Cassie čekala téměř čtyřicet minut. Když potom telefon začal konečně zvonit, byla uprostřed jednostranné konverzace se zarostlým mužem, týkající se kvality stravování v místní věznici ve Van Nuys. Vyskočila a rozběhla se k telefonu, zatímco její rozhorlený společník za ní hulákal svou poslední stížnost.

„Salám je gumovej jako puky! Hráli jsme tam s ním hokej!“

Po šestém zvonění popadla sluchátko.

„Leo?“

Pauza.

„Nepoužívej mý jméno. Tak jak se daří, kočičko?“

„No, jde to. A jak –“

„Poslouchej, ty už jsi venku pomalu rok, jestli se nepletu.“

„No, ve skutečnosti –“

„A celou tu dobu jsem od tebe neslyšel ani ahoj. To jsem si tedy myslel, že se mi ozveš dřív. Měla jsi štígro, že jsem si pamatoval to heslo se psí boudou.“

„Deset měsíců. Jsem venku deset měsíců.“

„A jak jsi na tom?“

„Dobře, řekla bych. Výborně.“

„To bys mi přece nevolala.“

„To je fakt.“

Oba se na dlouho odmlčeli. Cassie ve sluchátku slyšela projíždějící auta a další zvuky z ulice. Zřejmě odejel z domu a našel si nějaký automat na Ventura Boulevard, pravděpodobně vedle lahůdkářství, kam s oblibou chodíval na gáblík.

„Tak prosím. Tys mi volala jako první,“ přerušil mlčení Leo.

„Jo, správně. Myslela jsem…“

Zmlkla a všechno si znovu nechala proběhnout hlavou.

Přikývla.

„No, potřebuju práci, Leo.“

„Nejmenuj mě.“

„Promiň.“

Ale usmívala se. Celý Leo.

„Vždyť mě znáš. Klasický paranoik.“

„Právě jsem si to uvědomila.“

„Takže, ty se po něčem poohlížíš. Můžeš to upřesnit?

Jakou máš představu?“

„Hotovost. A jen jeden kšeft.“

„Jeden?“ Zdálo se, že je překvapený a možná i zklamaný.

„Jak velký?“

„Tak, aby se pak dalo navždycky zmizet. Aby měl člověk dobrý start.“

„Třeba tak dobrý nebude.“

„Ale stát se to může. Já nemůžu…“

Zakroutila hlavou a ztichla.

„Fakticky to zvládneš?“

„Jo, doopravdy. Jsem na tom dobře. Teď, když jsem se rozhodla.“

„Rozumím, co tím myslíš. Moc dobře si pamatuju, jaký to bylo, když jsem do toho kdysi praštil. Když jsem si řek, doprdele, takhle se zkrátka živím. Tenkrát jsem se specializoval na airbagy z chryslerů. Urazil jsem pořádný kus cesty, od tý doby. A ty taky.“

Cassie se obrátila a pohlédla na muže sedícího na lavičce.

Pokračoval v konverzaci. Ve skutečnosti k tomu Cassii nepotřeboval.

„Uvědomuješ si, že co se tý tvojí představy týče, tak se dá uskutečnit jenom ve Vegas? Můžu sice sehnat kšeft v nějaký místní herně, třeba v Hollywood Park, ale z toho by žádný dlouhý prachy nebyly. Tak patnáct, dvacet táců. Ale když na to nebudeš spěchat, uvidím, co by se dalo splašit ve Vegas.“

Cassie se na chvíli zamyslela. Věřila, že když před šesti lety autobus z Las Vegas zastavil u brány do High Desert, že už to město nikdy neuvidí. Ale na druhé straně jí bylo jasné, že Leo má pravdu. Jestli někde byly peníze, tak ve Vegas.

„Vegas je bezva,“ vyhrkla. Jen ať ti to netrvá věčnost.“

„Kdo to tam pořád žvaní?“

„Jen nějaký starý mukl. Asi byl pořád na samotce.“

„A odkud vlastně voláš?“

„Právě jsem absolvovala zdvořilostní návštěvu u svojí kurátorky.“

Leo se zasmál.

„Nic ti tak neotevře životní obzory, jako když se párkrát vyčuráš do kelímku. Tak teď poslouchej, po něčem se kouknu. Už se mi donesla hláška, že se na příští týden nebo tak nějak něco rýsuje. Ty bys na to byla perfektní. Dám ti vědět, jestli to klapne. Kde tě seženu?“

Dala mu telefon do autosalonu. Ne její přímou linku, ani číslo na mobil. Nechtěla, aby měl ty telefony u sebe, kdyby ho náhodou zašili.

„Ještě něco,“ dodala. „Můžeš sehnat cestovní doklady?“

„Jistě. Trvá to tak dva tři týdny, protože pro ně musím poslat, ale seženu ti je. Prvotřídní práce. Pas by tě stál tisícovku, všechny doklady pětadvacet stovek. Patří k nim i kreditní karty, Visa, Amex, Delta.“

„Skvělé. Pro sebe chci celou sadu a k ní ještě jeden pas navíc.“

„Myslíš dva pasy? Proč? Jeden ti stačí. Říkám ti přece, že je to prvotřídní práce. Druhý ti bude nanic.“

„Nejsou oba pro mě. Ten druhý potřebuju pro někoho jiného. Chceš, abych ti poslala fotky domů, nebo ti je mám někde nechat?“

Leo jí dal adresu na poštovní schránku, kterou měl v Burbanku. Napsala ji rovnou na obálku, ve které už měla připravené fotografie. Potom se jí zeptal, pro koho je ten druhý pas a jaká jména chce na falešných dokladech použít.

Tyhle otázky čekala, a tak už měla jména vybraná. Také vyzvedla z účtu peníze a navrhla mu, že je pošle s fotografiemi, ale takové řešení Leo odmítl s tím, že to zatím zacvakne ze svého. Podotkl, že osud měl pro jednou zase šťastnou ruku, když je svedl dohromady, aby spolu mohli začít pracovat.

„Takže,“ vrátil se zase k hlavnímu tématu. „Budeš na takovou práci připravená? Nějaká doba přece jen utekla.

Člověk z toho vypadne. Až ti ten kšeft přihraju, budu to mít na triku. Je to jasný?“

„Naprosto. Neboj se. Mám to v malíku.“

„Tak tedy platí. Ozvu se ti.“

„Díky. Uvidíme se.“

„A… kočičko?“

„Copak?“

„Jsem rád, že jsi zpátky. Bude to jako za starých dobrých časů.“

„Těžko, Leo. Bez Maxe ne. Už to nikdy nebude stejné.“

Tentokrát ani neprotestoval, že ho oslovila jménem. Oba zavěsili a Cassie odcházela od automatů. Muž na lavičce za ní něco volal, ale vůbec nerozuměla, co říká.

Aby se dostala k Boxsteru, musela dojít až na Victory Boulevard. Blíž se jí nepodařilo nikde zaparkovat. Cestou hodila do schránky obálku s fotografiemi a přemýšlela o Maxů Freelingovi. V duchu prožívala posledních pár okamžiků, které spolu strávili; bar v Cleo, bílá pivní pěna na jeho knírku, nepatrná jizvička na bradě, z které nikdy nerostly chloupky.

Max tehdy pronesl přípitek a ona ho nyní potichu opakovala.

Na konec. Na život tam, kde je místo pouště oceán.

Vzpomínka na to, co se potom stalo, v ní i po těch letech probouzela hněv a přiváděla ji k zoufalství. Rozhodla se, že než se vrátí do práce, vezme to kolem Wonderland Elementary. Ve škole budou mít zrovna polední přestávku.

Věděla, že to je nejlepší způsob, jak se zbavit deprese.

Když nastupovala do auta, zjistila, že dostala pokutu, protože po dvou hodinách se parkovací automat vypnul.

Vytáhla lístek zpod stěračů a hodila ho na sedadlo pro spolujezdce. Auto bylo pořád registrované na jméno neplatiče, kterému ho zabavili. Takže když pokutu nikdo nezaplatí, město pošle účet jemu. To ho nezabije.

Nasedla do vozu a odjela. Po Van Nuys Boulevard zamířila na jih k čtyřistapětce. Třída byla lemována autosalony a autocentry plnými různých vozů. Valley ji občas připadalo jako jedno velké parkoviště.

Snažila se poslouchat cédéčko Lucindy Williamsové, ale protože stereo přeskakovalo jako divé, musela ho vypnout a pustit si rádio. Právě hráli jednu starou píseň. Roseanne Cashová zpívala o sedmi letech plných bolesti.

„Jo, pomyslela si Cassie. Roseanne ví, o čem zpívá. Sedm let. Ale z písně se nedozvěděla, co se po těch sedmi letech stalo. Přebolela ta bolest? Cassie nevěřila, že by to bylo možné.

5

Během dalších dnů, zatímco čekala, až jí dá Leo vědět, se Cassie Blacková ocitla uprostřed činorodých příprav, které jí připadaly známé, a byly proto příjemné. Ale nejvíce se jí líbilo, že po mnoha letech zase pocítila vzrušivé mrazení, které po celou dobu postrádala.

Ten přípravný proces jí také umožňoval prověřit své rozhodnutí. Neustále se k němu vracela a posuzovala ho ze všech úhlů. Neobjevila v něm žádné trhliny, neprobouzelo v ní žádné pochybnosti, ani v ní nevzbuzovalo pocit viny.

Nejtěžší bylo se rozhodnout. Ale jak k tomu došlo, cítila jen úlevu a pocit volnosti. Léta prožitá ve vězení jí téměř vymazala z paměti, jak chutná vzrušení z očekávaného nebezpečí. Už téměř zapomněla, co takový zvýšený adrenalin v krvi dokáže s člověkem udělat. Max tomu jednoduše říkal doping ze zakázaného ovoce, protože onen pocit nedokázal vyjádřit slovy. Ve dnech věnovaných přípravám si uvědomila, že hlavním cílem pobytu ve vězení byla snaha, aby z ní tyhle pocity dostali, aby v ní navždy uhasili jiskru připravenou vyvolat v člověku opojný žár.

Pokud tomu tak bylo, tak jim to nevyšlo. I když strávila ve vězení šest let, krev se jí teď vařila napětím a rozehřívala celé tělo jako horká voda zamrzlé potrubí.

Nejprve začala měnit své vnitřní biologické hodiny: drasticky zkrátila dobu určenou ke spaní a spala jen chvíli k ránu. Nedostatek spánku doplňovala zvýšeným přísunem vitaminů a občas si dopřála kraťoučkou odpolední siestu na gauči v obýváku. Během týdne dokázala, že místo původních sedmi hodin spala v noci jen čtyři, aniž by to mělo nepříznivý vliv na její soustředění nebo výkonnost.

V noci podnikala dlouhé jízdy po nebezpečných serpentinách na Mulholland Drive, takže svou pozornost udržovala ve stálé pohotovosti. Když se vrátila domů, pohybovala se po domě bez světel, aby si oči zvykly na tmu a dokázaly se orientovat jen podle obrysů vynořujících se z nočních stínů. Věděla, že až k akci dojde, bude mít k dispozici brýle umožňující noční vidění, ale zároveň si uvědomovala, že je dobré, aby byl člověk připraven na všechny eventuality.

V den, kdy měla volno a nemusela do práce, si začala připravovat nutné vybavení, něco použije až na místě, něco hned ke zhotovení pomůcek. Poté, co si pečlivě vypracovala seznam věcí, které jí umožní překonat každou překážku, jež by se během akce mohla objevit, naučila se všechny položky nazpaměť a seznam zničila. Takový kus papíru by sám o sobě stačil na to, aby ohrozil její pobyt na svobodě. Potom strávila celý den ježděním po různých železářstvích a jiných obchodech, aby shromáždila všechny věci ze seznamu, a přitom platby v hotovosti roztrousila po celém městě, takže by se nikomu nepodařilo zrekonstruovat její celkový plán.

Nakoupila šroubováky, pilníky, kladívka a listy do pilky na železo; vázací drát, nylonové lanko a několik elastických šňůr. Dále koupila krabici latexových rukavic, tubu pružného tmelu na těsnění, vojenský nůž a malířskou špachtli širokou osm centimetrů. Navíc přidala malou acetylenovou páječku a prošla ještě tři další železářství, než

objevila dostatečně malou samonabíjecí vrtačku na baterii.

Kromě ní koupila kombinačky s pogumovanou rukojetí, nůžky na železo a štípačky. Dále si vybrala kameru Polaroid a horní díl potápěčského obleku s dlouhými rukávy. Nákup doplnila o velké a malé baterky, pár chráničů kolen používaných obkladači a elektrický obušek. Nezapomněla ani na černý kožený batoh, černý vak přes rameno, několik černých tašek na zip různých velikostí, které se daly složit a zastrčit do některé kapsy v batohu. V každém obchodě, do kterého přišla, si vybrala visací zámek, takže nakonec vlastnila sbírku sedmi zámků od sedmi různých výrobců a tím i se sedmi různými mechanismy.

V malém bungalovu, který měla pronajatý na Šelmě v Hollywoodu, kousek od dálnice číslo 101, si rozložila nákup na jídelní stůl v kuchyni a pustila se do práce. Ničeho se ale nedotkla, aniž by měla natažené gumové rukavice.

Pomocí štípaček a pájecí pistole si z vázacího drátu a listů do pilky na železo udělala několik šperháků. Vyrobila dvojitou sadu tří šperháků; špičatý na roztahování, s háčkem na zachycení a slabý plochý na otáčení. Jednu sadu dala do igelitového sáčku uzavíratelného na zip a zakopala vzadu na zahradě. Druhou přidala k ostatním nástrojům, jež bude potřebovat na práci, kterou, jak doufala, jí Leo brzy obstará.

Od potápěčského obleku ustřihla rukáv a použila ho jako obal pro vrtačku, když předtím pevně sešila ustřižený okraj nylonovým lankem. Ze zbytku neoprenu, který skvěle tlumil

každý zvuk, si vyrobila rolovací vak, aby v něm mohla bez nějakého cinkání přenášet své „na zakázku vyrobené“

zlodějské nádobíčko.

Když měla pracovní náčiní hotové, srolovala je v neoprenovém vaku a zajistila elastickou šňůrou. Potom balíček zastrčila do otvoru pod pravým předním nárazníkem Boxsteru a další šňůrou přichytila k jeho nosníku. Na ničem nezanechala otisky prstů. Kdyby Thelma Kibbleová nebo jiný kurátor vak s nářadím našel, Cassie by měla dost velkou šanci se z toho vylhat a nedostat se zase za mříže. Auto jí nepatřilo. Na vaku nebyly žádné otisky a neexistovaly ani důkazy, že je koupila nebo vyrobila. Nijak se nedalo dokázat, že jde o její majetek. Asi by ji zadrželi a pěkně si ji podali, ale nakonec by jim nezbývalo nic jiného než ji zase pustit.

Těch sedm zámečků použila Cassie k opětovnému získání praxe. Zavěsila je na spodní tyčku dřevěného ramínka na kalhoty a zamkla. Klíčky hodila do jednoho hrnečku ve skříňce nad kuchyňskou linkou. V noci seděla potmě v obývacím pokoji a poslepu pracovala na zámečcích pomocí sady šperháků ze zahrady. Pomalu se jí vybavovaly všechny finesy, jak překonat zamknutý mechanismus a zámek otevřít. Trvalo jí čtyři dny, než se jí podařilo otevřít všechny zámky. Potom je pověsila na ramínko zpátky a zacvakla.

Začala znovu, tentokrát si na to natáhla gumové rukavice.

Než uběhly dva týdny, dokázala otevřít všech sedm zámků, a to v gumových rukavicích, za stabilních dvanáct minut.

Věděla, že všechno, co teď dělá, je spíše psychická příprava než cokoliv jiného. Dostávala se do určitého rytmu, do určitého rozpoložení mysli. Když ji Max do tajemství tohoto řemesla zasvěcoval, vždycky tvrdil, že získání rytmu je nejdůležitější součást přípravy. Stereotyp, rituál. Věděla, že není pravděpodobné, že by při akci, do které ji Leo pošle, musela otevírat nějaký visací zámek. Během posledních deseti let začala většina hotelů v Las Vegas i jinde používat k odemykání dveří elektronicky programované karty. K nim neodmyslitelně patřila elektronická ochrana zámků. Aby se člověk dostal dovnitř, musel být inženýrem, ale v jejich oboru stačilo, když byl takzvaně inženýrem lidských duší a dokázal navázat kontakt s někým v recepci nebo alespoň s člověkem, který se v hotelu stará o údržbu.

Čas příprav v ní probouzel vzpomínky na Maxe, na muže, který byl jejím učitelem i milencem. Vzpomínky měly hořkosladkou příchuť, protože nemohla myslet na jejich šťastné chvíle, aniž by si připomněla, jak v hotelu Cleopatra náhle skončily. Ale přesto se častokrát přistihla, jak se v tmavém pokoji směje na celé kolo, na klíně ramínko plné visacích zámků a na nich zpocené ruce v gumových rukavicích.

Nejvíc se snad nasmála, když si vzpomněla na trik, který Max v hotelu Golden Nugget dotáhl k naprosté dokonalosti.

Potřebovali se dostat do pokoje v pátém poschodí. Když pokojská zastavila s vozíkem před jedním pokojem, Max rychle zaběhl do přístěnku, kde byla přípravna pokojové služby, svlékl si všechny šaty, rozcuchal vlasy a tak, jak ho pánbůh stvořil, kráčel chodbou k pokojské, rukama si ukrývaje svoje vybavení. Když se vyděšená žena vzpamatovala, vysvětlil jí, že se probudil a šel do koupelny.

Ale jak byl rozespalý, otevřel špatné dveře, vyšel na chodbu a zavřel za sebou. Protože pokojská neměla právě zájem vybavovat se na chodbě s nahým mužským, půjčila mu rezervní kartu a měli to s Maxem v suchu.

Tím ale příhoda ještě nekončila. Aby akce proběhla hladce až do konce, musel Max vrátit pokojské kartu, jinak by vzbudil její pozornost. Svoje šaty měl však v přístěnku venku na chodbě. Tak si musel vzít oblečení patřící okradenému. Ovšem jejich člověk byl podstatně menší než Max a hubený jako tyčka, musel mít o dobrých třicet kilo míň. Navíc se nijak netajil tím, že je gay, a svým oblečením to vytruboval do celého světa. Když se Max objevil na chodbě a vydal se k pokojské, byl nacpaný do růžovoučké košile, rozepjaté na prsou až k pasu, a do černých kalhot z jemné kozinky, které ho obepínaly tak, že nemohl ohýbat kolena.

Každou noc, když skončila s tréninkem a než se uložila ke spánku, znovu zakopala sadu šperháků na zahradě a na ramínko se zámečky pověsila těžký zimní kabát. Pořád měla

na paměti, že Thelma Kibbleová mohla svou hrozbu, že ji doma nečekaně překvapí, myslet vážně, a proto nenechávala nic náhodě a pečlivě odstraňovala i ty nejmenší známky své aktivity.

Ale po Kibbleové nebylo vidu ani slechu. Zřejmě se neozvala ani Rayi Moralesovi, aby si ověřila, jak si Cassie vede v zaměstnání. Asi neměla čas. Nejspíš se musela věnovat návštěvám větších provinilců, než byla Cassie.

„Jak Cassie čekala na zprávu od Lea, nezapomínala ani na své dřívější návyky. Každé ráno chodila běhat k Hollywood Reservoir, dvakrát oběhla kolem vodní nádrže a dvakrát vyběhla na Mulholland Dam. Ten běh pokládala za další ranní rituál; pokaždé se zastavila na Farmer’s Market ve Fairfaxu pro koblihy a v Bobově kavárně pro šálek kávy.

Vzala si snídani do auta, Laurel Canyonem vyjela nahoru a zastavila, pokud tam bylo místo k parkování, poblíž oploceného hřiště před budovou Wonderland School. Když pořádala koblihy s ledovou polevou a zapíjela je vroucí kávou, dívala se, jak rodiče vysazují své děti před školou a ty si zatím, než se ozve zvonek, hrají na školním dvoře.

Očima klouzala po dovádějících dětech, až se zachytila pohledem na skupince děvčátek předškolního věku, které se obvykle držely kolem své učitelky z mateřské školky, na první pohled laskavé a starostlivé ženy. Od ní Cassiiny oči přelétly zpátky k děvčátkům a každý den spočinuly na stejné

tváři. Na tváři holčičky, která nosila batůžek s usmívajícím se sluníčkem, přející své majitelce Šťastný den. Pozorovala ten žlutý poskakující batůžek v davu ostatních dětí.

Neztratila děvčátko z očí, dokud nezazvonilo a děti se nenahrnuly dovnitř. Až potom zmuchlala sáček od koblih, rozjela se k Hollywood Reservoir a tam mořila své tělo, a s ním i svou mysl, téměř do úpadu, dříve než den pořádně začal.

6

Bylo to právě patnáctý den od Cassiina telefonátu Leovi, když jí zavolal nazpátek. Seděla ve své kanceláři, probírala s Rayem Moralesem jednotlivé položky obchodních transakcí uvedených na dlouhém seznamu, když se z reproduktoru v místnosti ozvalo její jméno. Měla hovor na lince číslo jedna.

Myšlenky stále soustředěné na práci, popadla telefon a zmáčkla linku jedna, aniž by o tom nějak přemýšlela.

„Tady Cassie Blacková, můžete chviličku počkat?“

„Ovšem.“

Stačilo jediné slovo, aby ten hlas poznala. Mlčela. Měla pocit, jako by jí po páteři někdo přejel ledovým prstem.

Zmáčkla tlačítko „hold on“. Napětí, které jí začalo zalévat nitro, mělo téměř hmatatelnou podobu.

„Stalo se něco?“ zeptal se Morales.

„Ne, nic. Ale musím si to vzít.“

„Jasně, prosím.“

„Ale potřebuju být sama. Je to soukromé.“

„Bezva.“

Ray vypadal trochu zaskočeně a možná se cítil i roztrpčený. V jeho představách soukromé znamenalo, že volá nový přítel. Cassie ho před dvěma dny jemně odpálila, když ji po práci pozval na večeři. Bohužel se k tomu kroku odhodlal v nevhodnou dobu. Cassie čekala na Lea a nemohla si dovolit komplikovat situaci s Rayem. Pokud se věci budou vyvíjet podle plánu, vlastně mu tím odmítnutím prokázala laskavost. Až ho začne policie vyslýchat, nebude mít před nimi co skrývat.

Ray řekl, že bude u sebe, kdyby snad chtěla pokračovat v práci. Odkráčel z její kanceláře, a aniž ho o to Cassie požádala, zavřel za sebou dveře. Naklonila se dopředu a zadívala se na škvíru pod dveřmi. S určitostí věděla, že Ray stojí přímo za nimi a doufá, že si její telefonát vyslechne.

„Rayi?“

Neozval se, ale nohy se odsunuly pryč. Cassie ťukla do tlačítka na přístroji.

„Hal?“

„Tos byla na předváděcí jízdě nebo co?“

„Promiň.“

„Něco pro tebe totiž mám.“

Cassie nejprve mlčela. Adrenalin v krvi jí prudce stoupl.

Doping ze zakázaného ovoce. Měla pocit, že stojí na pokraji útesu. Je čas skočit dolů. Teď, nebo nikdy. Lidé, kteří se spouštěli z vodopádů ve vypolštářovaných sudech, neměli tušení, o co přicházejí.

Leo prolomil ticho a zlomil kouzlo té osudové chvíle.

„Nejsem si jistý, jestli se ti to bude zamlouvat.“

Cassie musela polknout, aby si uvolnila stažené hrdlo.

„Proč myslíš?“

„Promluvíme si o tom osobně.“

„Kdy a kde?“

„Přijeď ke mně. Ale snaž se co nejdříve. Buď dneska večer, nebo zítra hned po ránu. Do zítřejšího večera se musíme vyjádřit, jinak o to přijdeme.“

„Tak dneska večer po práci. Bydlíš tam, co předtím?“

„Kde jinde. A ještě něco. Zmáčkl jsem u telefonu takový knoflík, takže se všechno nahrává na pásku. Víš, holka, sice mám pro tebe slabost, ale už jsme se dlouho neviděli.

Neuraz se, je to jen takový bezpečnostní opatření. Od té doby, co se tu vylíhlo takových volavek, je to celkem běžná praxe. Tak povídej, spolupracuješ v současnosti s nějakou státní institucí?“

„Leo…“

„Nejmenuj mě. Jen odpověz na otázku. Je mi to líto, ale musím se nějak pojistit. Každou chvíli člověk slyší, že někdo na někoho ušil boudu. Asi mají lidi takový hobby.“

„Já ne, Leo. Kdybych tě chtěla prásknout, mohla jsem to udělat v High Desert a nevyhazovat peníze za telefon.

Každý tam měl zájem udělat se mnou kšeft. Ale já ne.“

„Jo, tak díky. Ale copak jsem se o tebe nestaral, když to šlo? Co třeba ten vyšetřovatel, co jsi ho chtěla podmáznout?

Stálo mě to pět táců, jestli to nevíš.

„Ano, staral ses o mě, Leo. Nikdy ti to nezapomenu.“

„Nemohla bys mě přestat oslovovat jménem?“

„Promiň.“

„Tak jo, to by stačilo. Už jsem to vypnul. Oba teď máme práci. Za chvíli si všechno řeknem. Buď –“

„Už máš ty pasy?“

Ticho.

„Ještě ne. Hned jak se dostanu do města, zavolám jim z budky a prověřím to. Ano?“

„Fajn, ale potřebuju je brzo.“

„Popoženu je. Tak nashle. Buď opatrná.“

Když Cassie zavěsila, putovala pohledem po zdi, až dojela očima ke dveřím a zadívala se na plakát visící vedle nich. Byla na něm žena kráčející v uzoučkých bikinách na sluncem ozářené pláži. U jejích nohou, z dosahu mořských vln, bylo v písku napsané jediné slovo. TAHITI!

„Na život tam, kde je místo pouště oceán,“ řekla si nahlas.

7

Cassie jela po Sunsetu směrem na západ. Střechu nechala staženou dole. Milovala jemné předení motoru pronikající sedadlem a hluboké hrdelní tóny, které se ozývaly v zatáčkách. Když se dostala na Beverly Glen, stočila auto na sever a po silnici vinoucí se kaňonem přes hřeben pohoří se pustila do Valley.

Leo Renfro žil v Tarzane, na pláních severně od Ventura Boulevard, a jeho dům stál na ulici, která ústila přímo na dálnici 101. Dům byl malý, postavený v rančerském stylu někdy po válce, a rozhodně se nemohl chlubit nějakým osobitým rukopisem architekta. Stejně jako ostatní domy v sousedství. To bylo přesně to, co Leo chtěl. Zít nenápadně a splývat s prostředím.

Minula Renfrův dům, aniž by zpomalila, a projela okolní bloky nahoru a dolů, přičemž si pozorně prohlížela všechny zaparkované vozy, které míjela, a hledala nějaké známky, podle nichž by poznala potajmu hlídkující policajty; mikrobusy s neprůhlednými skly, vozy s více než jednou anténou, dodávky s přídavnou korbou. Jedno vozidlo upoutalo její pozornost. Byl to furgon, který podle nápisu na boku patřil jakési instalatérské firmě. Stál u chodníku v zadní uličce za Leovým domem. Cassie nezastavila, jen projela kolem, potom se otočila a vrátila se zpátky, zajela k chodníku a zaparkovala asi půl bloku za furgonem. Zůstala sedět a pozorně sledovala jakýkoliv podezřelý pohyb v zadním okně nebo nějaký jiný důkaz toho, že uvnitř přebývají nějací lidé. Nic se nedělo, ale Cassie se věnovala pozorování vozu dalších deset minut, když se objevil muž v montérkách, otevřel postranní dveře a nastoupil dovnitř. O

chvilku později opatrně složil na vozovku přístroj na čištění odpadu. Seskočil dolů, zavřel a zamkl dveře vozu a odtlačil přístroj ke vchodu do domu. Cassii připadal jako nefalšovaný instalatér. Nastartovala porsche, ještě jednou objela blok a vrátila se k Leovu domu. Zaparkovala u obrubníku přímo před domem a připomněla si, že se nesmí nechat rozhodit Leovou paranoidní úzkostí. Vzpomněla si na všechna ta jeho opatření a pravidla, která měli s Maxem před akcí dodržovat. Než se pustíš do práce, nesázej se s černochem, nejez před tím kuře, nikdy nenos červený klobouk a celou řadu dalších. Pokud se Cassie pamatovala, všechno to byly pověry typu rozbité zrcadlo, sedm let neštěstí nebo když uvidíš zrzavého, plivni si do rukávu.

Zdilo se, že to Leovi vycházelo, až do té poslední noci v hotelu Cleopatra.

Když Cassie přišla ke vchodovým dveřím, podívala se na podbití u střechy a zjistila, že tam tak jako před lety visí průmyslová kamera. Napadlo ji, zda je vůbec ještě funkční, ale než stačila svou otázku domyslet, už na ni měla odpověď, aniž by zazvonila, Leo před ní otevřel dveře.

Zasmála se.

„Tak se zdá, že ta věcička nahoře pořád funguje.“

„To si piš, že jo. Dobrých osm let. Ten člověk, co ji tam instaloval, mi na ni poskytl celoživotní záruku. A já jí zkrátka věřím. Je to moje věrná kámoška.“

Usmál se.

„Tak co, Cassie? Jak se vlastně máš? Pojď dál.“

Ustoupil stranou, aby mohla vejít dovnitř. Leo Renfro byl zachovalý čtyřicátník středního vzrůstu. Tmavé vlasy měl mírně prořídlé a prokvetlé šedinami. Ale takhle vypadaly už před deseti lety, kdy ho Cassie potkala poprvé. Vysvětlil jí, že mu zešedly kvůli tomu, že příliš rychle dospěl. Byl Maxův nevlastní bratr a prakticky ho sám vychoval, když jejich matka zemřela při nehodě, kterou v opilosti způsobila.

Leův otec byl neznámý, ale Maxův ne. Ve státní věznici v Nevadě si odkrucoval pětadvacet let za ozbrojené přepadení.

Cassie vešla do domu a Leo ji rychle sevřel v náručí tak, že to připomínalo objetí medvěda. Cítila se dobře. V

bezpečí, jako doma.

„Tak vítej, holčičko,“ pronesl starostlivým, téměř otcovským tónem.

„Leo,“ oslovila ho a vzápětí dodala s vážným výrazem ve tváři: „Teď už ti můžu říkat jménem, nebo ne?“

Zachechtal se, ukázal dozadu a vydal se směrem, kde, jak se Cassie pamatovala, měl v jednom z pokojů hned vedle bazénu dřevem obloženou kancelář.

„Vypadáš dobře, Cassie. Fakt dobře. I když jsi takhle obraná na ježka. To je ještě pozůstatek z High Desert? Prý vás tam chovali na vlnu místo ovcí?

Ohlédl se na ni a mrkl.

„Ty taky nevypadáš špatně, Leo. Vůbec ses nezměnil.“

Zase se k ní otočil a vyměnili si úsměvy. I když od chvíle, kdy se potkali naposledy, uplynula pěkná řádka let, Leo byl téměř stejný. Možná měl o něco méně vlasů, ale další šediny mu v nich nepřibyly. Byly téměř tmavé a pečlivě sestřižené na ježka. Předpokládala, že zřejmě musí i nadále cvičit jógu a ráno několikrát přeplavat bazén, když si úspěšně udržuje takovou figuru.

V obývacím pokoji museli obejít pohovku, která v podivném úhlu trčela do prostoru a místo ke krbu byla čelem obrácená do rohu místnosti.

„Připomeň mi, ať si vezmu číslo tvého bytového architekta, než odejdu,“ poznamenala lehce ironickým tónem. Jaký styl to je? Nejspíš nová postmoderna, ne?“

„No jo, já vím. To je Feng Shui a líp to udělat neumím.

Zatím.“

„Feng co?“

„Feng Shui. Čínské umění harmonického bydlení. Feng Shui.“

„Ach.“

Vzpomněla si, že o Feng Shui už cosi četla. Něco v tom smyslu, že jde o poslední směr v bytové architektuře tady v Los Angeles, propagovaný několika osvícenými návrháři.

„Tohle místo je prokletý,“ pokračoval Leo. „Záporný vibrace v celým domě. Cítím se tu jako cizinec, vejdu do dveří a zakopávám o vlastní nábytek. Měl bych odtud vypadnout. Ale když já tu bydlím už tak dlouho a mám tady bazén a všechno ostatní. Nevím, co s tím.“

Přišli do kanceláře. Leův psací stůl stál u zadní stěny, kterou v podstatě tvořily prosklené díly zasunovacích dveří vedoucích rovnou k bazénu. Podél vedlejší stěny stály desítky krabic se šampaňským. Při pohledu na šampaňské Cassie strnula. V minulosti, tak jak Lea Renfra při společných akcích poznala, by doma nikdy neskladoval kradené zboží. Byl překupníkem, který vyhledal vhodnou práci a potom se postaral o to, aby se „její výsledky“ dostaly do oběhu, ale se zbožím se vlastně nikdy nedostal do fyzického kontaktu, pokud nešlo přímo o hotovost. Hradba z krabic šampaňského přivedla Cassii k otázce, co tu vlastně dělá. Možná, že od té věci s Maxem se Leo změnil. Stála mezi dveřmi, jako by se bála vstoupit dovnitř.

Leo došel k psacímu stolu a ohlédl se na ni. Neposadil se.

„Co je?“

Mávla rukou ke kartonům zakrývajícím celou stěnu od podlahy až ke stropu. Musí jich být alespoň padesát, pomyslela si.

„Leo, nikdy sis nenechával doma nic, co by jen trošku smrdělo. Je to nejenom nebezpečné, je to přímo do nebe volající hovadina. Ty –“

„Uklidni se, ano? Tohle je poctivý zboží. Koupil jsem ho, objednal jsem si ho z velkoobchodu. To je investice.“

„Do čeho?“

„Do budoucnosti. Sleduj. Oslavy tisíciletí zlikvidujou všechny zásoby bublinek. Na celým světě. Cena toho, co zůstane, vylítne do závratný výšky. A já budu mít vystaráno.

Jediná zatracená restaurace tady ve městě se beze mě neobejde. Měla bys vidět garáž. Tam je těch kartonů pět set.

Šest tisíc lahví. Zdvojnásobím velkoprodejní cenu a shrábnu stovky táců navíc. Minimálně. Nechceš si koupit podíl?

Investory mám.“

Vešla do pokoje a pohlédla dveřmi na mihotající se světélka na hladině bazénu. Reflektory osvětlovaly vodní plochu zespodu, takže zářila do noci jako modrý neon.

„Něco takového si nemůžu dovolit.“

Po dně bazénu se pomalu pohyboval automatický vysavač, za ním se plazila odsávací hadice a pytel na nečistoty se vznášel ve vodě jako nějaký duch.

Z nedaleké dálnice sem zaznívalo nepřetržité svištění projíždějících aut. Stejný zvuk jako v jejím domě v Hollywoodu. Napadlo ji, jestli je to jen náhoda, že oba bydlí tak blízko u dálnice. Možná to mělo co dělat s tím, že jsou oba zloději. Potřebovali mít jistotu, že úniková cesta je kdykoliv při ruce.

„Ale budeš moct, jen co zmákneš tenhle kšeft,“ usmál se Leo. „Pojď, sedni si.“

Posadil se a otevřel prostřední zásuvku. Vyndal z ní půlené brýle na čtení a nasadil si je na oči. Na stole ležely zavřené kartónové desky. Leo vypadal jako skutečný obchodník. Klidně mohl s klientem připravovat daňové přiznání, stejně jako detaily loupeže horkého zboží.

Skutečně na univerzitě studoval účetnictví, ale jen do té doby, než si uvědomil, že se chce starat o vlastní peníze, a ne o peníze někoho jiného.

Cassie přistoupila ke stolu a sedla si do černého čalouněného křesla u stolu proti Leovi. Pohlédla na červené mince zavěšené na niti, které visely ze stropu přímo nad stolem. Leo zachytil její pohled a kývl směrem k mincím.

„Říká se jim I-Ching. Mají léčebnou moc.“

„Jakže?“

„No, příznivě ovlivňují vnitřní harmonii a nahrazujou její nedostatek. Podle Feng Shui. Tý čínský filozofie. Proto je mám pověšený právě tady nad pracovním stolem, protože to je nejdůležitější místo v domě.“

Ukázal na desku stolu se zavřenou složkou.

„Víš, Leo, ty jsi byl vždycky paranoik, ale teď bych řekla, že ti už doopravdy šíbe.“

„Jen se pošklebuj. Já tomu zkrátka věřím a funguje to.

Další důležitá věc jsou hvězdy. Pokaždý, než se do něčeho pustím, tak se s nima poradím.“

„To mě teda podrž. Chceš mi snad říct, že si každou akci necháváš požehnat od astrologa? A to se ti mám jako svěřit do rukou? Vždyť –“

„Nikdo mi nic požehnávat nemusí. To umím sám. Vidíš?“

Otočil se a ukázal na řadu knih sevřených mezi dvěma stojánky v prosklené skříňce. Jejich tituly napovídaly, že se zabývají astrologií z nejrůznějších hledisek. Například název jedné knihy zněl Kalendář katastrof a hned další se jmenovala Vědecký výzkum hvězd.

„Leo, ty jsi často citoval svého židovského dědečka, který říkal něco jako ,Nikdy nezvedej minci, co leží pannou dolů‘.

Co je s ním? Věříš teď něčemu jinému?“

„Tak to není. Pořád mu věřím. Já věřím všemu. To je strašně důležitý, něčemu věřit. Ne doufat, ale věřit. Věřím ve všechny tyhle věci a pomáhá mi to, abych dělal to, co musím, a dosáhl toho, co chci.“

Cassie si pomyslila, že takováhle životní filozofie se nemůže zrodit nikde jinde než v Kalifornii.

„V tom je ta krása,“ rozplýval se Leo. Jsem krytý ze všech stran. Víš, Cassie, jak je to bezvadný, když se můžeš o něco opřít? Max to taky říkával, pamatuješ?“

Cassie zasmušile přikývla.

„Jo, pamatuju.“

Nastalo nepříjemné ticho. Cassie se zadívala na hladinu bazénu a hlavou jí plynuly smutné vzpomínky. Jednou se tady s Maxem koupali a mysleli si, že Leo už spí. Najednou se ve vodě rozsvítila světla a oni byli nazí.

Konečně se obrátila zpátky k Leovi.

Desky před ním byly otevřené. Ležel v nich svazek stodolarových bankovek spolu s několika žlutými listy papíru popsanými drobnými poznámkami, které se ale nedaly rozluštit. Jedno z Leových bezpečnostních opatření.

Vždycky si poznámky zapisoval v jakémsi šifrovaném jazyce, který znal jen on sám.

„Tak, odkud mám začít?“ zeptal se sám sebe.

„Třeba s tím, proč si myslíš, že se mi to nebude líbit.“

Leo se opřel dozadu do židle a dlouze si Cassii prohlížel.

„Tak řekneš mi to konečně?“ pobídla ho netrpělivě.

„Nebo si to mám přečíst někde ve hvězdách?“

Ignoroval její narážku.

„Věc se má takhle. Ta práce bude ve Vegas, na to jsem tě už upozornil. Půjde o hotovost, jak mi bylo řečeno. Ale je to kšeft na zakázku a –“

„Pro koho?“

„Pro nějaký lidi. Víc vědět nemusíš. Každý se stará jen o svůj úsek. Nikoho dalšího nezná. Ani já ne. Třeba chlápek, co sleduje našeho člověka, je pro mě jenom hlas v telefonu.

Nemám ani ponětí, kdo to je. Mě zná z telefonu, ale o tobě vůbec netuší. Rozumíš? Tohle je nejbezpečnější způsob.

Jednotliví hráči drží různý dílky stejný skládanky. Jenže nikdo z nich neví, jak celý obrázek vypadá, protože zná jen ten kousek, co má v ruce.“

„To je bezvadné, Leo, ale my si tady nepovídáme o skládačce. Ty víš, pro koho děláš, ano?“

„Jo, vím. Už jsem pro ně dělal i dřív. Je na ně spoleh.

Vlastně… to jsou ti mí investoři.“

Ukázal na kartony se šampaňským.

„Dobře,“ přikývla Cassie. „Pokud se tedy za ně můžeš zaručit. Ale co je ta věc, co by se mi neměla líbit?“

„Ta věc?“ oddaloval odpověď Leo. „No, háček je v tom, že ten kšeft bude v Cleo.“

„To ne, proboha.“

„Já vím, já vím.“

Zvedl ruce, jako by před jejími argumenty předem kapituloval. Potom se zase opřel dozadu do židle a sundal si brýle. Jednou nožičkou je zahákl v koutku úst a nechal je houpat sem a tam.

„Leo, ty na mně vážně chceš, abych šla do Cleo? Po tom, co se tam stalo?“ a vím.

„Tam už nevkročím ani za živýho boha.“

„Já vím.“

Vyskočila z křesla a zastavila se u jedněch dveří s tváří téměř přitisknutou na sklo. Zase se zahleděla na hladinu bazénu. Vysavač se pořád pohyboval po dně. Dozadu a dopředu, dozadu a dopředu. Připomínalo jí to vlastní život.

Leo si opět nasadil brýle a promluvil uklidňujícím, rozvážným hlasem.

„Mohl bych ti teď něco říct?“

Pokynula mu, aby pokračoval, ale zůstala obrácená k bazénu.

„Tak tedy. Tys telefonovala mně, ne já tobě. Tys na mně chtěla, ať seženu kšeft. Chtělas, aby stál za to a aby byl co nejdřív. A aby to byly peníze v hotovosti. Bylo to tak, že jo?“

Čekal, že mu Cassie odpoví, ale mlčela.

„Myslím, že můžu brát tvý mlčení jako souhlas. Takže, Cassie, ta práce vypadá takhle.“

Obrátila se k němu tváří.

„Ale já neřekla, že –“

Zvedl ruce a zarazil ji.

„Nech mě domluvit. Jen chci, aby sis to poslechla a potom se teprve rozhodla. Když nebudeš mít zájem, nevadí.

Stačí pár telefonů a seženu na to někoho jinýho. Ale, holčičko, ty jsi na takovouhle jemnou prácičku vždycky bývala nejlepší. Úplný kouzelník, i Max to musel uznat. Žák zkrátka překonal učitele. Takže když se tu objevil tenhle kšeft, hned mě napadlo, že je ti jak šitý na míru. Počkej, do ničeho tě nenutím. Třeba se objeví něco jinýho, co ti budu moct přihrát. Nevím sice, kdy to přijde, ale ty budeš první na řadě. Pro mě jsi vždycky byla první, Cassie. Vždycky.“

Pomalu se vrátila ke svému křeslu a zase si sedla.

„Jestli je někdo kouzelník, tak jsi to ty, Leo. Dokážeš oblbnout každého. Tím svým proslovem jsi chtěl naznačit, že bych to měla vzít, že jo?“

„Nic takovýho jsem neříkal.“

„Ani to nebylo nutné. Víš, Leo, ty věříš ve svoje hvězdy a tady v ty mince pro štěstí a v bůhví co ještě. Já věřím jen v jedno. Že tu noc, tam v Cleo… se to nestalo samo sebou. Že tam musely působit nějaké zlé síly. Buď byly v nás, nebo v tom místě. Celých šest let se přesvědčuju, že byly v tom místě. A teď… ty teď na mně chceš, abych se tam vrátila.“

Leo zaklapl desky. Balík stodolarovek zmizel uvnitř.

„Byl bych nerad, kdyby ses rozhodla udělat něco, co sama nechceš. Ale teď, Cass, si musím zavolat a někoho na to rychle splašit, protože ta práce je objednaná už na zítra večer. Předpokládá se, že ten náš týpek odjíždí ve čtvrtek ráno.“

Cassie přikývla a zmocnil se jí pocit, že když nevezme tuhle práci, k jiné se už nedostane. Nevěděla, jestli kvůli tomu, že už jí Leo nebude věřit, nebo z nějakého jiného důvodu. Byla to jen taková předtucha. Před očima jí vytanula pláž. Náhle se ku břehu přivalila vlna a smazala písmena napsaná v písku. Písmena byla pryč, než si je Cassie stačila přečíst, ale ona přesto věděla, co bylo v písku napsáno. Vezmi tu práci.

„Jaký bych měla podíl, když to vyjde?“

Leo na ni pohlédl a zaváhal.

„Fakticky to chceš vědět?“

Přikývla. Zase desky otevřel a zpod bankovek vytáhl žlutý list papíru.

„Takže, dohoda je následující. Dostaneme sto tisíc na ruku a čtyřicet procent ze zbytku. Toho chlápka už mají pár dní v merku a zdá se, že už si přišel na dobrých pět set táců.

V hotovosti. Zamčených v kufříku. Když to propočítáš, pro

nás by to dělalo dvě stě šedesát. Rozdělil bych to v poměru šedesát ku čtyřiceti, tobě by samozřejmě patřil ten větší díl.

Tedy pro tebe víc než sto padesát tisícovek. Nevím, jestli to bude dost, aby se člověk moh potom vypařit, ale za jednu noc to není až tak špatný výdělek.“

Pohlédl na ni nahoru.

„Pro ně to taky není špatný kšeft. Dvě stě čtyřicet tisícovek za dloubání v nose.“

„Nějakou zásluhu přece jen mají. Našli toho křena. To je to nejdůležitější ze všeho. Taky museli splašit spoustu informací, jak se k němu dostat. Tím ti to taky dost usnadnili.“

Chvíli zůstal zticha a nechal ji, aby si mohla promyslet všechny detaily, včetně výše jejího podílu ze zisku.

„Máš teď zájem?“

Cassie chvíli přemýšlela.

„Ještě nevím. Kdy myslíš, že by se mohlo objevit něco jiného?“

„To člověk nikdy neví předem. Tenhle kšeft je jediný, co mám teď v pácu. Ale abych řekl pravdu, pochybuju, že až zase něco zchrastím, tak by ti z toho kápnul takový balík.

Možná bys musela udělat alespoň dvě tři fušky, než by ses dostala k tak pěkný sumičce. Tahle práce je terno. Přesně to, co jsi chtěla.“

Zhoupnul se na židli dozadu, měřil si ji přes brýle a čekal.

Věděla, že to na ni sehrál dobře. Nejdříve jí povolil vlasec, aby mohla utéct, ale teď si ji pomalinku přitahuje zpátky.

Má ji zaseknutou a ví, že už se mu nevyvlékne. Práce, která hodí najednou víc než sto padesát tisíc dolarů, se neobjevuje tak často. Nejvíc, kolik s Maxem kdysi vydělali, bylo šedesát tisíc dolarů, které se jim podařilo vyfouknout tajemníkovi nějakého sultána. Potom s Maxem oslavovali až do rána v jednom karetním klubu v North Vegas.

„Tak já to beru, Leo,“ promluvila konečně. „Můžeš začít.“

8

Leo se naklonil nad pracovní desku a spustil. Nedíval se ani do poznámek, ani na Cassii. „Náš člověk je zapsaný pod jménem Diego Hernandez. Je to profík, texaský Mexikánec odněkud od Houstonu. Hraje bakarat. Pokud se dalo zjistit, tak při tom nepodvádí. Zkrátka je tak dobrý. V každém kasinu stráví pár dní a zase jde o dům dál. Takovým způsobem si na jednom místě moc nenahrabe, a díky tomu nevzbuzuje nežádoucí pozornost. Šli za ním z Nuggetu do Stardustu a odtamtud do Cleo.“

Byli teď v kuchyni. Cassie seděla u kuchyňského stolu, zatímco Leo stál u kuchyňské linky a připravoval jim sendviče s burákovým máslem, medem a banány. To byla jeho specialita. Používal k tomu celozrnný chléb ze sedmi druhů obilnin.

„Každou noc si vybere výhry v hotovosti a zamkne je do kufříku. Když odchází ven, bere si kufřík s sebou, ale připnutý k zápěstí. Jedině, kdy ho u sebe nemá, je doba, kdy hraje v kasinu. To si ho odnese do trezoru v recepci, řekne jim, aby mu na něj, zatímco hraje, dávali pozor, a jakmile skončí, tak si kufřík zase sebere a jde na kutě. Kdykoliv má kufřík s sebou, provází ho ochranka. Nenechává nic náhodě.“

„Tím chceš říct, že jediná šance, jak se ke kufříku dostat, nastane v okamžiku, kdy jeho majitel chrupká v posteli?“

„Přesně tak.“

Leo přistoupil ke kuchyňskému stolu a položil na něj dva talíře sendvičů, pro každého jeden. Potom šel do lednice a vrátil se se dvěma lahvemi sody. Posadil se a zatímco pokračoval ve své promluvě, otevřel obě sody.

„Domníváme se, že potom kvůli bezpečnosti přendá v pokoji peníze z kufříku do sejfu. S jistotou to nevíme, ale dá se to předpokládat. Nechceš skleničku?“

„Ne, díky. Co tam mají za sejfy? Nepamatuju si to.“

„Halsey Executive s pěti tlačítky. Stojí v šatně rovnou pod ramínky na šaty. Zevnitř je napevno přišroubovaný k podlaze. Nedá se odnést. Když ho chce někdo otevřít, musí vejít do šatny. S hotelovým hostem vedle v pokoji.“

Cassie přikývla a vzala si půlku sendviče. Leo překrojil chleba na trojúhelníky. Vždycky to tak dělal. Pamatovala si, jak se rozčílil až k nepříčetnosti, když jednou udělala sendviče a překrojila je podél. Ukousla si první sousto a okamžitě se usmála.

„Páni,“ zvolala s plnou pusou a pomalu převalovala na jazyku burákové máslo. „To je ale mňamka. Už jsem zapomněla, jak jsou výborné. Vzpomínám si, jak jsi nám je vždycky připravil, když jsme se tu s Maxem objevili po nějaké fušce.“

„Dělával jsem mu je, už když mu bylo šest. Byly to jeho oblíbený. Vždycky jsem s nima měl úspěch.“

Zmínka o Maxovi jí zmrazila úsměv na rtech. Cassie se raději vrátila zpátky k práci.

„Halsey mívá bezpečnostní vložku zepředu. S jednou kamerou bych to mohla zvládnout. Kdyby byl čas, dvě by byly lepší. Taky musím vědět, jestli je ten člověk levák nebo pravák. Ale na to přijdu, až si ho prohlídnu dole v kasinu.“

Mluvila hlavně sama k sobě. V duchu si představovala, jak bude akce probíhat. Potom přišla otázka určená Leovi.

„Zeptal ses, jakou má ten pokoj barvu?“

Leo přikývl.

„Světle hnědou. Takzvaná ,bílá káva‘. Malovali tam před dvěma měsíci. A je to pokoj pro kuřáky. Ten náš kouří doutníky.“

„To zakryje výpary.“

Uložila si barvu do paměti. Rozhodla se, že ráno, než odjede, koupí půllitrovku toho odstínu v Laurelově železářství a k tomu nádobu s pumpičkou.

„Taky jsem se dozvěděl, že je tlustý jak hroch,“ navázal Leo. „A strašně chrápe. Tím by to mohlo být snazší.“

„Nic není snadné, Leo. Rozhodně ne v Las Vegas.“

To jí připomnělo, že se musí vrátit do Cleopatry, a zachmuřila se.

„Jestli ten chlápek zůstane v Cleo do čtvrtka, proč si raději nepočkat, kam se odtamtud přesune, a tam ho teprve obrat? Proč to chceš spustit právě v Cleo?“

„Protože nevíme, jestli se někam přestěhuje. Může se třeba vrátit do Texasu, co já vím. Napakoval se a rozjede se domů. Kromě toho, v Cleo máme kontakt. Bůhví, jestli bychom v jiným hotelu někoho našli.“

Cassie přikývla. Viděla, že Leo má všechno dopodrobna promyšlené a nepochybně dospěl k závěru, že jediné místo, kde je možné jejich kavku očesat, je právě Cleo.

„Slyšela jsem, že Cleopatra je na prodej,“ změnila téma hovoru, aby se odpoutala od nepříjemných myšlenek.

„Jo, tři tisíce pokojů a z nich je každičkou noc polovina prázdných. Velký bílý slon, to je, co to je. Stojí sedm let a už je na prodej. Slyšel jsem, že se tam byl podívat Steve Wynn, ale potom z toho vycouval. Asi je to fakt v prdeli, když ani on si s tím nevěděl rady. Vždyť ten na co sáhne, tak z toho udělá zlato.“

„Možná, že má to místo špatnou pověst, víš, kvůli Maxovi.“

Leo zakroutil hlavou.

„To už je passé. Problém spíš je v tom, že na tý stavbě dost šetřili, teď se jim celý hotel začíná rozpadat a nikdo v něm nechce bydlet. Kolem je spousta parádních míst, co tě ubytujou za stejný prachy. Vem si třeba Bellagio, Venetian, nebo na druhým konci Mandalay Bay.“

„Jmenoval jména hotelů, které v době, kdy byla Cassie ve Vegas naposledy, ještě ani nestály. Dojedla první sendvič, lokla si z lahve vychlazené sody a okamžitě se zakousla do druhého chleba. S pusou plnou Leovy pochoutky se pustila do dalších plánů.

„Pokud je všechno při starém, v Cleo mají magnetické karty. To znamená, že hned zítra ráno musím zpracovat nějakou pokojskou, abych si zajistila přístup do pokoje.

Připravím si tam terén a v noci se vrátím dovnitř větracím potrubím, přesně jako minule.“

Polkla a vzápětí ucítila, jak jí sousto se žbluňknutím skončilo v žaludku.

„Já nevím, Leo, ale je docela možné, že s tím potrubím něco udělali, když zjistili, kudy jsme se tam s Maxem dostávali.“

Pohlédla na něj. Díval se na ni přes brýle a usmíval se.

„Co je?“

„Ty mě vůbec neposloucháš. Pukal jsem ti přece, že máme v hotelu kontakt. Zapomeň na potrubí a na pokojskou taky. Tentokrát žádný oblbování personálu nebo hostů.

Všechno budeš mít kompletně připravený v úhledným balíčku a jen si ho vyzvedneš v recepci pro prominenty.“

Poprvé se podíval do poznámek.

„Na jméno Turcello. Bude v něm –“

„Proč Turcello? Kdo to je?“

„To jsi ty. Koho by zajímalo proč? To je jméno, který jsem dostal od naší místní spojky. V tom balíčku bude všechno, co budeš potřebovat. Do pokoje toho chlápka se dostaneš předníma dveřma, protože budeš mít univerzální kartu. A hned naproti máš pronajatý vlastní pokoj. V něm se můžeš uvelebit a a v klidu sledovat cvrkot v protějším pokoji. Další důležitá věc. Pager. Necháš ho zapnutý a zazvoní ti přesně v okamžiku, kdy si naše kavka dá prachy do kufříku.“

„Univerzální karta mě tam dostane jen napůl cesty.

Potřebuju vypojit z provozu zámek. Nesmí zaklapnout. Už

je to tak dlouho, že si nevzpomínám, jakou značku tam mají.

Nezjistil jsi –“

„Jasně, že jo. Klídek. Rek jsem ti, že mám všecičko pod palcem. Tohle není žádný amatérský kroužek.“

Ukázal do poznámek.

„Mají tam Smithson Commercial. Jako posledně. Je s tímhle typem nějaký problém?“

„To zjistím až na místě. Ale jak jsi říkal, když ten hotel stavěli, tak všude, kde to není vidět, to pěkně vzali na hůl.

Do dveří namontovali jen část zamykacího mechanismu. Na třech tisících zámcích asi ušetřili pěkný balík peněz. Je ale otázka, jestli po té aféře s Maxem je všechny nepředělali.“

„A když jo?“

„Pak bych byla v průšvihu. Znamenalo by to, že musím vymontovat celý zámek a přeříznout ho napůl.“

„V pokoji?“

„Ne, musela bych si ho někam odnést a potom se s ním vrátit. Beru si s sebou řezačku, nechám si ji v autě. Ale abych ji mohla použít, budu si muset najít nějaké opuštěné místo. Mezitím se může náš chlápek vrátit do pokoje a konec filmu.“

„Což použít zámek z toho druhýho pokoje? Vymontuješ ho, přeřízneš a pak ho dáš do správných dveří.“

Než Cassie stačila poznamenat, že na to kápl, Leo už přetřásal možnost, zda zámky vyměnili.

„Stejně si myslím, že si z toho nemusíš dělat hlavu. Od chvíle, kdy tam zahájili provoz, jde Cleo ke dnu. Nezačali by vyměňovat tři tisíce zámků jen kvůli tomu, že jeden chlápek, co už to navíc nemůže zopakovat, jim jeden vyřadil z provozu. Na to klidně zapomeň.“

„Tobě se to řekne. Ty budeš tady.“

Leo její poznámku nechal bez odezvy a sáhl do obálky.

Vytáhl z ní svazek bankovek a položil je vedle Cassiina talíře.

„Naši parťáci jsou seriózní lidi. Vědí, že vybavení není zadarmo. Tady je deset táců. Na kamery a tak. Co zkrátka potřebuješ.“

„Už jsem jen za základní vybavení utratila devět stovek.“

„Promiň, Cassie, ale musím se tě na něco zeptat. Jak jsi na tom s kamerama a se snímací technikou? Jseš vůbec v obraze, jaký jsou teďko v tyhle oblasti možnosti?“

„Znám jednoho chlápka u Hootensů. Jestli tam tedy ještě je. Už je to nějaká doba.“

„To jo.“

„Jestli tam nebude, tak zajdu do Radio Shack. A můžeš být v pohodě, Leo, nejsem v tomhle oboru sto let za opicema. Člověk musí jít s dobou, když chce zůstat na špici.“

Leo se na ni znovu zadíval přes brýle a dlouze si ji prohlížel.

„Tak co se vlastně stalo, Cass? Proč ses mi tak dlouho neozvala? Už jsem si začal myslet, že se nikdy neobjevíš.“

„Nevím, Leo. Nejdřív jsem asi fakt uvěřila, že už toho nechám.“

Leo přikývl.

„Ušlechtilý rozhodnutí,“ podotkl. „Ale to bys tu teď nebyla.“

„Jednoho dne se všechno změnilo.“

„Tak vítej zpátky. Jsem rád, že zas kopeš za můj tým.“

Zasmál se. Cassie zakroutila hlavou.

„Tohle je jen jednorázovka, Leo. Fakticky. Nepočítej se mnou. Hned jak tu fušku udělám, tak se zdejchnu.“

Věděla, že peněz nebude dost. Budou jí stačit jen na začátek. Alespoň to. Tak si to představovala, mít možnost začít znovu.

Leo přikývl a podíval se na žlutý papír s poznámkami.

„No, tak tahle prácička by ti to mohla umožnit.“

„Už jsi volal kvůli těm pasům?“

Leo k ní zvedl oči.

„Jo, volal. Řekli mi, že jsou na cestě. Stavím se pro ně později. Chodím si vyzvedávat poštu, až když je přepážka zavřená.“

„Bezva. A díky za péči.“

„Ale jdi ty. Víš, Cassie, přál bych ti, aby ses dostala tam, kam si přeješ.“

Vzala ze stolu peníze a postavila se.

„No, myslím, že už bych měla zvednout kotvy, abych byla zítra čerstvá. Musím –“

„Počkej, Cassie. Ještě jedna věc. Je to důležitý.“

Odstrčil stranou svůj talíř, i když na něm zůstal nedojedený sendvič. Ze zadní kapsy kalhot vytáhl nějaký sešit v tuhých deskách. Byl velký jako poznámkový blok, ale o něco silnější. Leo z něj sundal gumičku a otevřel ho na stránce založené útržkem růžového papíru. Cassie viděla, že je to obyčejný diář. Mnoho kolonek u jednotlivých dnů bylo popsáno drobným Leovým písmem, které bylo jen o trochu čitelnější než jeho šifry. Leo jel prstem po řádkách, až našel to, co hledal. Promluvil, s očima upřenýma do poznámek.

„Chci, abys mi něco slíbila, předtím než odejdeš.“

„Dobře. A co?“

„Přísahej.“

„Jak můžu přísahat, když ani nevím, o čem je řeč.“

„Tak poslouchej. Ať budeš dělat cokoliv, bez ohledu na to, co se stane, nesmíš být v pokoji toho chlápka v době mezi tři dvacet dva a tři třicet osm, před rozedněním, než se středeční noc přehoupne do čtvrtečního rána. Platí? Radši si to napiš, abys to nezapomněla.“

Cassie byla celá zmatená a na tváři se jí objevil tázavý úsměv.

„A proč, prosím tě?“

„To je doba, kdy je luna ve volnoběhu.“

„Hm, ve volnoběhu…“

„Tohle je můj astrologický kalendář, jasný? Studuju ty knihy, co jsem ti ukazoval v kanceláři, a sestavuju si diagramy včetně měsíčního vlivu.“

„Chápu, zaznamenáváš si vliv měsíce. A co má znamenat to, že je ve volnoběhu?“

„To je astrologická situace, víš? Když Měsíc mění svou polohu vzhledem k jednotlivým souhvězdím zvěrokruhu, občas se stane, že se vyváže z velkých aspektů –“

„Nemohl bys mluvit anglicky, Leo?“ zarazila ho Cassie.

„Promiň, prosím tě. To znamená, že v tu chvíli je nezávislý“, že se dostane mimo úhel ostatních planet, jako je Venuše, Mars, Slunce… přece ti je nemusím vyjmenovávat.

Ta situace trvá jen do chvíle, než doputuje k dalšímu souhvězdí. A termínem luna ve volnoběhu označujou astrologové časový úsek, kdy je luna ,volná‘, nebo se taky říká, že ,volnoběží‘, protože nesvírá s žádnou planetou –“

Cassie si odkašlala.

„Ale já vím, no, jak bych to řekl… když je vyvázaná z úhlový vzdálenosti… Zkrátka, tahle situace nastane v noci ze středy na čtvrtek na těch, no, na šestnáct minut. Měsíc se ocitne mezi Rakem a Lvem. Bude to trvat od tří hodin dvaceti dvou minut do tří hodin třiceti osmi minut.

Zpracoval jsem to kvůli naší akci.“

Zavřel diář a podržel ho před ní, jako by to byla bible, na kterou má Cassie přísahat.

„A co to tedy znamená?“

„Nastává chvíle zlých sil, Cass. Volná luna přináší neštěstí. Může se stát cokoliv. Během tý doby nesmíš nic podnikat.“

Cassie si ho chvíli prohlížela a usoudila, že to myslí naprosto vážně. Leo vždycky dokázal věřit všemu, čemu se věřit rozhodl.

„To asi půjde těžko,“ poznamenala. „Všechno záleží na tom, kdy náš člověk dorazí nahoru. A musím mu dopřát čas, aby se pořádně zabral do spaní. Alespoň dvě hodiny.“

„Tak počkej, až se Měsíc dostane k souhvězdí Lva, a teprve potom se do toho pusť. Já tady neplácám nějaký blbosti, Cass. Tak třeba Lincoln, McKinley a Kennedy měli inauguraci přesně v době, kdy byla volná luna. Všichni tři, a víš dobře, jak dopadli. A Clinton, ten taky, a jestli si nedá pozor, skončí stejně. Měsíc umí být zrádný.“

Vážně pokýval hlavou a znovu pozvedl svůj astrologický kalendář, jako by jím chtěl podpořit svoje argumenty. Cassie jeho výkladu příliš nerozuměla a jeho bezmezná víra jí připadala pošetilá. Možná kvůli tomu, že ona sama vlastně nevěděla, jestli je vůbec v co věřit.

„Myslím to doopravdy,“ řekl Leo. „Klidně si můžeš prověřit různý věci z minulosti, jestli máš zájem.“

Cassie udělala krok ke stolu a vztáhla k diáři ruku. Ale jak jí ho Leo podával, náhle ucukla. Ráda by se ho na něco zeptala, ale nebyla si jistá, jestli chce skutečně slyšet odpověď.

Leo pochopil, co chce Cassie vědět. Zachmuřeně přikývl.

„Jo, holčičko. Je to tak. Díval jsem se na to. Tu noc před šesti lety, když se to stalo s Maxem, to byla luna taky ve volnoběhu.“

„Jen na něj bez hnutí hleděla.

„Pamatuješ si, jak jsi mluvila o tom, že tý noci v Cleo působily nějaký zlý síly? Nemýlila ses, Cass, byly to zlý síly. Vždycky se dostanou k moci, když se luna uvolní.

Proto potkalo Maxe neštěstí.“

Ve dveřích jí Leo popřál hodně štěstí a poznamenal, že se spolu setkají hned, jak ta práce skončí. Cassie se na schodech váhavě zastavila. Rozhovor o Maxovi a té „zlomocné“ volné luně jako by všechno potáhl černým suknem. Schoulila se do sebe.

„Co je? Je ti zima?“ zeptal se Leo.

Místo odpovědi na jeho otázku zavrtěla hlavou a potom položila svou vlastní.

„Leo, myslíváš na Maxe?“

Neodpověděl. Vyšel k ní ven na schody a zadíval se na noční oblohu. Měsíc byl bledý a visel nad nimi jako vajíčko.

„Za pár dní bude v úplňku. Zářivý a kulaťoučký.“

„Ještě chvíli se díval na přibývající měsíc a potom se obrátil ke Cassii.

„Nemine jediný den, abych na něj nemyslel,“ řekl potichu. „Ani jediný den.“

Cassie přikývla.

„Pořád mi moc chybí, Leo.“

„Mně taky, Cass. Tak buď opatrná. Byl bych nerad, kdybych měl v Cleo ztratit taky tebe.“

9

Ve středu v poledne, poté co udělala pár zastávek, aby dokoupila barvu a další potřeby, ujížděla Cassie Blacková pouští, slunce se opíralo do stříbřité karoserie porsche a nad vozovkou se zrcadlil horký vzduch. I když byla dálnice téměř prázdná a vůz mohl jet klidně sto osmdesát i víc, Cassie udržovala rychlost asi tak tři kilometry pod povoleným limitem. Bylo to stejné jako nutit plnokrevného koně běžet při závodě drobným klusem, ale měla k tomu

dobrý důvod. V okamžiku, kdy přejela hranice okresu Los Angeles, porušila tím jednu z podmínek svého podmínečného propuštění. Stačilo, aby ji zastavila dálniční hlídka, a už by ji vezli rovnou do vězení.

Věděla, že podstupuje velké riziko a její pobyt na svobodě bude celou dobu v sázce. Jakýkoliv střet s policií by ji pravděpodobně přivedl zpátky do vězení. Propustili ji na podmínku po pěti letech v High Desert, kde si za zabití člověka odpykávala trest odnětí svobody v rozhraní sedmi až dvanácti let. Kdyby se nechala chytit, šoupli by ji na dva roky za mříže, jestli ne na víc.

Zastrčila

do

přehrávače

cédéčko

s

Lucindou

Williamsovou a během jízdy ho poslouchala znovu a znovu.

Díky hladké dálnici zněla nahrávka téměř dokonale, bez jakéhokoliv přeskakování. Cassie milovala Lucindiny písně; nesly v sobě jakýsi náboj protestu a vzpoury a téměř v každé z nich zpěvačka vyprávěla o svých touhách a hledání. Byla mezi nimi jedna, která Cassii, kdykoliv ji slyšela, vehnala slzy do očí. Zpívalo se v ní o zrazeném milenci, který odešel k jezeru Charles, aby tam skoncoval se životem.

Snad tehdy ti zašeptal anděla hlas, držím tě v objetí, odhoď svůj strach,, v tu nejdelší, poslední chvíli.

Otázka, která se ozývala v písni, pronásledovala Cassii celou dobu. Věřila, že Max nebyl sám. Že pro něj přišel anděl.

„Ještě nebyly tři hodiny a na obzoru se už začaly rýsovat ostře ohraničené obrysy světoznámých heren a kasin.

Pocítila zvláštní směs vzrušení a úzkosti. Byla naprosto přesvědčená, že se už nikdy v životě nevrátí do města, ve kterém vyrostla, v němž se setkala a žila s Maxem.

Skutečnost, že se jí podařilo od minulosti spojené s Vegas odpoutat, jí přinesla podstatnou úlevu. Ale teď, když se vracela, všechny vzpomínky, bolesti a smutky se opět vynořily na povrch. Ale stejně musela obdivovat duch tohoto místa. Jestli kdy něco vzniklo z ničeho, pak to bylo nade vší pochybnost právě Las Vegas.

Za chvíli už projížděla městem a ani nemohla uvěřit, že se za těch pár let tolik změnilo. V každém bloku vyrostla řada honosných staveb, nových chrámů hazardu skýtajících útěchu vyznavačům hráčských vášní. Minula napodobeninu newyorského mrakodrapu, velkolepý MGM Grand a nový Bellagio. Zahlédla kopii Eiffelovky a benátského náměstí svatého Marka. Byly tam i další pamětihodnosti, které nikdy neměla příležitost osobně navštívit. A teď stály ve Vegas na hlavní třídě. Vzpomněla si, jak jednou Max prohlásil: „V

Las Vegas je všechno a každý. Ani nemá cenu nikam jezdit.“

Potom odjeli na Tahiti a zjistili, že přece jen existuje místo, které by rádi vyměnili za město v poušti.

Jak se blížila k hotelu Cleopatra, obrátila svou pozornost ke dvěma věžím honosícím se názvy maloasijských řek Eufrat a Tigris. Zadívala se na řadu oken v nejhořejším, mírně ustupujícím poschodí věže Euphrates, přejela očima po jejich zrcadlících se sklech a krátce spočinula pohledem na jednom z nich.

Potom sklouzla očima o dvacet pater níž až k trojbokému jehlanu prosklené střechy, jež se jako atypická pyramida tyčil nad kasinem. Hotelový komplex stál téměř sto metrů od hlavní třídy a příjezdová cesta vedla návštěvníky kolem řady stupňovitě se zvedajících fontán, z nichž v pečlivě naplánované vodní choreografii tryskaly proudy vody a dopadaly na bělostné sochy hrajících si dětí, samozřejmě pod bdělým pohledem vládkyně Egypta, která seděla na trůnu majestátně se zvedajícím nad okrajem poslední, nejvýše položené kašny. Další egyptské motivy, kromě sochy Kleopatry, se pouze v náznaku promítly v barevnosti moderně pojatého exteriéru hotelu a kasina, provedeného v okrových odstínech písku.

Cassie projela kolem a čekala, až bude moct odbočit na Flamingo a pokračovat směrem do průmyslové oblasti v západní části města. Vzpomínky se nedaly potlačit. Na Maxe, na šťastné chvíle, které tu spolu prožili, i na to, jak všechno náhle skončilo. Neočekávala, že její návrat bude tak

bolestný a hořký. Vždyť Las Vegas bylo město, které jako by stravovalo samo sebe a každým dnem přetvářelo svou vlastní podobu, a Cassii ani ve snu nenapadlo, že by v ní tohle místo, připomínající nakašírovanou dekoraci, mohlo vyvolat tak nostalgickou odezvu. Ale bohužel byla tady a spalovala jí celé nitro. Cassie už po Maxovi nikoho neměla a byla si jista, že žádnému jinému muži nebude nikdy patřit.

Možná, pomyslela si, právě ta bolest je jediné, co kdy bude mít. S tím by se měla smířit. Ale potom si uvědomila, že je tu ještě něco. Musí dosáhnout cíle, jenž se před nijak vábivá fata morgana rýsoval na obzoru.

Firma Hooten’s Lighting & Supplies byla umístěna v průmyslovém komplexu kousek od nadůrovňového úseku dálnice. Již téměř čtyřicet let sídlila ve stejné budově, i když se během té doby její prodejní sortiment podstatně změnil.

Zpočátku se zaměřila na velkoprodej osvětlovacího zařízení, jímž zásobovala kasina v Las Vegas, ale postupně se začala prosazovat i v oblasti elektroniky. Už nepůsobila jen jako dodavatel, ale i jako výrobce. Firma teď vyráběla a prodávala většinu složitých bezpečnostních zařízení, jež sloužila jak v kasinech v Nevadě, tak i v hernách v indiánských rezervacích po celém západě. Ovšem obchodní zástupci HLS, právě tak jako kasina používající její výrobky, neměli ani tušení o tom, že uvnitř firmy existuje přinejmenším jedna osoba, která je ochotná, samozřejmě za

přiměřenou cenu, vybavit stejnou technologií i ty, kvůli nimž byla bezpečnostní zařízení instalována.

Cassie zajela na oplocené parkoviště vzadu za budovou, na kterém přes noc parkovaly firemní dodávky mechaniků, a do budovy vešla zadním vchodem. Na chvíli se musela zastavit a čekat, až se jí oči přizpůsobí šeru uvnitř spoře osvětlené místnosti, v níž se se elektronika prodávala přímo maloodběratelům, nebo se její prodej realizoval telefonicky podle katalogu. Jakmile se Cassie rozkoukala, upoutal její pozornost dlouhý pult táhnoucí se vpravo po celé délce stěny. Stálo za ním několik prodavačů, z nichž někteří obsluhovali zákazníky a druzí se věnovali prodeji po telefonu. Většinou měli před sebou otevřené tlusté katalogy firmy HLS a zapisovali si objednávky. Cassie ihned zaznamenala, že se v prodejně téměř nic nezměnilo. Tak jako před sedmi lety na stěně za pultem radil zákazníkům stejný nápis.

VĚŘÍME V BOHA, OSTATNÍ MONITORUJEME

Cassii trvalo několik vteřin, než zahlédla Jerseyho Paltze.

Stál na vzdálenějším konci pultu a telefonoval se zákazníkem. Nechal si narůst vousy a přibylo mu ještě více šedivých vlasů. Ale pořád je nosil sčesané do koňského

ohonu a v uchu se mu houpal stříbrný kruh. Byl to bezpochyby on.

Když přistoupila k pultu, Paltz právě zavěsil, ale na ni se nepodíval. Pokračoval v psaní nějakých poznámek na formulář v knize objednávek. I když Cassie viděla písmo nohama vzhůru, snadno rozluštila, že zboží je určeno pro podnik Tropicana. Nečekala, až dopíše, a tiše ho oslovila.

„Tak co, Jersey, to máš fakticky takový fofr, že ani nemůžeš říct ahoj své staré kamarádce?“

Paltz dokončil rozepsanou řádku a s úsměvem k ní vzhlédl. Jak si uvědomoval, kdo před ním stojí, úsměv pomalu uvadal.

„Cassie Blacková?“

Cassie přikývla a usmála se.

„Páni, tebe jsem, holka, neviděl už celý věky. Kdy tě…

ehm…“

„Před deseti měsíci. Ale sem jsem nejela. Z High Desert jsem se přestěhovala do Kalifornie. Líbí se mi tam.

Obzvlášť na pobřeží. Jen málokdy tam bývá zima.“

Paltz přikývl, ale s určitou zdrženlivostí. Cassie si snadno domyslela, co se mu honí hlavou. Uvědomoval si, že se nevrátila do Vegas proto, aby obnovila staré přátelství, obzvlášť když mezi nimi šlo vždy jenom o obchod.

Rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že to, co si řeknou, zůstane jen mezi nimi, a potom se k němu naklonila přes pult, lokty opřené o otevřený katalog a knihu objednávek.

„Potřebuju jeden komplet. S celým vybavením. Alespoň tři kamery, jedna musí mít zelené světlo.“

Paltz si tužku, kterou předtím psal, zastrčil za ucho, a aniž by se na Cassii přímo podíval, přikývl.

„Dál budu potřebovat brýle s nočním viděním a cívku kabelu s lepicí vrstvou,“ dodala Cassie. „Cestou jsem se zastavila v Radio Shack, ale tam už tyhle kabely nevedou.

Jinak jsem si všechny ostatní věci přivezla s sebou.“

„No, to bude asi problém,“ ozval se Paltz po chvíli mlčení.

„Co jako? Brýle nebo kabel?“

„Víš… vlastně všechno. My nemůžem… tedy, já se nechci zaplést do žádnýho takovýho –“

„Podívej se, Jersey. Nenapadlo tě, že kdybych tě chtěla shodit, tak už jsem to udělala před šesti lety, kdy jsem z toho mohla mít nějaký prospěch? A taky si myslím, že jsme ti tenkrát s Maxem dávali docela slušně vydělat. Nevzpomínáš si náhodou?“

Přikývl, ale velmi neochotně.

„Jo, ale teď je tu všechno jiný. Jak uděláš nějakou levotu, už ti jdou po krku. A to myslím doslova.“

Cassie se narovnala.

„Za to přece já nemůžu. A Max taky ne.“

„Promiň. Vždyť já vím.“

Opět přikývl a opřel se dlaněmi o pult.

„Tak co, Jersey? Mám tady nějaký drobný a můžu je pustit do oběhu.“

„Jakoby náhodou nechala z ramene sklouznout batůžek, rozevřela ho a uvnitř se objevil balíček stodolarových bankovek, které dostala od Lea. Věděla, že poctivost se při pohledu na peníze často rozplyne.

„Kdybys měl přece jen o ten kšeft zájem, tak to koukej říct hned, jinak se musím poohlídnout jinde.“

Paltz přikývl. Peníze dokážou kouzla.

„Možná, že by se dalo něco splašit, Cassie. Na kdy to potřebuješ?“

„Hned teď, Jersey. Jdu na to dneska v noci.“

Zadíval se na ni, dlaněmi stále opřený o pult. Rychlým pohledem se ubezpečil, že žádné cizí uši nejsou na doslech a že jejich rozhovor je i nadále přísně soukromý.

„Dobře… Dělám do pěti. V šest můžu být v Aces and Eights, platí?“

„Ten pajzl je furt v provozu?“

„Jo, ten tu snad bude vždycky.“

„Tak tedy v šest.“

Otočila se od pultu a odcházela pryč, když Paltz za ní náhle sykavě hvízdl. Vrátila se zpátky. Vzal tužku zastrčenou za uchem a něco napsal na lístek v poznámkovém bloku. Utrhl ho a podal Cassii.

„Tohle musíš mít s sebou.“

Vzala si lístek a podívala se na něj. Byla na něm napsaná požadovaná částka.

$ 8,500

Pomyslela si, že je příliš vysoká. Přečetla toho o současné technologii dost, aby věděla, že cena za to, co požaduje, by se měla pohybovat kolem pěti tisíc dolarů včetně velmi slušného zisku pro Paltze. Než ale stačila něco namítnout, Paltz si zřejmě domyslel, co hodlá říct.

„Podívej,“ zašeptal tiše, ale důrazně. „Za takovýhle extra zboží halt musíš něco vypláznout. Tak už to chodí. Protože když tě s tím nádobíčkem chytnou, tak jsou v tu ránu tady.

Prodávat takový věcičky není sice nezákonný, ale můžou mi přišít napomáhání a pěkně mě zmáčknout. Tady teď udělujou tresty za podíl na organizovaným zločinu jako na běžícím pásu. Navíc bych ještě přišel o práci. Takže musíš zaplatit tolik, abych měl krytý všechny ty rizika. Ber, nebo neber, ale s cenou dolů nejdu.“

Teprve teď jí došlo, jakou udělala chybu, když mu ukázala hotovost dříve, než se dohodli.

„Jasně, že beru,“ prohlásila, aniž by dala najevo své roztrpčení. „Mám placený náklady.“

„Tak tedy v šest.“

„Jo, v šest.“

10

Cassie nějak musela zabít dvě hodiny, které ji dělily od schůzky s Jerseym Paltzem. Napadlo ji, že by se mohla zastavit v Cleo a vyzvednout si v recepci balíček, který tam na ni čekal, ale nakonec ten nápad zavrhla. Nechtěla, aby si ji lidé za bezpečnostními kamerami všimli, a takhle by jim dala dvojnásobnou šanci.

Do centra města se nevrátila. Na Flamingu se zastavila v kosmetickém salonu a nechala si zkrátit nehty, jak nejvíce to šlo. Nebyl to sice současný módní trend, ale manikérka, žena odněkud z Asie, nejspíš z Vietnamu, se taktně zdržela zvědavých otázek. Cassie ji za to odměnila tučným tuzérem.

Pokračovala po Flamingu směrem na východ a dostala se do čtvrti, kde žila do svých jedenácti let. Už cestou z Los Angeles pocítila touhu ještě naposledy spatřit rodný dům.

Minula bar 7-Eleven, kam ji otec jako malou holku vodíval, aby si koupila nějaké bonbony. Nevelký domek na Bloom Street, který patřil jejím rodičům, byl stále natřený na růžovo, stejně jako před dvaceti lety, kdy ho museli opustit. Staré chladicí zařízení na střeše nahradila skutečná klimatizace. Garáž byla přestavěna na obytnou místnost a dvorek vzadu za domem byl oplocen. Cassie by ráda věděla, kdo v jejich bývalém domě nyní žije, zda je to stejná rodina, která ho získala v aukci konané poté, co byl Blackovým

zabaven kvůli neplacení hypotéky. Měla silné nutkání zaklepat na dveře a zkusit, zda by ji nenechali nahlédnout do jejího dětského pokojíčku. Zdálo se jí, že místo, kde se naposledy cítila naprosto bezpečně, byl právě tenhle pokoj.

Jak krásné by bylo prožít ten pocit znovu. Představa jejího bývalého pokojíku v ní vyvolala obraz jiný, podkrovní místnůstku Jodie Shawové s celou tou sbírkou plyšových zvířátek. Ale rychle ho vymazala z mysli a vrátila se ke vzpomínkám na vlastní dětství.

S pohledem upřeným na dům znovu prožívala chvíli, kdy se vrátila ze školy domů a spatřila maminku zalykající se pláčem a uniformovaného muže, který na vchodové dveře připevňoval úřední dokument oznamující případným zájemcům, že tento dům bude vydražen v aukci. Muž se pak obrátil k matce a řekl jí, že vývěska je určená pro veřejnost, a proto musí být umístěna na viditelném místě. Ale jakmile odešel, maminka papír ze dveří strhla, popadla Cassii a strčila ji do auta. Sama usedla za volant a duchem naprosto nepřítomná se řítila do centra města, kde nakonec před Rivierou zajela dvěma koly na chodník a zastavila. Vlekouc za sebou vzpouzející se dceru, u jednoho z karetních stolků našla Cassiina otce a hodila mu dražební listiny rovnou do obličeje. Pomalu klouzaly dolů po jeho křiklavé havajské košili. Ta košile jí natrvalo utkvěla v paměti. Byly na ní tanečnice hula hop, jež ladně křížily paže před obnaženými ňadry. Matka otce proklela, nazvala ho zbabělcem a

předtím, než ji muži z ochranky vyvedli z kasina, ho stačila počastovat i jinými jmény.

Cassie si už nepamatovala, jaká slova tehdy zazněla, ale naprosto živě si dokázala vybavit, jak onu scénu vnímala jako dítě. Otec zůstal sedět na stoličce u karetního stolku.

Ani z ní neslezl, snad aby nepřišel o místo. Zíral na ženu, která na něj ječela, jako by byla úplný cizinec. Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. Neřekl jediné slovo.

Tu noc se otec nevrátil domů stejně jako všechny noci další. Cassie ho už viděla pouze jednou, když v Tropu rozdávala karty na blackjack. Ale tehdy byl ponořen hluboko v lahvi a nepoznal ji. A ona neměla odvahu, aby se k němu přihlásila.

Odvrátila pohled od růžového domku a vrátila se v představách k domu na Lookout Mountain Road. Pomyslela na kresbu, kterou viděla na stojanu v pokoji Jodie Shawové.

Holčička na obrázku plakala, protože musela opustit dům, ve kterém žila.

Cassie zcela přesně věděla, co musí Jodie prožívat.

11

Provoz směřující na sever Las Vegas se neuvěřitelně vlekl.

Když se Cassie konečně dostala do klubu Aces and Eights, měla už patnáctiminutové zpoždění. Než ale vystoupila z auta, ještě chvíli v něm zůstala sedět a na hlavu si natáhla paruku, kterou si pořídila na prohlídku domu na Lookout Mountain Road. Sklonila dolů stínítko se zrcátkem, upravila si účes a obočí si namalovala tmavou tužkou, aby odpovídalo barvě paruky. Nakonec svůj nový image doplnila růžovými brýlemi.

Aces and Eights byl bar navštěvovaný zejména místními lidmi a až do té chvíle před šesti lety patřila Cassie k pravidelným návštěvníkům. Většina zdejších štamgastů si na živobytí vydělávala, ať už legálně, nebo nelegálně, díky existenci zdejších kasin, a pokud by ji po těch šesti letech měli někde poznat, pak právě v Aces and Eights. V první chvíli ji napadlo, že Jerseymu Paltzovi navrhne, aby pro jejich schůzku vybral nějaké jiné místo, ale pak radši souhlasila, protože ho nechtěla poplašit. Také si musela přiznat, že byla trochu nostalgická. Chtěla vidět, jak moc se to tam změnilo.

„Ještě jednou se pozorně prohlédla v zrcátku, vystoupila z Boxsteru a šla dovnitř. Batůžek si přehodila přes jedno rameno. Za barem sedělo několik mužů a podle jejich uniforem nebo firemních zástěr by mohla snadno vyjmenovat, pro která kasina pracují. Na barových stoličkách seděly i dvě ženy v krátkých šatech a v botách na vysokých podpatcích, s nezbytnými pagery a mobilními telefony položenými na barovém pultu, šlapky, které tu čekaly na práci a nemusely se bát, zda nejsou příliš nápadné.

V Aces and Eights to bylo každému jedno.

Paltz seděl v kruhovém boxu ve vzdálenějším rohu intimně osvětleného baru. Byl skloněný nad miskou chilli.

Cassie si pamatovala, že chilli fazole bylo ze zdejšího jídelního lístku jediné jídlo, kteří se stálí zákazníci nebáli jíst. Ale ona už si ho nedá nikdy, ani tady, ani nikde jinde.

Stačilo jí, že ho po celých šest let měli v High Desert každou středu. Vydala se k boxu, kde seděl Jersey Paltz, ale když se chystala usednout, okamžitě protestoval.

„Promiň, kotě, ale na někoho čekám.“

„Jo, na mě.“

Vzhlédl od misky s chilli a upřeně si ji prohlížel.

„Není na Halloween ještě brzo?“

„Myslela jsem si, že by tu mohl být někdo, co by si mě třeba pamatoval.“

„Blbost, neukázala ses tady celejch šest let. A co bylo před šesti lety, to je tady ve Vegas úplnej starověk. Víš, už jsem to tady chtěl vzdát, ale pak mi došlo, že jsi tu nebyla šest, počkej, skoro sedm let. A tak nemůžeš vědět, jak je tu příšernej provoz.“

„Právě jsem to zjistila. Vždycky jsem si myslela, že v L.

A. je to strašné…“

„V porovnání s Vegas vypadaj dálnice v L. A. jako rychlodráhy. Tady teď postavili tolik novejch baráků, že by to chtělo alespoň tři nový dálnice.

Cassie už neměla zájem zabývat se problémy dopravy ve Vegas, ani si případně povídat o počasí.

„Máš pro mě něco?“

„Nepředbíhej. Všechno pěkně po pořádku.“

Začal se posouvat po lavici směrem ke Cassii, a když se k ní dostal, položil jí levou dlaň na stehno a začal ji prohledávat. Cassie okamžitě ztuhla.

„Tak na tohle jsem měl vždycky zálusk,“ zasmál se Paltz.

„Od chvíle, co jsem tě prvně uviděl s Maxem.“

Dech měl cítit chilli a cibulí. Cassie od něj odvrátila tvář a zadívala se do baru.

„Zbytečně ztrácíš čas, žádnou bouchačku –“

V tu chvíli jí přesunul ruku z podpaží k prsům. Přestala mluvit a prudce mu ji odstrčila.

„Jen klídek, Cassie,“ pobaveným hlasem poznamenal Paltz. „To víš, dneska si jeden nemůže bejt dost jistej. Tak jestlipak máš v tom báglíku pětaosmdesát čmeláků?“

Rozhlédla se po baru, zda je nikdo nepozoruje. Každý si hleděl svého. Pokud si někdo zpočátku všiml, jak vážně se oba tváří, určitě změnil svůj názor, když viděl, že nejde o nic jiného než o smlouvání podmínek mezi nějakou šlapkou a nadrženým chlápkem. Dokonce i to, jak ji Paltz prohledával, odpovídalo situaci. Zákazník si přece musí předem prověřit kvalitu i pohlaví objektu své koupi.

„Je v něm to, co jsi chtěl,“ přikývla. „Kde máš ty věci?“

„V auťáku. Ty mně teď ukážeš, co jsi mi přinesla, a potom se půjdeme projít.“

„Nejdřív se koukej odvalit, toho ,prověřovám‘ už bylo dost,“ přikázala Paltzovi.

Poslušně se přesunul zpátky. Nabral si z misky fazole a napil se piva.

Cassie vzala batůžek položený na klíně a položila ho mezi ně na lavici. Trochu ho pootevřela. Uvnitř byl neoprenový vak s nářadím a složený černý sportovní pytel, na kterém ležel balíček bankovek. Stodolarové bankovky, neboli čmeláci, jak jim tu někteří starousedlíci říkali. Byl to slangový výraz, který se začal používat před několika lety, kdy tisíce padělaných žetonů v hodnotě sto dolarů zaplavilo podsvětí Las Vegas. Byly to perfektní kopie černožlutých žetonů používaných v kasinu Sands. Kvůli jejich barevné kombinaci se padělkům říkalo čmeláci. Byly tak dokonalé, že u stodolarových žetonů muselo kasino změnit barvu a design. Sands už byl dávno pryč, zdi jeho budovy odpálené do vzduchu, a na jeho místě vyrostlo jiné kasino. Ale slangový výraz Čmeláci pro stodolarové žetony nebo bankovky přetrval. A ten, kdo ho používal, zcela jistě prožil ve Vegas kus svého života.

Cassie se přesvědčila, že Paltz bankovky viděl, a stačila batůžek zase zavřít, než k jejich stolu přišla servírka.

„Co si dáte?“ zeptala se Cassie.

Paltz odpověděl místo ní.

„Nic, pusinko, už nemá čas,“ mrkl na servírku. „My teď vypadnem a já tu jsem za chvilku zpátky. A myslím, že pak budu potřebovat ještě jedno pivko.

Žena odešla. Paltz se zasmál, protože věděl, že právě svými slovy potvrdil, že mezi ním a tou ženskou v paruce jde pouze o sex a že právě odcházejí ven, aby tam uskutečnili to, na co si spolu plácli. Tohle Cassii nijak neuráželo, protože taková role byla skvělým pláštíkem pro jejich skutečný obchod. Ale co ji přímo popudilo, bylo to, jak Paltz s naprostou samozřejmostí oslovil servírku pusinko. Cassii vždycky vadilo, když muži nazývali ženy, které neznali, různými výrazy důvěrného rázu, aniž by tomu přikládali nějaký význam. Spolkla ostrá slova, která by nejraději Paltzovi řekla, a začala se po lavici sunout ven z boxu.

„Tak jdeme na to,“ prohodila pouze.

„Jak vyšli ze dveří, Paltz Cassii předešel a dovedl ji k velké dodávce zaparkované u postranní zdi baru. Odepnul svazek klíčů zavěšený v pase kalhot a odemkl zasunovací dveře na straně spolujezdce. Dodávka stála tak, že otevřené dveře dělilo od zdi snad necelého půl metru. To znamenalo, že nikdo neměl šanci podívat se dovnitř, pokud by nepřišel těsně ke dveřím. Cassie si uvědomovala dvojsečnost této Paltzovy opatrnosti. Jestli Paltz hraje férovou hru, tak je to v pořádku. Ale jestli ji chce podfouknout, tak je to pro Cassii špatné. Nikdy nenosila zbraň a snažila si vybavit, zda to Paltz může vědět.

Paltz vlezl dovnitř a pokynul Cassii, aby ho následovala.

Kabina řidiče byla od nákladního prostoru oddělena přepážkou ze slabé překližky. Podél pracovního prostoru, připevněny k bočním stěnám dodávky, stály dvě lavice. Nad nimi bylo v držácích zavěšeno různé nářadí a z plastových kbelíků postavených na podlaze vykukovalo další. Ve dveřích Cassie zaváhala. V batůžku měla v hotovosti skoro deset tisíc dolarů. A nechala se nalákat do uzavřeného prostoru dodávky mužem, kterého neviděla, nemluvě už o nezákonných obchodech, víc než šest let.

„Tak chceš to zboží, nebo ne? Nemám čas tady okounět celou noc a myslím, že ty taky ne.“

Ukázal na cestovní kufr střední velikosti položený na podlaze. Zvedl ho, posadil se na lavici a kufr si položil na kolena. Odemkl ho a víko zvedl k sobě, aby Cassie viděla dovnitř. Kufr byl vyložený molitanem, v němž byly zasunuté jednotlivé přístroje.

Cassie přikývla a vhoupla se dovnitř.

„Zavři za sebou,“ přikázal Paltz.

Zasunula dveře, ale přitom nespouštěla z Paltze oči.

„Dej si pohov, děvče, já tě neukousnu.“

„Toho bych se ani tak nebála.“

Znovu se podívala do kufru. Jednotlivé součástky bezpečnostního videozařízení byly uložené v přesně vytvarovaných prohlubních v molitanu, aby během transportu nemohlo dojít k jejich poškození. Většinu z nich Cassie znala; buď ze své dřívější praxe, nebo z katalogů či časopisů věnovaných elektronice. Bylo tam několik miniaturních kamer, mikrovlnný vysílač, přijímač a několik kousků přídavného zařízení. Také tam zahlédla noktovizor, brýle s nočním viděním.

„Jako podomní obchodník vychvalující své zboží rozpřáhl Jersey Paltz ruce a spustil svou naučenou řeč.

„Chcete si ty věcičky nejdřív prohlídnout, madam, nebo si to vezmete rovnou?“

„Radši mi to všechno ukaž, kromě těch brýlí, samozřejmě. To bude ještě chvilku trvat, než si je budu moct vyzkoušet.“

„Tak jo. Vezmeme to tedy od snímání obrazu k jeho příjmu. Nejdřív kamery.“

Ukázal na horní polovinu kufru. Zasunuty v molitanu tam ležely čtyři černé čtverečky s tištěnými spoji a s kruhovou střední částí.

„Tak tyhle destičky jsou digitální kamery, čtyři by ti měly stačit. Jo, když jsme spolu mluvili, neřekla jsi mi, jestli chceš barevnej obraz, ale –“

„Barvu nepotřebuju. Ani zvuk. Všechno, co chci, je ostrý obraz. Abych rozeznala čísla.“

„S tím jsem právě počítal. Tyhle tři jsou černobílý.

Solidní kvalita. Samozřejmě podle měřítek firmy Hooten’s L&S. A fakt je, že lepší výrobky v tomhle provedení na trhu nenajdeš. Mají maximální rozlišovací schopnost a vydrží v provozu šest hodin. Ten čas ti vyhovuje?“

„Měl by.“

Cassie cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení. Snažila se, aby se všemi technologickými změnami držela prostřednictvím odborných časopisů krok, ale to, že některé novinky teď vidí na vlastní oči, jí pořádně rozproudilo krev. Až se jí rozbušila ve spáncích.

Paltz pokračoval ve svém chvalozpěvu.

„Bezva. Tady v tom čtvrtým chlívečku, to je ta tvoje zelená kamera. Jmenuje se ALI, jako ten boxer, Muhammed Ali. Proto je taky v katalogu označená jako ,největší nejmenší kamera všech dob‘.“

,Ali?“

„A–L–I. Zkratka z Ambient Light Iris, pokud tě to zajímá.

Ale pro tebe je důležitý, že umí snímat obraz, ať už je světlo, nebo tma. S infračervenou kamerou někdy, když se v místnosti rozsvítilo, docházelo k přezáření exponovanýho obrazu, tak jsme museli vyvinout tohle. Když je v místnosti zhasnuto, rozeznáš na monitoru všechno, co potřebuješ vidět, tvary, stíny, pohyb. A dneska ti obzvlášť přeje štěstí.

Měsíc bude v úplňku. Uvidíš –“

„A taky ve volnoběhu.“

„Co prosím?“

„Toho si nevšímej. Pokračuj.“

„No, takže, když je místo, který snímáš v noci, ozářený navíc měsíčním světlem, tak s touhle kamerou budeš mít obraz pomalu jako ve dne.“

„To nezní špatně.“

Cassii stačilo, aby poznala, kde se ve tmě hotelového pokoje vyskytuje objekt jejího zájmu. Jak se zdálo, tak tady na toho Aliho si klidně mohla vsadit.

„To rád slyším. Tak dál. Abys to měla jednodušší, kteroukoliv z těhle kamerek můžeš krásně zamaskovat.“

Vytáhl z molitanu falešný detektor kouře a podržel ho před Cassii. V jeho krytu byla vyvrtána nepatrná dírka. Paltz jí ukázal, jak musí kameru vsunout dovnitř, aby objektiv přiléhal těsně k dírce.

„A kdybys snad potřebovala záběr spíš z podhledu…“

Vytáhl z kufru elektrickou zásuvku, samozřejmě také atrapu, do níž se mohla kamera ukrýt. Podal ji Cassii a ta se přímo rozplývala nadšením.

„No, tohle nemá chybu!“

„Jo, ale jen do tý chvíle, než si tam chce někdo zapnout počítač nebo holicí strojek. Musíš ji nainstalovat někde stranou, aby ti v ní nenašla kameru třeba pokojská, až přijde luxovat.“

„Chápu.“

„Další věc, kterou musíš udělat, je zapojit baterii.

Takhle.“

Zastrčil malinkou kulatou baterii do zásuvky drátky připojené ke kameře.

„Pak je všechny rozmístíš, kde budeš potřebovat. Až skončíš, napojíš kamery na vysílač. Nebudou od něj moc daleko?“

„Ne. Nanejvýš dva a půl, tři metry. Možná i míň.“

Vytáhl kotouč něčeho, co vypadalo jako izolepa, a ukázal ho Cassii.

„Tak tohle je kabel. Ten už jsi používala, pokud se pamatuju.“

„Jo, při několika posledních kšeftech.“

Paltz ale pokračoval ve vysvětlování, jako by Cassie žádnou zkušenost neměla.

„Tak tohle je, lidi, kouzelná lepicí páska. Jsou v ní dva vodiče, jeden pro obraz a druhej pro zem. Páska se připojí ke kameře a od ní se vede k vysílači. Musíš si ale pamatovat, že čím kratší vzdálenost, tím lepší obraz. Cestou se kvalita samozřejmě ztrácí. A to ty přece nechceš, když potřebuješ rozeznat čísla.“

„Jo. Budu si to pamatovat.“

Paltzovi se po čele řinul pot, odkud mu stékal na obě tváře. Cassii se nezdálo, že by uvnitř dodávky bylo až takové horko, aby to vyvolalo takovou reakci. Dívala se, jak Paltz zvedl paži a otřel si obličej.

„Něco se děje?“

„Ne,“ odpověděl Paltz rychle. Jenom že je tu k zadušení.

Tohle, co teď vidíš, je vysílač se čtyřmi kanály.“

Sáhl do kufru a zvedl plochou čtverhrannou krabičku, zhruba o velikosti mobilního telefonu. Vysílač byl opatřen asi patnácticentimetrovou anténou.

„Přijímá signál ze všech směrů, nezáleží na tom, v jakým úhlu ho umístíš. Když chceš mít ale slušnej signál, dej ho co nejblíž ke kameře. Jasný?“

„Jo.“

„No, a tenhle vysílač má zásluhu na tom, že ti nasnímanej obraz dojde tady do toho miláčka.“

Z molitanu vyprostil přístroj, který byl větší než předcházející. Vypadal jako malý laptop. Paltz ho otevřel a objevila se obrazovka. Potom zvedl další anténu.

„Tohle je mikrovlnný přijímač s rekordérem. Můžeš ho mít až dvě stě metrů od vysílače, záleží tedy na tom, kudy jde signál, a pořád budeš mít kvalitní obraz.“

„Co by mohlo přenos obrazu ovlivnit?“

„S tím si ty, myslím, nemusíš dělat starosti. Většinou voda. Stromy. Ale doufám, že ty, Cassie, nebudeš pracovat někde v lese? Protože stromy, to jsou perfektní lapače signálu.“

„Je tu někde ve Vegas nějaký les, Jersey?“

„Ne, pokud vím.“

„Takže žádný les, žádné stromy, žádný ztracený signál.“

Paltzovo chování ji začalo rozčilovat. Zrovna tak jako jeho nervozita. Přenášela se i na ni. Uvědomila si, že když tady vzadu nejsou žádná okna, nemá vůbec tušení, jestli na ně, nebo spíš na ni, nebude někdo venku čekat, až se objeví ve dveřích. Udělala chybu, že na tuhle schůzku přistoupila.

„A co bazén?“

„Jeho otázka vytrhla Cassii z černých myšlenek. Chvíli přemýšlela a vzpomněla si, že bazén v Cleo je v přízemí.

„Ne, žádný bazén.“

„Skvělý. Protože ocel, beton, nic takového není problém.

Jen s těmahle věcičkama zůstaň pěkně uvnitř a budou fungovat jedna radost.“

Paltz začal mačkat tlačítka na přijímači/vysílači. Uvedl zařízení do provozu a na obrazovce začalo sněžit. Ťukl do červeného tlačítka na pravé straně miniaturní klávesnice.

„Tohle je nahrávání. Můžeš si všechno nahrávat nebo jen sledovat na obrazovce. Taky ji můžeš rozdělit na čtyři díly a sledovat všechny kamery najednou.“

Zmáčkl za sebou několik tlačítek a obrazovka se dvakrát za sebou rozpůlila. Teď sněžilo ve čtyřech okénkách.

„Samozřejmě nemáme obraz, protože kamery nejsou zapojený. Ale už jsem to vyzkoušel a byl perfektní.“

„Jasně, Jersey. Je to fakt bezvadný. Ještě tam máš něco?

Musím už padat.“

„To je všechno. Teď mi zaplatíš, na čem jsme se dohodli, a můžeš jít. Já se vrátím ke svýmu chilli, i když asi bude pěkně studený.“

Cassie si položila batůžek na kolena.

„Ty na tomhle děláš sama, Cassie?“

„Jo,“ odpověděla bez přemýšlení.

Otevřela batůžek a Paltz zaklapl víko kufru. V tom okamžiku zvedl druhou ruku a v ní držel pistoli, namířenou Cassii na prsa.

„Co to děláš?“

„Co asi?“ uchechtl se.

Cassie se začala zvedat, ale pokynul jí pistolí, aby si zase sedla.

„Poslouchej, Jersey. Přinesla jsem peníze, že ti zaplatím.

Jsou tady uvnitř. Tak co, prosím tě, blbneš?“

Paltz si přehodil zbraň do druhé ruky a kufr shodil na podlahu. Prázdnou rukou se natáhl pro batůžek.

„Postarám se o něj.“

Vyrval jí batůžek z rukou.

„Přece jsme se na něčem dohodli, Jersey. My –“

„Nech si ty kecy a sklapni.“

Cassie se snažila zachovat klid. Pozorovala Paltze a čekala, až si sáhne do batůžku pro peníze. Aniž by pohnula svaly, odlehčila si levou nohu a mírně ji zvedla nad podlahu.

Muž seděl přímo proti ní, kolena asi tak třicet čísel od sebe.

„Proč to děláš, člověče?“ pokračovala odměřeným, chladným hlasem. „Proč jsi mi všechno to zařízení předváděl, když jsi mě stejně chtěl okrást?“

„Musel jsem se přesvědčit, že v tom jedeš sama. Abych měl jistotu, že sis na to nepřivedla nějakýho novýho Maxe.“

V Cassii se zvedla vlna nenávisti. Ten chlap to na ni hrál.

Od začátku v ní viděl jenom oběť. Ženu, kterou klidně okrade, ale jen když bude sama.

„A víš co?“ zeptal se Paltz, celý rozkurážený tím, že drží bágl s balíkem peněz v rukou. „Když tak o tom přemejšlím, asi bych měl tenhle kšeftík dotáhnout pěkně do konce.

Musel bych bejt pěknej blbec, kdybych si z toho, co si Max nechával jenom pro sebe, taky něco neutrh. Řek bych, že za těch pět let v díře jsi jich pěknejch pár musela vykouřit, takže praxi určitě máš.“

Pobaveně se zachechtal.

„Děláš chybu, Jersey. Tady jsem sice sama, ale dělám pro nějaké lidi. Nebo si to snad představuješ tak, že se přiřítím do města a jen tak namátkou si vyberu nějakou oběť?

Okradeš mě, okradeš i je. Nebude se jim to líbit. Tak proč bychom se nemohli dohodnout? Ty si nech peníze, já si vezmu ty věci. Zapomenu na pistoli i na to, co jsi mi právě řekl.“

„Žvaníš pěkný blbosti.“

S pohledem upřeným na Cassii, strčil Paltz ruku do batůžku. Zvnitřku téměř okamžitě zaznělo prásknutí a muž se rozeřval. Vytáhl ruku ven a v tu chvíli Cassiina levá noha vylétla dopředu a bota značky Doc Marten se silnou, těžkou podrážkou dopadla do Paltzova rozkroku. Intenzita jeho řevu se zdvojnásobila. Natáhl kohoutek.

Výstřel Cassii téměř ohlušil. Cítila, že náhle se jí paruka posunula na hlavě, to jak se kulka prodírala její umělou kšticí. Ucítila zápach spáleného střelného prachu a plyny uvolněné při výstřelu jí ožehly krk a tváře. Skočila na Paltze a oběma rukama sevřela ruku s pistolí. Stočila se tak, že mu téměř seděla na klíně. Ruku se zbraní strhla dolů, před svůj obličej, a vztekle se do jeho sevřené pěsti zakousla. Nebyl to pocit strachu, co jí dodal sílu k tak riskantní akci. Byla to nenávist.

Paltz zařval a rozevřel dlaň. Cassie hrábla po pistoli a odskočila od Paltze stranou. Namířila zbraň, v rychlosti se na ni podívala a zjistila, že je to devítimilimetrový glock, z půlmetrové vzdálenosti Paltzovi do obličeje.

„Ty hovado jedno kreténský,“ zaječela. Jestli se pohneš, tak to do tebe našiju. Klidně si v tý svý pitomý dodávce můžeš chcípnout, jestli chceš!“

Paltz lapal po dechu a čekal, až se mu v rozkroku utiší příšerná bolest. Cassie zvedla ruku a dlaní si přejela po obličeji. Byla si jistá, že ji kulka minula, ale často slyšela, že člověk někdy ani neví, že byl postřelen.

Podívala se na ruku. Žádná krev. Ale stejně si od plic zaklela. To Paltzovo šílené rozhodnutí, že ji tady okrade, všechno zkomplikovalo. Snažila se něco rozumného vymyslit, ale v uchu ohlušeném výstřelem jí vytrvale zvonilo a popálená kůže na krku se bolestivě hlásila ke slovu.

„Lehni si na podlahu!“ zařvala na něj. „Dělej! Hni sebou, ty sexuální maniaku. Měla bych ti tu pistoli nacpat do prdele když jsi byl takovej nažhavenej!“

„Promiň,“ ozval se kňouravým hlasem. „Víš, já jsem měl strach. Já –“

„Přestaň žvanit a lehni si na podlahu. Obličejem dolů. No tak, bude to?“

Paltz si klekl a zvolna se položil na podlahu.

„Co chceš udělat?“ zašeptal vyděšeně.

Cassie se nad ním rozkročila, chodidla těsně u jeho boků, potom se sklonila a ústí pistole mu přitiskla k týlu, hned pod koňský ohon, který se mu svezl na stranu. Natáhla kohoutek a jeho cvaknutí způsobilo, že se Paltzova ramena nekontrolovatelně roztřásla.

„Tak co, Jersey, myslíš, že se ti postaví? Chtěl jsi přece, abych ti ho vykouřila?“

„Ne, probůh…“

Cassie se rozhlížela po dodávce, očima klouzala po různém nářadí trčícím z kbelíků. K jednomu se natáhla, vyndala z něj plastovou manžetu používanou ke spojování kabelů a nařídila Paltzovi, aby si položil ruce dozadu na zátylek. Okamžitě poslechl a Cassie si všimla, že mu výstřel sežehl hřbet jedné ruky. Obtočila plastový pruh kolem obou zápěstí, volný konec provlékla přezkou a utáhla tak, až se mu okraje manžety zařízly do kůže. Pistoli dala na zem, vytáhla z kbelíku další manžety, aby Paltzovi spoutala ještě nohy v kolenou a u kotníků.

„Doufám, že jsi se dost nacpal, pitomče. Protože než si dáš další fazole, bude to nějakou chvíli trvat.“

„Cassie, já se musím vyčurat. Vypil jsem dvě piva, když jsem na tebe čekal.“

„Já ti v tom přece nebráním.“

„Propána, Cassie, nedělej to.“

Popadla z jednoho kbelíku kus hadru a koleny mu prudce dopadla na záda. Ústa mu přiložila téměř k uchu.

„Pamatuj si, ty hajzle, že jsi to byl ty, kdo začal tuhle hru.

Teď se tě zeptám na pár věcí a ty mi na ně pěkně po pravdě odpovíš, protože na tom může záviset tvůj život. Jasný?“

„Ano.“

„Když teď otevřu dveře, čeká tam na mě venku někdo?

Nějací tví kamarádíčkové, co se na tom tvým kšeftu chtěli přiživit?“

„Ne, nikdo.“

Shrábla zbraň z podlahy a ústím hlavně mu ji opřela o tvář.

„Radši mluv pravdu. Jak otevřu dveře a někdo tam bude, ustřelím ti tu pitomou hlavu.“

„Nikdo jinej tu není, jen já.“

„Tak to vyzkoušíme.“

„Já –“

Přerušila ho. Do otevřených úst mu nacpala hadr, spojila dvě plastové manžety a obtočila mu je kolem hlavy tak, aby mu přidržovaly roubík v ústech. Jak pruh utahovala, Paltzovy oči se hrůzou zvětšily na velikost pingpongových míčků.

„Musíš dýchat nosem, Jersey. Dýchej nosem a budeš v pořádku.“

Cassie sáhla k Paltzovu opasku, nahmatala poutko, na kterém měl zavěšené klíčky od vozu, a rychle je odepnula.

Potom se sklonila k batůžku, zalovila v něm a vytáhla černý sportovní pytel. Rozložila ho na podlahu a začala do něj přendavat věci z Paltzova kufříku.

„Uděláme to takhle, Jersey. Pojedeme tvým vozem a tohle si vezmu s sebou.“

Paltz se snažil protestovat, ale přes roubík se místo slov ozývalo jen nesrozumitelné mumlání.

„Fajn, Jersey, to jsem ráda, že souhlasíš.“

Když měla všechny věci ve vaku, hodila si přes rameno batůžek a vykročila k postranním dveřím. Levou ruku zvedla ke stropnímu světlu, zhasla a otevřela dveře. Ruku s pistolí držela před sebou.

Vzduch byl čistý. Seskočila na zem, obrátila se pro černý vak, zašoupla dveře a pečlivě je zamkla. Přešla ke kabině, zbraň pořád připravenou ke střelbě. Parkoviště bylo plné aut, ale neviděla, že by v některém z nich někdo seděl nebo ji odněkud pozoroval.

Odemkla dvířka u řidiče a otevřela je. Než nastoupila dovnitř, vysunula z glocku zásobník a kulky z něj vyházela dolů na asfalt. Potom vyklepla poslední náboj z komory a pistoli i s prázdným zásobníkem hodila na plochou střechu Aces and Eights.

Vlezla do vozu, nastartovala a vyjela z parkoviště. Pohled jí padl na rádio v palubní desce a všimla si, že je do něj proražená díra. Střela, kterou Paltz vypálil, prolétla skrz překližkovou přepážku přímo do rádia. To jí připomnělo popáleniny na krku a na tvářích. Rozsvítila stropní světlo a prohlédla se ve zpětném zrcátku. Kůže byla zarudlá a samý puchýř. Vypadalo to, jako by ji popálila medúza.

Podívala se na hodinky. Kvůli Paltzovým hrátkám měla zpoždění. Vypnula světlo a ujížděla k záři neonů rozlévající se v dáli nad zábavním centrem Las Vegas jak světlo majáku.

12

Ulice Koval Road vedla souběžně s Las Vegas Boulevard a umožňovala snadný přístup k parkovacím garážím, které vyrostly za hotelovými komplexy lemujícími rušný bulvár, známý spíš jako Strip. Cassie projela kolem Koval Suites, činžovních domů s měsíční výpovědní lhůtou, kde si kdysi s Maxem pronajali byt, když se tehdy na nějaký čas potřebovali někam zašít, a zabočila do několikaúrovňové garáže, patřící hotelu Flamingo Casino and Resort. Garáž byla umístěna uprostřed kasin stojících na střední části Stripu a Cassie si ji vybrala z toho důvodu, že nikdy neparkovala poblíž hotelu, do něhož měla namířeno.

Platzovu dodávku nechala až v nejhořejším, osmém patře, protože věděla, že tam nahoře bude méně aut a tím pádem i menší šance, že by někdo jejího pasažéra, s pouty na rukou a roubíkem v ústech, náhodou objevil. Minula výtah a dala přednost schodišti, které dole ústilo do uličky ke kasinu.

S batůžkem přes rameno a se sportovním pytlem v ruce vstoupila zadním vchodem do Flaminga a prošla jeho přízemím ke vchodovým dveřím. Cestou se krátce zastavila u jednoho z obchůdků v hale, kde si pro případ, že by snad musela vyvolat požární poplach, koupila krabičku cigaret.

Ještě si vybrala balíček hracích karet, které tu prodávali jako suvenýr z kasina. Alespoň si trochu zkrátí čekání, než její

oběť usne. Když vyšla z Flaminga, přešla přes Las Vegas Boulevard a vydala se po něm ke komplexu Cleopatra Resort&Casino, který stál o dva bloky dál.

Postavila se na pohyblivý chodník, dopravující hrychtivé návštěvníky ke vchodu kasina, a ani příliš nevnímala na efekt vypočítanou podívanou, kterou skýtaly barevné vodotrysky tančící ve fontánách, kolem nichž projížděla.

Napadlo ji, že pro hráče, kteří z kasina odcházejí, lehčí o prohrané peníze, tu žádné technické vymoženosti nejsou a musejí jít pěkně po svých.

Vchod do kasina vroubily stěny zdobené hieroglyfy, na nichž byli zobrazeni staří Egypťané se složitými účesy, jak hrají karty a házejí kostkami. Cassii napadlo, zda tyto obrazy ze života ve starověkém Egyptě jsou kopiemi nějakých dochovaných originálů, ale vzápětí si uvědomila, že v Las Vegas může vzniknout cokoliv, aniž by bylo zapotřebí jakýchkoliv historicky doložených skutečností, natož originálů.

Stěny za nástěnnými kresbami patřily příslušníkům klubu Cleopatra, do něhož byli přijímáni návštěvníci kasina, jimž v minulých letech přálo štěstí a vyhráli velké sumy v hracích automatech. Fotografie těchto šťastlivců shlížely na příchozí z obou stran a Cassie si všimla, že mnozí výherci se při pózování před hracími automaty usmívají tak, jako by se snažili schovat chybějící zuby. Moc by ji zajímalo, kolik

těchto výherců použilo vyhraných peněz k návštěvě zubaře, a kolik z nich je naházelo zpátky do automatů.

Když konečně vstoupila do hracího sálu, na okamžik se zastavila, aby vstřebala jeho atmosféru. Věděla, že musí být opatrná a nedívat se nahoru, protože celý prostor střeží kamery nainstalované nad hlavami návštěvníků. Pocítila téměř hmatatelný strach, jenž jí jako ledová ruka sevřel srdce. Ne kvůli tomu, co ji dnes ještě čeká. Ale náhle se jí před očima vybavila noc, kdy tu byla naposledy. Noc, poznamenaná dotekem smrti, jež podstatně změnila Cassiin život.

V kasinu nepostřehla žádné změny. Stejné rozmístění stolů pokrytých modrou plstí, stejně nenapravitelní hráči honící se zoufale za svými sny, stejně ohlušující kakofonie rachotících automatů, cinkotu mincí, výkřiků lidských hlasů radostných i úzkostlivých. Zhluboka se nadechla a vyrazila dopředu. Měla pocit, jako by se proplétala po fotbalovém hřišti, kde se jí místo hráčů protivníka do cesty staví hrací stoly a automaty. Uvědomovala si, že každý její krok je neustále snímán objektivy bezpečnostních kamer, a tak se snažila nezvedat hlavu, spíš ji držela skloněnou dolů. Na hlavu si již v autě narazila klobouk se širokou střechou, kterou si sklopila až nad obočí, a aby byl převlek dokonalý, na oči si nasadila brýle. Pod parukou jí po hlavě stékaly čůrky potu, vlasy pod ní měla spařené a vlhké, ale věděla, že to potrvá ještě hodiny, než se jí bude moct zbavit.

Když procházela prostřední lodí kasina, kde se hrály karetní hry a kostky, zahlédla dost velký počet mužů, a i několik žen, v modrých blejzrech zaměstnanců zdejší bezpečnostní služby. Zdálo se, že mají za úkol stát nejen u všech sloupů podél sálu, ale i na konci každé řady hracích stolů. Spatřila cedulky ukazující cestu do haly. Než se tím směrem vydala, věnovala krátký pohled, aniž by přitom zvedla obličej, jednomu místu nad sebou.

Strop tady přecházel do stupňovitě se zvedající prosklené střechy, zavěšené nad prostorem jako průhledná trojboká pyramida. Když před sedmi lety Cleopatra zahájila provoz, nazývali ji „Křišťálovou katedrálou kasin“, což mělo připomenout, že nejen tato zrcadlící se jehlanovitá střecha, ale i ostatní architektonické prvky byly viditelně vypůjčeny z designu budovy California House of God, obřího skleněného chrámu, který byl „stálicí“ televizních náboženských programů. Pod skleněnou částí stropu se od jedné stěny ke druhé táhly železné nosníky, na nichž byly umístěny kamery a světelné rampy. Cleopatra bylo jediné kasino ve Vegas, do jehož hracího sálu mělo přístup denní světlo a kde se ani v nejmenším nesnažili zamaskovat bezpečnostní kamery, které seshora sledovaly všechno dění v prostoru pod nimi. Ostatní kasina dávala přednost sálům s umělým osvětlením, v nichž byly kamery ukryté za z rcadlovými stěnami či v osvětlovacích koulích na stropě, i

když žádný z hráčů dole nepochyboval o tom, že každý jeho nebo její pohyb, stejně tak jako peníze ležící na stole, jsou pečlivě sledovány.

Cassiiny oči se zastavily nahoře na balkoně. Vystupoval do prostoru nad hracími stoly, jako by to byly dvě spojené ruce, které ze svých dlaní utvořily misku. V něm, jako hlídka ve strážním koši, shlížel do hracího sálu muž s ostře řezaným obličejem. Měl bílé vlasy a na sobě tmavý oblek, ne modrý blejzr. Usoudila, že to bude nějaká „šarže“ z ochranky, možná dokonce sám její šéf. Nemohla se zbavit myšlenky, zda to byl on, kdo tam stál nahoře ve své kazatelně oné noci před šesti lety, když byla Cassie v kasinu naposledy.

Jakmile opustila hrací sál, dostala se Cassie do haly a zamířila ke vzdálenějšímu konci dlouhého recepčního pultu, kde zahlédla ceduli s nápisem POZVANÍ HOSTÉ A VIP.

Žádná ze zmíněných osob tam ve frontě nečekala, a tak byla Cassie hned první na řadě. Recepční v jakési bílé tunice, která jen vzdáleně připomínala egyptský oděv, se na ni zářivě usmála.

„Dobrý večer,“ opřela se Cassie o desku pultu. „Měla bych tu mít balíček. Na jmého Turcello.“

„Momentíček.“

Žena se otočila a zmizela ve dveřích vedoucích kamsi dozadu. Cassie cítila, jak se jí zpomaluje dech, úměrně s tím, jak se jí zmocňuje hrůzná představa, která v různých

podobách pronásleduje všechny lupiče. Jestliže to všechno byla bouda, tak teď nastala chvíle, kdy ze dveří vyběhnou muži v modrých blejzrech a zatknou ji.

Ale objevila se v nich recepční v tunice, která se vrátila zezadu s velkou kartónovou obálkou se znakem hotelu, s obrysem ženské hlavy, zřejmě Kleopatřiny, které se z účesu tyčil had, a s úsměvem ji Cassii podala.

„Mockrát vám děkuju, madam.“

„Ne, já děkuju vám,“ zdvořile odpověděla Cassie, lhostejně si vzala obálku a vydala se k nejbližšímu výklenku s telefonními automaty. Nikdo je momentálně neupoužíval.

Šla k přístroji visícímu až vzadu v rohu, těsně se k němu přitiskla a záda nastavila směrem do haly jako štít, aby nikdo, ani žádný člověk, ani žádná z kamer, neviděl to, co dělá.

Rozlepila obálku a její obsah vysypala na mramorovou desku pod telefonem. Jako první vyklouzl černý pager s digitálním displejem spolu s elektronickou kartou na otvírání dveří, za nimi pak fotografie a kus papíru, vytržený z poznámkového bloku. Spěšně pohlédla na pager a zavěsila si ho za opasek. Kartu si strčila do zadní kapsy černých džin a podívala se na vzkaz na papíru. Byly tam vytisknuté čtyři řádky.

EUPHRATES, poslední patro

„Jeho: 2014

Váš: 2015

Vraťte obálku, se vším, co obsahuje, na přepážku VIP.

Pozorně si pročetla první řádku a cítila, jak se jí svírá žaludek. Opřela si hlavu o telefon. Poslední poschodí věže Euphrates dobře znala. Tam skončily všechny její naděje a sny. Vydat se po šesti letech do Vegas nebylo právě lehké a vstoupit do Cleo ještě mnohem těžší. Ale vrátit se do dvacátého poschodí… Cassie musela bojovat s nutkáním všeho nechat a utéci. Musela si připomenout, proč to vlastně dělá. A že už se dostala příliš daleko, než aby mohla couvnout.

Pokusila se myslet na něco jiného. Podívala se na vzkaz a vyndala z kapsy elektronickou kartu. Jedna pro dva pokoje, to znamená, že má v ruce univerzální kartu. To také vysvětlovalo poslední řádku vzkazu. Bylo ji nutné vrátit, protože všechny univerzální karty jsou evidovány. Pokud dojde k vyšetřování zločinu, který se chystala spáchat, s největší pravděpodobností dojde k inventuře všech univerzálních karet. Zvolna zmuchlala vzkaz v dlani a zadívala se na fotografii.

Byl na ní hrací stůl na bakarat, u něhož seděl pouze jediný hráč: obézní muž v obleku, před sebou vysoký sloupec hracích žetonů. Diego Hernandez. V rohu bylo datum a čas snímku, pocházel z dnešního odpoledne. Cassii bylo zřejmé, že byl pořízen některou z bezpečnostních kamer

vedle v kasinu. Jak tato fotografie, tak i univerzální karta k hotelovým pokojům prozradily Cassii, že Leovi partneři měli svého komplice na mnohem důležitějším místě, než si myslela.

Podobu tlustého muže si uložila do paměti a fotografii spolu se zmuchlaným vzkazem vrátila zpátky do obálky.

Dvakrát ji přeložila a zasunula do kapsy batůžku, kterou pečlivě zavřela na zip. Pak se vydala zpět do hracího sálu.

Nenápadně, aniž by se příliš rozhlížela kolem, přelétla očima cedule s názvy jednotlivých heren, které tu byly rozvěšeny pro snazší orientaci návštěvníků, až objevila nápis BAKARAT. Raději zvolila delší cestu a vydala se po okraji hracího sálu až k zábradlí, které se táhlo po obvodu herny bakaratu. Položila paži loktem na zábradlí, nonšalantně se o něj opřela a zadívala se zpátky do hracího sálu. Žádné oči neuhnuly pohledem, nikdo ji nesledoval. Všechno zatím probíhalo hladce. Pomalu se otočila, jako by si teď teprve všimla, že za ní je místnost, kde se hraje bakarat, a trochu se posunula podél zábradlí, aby viděla přímo dovnitř.

Pořád tam ještě byl. Její „partner“ na dnešní noc, Diego Hernandez. Muž byl malý, ale tlustý, a obvod jeho břicha způsoboval, že seděl jakoby odsunutý od stolu. Ve vytahaném tmavém obleku s kravatou připomínal nějakého nastrojeného strejce z venkova. Cassii zaujalo, jak při hře šetřil každým pohybem. Očima neustále poletoval po celém stole, hlavou však nepohnul ani o píď. Před sebou měl

několik sloupců stodolarových žetonů. Jak to tak Cassie odhadovala, mohlo tam ležet přinejmenším deset tisíc dolarů.

Cassie přihlížela několika partiím, nikdy se však na Hernandezovi nezastavila pohledem déle než na pár vteřin.

V jednom okamžiku náhle vzhlédl a podíval se směrem k zábradlí. Rychle odvrátila pohled a upřela ho jinam. Když se pokradmu podívala zpět, s očima upřenýma na stůl opět sledoval hru. Zřejmě jí nevěnoval ani tu nejmenší pozornost.

Než se však Cassie vydá do dvacátého poschodí, musí o Hernandezovi zjistit ještě jednu věc. Soustředila se pouze na jeho ruce; sledovala, jak bere žetony a zachází s kartami.

Během necelé minuty došla k závěru, že dává přednost levačce. Přesvědčivý důkaz získala v okamžiku, kdy se mu pravá manžeta saka zachytila za vypolstrovaný okraj stolu, shrnula se zpět a pod ní se objevily hodinky. Hernandez byl levák. Nic jiného už vědět nepotřebovala. Odstoupila od zábradlí a se skloněnou hlavou zamířila směrem k výklenku s výtahy, o nichž věděla, že ji dopraví do Euphrates Tower.

V kabině výtahu zjistila, že když chce stisknout tlačítko do posledního poschodí, kde byla pouze luxusní apartmá určená k pobytu prominentních hostů, musí nejprve do panelu

zasunout

elektronickou

kartu, bezpečnostní

opatření, které zde od její poslední návštěvy přibylo. Ze zadní kapsy džin vytáhla univerzální kartu a stiskla tlačítko

označené PP. Zůstala stát těsně u dveří a odolala pokušení podívat se vzhůru na osvětlená čísla nade dveřmi; předpokládala, že tam někde nahoře je umístěna kamera.

Pohlédla na hodinky a viděla, že je skoro devět. Už měla být nejméně hodinu v Hernandezově pokoji a znepokojeně si uvědomila, v jaké teď bude časové tísni.

Ve dvacátém poschodí vystoupila do výklenku před výtahy a z něj vešla do haly. Hned se rozhlédla na obě strany a spokojeně musela konstatovat, že jí přece jen přeje štěstí. Na chodbě nestál žádný úklidový vozík. Pokojské už měly zřejmě odslouženo. Jediná věc v hale byl servírovací stolek pokojové služby, pokrytý bílým ubrusem a zbytky večeře při svíčce včetně prázdné lahve od šampaňského, která plavala, obrácená dnem nahoru, ve stříbrném vědru na led.

Vydala se chodbou vpravo. To ovšem znamenalo, že než dojde k pokoji 2015, musí projít kolem dveří označených číslem 2001. Aby se jim co nejvíc vyhnula, držela se těsně u protější stěny, oči odvrácené nejen od dveří, ale hlavně od vzpomínek, které za nimi byly. Potichu se modlila a prosila Maxe, aby s ní dnes v noci zůstal.

Chodba byla tlumeně osvětlena nástěnnými svícny umístěnými vlevo od každých dveří. Pokoje 2014 a 2015

našla téměř na konci chodby, jen kousek od nouzového východu, a ležely přímo proti sobě. Cassie zaklepala na dveře s číslem 2014 a zároveň stiskla svítící tlačítko vlevo

vedle rámu. Z druhé strany dveří k ní dolehlo melodické zacinkání.

Jak se dalo čekat, nikdo nepřišel otevřít. Opět vyndala z kapsy univerzální kartu, ještě jednou se rozhlédla chodbou a pak s ní odemkla zámek dveří.

Když vstoupila do pokoje, okamžitě pocítila v žilách příval adrenalinu. Měla pocit, jako by ji uvnitř zaplavila řeka, dostatečně silná na to, aby smetla vše, co jí stálo v cestě.

13

Cassie loktem zavřela dveře, pustila pytel na podlahu a rozsvítila. Pak si rychle klekla, klobouk položila vedle pytle a batůžek shodila z ramene před sebe. Z jeho přední

kapsičky vylovila pár latexových rukavic, natáhla si je a přesvědčila se, že jí těsně přiléhají kolem prstů a nakrátko ostříhaných nehtů.

Rychle vytáhla neoprenový vak s nářadím. Rozvinula ho na koberci a prstem přejela přes všechny nástroje, aby se ujistila, že žádný nechybí. Potom si z batůžku vzala fotoaparát Polaroid a vydala se s ním na obhlídku pokoje.

Bylo to luxusní apartmá pro ubytování takzvaných VIP

neboli velmi důležitých osob, jaké bývá obvykle rezervováno pro čestné hosty kasina. Z prostorného obývacího pokoje vedly dvoukřídlé dveře do ložnice vpravo.

Přepychový nábytek zářil novotou a Cassie věděla, že ve většině hotelů bývají takováto apartmá každoročně vybavována novým nábytkem, aby jejich interiéry vypadaly téměř nedotčeně. V hostech to mělo vyvolat dojem, že právě oni patří mezi těch několik málo vyvolených, kteří tu bývají ubytováni.

Ve vzduchu ucítila vůni doutníkového kouře, Hernandez jí pomáhal, aniž by o tom věděl. Přesunula se do ložnice, kde ji čekala spousta práce. Zmáčkla vypínač a před očima se jí objevila velká místnost s širokánským dvoulůžkem, právem prodávaným pod názvem „postel královských rozměrů“. V rohu se vedle prádelníku krčil malý psací stůl a protější stěně vévodily až ke stropu sahající dřevěné skříňky a police se zabudovanou televizní obrazovkou. Cassiina úvaha, že pokojské na tomto poschodí už dokončily úklid, se

potvrdila. Pokrývky byly úhledně odhrnuty a na polštáři byl položený větrový bonbon zabalený v celofánu. Vedle něj ležel seznam nabízených služeb, z nichž si host mohl kteroukoliv vybrat a vyplněný formulář zavěsit zvenku na dveře, kde si ho ráno převezme nová směna hotelové služby.

Vpravo ložnice končila malým výklenkem, z něhož jedny otevřené dveře vedly do koupelny, zatímco druhé, dvoukřídlé dveře s výplněmi z dřevěných žaluzií byly zavřené. Cassie je otevřela a před sebou spatřila širokou a hlubokou šatnu. Ukázalo se, že při otevření dveří se v ní automaticky rozsvítí světlo. Cassie se sklonila a spatřila k podlaze připevněný pokojový sejf, který byl částečně zastíněn sportovním tříčtvrťákem a několika dlouhými, volnými košilemi, které tam měl Hernandez rozvěšené na ramínkách.

Aniž by se čehokoliv dotkla, Cassie ustoupila o krok zpátky, namířila polaroid na visící šaty a vyfotografovala si je. Skrčila se do dřepu a udělala druhý snímek, několik párů bot a hromada špinavých šatů, valících se na podlaze šatny.

Potom se vrátila do ložnice, položila vyvolávající se snímky na postel a začala fotografovat celou místnost, kterou systematicky zabírala z různých úhlů. Spotřebovala na to všech osm snímků, které v kazetě polaroidu ještě zbývaly.

Když se ujistila, že má zdokumentovány všechny části pokoje, o nichž si myslela, že by v nich mohla později udělat nepořádek, vrátila se do šatny, odsunula šaty na stranu a začala si prohlížet sejf. Informace, kterou měli od Leova komplice, byla přesná. Byl to Halseyův sejf s pětičíselnou kombinací. Pětimístný elektronický displej ukazoval LOCKD, ale Cassie se přesto sklonila a zkusila ho otevřít. Jak hlásal nápis na displeji, byl zamčený.

Pozpátku vyšla ven z šatny a pomalu pokračovala do ložnice. Přitom si pozorně prohlížela stěny a strop.

Zaznamenala jen jeden detektor kouře, umístěný na stěně těsně nad čelní pelestí postele. Usoudila, že další detektor v tak velké místnosti nebude nápadný. Rozhodla se, že nejlepší bude ho umístit na stěně těsně nad vchodem do výklenku, ze kterého se vchází do koupelny a do šatny.

Kamera jí odtamtud poskytne pohled na celou ložnici a bude jen kousek od vysílače.

Když si ujasnila, jak provede instalaci, vrátila se do pokoje a začala ho prohledávat. Potřebovala zjistit, zda v zásuvkách a na policích nejsou nějaké zbraně nebo poplašné mechanismy, které si třeba Hernandez přivezl s sebou. Na polici nad barem v obývacím pokoji nalezla poplašné zařízení. Jednalo se o levný elektronický aparátek, který se zahákne na kliku a jakmile se uvolní úchytka přitisknutá zavřenými dveřmi k zárubni, spustí ohlušující randál.

Cassie věděla, že tento alarm vydává tak drásavě hlasité kvílení, že málokteří uživatelé si před jeho použitím ověřují, zda vůbec funguje, a raději ho rovnou instalují. Spoléhají se pouze na rozsvícenou červenou kontrolku, která jim signalizuje, že je baterie v pořádku. Malým šroubováčkem vyšroubovala jeden šroub, sejmula vnější kryt a kleštěmi přeštípla dva dráty, jeden pro přívod elektřiny, druhý pro uzemnění. Z obou potom odstranila několik milimetrů bužírky a spojila jejich obnažené konce. Tím propojila okruh, který by se normálně uzavřel, kdyby úchytka zachycená ve dveřích vyklouzla při jejich otvírání ven.

Zapnula přístroj a červené kontrolní světlo se rozsvítilo.

Baterie byla v pořádku. A přitom se siréna nerozječela, i když úchytku netiskly ani dveře, ani nic jiného. Cassie vypnula neškodné poplašné zařízení a položila ho zase na polici nad barem, přesně tam, kde ho našla.

Vrátila se do předsíně u vchodu do apartmá a sedla si na podlahu. Z batůžku vytáhla chrániče kolen, které si připnula přes černé džíny. Potom si klekla ke vchodovým dveřím a dala se do práce. Z nářadí rozloženého na neoprenovém vaku si vzala vrtačku, nasadila do ní křížový šroubovák a začala odstraňovat šrouby z krytu vnitřní kliky a zámku.

Povlak, který si na vrtačku ušila z potápěčské kombinézy, podstatně tlumil kvílivé záběry motoru. Aby někdo zaslechl slabounké vrčení, které teď vydával, musel by poslouchat přímo u dveří.

Když odstranila kryt, dala si do úst malou baterku a posvítila si s ní dovnitř na mechanismus zámku.

Šroubovákem vystrčila závlačku ze závory. Kleštěmi s gumovými koncovkami uchopila osazení na závoře a oběma rukama ji vytáhla ven. Naklonila se a pozorně si prohlédla vnitřek zámku.

Cassie vyndala baterku z úst a s ulehčením si potichu hvízdla. Leo to odhadl přesně. V zámku byla použita pouze polovina součástek, určených k zasunutí závory. I když se o tomto problému vědělo již před šesti lety, vedení hotelu a ti, kteří měli na starosti jeho bezpečnost, se rozhodli nezvyšovat už tak astronomické provozní výdaje tím, že by měnily všechny západky zámků v každém z jeho tří tisíc pokojů. Jejich tehdejší rozhodnutí umožnilo, že Cassie teď mohla zůstat v pokoji a dokončit instalaci. Kdyby nechali namontovat kompletní mechanismy do všech zámků, musela by teď zámek vyjmout, někam ho odnést, asi do vany v koupelně

protějšího

pokoje, a

uříznout

závoru

acetylenovým hořákem. A právě v tomto úlevném okamžiku si uvědomila, jaké má štěstí, že nemusí použít acetylenový hořák; úplně na něj totiž zapomněla a nechala ho v kufru Boxsteru zaparkovaného před barem Aces and Eights.

Vložila si baterku znovu do úst. Vsunula šroubovák do drážky hlavní osy a pootočila mechanismus trochu kupředu, doprava o čtvrt otáčky. Potom si baterkou zkontrolovala výsledek své práce a zasunula závoru zpět na své místo.

Otočila zámkem a podívala se do mezery mezi dveřmi a zárubní. Závora se sice vysunula, ale nedosáhla až k zapadacímu plechu na zárubni. Tím, že Cassie pootočila neúplný mechanismus kupředu, zmenšila o polovinu počet zoubků, které posunují závoru dopředu, až zapadne do otvoru v zárubni. Takže závora překročila zhruba centimetrovou mezeru, která byla mezi dveřmi a zárubní, ale dveře neuzamkla. Jediný způsob, jak by na to Hernandez mohl přijít, byl ten, že by zkontroloval pohyb závory u otevřených dveří. To ale bylo velmi nepravděpodobné.

Cassie se postavila a přiložila oko ke kukátku ve dveřích, aby se ujistila, že chodba je prázdná. Potom otevřela dveře.

Západka jen nepatrně škrtla o zárubeň, ale stejně to bylo slyšet. Vyhlédla do chodby, jestli nikdo nejde, a rozběhla se k nástrojům. Vybrala si ocelový pilník a rychle s ním začistila rýhu, kterou závora vyryla do zasunovacího plechu v zárubni dveří. Potom odložila pilník, znovu zkontrolovala chodbu a ještě jednou zavřela a otevřela dveře. Tentokrát se žádné zaskřípění neozvalo.

Zavřela dveře a dala se do otočného zámku s bezpečnostní závorou. Vrtačkou odvrtala ze zárubně čtyři šrouby, kterými k ní bylo připevněno ocelové kování zámku.

Když ho odmontovala, vyměnila vrták za jiný a zvětšila díry, které v zárubni po šroubech zůstaly. Z pytle vydolovala tubu rychleschnoucího těsnicího tmelu, trochu ho nanesla na zadní stranu destičky a zase ji přilepila zpátky. Z tuby pak

ještě vymačkala nepatrné množství tmelu a použila ho k uchycení šroubů ve zvětšených otvorech.

Cassie si sedla na paty a zadívala se na dveře. Nebyla na nich jediná stopa, že by někdo něco prováděl s jejich zámky.

Až si však ona odemkne elektronickou kartou, může vstoupit do pokoje bez ohledu na to, že Hernandez zajistí dveře dalšími zámky a přenosným alarmem.

První část úprav pokoje měla za sebou. Cassie pohlédla na hodinky, bylo téměř půl desáté. Srolovala vak s nářadím a spolu se svými zavazadly jej odnesla do ložnice. Rozložila si je uprostřed místnosti a dala se do práce. Vyjmula cívku kabelu a kameru ALI, kterou zasunula do falešného detektoru kouře. Potom k ní zastrčila baterii, zavřela kryt detektoru a ze samolepicí plochy na jeho horním díle strhla ochrannou pásku. Aby dosáhla na stěnu nad výklenkem před koupelnou a šatnou, musela si od stolu přitáhnout židli.

Postavila se na ni a přitiskla kameru tvářící se jako detektor kouře na stěnu, asi třicet centimetrů pod úrovní stropu.

Kabel pro přenos obrazu vypadal jako obyčejná izolepa.

Byla to průhledná páska opatřená lepicí vrstvou, do které byly po celé její délce zapuštěny dva tenké měděné dráty.

Cassie obalila jeden konec pásky kolem konektorů umístěných na detektoru kouře a vedla ji po stěně dolů k níže položenému stropu výklenku, po němž pak pokračovala ke stěně se dveřmi šatny. Zamířila k jejich rámu a přes něj

se dostala s páskou do šatny. Hned za rámem dveří ji svedla k podlaze a podél krycí lišty až dozadu za sejf.

Ze sportovního pytle vyndala Cassie vysílač a umístila ho také ke stěně za sejfem. Nebylo příliš pravděpodobné, že by měl Hernandez důvod lézt po zemi v šatně a tohle místo si prohlížet. Ustřihla kabel, připevnila ho ke kontaktům vysílače a uvedla do provozu. Potom se vydala pro další zařízení. Vytáhla přijímač s rekordérem a otevřela ho na podlaze. Zapnula ho a začetla se do nápisů na malinkých samolepkách, které Paltz nalepil pod řadu tlačítek na volbu frekvencí. Stiskla tlačítko označené ALI (I) a na obrazovce uviděla sama sebe, jak sedí v ložnici na koberci. Obraz byl jasný a ukazoval téměř celou místnost. Důležitá ale byla postel a tu viděla celou. Vstala, šla ke dveřím a zhasla.

Ložnice se ponořila do tmy kromě slabounkého světla, které sem zvenku nepatrně pronikalo kolem záclon, protože v noci zářily na obou věžích hotelu Cleopatra reflektory.

Vrátila se k monitoru a pozorně si na něm prohlížela zeleně zabarvený záběr ložnice. Silueta postele byla stěží rozeznatelná. Nebylo to tak dobré, jak jí Paltz sliboval, ale věděla, že s tím musí vystačit. Opět vstala, došla k záclonám, malinko, jen o pár centimetrů, je roztáhla a do středu místnosti dopadl malý proužek světla.

Ta troška světla navíc docela stačila. Jednotlivé detaily v pokoji nabyly obrysů a i celkově byl záběr mnohem jasnější.

Teď musela Cassie jenom doufat, že si Hernandez nevšimne

malého poodhrnutí záclon a že je před spaním zase nezatáhne.

Cassie znovu rozsvítila a vrátila se spěšně do komory.

Musela se především ujistit, že až půjde v noci k sejfu, bude mít možnost dostat se do šatny, aniž by se v ní při otevření dveří automaticky rozsvítilo světlo. To by mělo nejspíš za následek, že by se šťastný majitel výhry uložené v sejfu probudil a Cassii by, téměř stoprocentně, čekalo odhalení.

Nemohla však problém vyřešit tak, že by na stropě šatny jednoduše povolila žárovku. Toho by si Hernandez pravděpodobně všiml a nechal ji vyměnit, nebo, což by bylo mnohem horší, mohl by pojmout podezření. A navíc světlo uvnitř šatny potřebovala i ona, aby kamera, kterou chce v šatně instalovat, mohla natočit okamžiky, až bude Hernandez otvírat sejf.

Cassie si všimla, že uprostřed dveří je dřevěná krycí lišta, která je připevněna na jejich levém křídle a překrývá křídlo pravé. To znamenalo, že levá část dveří se mohla otevřít, aniž by se musela otevřít i pravá, ale obráceně to nešlo, protože tomu, aby se otevřely pouze pravé dveře, bránila lišta na levých. Problém byl v tom, že automatický vypínač světla byl v rámu nad levými dveřmi. Jakmile se pootevřely jen o pár centimetrů, z horního rámu se vysunul malý knoflík a tím se uzavřel okruh, kterým se přiváděl proud do žárovky.

Cassie šla ke stolu, otevřela zásuvku a hledala něco, čím by se dalo psát. Našla tužku s ostrou špičkou a vrátila se k šatně. Na vnějším okraji rámu si v místě, kde bylo umístěno tlačítko automatického vypínače, udělala značku.

Ze své různorodé sbírky nástrojů si vybrala malířskou špachtli. Zavřela oboje dveře šatny a plochý nástroj přiložila na místo označené tužkou a vsunula špachtli do mezery mezi rámem a horním okrajem levých dveří. Špachtlí zatlačila nahoru směrem k rámu dveří. Druhou rukou o pár centimetrů pootevřela levé dveře a potom otevřela pravé. Ty se teď mohly pohybovat volně, protože jim krycí lišta nebránila v pohybu. Zavřela levé křídlo, vytáhla špachtli z mezery a vstoupila do šatny pravou stranou.

Podařilo se jí dostat do šatny, aniž by se rozsvítilo světlo.

Ale věděla, že teď na oslavování nemá čas. Otevřela znovu levé křídlo dveří a světlo v šatně se rozsvítilo. Naklonila se nad sejf, jako by ho chtěla otevřít levou rukou. Potom se podívala vpravo a v místě, odkud by asi kamera mohla nejlépe zabírat kombinaci čísel na displeji, na zeď položila prst. Tužkou si tam udělala křížek a vrátila se pro další snímací zařízení uložené ve sportovním pytli. Tentokrát z něj vyndala atrapu zásuvky na zeď a jednu z kamer.

Rychle dala kameru do krytu zásuvky, připojila k ní baterii a ke kontaktům přichytila kabel. Nejprve na označeném místě zapracovala vrtačkou a potom středovým šroubem upevnila zásuvku na zeď. Pohnula s ní, aby byla

rovně, a táhla od ní kabel k liště na podlaze, podél které pokračovala k vysílačce u zdi vzadu za sejfem.

Vyšla z šatny, aby si ještě ověřila příjem signálu. Na miniaturní klávesnici přijímače vyzkoušela několik tlačítek, než na obrazovce konečně naskočil obraz z kamery umístěné v šatně. Úhel a ostrost záběru byly perfektní. Dívala se přímo na displej a z nápisu LOCKD přečetla každé písmenko. Lepší to ani být nemohlo. Krátkou chvilku vzrušení, které se jí zmocnilo, přerušilo chvění pageru na opasku. Cassie strnula. Potom si odepnula pager a přečetla si vzkaz na dipleji.

DOHRÁL, ODCHÁZÍ

„Do prdele!“ ulevila si alespoň šeptem. Místo aby si pager připnula na opasek, mrskla s ním do batůžku.

Vzkazem na pageru se všechno změnilo. Musela se vzdát plánu, že tady v ložnici umístí ještě jednu kameru na stěnu s policemi, a rychle se od polic přesunula ke svým zavazadlům. Strohá slova na displeji znamenala, že Hernandez si už přišel na pěkný balík a opustil hernu bakaratu, ale ještě si musí dojít do recepce a vyzvednout si kufřík. Měla tedy několik minut k dobru, aby stačila zahladit stopy.

Ze sportovního pytle vyndala igelitový sáček na zip, ve kterém měla barvu ve spreji a aerosolový osvěžovač vzduchu. Vešla do výklenku před šatnou, zadívala se na strop a přitom protřepávala plechovku s barvou. Pak stiskla tlačítko a nastříkala barvu na kabel na stropě. Nebyl to úplně stejný odstín, ale byl hodně podobný. Obloukovitými pohyby přestříkala nejen pásku, ale i většinu stropu, a přejela také pásku vedoucí po stěně ke dveřím šatny. Uvnitř šatny zakryla barvou jen kabel spuštěný od falešné elektrické zásuvky dolů k podlahové liště a tam také skončila. Potom popadla osvěžovač vzduchu a několika pořádnými střiky navoněla šatnu a chodbičku před ní. V

rychlosti pak vystříkala i zbytek apartmá.

Rychle sbalila všechno nářadí do obou tašek, z postele popadla fotky z polaroidu a vrátila se do šatny. Podle fotografií urovnala šaty a boty přesně tak, jak byly ve chvíli, kdy vstoupila do apartmá. Dávala si pozor, aby se šaty nedotýkaly zadní stěny, která byla čerstvě nastříkaná barvou. Když posouvala ramínka po tyči zpátky do původní polohy, v kapse kabátu zavadila o něco těžkého a hranatého.

Zalovila v ní a vytáhla pistoli. Byl to černý devítimilimetrový Smith & Wesson. Vysunula zásobník, byl plný. Na chvilku zaváhala, i když věděla, že příliš času jí nezbývá. Má si zbraň odnést, nebo nechat na místě? Má vyprázdnit zásobník? Přespříliš otázek se jí rojilo v hlavě, než aby dokázala posoudit všechny odpovědi a dojít ke

správnému závěru. Vzpomněla si, co Max říkával o lavinovém efektu.

Pamatuj na lavinový efekt. Když změníš něco v místnosti, spustíš tím lavinu a v ní pohrbíš celou svou práci.

Odpověď už znala. Když vezme pistoli, její majitel si toho všimne a všechna Cassiina namáhaje v tahu. Kdyby vyndala zásobník, on si toho může všimnout a je to také v háji. Když nic neudělá, žádnou lavinu do pohybu neuvede a bude moct dokonat práci.

Zasunula pistoli zpátky, ustoupila o pár kroků z šatny do chodbičky a ještě naposledy porovnala šatnu s fotografiemi.

Čas jí vypršel. V duchu viděla Hernandeze, jak už si vyzvedl kufřík a jede výtahem nahoru.

Popadla pytel a batůžek, hodila si je přes rameno a vyšla z ložnice. Když vstoupila do obývacího pokoje, ohlédla se zpátky a strnula.

Nechala židli postavenou u výklenku.

Jen žádnou lavinu, pomyslela si, a rychle se vrátila do pokoje. Přitáhla židli k psacímu stolu a znovu se rozhlédla.

Všechno se zdálo být v pořádku — na to, aby zkontrolovala ložnici podle snímku z polaroidu, jí už nezbýval čas. Prošla obývacím pokojem a u vchodových dveří si zvedla z podlahy klobouk.

Zhasla světlo a podívala se kukátkem ven. Viděla prázdnou chodbu. Pootočila hlavu a naslouchala. Neslyšela žádné kroky ani jiné zvuky. Nasadila si klobouk, otevřela dveře a vyšla ven na chodbu.

Právě, když Cassie za sebou dovřela dveře, ozvalo se zacinkání. Výtah zastavil ve výklenku na konci chodby.

Rychle vytáhla ze zadní kapsy kartu a přešla k pokoji 2015.

Odemkla si kartou dveře a vstoupila dovnitř. Dokázala to.

14

Chodba byla prázdná, ale ona si počkala. Stála u dveří s levým okem natlačeným na kukátku. Klobouk se jí přitom svezl z hlavy a spadl na podlahu. Z chodby k ní doléhaly

nějaké hlasy a už si začala myslet, že se spletla, že to není Hernandez, ale nějaký pár, který se vrací do svého pokoje.

Ale byl to on. Jeho objemné tělo se jí objevilo v zorném poli a vypouklá čočka kukátka způsobila, že se Hernandez zdál ještě širší.

Trochu se naklonil a jednou rukou zasunul kartu do dveří.

V druhé ruce držel kufřík. Těsně za ním a téměř mimo úhel čočky byl ještě jeden muž. Cassie si všimla modrého blejzru s emblémem Cleopatry na náprsní kapse. Bezpečnostní doprovod. Odstoupila od kukátka a přitiskla ucho ke dveřím, aby slyšela, co si povídají.

„Chcete, abych to uvnitř zkontroloval, pane?“

„Ne, to je v pořádku. Ale přesto díky.“

„Tak dobrou noc, pane.“

„Dobrou noc.“

Cassie slyšela, jak se protější dveře otevřely. Přiložila oko zpátky ke kukátku. Muž z ochranky byl pryč. Hernandez vcházel dveřmi dovnitř. Náhle se zastavil a vrátil se na chodbu.

„Hej, Martine?“

Cassii v tom okamžiku přestalo tlouct srdce. Uviděl něco, co jsem přehlédla? Snažila si v rychlosti vybavit celý svůj kvapný odchod z pokoje 2014, ale na nic si nevzpomněla.

Pohlédla na zavazadla u svých nohou a v duchu probírala jejich obsah. Sotva s tím začala, Hernandez promluvil.

Rychle přitiskla ucho ke dveřím.

„Málem jsem zapomněl. Já jsem tady skončil a zítra odjíždím. Můžete se vteřinku zdržet? Rád bych se vám revanšoval za to, že jste mě těch pár dnů hlídal.“

Martinův hlas odpověděl, těsně u Cassiiných dveří.

„To není nutné, pane Hernandezi. Za to můžete děkovat panu Grimaldimu. Přeje si, aby se všichni naši hosté cítili bezpečně, a potom, je to proti firemním pravidlům, abych něco přijmul –“

„Kdo se to doví? Vincent Grimaldi rozhodně ne, když mu to neřeknete. Počkejte chvilku.“

Bylo slyšet, jak se dveře zavřely, a Cassie se vrátila ke kukátku. Muž z bezpečnostní služby, který se jmenoval Martin, stál na chodbě, ruce sepnuté před sebou. Rozhlížel se po chodbě, jako by se bál, že někdo, možná sám Vincent Grimaldi, ho uvidí, jak bere spropitné. Potom se otočil a podíval se přímo na kukátko, kterým ho Cassie pozorovala.

Celá ztuhla. Pomyslela si, že kdyby teď od kukátka odstoupila, mohl by si všimnout změny světla v čočce a tak poznat, že ho někdo sledoval.

Dveře za Martinem se otevřely a objevil se Hernandez.

„Poslouchejte, jestli vám to nebude vadit, tak přece jen pojďte dovnitř a zkontrolujte to tam,“ požádal muže z ochranky. „Zdá se mi, že je tu nějakej divnej smrad.“

Cassie se přitiskla ještě víc ke dveřím a sevřela ruce v pěst. Pozorovala, jak Martin vchází do pokoje a nechává za sebou otevřené dveře.

To jí sice umožnilo pohled do apartmá, ale viděla z něho jen výseč vymezenou dveřmi. Hernandez s Martinem zmizeli z jejího zorného pole vlevo a za několik okamžiků jím prošli znovu směrem ke koupelně. Cassie zaslechla, že si něco povídají, tak si zase přiložila ucho ke dveřím. I když ho napínala, jak nejvíc mohla, nebyla schopna rozeznat, o čem ti dva mluví. Vrátila se zpátky ke kukátku a za chvilku se objevil Martin sledován Hernandezem a kráčel ke dveřím.

Jejich rozhovor teď byl srozumitelnější, protože se přiblížili ke Cassiinu stanovišti.

„…jako v kuřárnách,“ říkal právě Martin. „Ta vůně, co tu rozstřikujou, páchne jako nějaký čisticí prostředky. Víte, tady se nedaj otevřít okna. Zádnej hotel ve Vegas nemá otevírací okna. Příliš moc zájemců o skoky z věže.“

„No, řek bych, že na tom mám taky svůj podíl, tedy, pokud jde o ten smrádek. Pár doutníků jsem tady totiž vykouřil. A jsem tu už třetí den.“

Zachechtal se.

„Ano, pane,“ přikývl Martin. „Ale jestli vám to moc vadí, můžu dole v recepci dohodnout, aby vás přestěhovali do jinýho apartmá. Určitě vám najdou odpovídající ubytování.“

Néééé, chtělo se Cassii zakřičet. Ale Hernandez ji zachránil.

„Ne, to není nutné. Akorát si budu muset jeden zapálit a uvidím, co je silnější.“

Znovu se zasmál a tentokrát se k němu Martin přidal.

„Tak jo, pane, dobrou noc. A šťastnou cestu.“

„Díky, Martine. Ale, vždyť jsem málem zapomněl.“

Hernandez natáhl ruku a Martin nastavil dlaň. Cassie slyšela, jak se mu do dlaně sypou hrací žetony. Muselo jich být hodně a zřejmě měly velkou hodnotu, protože Martinovu hlasitou reakci slyšela zřetelně i skrz dveře.

„Děkuju vám, pane Hernandezi, mockrát vám děkuji!“

„Ne, já děkuju vám, Martine. A dejte si jednu na mě.“

„S tímhle si jich dám víc než jednu!“

Hernandez se zasmál, pověsil na kliku ceduli s nápisem NERUŠIT a zavřel dveře. Martin zmizel Cassii z dohledu.

Slyšela cvaknutí zámku, jak Hernandez zamkl dveře, a potom ještě kovový zvuk, jak zaklapl závoru otočným zámkem. Pět vteřin stála bez hnutí a ani nedýchala. Nic se nestalo. Věděla, že to, jak si někdo hrál se zámky, prošlo bez povšimnutí.

Cassie se otočila, opřela o dveře a sklouzla dolů na podlahu. Rychle otevřela zip sportovního pytle a vytáhla přijímač. Odklopila monitor, zvedla anténu a potom rychle stiskla tlačítko, kterým se přepínal obraz z kamery namontované v ložnici coby detektor kouře.

Na monitoru naskočil záběr ložnice. I když většina obrazovky byla tmavá, protože jediné světlo pocházelo z úzké mezery mezi záclonami, hlavní obrysy se daly rozeznat.

Čekala.

Dveře se otevřely a rozsvítilo se. Hernandez vstoupil do místnosti, kufřík stále u sebe. Cassie se naklonila blíže k obrazovce a viděla, že muž má kufřík připnutý želízky k zápěstí. Až se vzrušením trochu zachvěla. Leův kontakt věděl, jak vybírat vhodné tipy.

Hernandez stál uprostřed místnosti, kouřil nový doutník a oblaka kouře vyfukoval ke stropu. Přitom se rozhlížel kolem sebe, ale nahoru ke kameře se nepodíval ani jednou. Pak prošel pod kamerou do výklenku, ze kterého se vcházelo do koupelny a do šatny.

Cassie přepnula na kameru, která byla v šatně, a čekala.

Obrazovka nebyla úplně temná, protože dřevěnými žaluziemi ve dveřích pronikalo dovnitř světlo z ložnice. Za okamžik se v mezerách mezi laťkami objevily Hernandezovy nohy a dveře se otevřely. Cassie stiskla nahrávání, pro případ, že by Hernandez začal otvírat sejf.

Ale nezačal. Zřejmě se hrabal v šatech, i když to Cassie nemohla vidět, protože objektiv kamery se díval jinam.

Potom Hernandez vyšel ven. Cassie si vzpomněla na pistoli a probrala si v duchu všechno, co s ní dělala. Byla si jistá, že ji vrátila do kapsy saka přesně tak, jak ji nalezla.

Přepnula zpět na kameru v ložnici a jenom zahlédla, jak Hernandez prochází dveřmi do obývacího pokoje. Okamžitě ji zamrzelo, že nenainstalovala jednu kameru také do obýváku, ale vzápětí ji to mrzet přestalo. Kdyby se věnovala instalaci kamery i tam, možná už by nestačila namontovat

kameru do ložnice nebo do komory, bez kterých se nemohla obejít.

Rychle vstala a odnesla přijímač na stůl. Byly na něm rozhozené turistické časopisy, hotelové prospekty a desky s nabídkou hotelové služby, blok s tužkou a láhev chardonnay z vinice Robert Long Vineyards s připevněnou uvítací kartou. Odsunula všechno stranou, aby měla místo na práci.

Zkontrolovala obrazovku a uviděla Hernandeze, který byl zase v ložnici. Položil si kufřík na postel, klíčkem otevřel náramek a sundal si ho ze zápěstí. Když se zbavil otravné přítěže, natáhl se pro mátový bonbon v celofánu, zanechaný na polštáři jako pozornost pokojové služby. Naráz ho spolkl, vrátil do úst doutník a namířil si to k výklenku u šatny.

Přitom si z náprsních kapes obleku vyndával tlusté balíčky bankovek.

Cassie přepnula na obraz z kamery umístěné v šatně a zmáčkla nahrávání. Teď to přijde. Její veškerá předchozí práce směřovala k tomuto okamžiku.

V šatně se rozsvítilo a do obrazu se vsunula velká levá ruka, následovaná horní částí těla. Hernandez se sehnul dolů k číselníku a začal vyťukávat čísla. Ale dříve než to dokončil, přes obraz se mihla jeho pravá ruka; opřel se pravou dlaní o vršek sejfu.

DO HAJZLU, TO NE! chtělo se Cassii zařvat. Ale místo toho si přitiskla sevřenou pěst na ústa.

Hernandez otevřel dveře sejfu, poklekl na jedno koleno a sáhl dovnitř. Vyndal alespoň pět centimetrů tlustý balík bankovek a položil ho nahoru na sejf. Vedle něj položil další, snad ještě tlustší. Byly v něm svazky bankovek, které si cestou vytahoval z kapsy. Potom sáhl do postranních kapes saka, vytáhl další balíčky a dal všechny bankovky na sebe. Bylo jich tolik, že se mu ten štos sotva vešel do ruky.

Potěžkal ho. I když kamera nezabírala jeho obličej, Cassie věděla, že se usmívá.

Hernandez uložil peníze do sejfu a zabouchl ho, pak vstal a zavřel dveře do šatny. Horní světlo zhaslo.

Zatímco sledovala obrazovku, přemýšlela Cassie o kufříku. Zdál se být příliš velký na to, než aby se mohl vejít do sejfu. Ale proč z něj potom Hernandez nevyndal peníze, které tam určitě musely být, a nezamknul je do sejfu?

Přepnula na kameru v ložnici, ale Hernandez tam nebyl.

Kufřík ležel na posteli. Dlouho si ale s důvodem, proč nedal obsah kufříku do sejfu, hlavu nelámala. Musela vyřešit důležitější otázku. Vrátila rekordér zpátky a začala sledovat videozáznam z kamery umístěné v šatně. Přitáhla si k sobě blok s tužkou a stiskla tlačítko na zpomalenou rychlost, právě když se Hernandezova ruka vsunula do obrazu.

„No tak, dělej.“

Číslice na tabulce se daly zřetelně přečíst. Hernandezův prst namačkal 4–3–5, když tu se jeho pravá ruka, kterou se chtěl opřít o vršek sejfu, kmitla přes obrazovku a zakryla

poslední dvě číslice. Cassie vrátila nahrávku zpět a znovu si ji přehrála, ale se stejným výsledkem. Poslední dvě čísla v kombinaci chyběla.

„Ten hajzl!“

Vstala od stolu a namířila si to přes pokoj k záclonám.

Roztáhla je a zahleděla se přes Strip až k tmavému obrysu hor daleko od městských neonů. Vzhlédla vzhůru a uviděla měsíc.

Věděla, že nemůže vejít dovnitř pouze s třemi číslicemi a s nadějí, že zkoušením různých kombinací posledních dvou číslic se jí podaří sejf otevřít. Sejfy značky Halsey měly proti

takovým

náhodným

pokusům

zamontované

bezpečnostní zařízení. Zkusíte tři nesprávné kombinace a zámek se sám zablokuje. A to si vyžádá návštěvu bezpečnostní služby s elektronickým zařízením zvaným D-lock, kterým se dá sejf otevřít. Obvykle bývá D-lock bezpečně uložen v sejfu samotného ředitele hotelu.

Cassie usoudila, že jí zbývá pouze jediné řešení. Požární poplach.

15

Cassie sledovala obrazovku a čekala. Alarm na chodbě ječel, cítila kouř. Ale ani náznak toho, že by chtěl Hernandez opustit místnost. Byl oblečen a ležel na posteli, opřen o hromadu polštářů. Díval se na televizi, ale z pohledu kamery kamuflované jako detektor kouře nebylo vidět, jaký program sleduje.

Vytočila číslo jeho pokoje a sledovala, jak se Hernandez líně natáhl po telefonu na stolku vedle postele.

„Ano?“

„Pane Hernadezi, tady hotelová bezpečnostní služba.

Máme tu hlášený požární poplach a zprávu o kouři na vašem patře. Potřebujeme, abyste okamžitě opustil pokoj.“

„Požár? No jo, je tu slyšet nějaký kvílení.“

Prudce se posadil.

„Ještě přesně nevíme, o co jde, pane. Posíláme tam své lidi. Ale jedni naši hosté z dvacátého poschodí nám nahlásili kouř. Buďte tak laskav, prosím, vezměte si své cennosti a sejděte dolů

nouzovým

schodištěm.

My

zatím

zkontrolujeme, co se vlastně děje.“

„Tak jo. Nashle.“

Cassie byla překvapena Hernandezovou mrštností a rychlostí, jakou seskočil z postele. Když se obouval, přepnula na kameru v šatně a stiskla tlačítko nahrávání.

Čekala.

Za okamžik se dveře otevřely a tentokrát si Hernandez před sejfem naštěstí klekl, místo aby se nad ním naklonil a opřel se rukou. Sáhl na číselník a namačkal jednotlivá tlačítka, přímo před objektivem kamery. Cassie viděla, že poslední číslice byla 2 a zapsala si ji do bloku.

Když začal Hernandez spěšně vytahovat peníze ze sejfu a strkat si je do kapes, Cassie se vzrušeně nadechla a na videorekordéru zapnula přehrávání. Podruhé si pustila záznam otevření sejfu zpomalenou rychlostí.

Tentokrát to měla. Zapsala si do bloku poslední chybějící číslici.

4–3–5–1–2

Na velké oslavy teď nebyl čas. Přepojila na přímý přenos z kamery v ložnici. Hernandez stál u stolu a připínal si kufřík k zápěstí. Cassie zvedla telefon a zavolala pokoj 2014. Hernandez přímo hrábl po přístroji.

„Ano?“

„Pane Hernandezi, tady znovu bezpečnostní služba.

Podařilo se nám tu nepříjemnost zlikvidovat a už nehrozí žádné nebezpečí. Evakuaci na dvacátém patře rušíme, můžete zůstat v pokoji.“

„Co se vlastně dělo?“

„Domníváme se, že někdo nechal cigaretu na vozíku pokojové služby blízko detektoru kouře. A ten spustil poplach.“

„Dobrá, můžete ho teď vypnout?“

„Děláme na tom, pane. Promiňte, že jsme vás vyruš –“

„To Vincent vám řekl, abyste mne zavolala?“

Cassii jeho otázka zaskočila.

„Pardon?“

„Vincent Grimaldi.“

„Ach, ne, pane. Řídíme se běžnými předpisy. Dobrou noc, pane.“

Zavěsila. Již podruhé za poslední půlhodinu slyšela vyslovit jméno Vincent Grimaldi. Byla si jistá, že ho již někdy slyšela. Když o tom přemýšlela, někdo konečně vypnul poplach na chodbě.

Došla ke dveřím a zaposlouchala se. Odněkud z konce chodby slyšela hlasy nějakých mužů. Nerozeznala jednotlivá slova, ale usoudila, že nalezli cigaretu, kterou nechala na vozíku pokojové služby pod detektorem kouře.

Jediné, co teď potřebovala, bylo, aby Hernandez šel spát.

Přepnula přijímač zpátky na kameru v ložnici. Hernandez si už svlékl šaty a byl jen v trenýrkách a tričku. Zase seděl na posteli a díval se na televizi. Všechna světla byla zhasnuta, slabý svit vydávala pouze televize. Cassie pohlédla na hodinky, byla téměř půlnoc. Přemýšlela o jménu, o kterém se zmínili Hernandez a muž jménem Martin z ochranky. Vincent Grimaldi. Něco jí připomínalo, ale nedokázala ho nikam zařadit.

Cassie zdvihla sluchátko, vytočila číslo hotelové spojovatelky a požádala ji, aby ji přepojila na Vincenta Grimaldiho. Za okamžik dostala spojení a někdo na druhém konci okamžitě, hned po prvním zazvonění, zvedl sluchátko.

„Bezpečnostní služba,“ ozval se mužský hlas. „Kancelář pana Grimaldiho.“

„Ach,“ vyhrkla Cassie. „Asi mám špatné číslo. Chtěla jsem linku kvůli kreditu v kasinu. Dělá to pan Grimaldi?“

Muž na druhém konci se pobaveně zasmál.

„No, dalo by se říct, že pan Grimaldi se tady stará o všechno, ale žádostmi se nezabývá. Je ředitelem celého kasina, madam. A řídí i všechny jeho transakce. Ale vám bude stačit, abyste sešla dolů do kasina a požádala o úvěr u velké pokladny vedle Sfingy. Tam vám to vyřídí.“

„Dobře, tak to udělám. Díky.“

Cassie zavěsila, protože si už vzpomněla, kdo je Vincent Grimaldi. Před šesti lety se jeho jméno ve dnech, které následovaly po Maxovu posledním kousku, objevovalo ve všech novinách. Na tom jejich podrazu měl pořádný podíl.

Vzpomněla si, že v té době byl Grimaldi šéfem bezpečnostní služby kasina v Cleo. Během těch šesti let vyšplhal po žebříčku až na místo ředitele kasina. Možná, že ho tam vynesla právě ta záležitost s Maxem.

To, že Hernandez vyslovil jméno Grimaldi, nepřipadalo Cassii nijak neobvyklé. Zdálo se jí normální, že hazardní hráč, který je pozvaným hostem kasina, zná ředitele kasina jménem. Snažila se na to všechno zapomenout, ale nemohla se zbavit nepříjemných vzpomínek, které v ní jméno Vincent Grimaldi vyvolalo.

Aby se rozptýlila, položila videorekordér na zem vedle židle, na níž seděla, otevřela přední kapsu batůžku a vytáhla z ní balíček karet, který si koupila ve Flamingu. Z balíčku vybrala všechny žolíky, vrátila je do krabičky a odsunula ji stranou.

Začala se starou zahřívací sestavou, sejmout karty jednou rukou, udělat dvě hromádky, postavit je prohnuté proti sobě a jednotlivé karty, lehce přidržované konečky prstů, v rychlém sledu pouštět dolů na jednu hromádku, zasunout je zpátky dohromady a pořádně zamíchat. Míchání se jí moc nedařilo, v latexových rukavicích si připadala neohrabaná jak medvěd, a v jednom okamžiku jí karty jako by explodovaly v ruce a několik jich spadlo na zem. Sundala si rukavice a posbírala karty. Potom začala rozdávat karty na blackjack pěti neexistujícím hráčům a sobě, která držela bank.

Začala hrát, ale za chvíli se jí myšlenky rozběhly všemi směry a vzpomněla si na své první setkání s Maxem.

Pokaždé, když se jí vybavilo v mysli, tak jí připadalo jako náhodná srážka dvou vzájemně se k sobě hodících duší. Jako něco, co se často nestává, něco, co se jí určitě už nikdy nestane.

Rozdávala tehdy Caribbean Poker v Tropu, noční směna se ospale vlekla, když on se usadil na místo číslo dvě. Měla tam ještě jednoho hráče, nějakého starého Asiata na sedadle číslo sedm. Max byl nádherný muž s příjemným vystupováním a způsob jeho hry byl tak svébytný, že z něj Cassie nemohla spustit oči. Karty vždy shrnul dohromady, otevřel je v těsném vějíři, pak je rychle položil a oznámil svou sázku.

Ale sázel ledabyle a brzo bylo zřejmé, že není žádný karbaník. Prohrával peníze, ale zdálo se, že mu to nevadí.

Asi po tuctu her Cassie usoudila, že u stolu nesedí kvůli pokru. Byl tam proto, aby mohl pozorovat druhého hráče.

Max tam byl z nějakého záhadného důvodu, a to ho dělalo ještě zajímavějším.

Když měla pauzu, postavila se u okénka pokladny a se zájmem se dívala, jak Max po očku sleduje asijského hráče.

Ten se nakonec rozhodl, že to pro dnešní noc zabalí, a slezl ze stoličky. Za chvilku toho podivný návštěvník také nechal a pustil se nenápadně za ním. Asiat nastoupil do výtahu, ale tam už za ním Max nešel.

V tu chvíli se Cassie ujala iniciativy. Přistoupila rovnou k němu.

„Vemte mě také do hry,“ oslovila ho.

Max na ni rozpačitě zíral.

„Nevím, čím se zabýváte, ale ráda bych se to dozvěděla.

Chci, abyste mě naučil to, co umíte. Abych v tom mohla jet s vámi.“

Díval se na ni několik minut a pak mu ústa zkřivil nepatrný úsměv.

„Jmenuju se Max. Dáte si drink, nebo to mají zaměstnanci kasina zakázáno?“

„Je to proti pravidlům, ale odteďka na ně kašlu.“

Nyní se usmál od ucha k uchu.

Cassie se věnovala kartám, ale občas pohlédla na monitor a zkontrolovala dění v ložnici. V jednu hodinu tam stále hrála televize, ale Hernandez ležel natažený přes postel, přikrytý pokrývkou, obličej odvrácený od obrazovky.

Všimla si, že světlo zářící z obrazovky je klidné. Žádné blikání měnících se obrazů. Věděla, že spí a že film, který si vybral z nabídky placených filmů, už skončil. Na obrazovce byla pravděpodobně jen modrá plocha nebo seznam dalších filmů.

Podívala se na hodinky. Spočítala si, že ve 2.45 bude Hernandez pravděpodobně v nejhlubší fázi spánku.

Rozhodla se, že tam půjde ve tři. Bude mít dost času, aby se dostala dovnitř a zase ven, dříve než nastane ten Leův volný měsíc.

Dala karty zpátky do krabičky a vrátila je do batůžku.

Věděla, že to, co se rozhodla udělat, je neskutečně riskantní věc, do níž by se Max nikdy nepustil. Ale cítila, že to udělat musí. Kvůli Maxovi a kvůli sobě.

16

Cassie prošla ještě stále plným kasinem do salonku s občerstvením vedle hotelové haly. Zde také bylo plno, ale stůl, který chtěla, byl volný. Posadila se a zadívala se přes hernu, ale ve skutečnosti ji neviděla. Vzpomínala na Maxe a na chvíle, které spolu prožívali, na to, jak o nich v Sun a Rewiev-Journal psali jako o „fantomech kasin“ a „ošku-bávačích hazardních hráčů“ a jak Asociace lasvegaských kasin vypsala odměnu na jejich dopadení. Vzpomínala si,

jak za čas jim už ani nešlo o peníze. Bylo to kvůli vzrušení, které z toho měli. Pamatovala se, jak se po úspěšné akci dokázali milovat celý zbytek noci.

„Můžu vám něco přinést?“

Cassie vzhlédla a spatřila servírku.

„Ano. Jednu kolu s třešní a jedno pivo, nějaký, co zrovna čepujete.“

Servírka prostřela dva ubrousky, jeden před Cassii a druhý na protější stranu malého kulatého stolku. Utrmáceně se usmála.

„Přijde ještě někdo, nebo má ta druhá sklenice odradit otravy?“ Cassie opětovala její úsměv.

„Jen mám chuť být dnes večer sama.“

„Ani se vám nedivím. Dneska jsou tu divný lidi. To asi ten měsíc.“

Cassie na ni pohlédla.

„Měsíc?“

„Je úplněk. Copak jste ho neviděla? Svítí jasnějc než všechny ty neony, co tu maj. A když je měsíc v úplňku, všechno je to tady nějaký ujetý. Už jsem tu dost dlouho. Tak vím, o čem mluvím.“

Kývla hlavou, jako by chtěla zabránit jakékoliv další debatě na toto téma. Cassie souhlasně přikývla a servírka odešla. Cassie se pokusila nemyslet na to, co jí ta žena řekla, a vrátila se ve vzpomínkách k oné noci před šesti lety, kdy seděla na stejném místě v témže baru. Ale ať se snažila

myslet na Maxův hezký obličej, jak chtěla, pořád se jí dralo na mysl pouze to špatné, co následovalo. Udivovalo ji, jak je možné, že ona chvíle naplněná neskonalou radostí může být totožná s okamžikem, který jí přinesl tolik bolesti, strachu a viny.

Ze zadumání ji vytrhla servírka, která dávala nápoje na ubrousky. Žena položila na stůl bloček a odešla. Cassie ho otočila a viděla, že dluží čtyři dolary. Vytáhla z kapsy deset a položila je na stůl.

Cassie pozorovala, jak bublinky stoupají pivem vzhůru a noří se tam do bílé nadýchané čepice. Vzpomněla si na pěnu, která se tehdy zachytila Maxovi na kníru. Byla z hloubi duše přesvědčena, že to, co se chystala učinit dnes v noci, bylo jak kvůli Maxovi, tak kvůli všem ostatním věcem.

Nějak dospěla k přesvědčení, že pokud se jí dnešní práce povede, jaksi se tím zmenší její vina a ona se vykoupí ze všeho, co má na svědomí. Byla to bláznivá myšlenka, ale Cassie se na ni upnula a cenila si ji stejně jako všech ostatních. Představovala si, že když se dnes nedopustí žádné chyby, bude schopna dosáhnout dozadu, přes příliv času, a všechno napravit, byť jen na okamžik.

Pozvedla kolu a rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že se na ni nikdo nedívá. Uviděla nějakou ženu, jak na ni civí, a teprve za okamžik si uvědomila, že vidí vlastní tvář v zrcadlové stěně na konci haly. Kvůli paruce, klobouku a brýlím si hned neuvědomila, na koho se dívá.

Rychle se podívala jinam. Pozvedla svoji sklenku, natáhla se přes stůl a lehce si přiťukla s Maxovou sklenicí piva.

„Tak na ten konec,“ pravila tiše. „Na život tam, kde je místo pouště oceán.“

Usrkla a ucítila slabou příchuť třešně. Postavila nápoj na stůl a vstala od stolu. Opustila salonek a prošla hernou k výtahům.

Držela se rituálu. Neohlédla se zpět.

11

Ve 3.05 otevřela Cassie Blacková dveře pokoje 2015, rozhlédla se na obě strany a vyšla se židlí do chodby.

Odložila už přestrojení. Měla na sobě černé džíny a černé přiléhavé tričko bez rukávů, okolo pasu připnutou malou

ledvinku s potřebným nářadím. Postavila židli pod nástěnný svícen vedle dveří pokoje 2014 a stoupla si na ni. Ze zvyku si naslinila prsty, momentálně chráněné rukavicí, natáhla ruku přes okraj stínidla a otáčela žárovkou tak dlouho, dokud nezhasla. Potom postavila židli pod svícen u pokoje 2015 a také povolila žárovku. Odnesla židli k sobě do pokoje a vrátila se na chodbu s prázdným černým povlakem na polštář a s noktovizorem zavěšeným kolem krku.

U otevřených dveří vysunula závoru otočného zámku, takže se jí nemohly zavřít, přivřela je a přešla k Hernandezovým dveřím. Sejmula ceduli s nápisem NERUŠIT a spustila ji na zem. Vzala elektronickou kartu, na hodinkách si zkontrolovala čas a pak kartu zasunula do elektronického zámku. Zelené světélko na kování dveří se rozsvítilo. Mohla jít dovnitř. Uchopila mosazný knoflík, potichu jím otočila a zatlačila na dveře, aby překonala další překážku, otočný zámek.

Po slabém cvaknutí se ozval mlaskavý zvuk, jak povolil těsnicí tmel a otočný zámek odpadl od dveřní zárubně.

Cassie prostrčila prsty zvětšující se mezerou rozevíraných dveří a zachytila ho dříve, než mohl spadnout na zem nebo zarachotit úderem o dveře. Zároveň zaslechla, jak úchytka Hernandezova elektronického alarmu vypadla z mezery u dveří, ale poplach se, díky předchozímu Cassiinu zákroku, nekonal. Rychle se protáhla kolem dveří a opatrně za sebou zavřela. Vyhákla závoru otočného zámku a položila ji na

koberec. Narovnala se a zůstala nehnutě stát, aby si oči přivykly na tmu v apartmá. Cítila, jak se jí zmocňuje vzrušení. Bylo tomu již dávno, ale ten pocit si pamatovala velmi dobře. Adrenalin jí žhnul v krvi. Cítila, jak jí probíhá po páteři jako jemný dotek laskající ruky odshora až dolů a všechny chloupky na pažích se jí vztyčily, jakoby elektrizovány očekávaným napětím.

Po chvíli čekání se odhodlala dovnitř a rozhlédla se po obývacím pokoji. Podle jejího předpokladu byl prázdný, soustředila tedy pozornost na dvoukřídlé dveře vedoucí do ložnice. Jedno křídlo zůstalo otevřené a z místnosti za dveřmi se ozývalo hluboké a silné chrápání. Leo měl zase pravdu, pomyslela si Cassie. Hernandez chrápal. Bylo to lepší, než kdyby si sem nainstalovala nějaké signalizační varovné zařízení.

Cassie prošla otevřenými dveřmi a vstoupila do modravého šera ložnice. Viděla, že hádala správně. Po skončení filmu, na který se Hernandez díval, se televize přepnula na modré menu. Vycházelo z ní dostatečné množství světla a Cassie usoudila, že se obejde bez nočních brýlí.

Podívala se na postel. Snadno rozeznala, jak se mohutný obrys Hernandezova kulatého těla pomalu zvedá a zase klesá. Chrápání, které mu vycházelo z otevřených úst, bylo zvučné a hluboké. Napadlo ji, jestli je ženatý a jestli s ním manželka může spát ve stejné místnosti.

Za ním, na nočním stolku vedle postele, rudě svítily číslice budíku. Měla spoustu času. Vedle budíku spatřila Hernandezovy

hodinky,

náprsní

tašku, a

pistoli.

Pravděpodobně si ji vyndal z kabátu v šatně, aby ji měl po ruce. Přesunula se kolem postele k nočnímu stolku.

Hernandez náhle zahekal a pohnul se. Cassie ztuhla.

Muž pozvedl hlavu a zabořil ji zpět, otevřel ústa a zase je zavřel. Dosud ležel na zádech, přikrytý přehozem až ke krku, a teď se začal převracet ve snaze najít si vhodnější polohu. Péra matrace hlasitě protestovala. Konečně se uvelebil a přestal se hýbat.

Dlouhou chvíli stála bez pohnutí. Potom udělala poslední tři kroky k nočnímu stolku a vzala pistoli. Pomalu rozvinula povlak na polštář a vsunula ji dovnitř. Vložila tam i náprsní tašku a pak zvedla hodinky. Opatrně, aby jejich kovový pásek nezacinkal, si je otočila v dlani. Přejela palcem po zadní straně jejich pláště a cítila, že je to hladký plech z nerez oceli. Nebyly tam žádné nerovnosti, které by objevila v případě, že by byl na zadní stěně vyražen nápis Rolex.

Hodinky byly padělek. Potichu je položila zpátky na noční stolek a pomalými kroky odstoupila pozpátku od postele.

Musela bojovat s pokušením jít okamžitě k sejfu, sebrat prachy a zmizet. Věděla, že nejprve musí odstranit kamery.

Takové zařízení není anonymní. Snadno se dá zjistit, že výrobcem je Hooten’s L&S, a pak už by nebyl problém

dostat se k Jerseymu Paltzovi. A od něj by vedla stopa až k ní a k Leovi.

Tiše odnesla od stolu židli a postavila ji pod kameru umístěnou v detektoru kouře. Opatrně se vyhoupla nahoru, otevřela horní kryt kamery a malými štípačkami, které vyndala z ledvinky u pasu, ustřihla přívod ke kabelu. Potom kryt opatrně dala zpátky a odtrhla detektor kouře od stěny.

Lepicí vrstva na jeho zadní stěně přitom vydala mlaskavý zvuk. Cassie se otočila na židli a podívala se dolů na postel.

Hernandez se ani nepohnul.

Nechybělo moc, a když slézala ze židle, málem zaječela.

K smrti ji vyděsil vlastní odraz ve velikém zrcadle, umístěném na jednom křídle dveří. V první chvíli byla přesvědčena, že v místnosti je kromě ní ještě někdo. Strčila detektor kouře do polštáře a vrátila židli na místo. Když se otočila k posteli zády, opřela si levé zápěstí o prsa a zmáčkla světlo na hodinkách. Ukazovaly 3.11 a zbývala jí už jenom šatna a sejf.

Z jedné přihrádky ledvinky vyjmula malířskou špachtli.

Nahmatala rysku, kterou udělala tužkou na rámu dveří, a vsunula špachtli do mezery. Postupovala stejným způsobem jako při předchozí zkoušce a otevřela dveře šatny, aniž by se v ní rozsvítilo. Když vstoupila dovnitř a zavřela dveře, opatrně odsunula Hernandezovy šaty na stranu, stoupla si na sejf a natáhla se k žárovce. Vyšroubovala ji a položila na polici vedle složené rezervní deky a polštáře.

Skrčila se na podlaze a šroubovákem odmontovala desku s elektrickou zásuvkou, na které byla uchycena druhá kamera. Odtrhla i kabel. Jako poslední přišel na řadu vysílač. Sáhla dozadu za sejf, uchopila vysílač za anténu a vytáhla ho z úkrytu. Odstřihla kontakty a bezpečně ho uložila do povlaku k ostatnímu zařízení.

Teď ještě sejf. Zhluboka se nadechla, natáhla ruku k číselníku a pečlivě vyťukala kombinaci 4–3–5–1–2, kterou se naučila nazpaměť. Sejf se otevřel a vydal při tom zvuk, jako když se otevře pouzdro s novými tenisovými míčky.

Ztuhla a čekala, levé ucho přitisknuté k žaluziím ve výplni dveří. Hernandezovo chrápání nerušené pokračovalo.

Cassie opatrně otevřela dveře sejfu a pak se přemístila tak, aby stála mezi sejfem a ložnicí. Z ledvinky vyndala malou tužkovou baterku, vsunula ji do sejfu a teprve potom ji rozsvítila.

Světlo ozářilo tlustý štos bankovek, které Hernandez dával do sejfu, když ho pozorovala na monitoru. Vedle peněz byl řetízek se čtyřmi klíči. Nic jiného.

Cassie zhasla světlo a chvilku zůstala jen tak bez hnutí sedět, aby si to promyslela. Kde byl obsah kufříku? Kde bylo těch půl milionu v hotovosti, které Leův komplic sliboval?

Sáhla do sejfu, uchopila balík bankovek, vytáhla je ven a rozložila si je na klíně. Na vteřinku rozsvítila baterku a viděla, že to jsou všechno stodolarovky. Odhadovala, že teď

se jí válí na kolenou zhruba tak sto tisíc dolarů. Určitě to byla spousta peněz, víc, než kdy měla nebo ukradla. Ale nebylo to tolik, kolik očekávala nebo kolik jí bylo řečeno, že očekávat má. Něco tu nehrálo. Kde byl kufřík?

Uvědomila si, že předtím ho nikde nezahlédla. Bude muset projít všechny místnosti a podívat se po něm. Možná, že Hernandez už byl líný přendat z něj peníze do sejfu, a nechal je zamčené v kufříku. Možná si myslel, že když má pistoli a na dveřích pověšené poplašné zařízení, tak že je i se svým kufříkem v bezpečí.

Cassie dala peníze do povlaku, zavřela sejf a postavila se.

Pečlivě si omotala horní roh polštáře kolem pravého zápěstí a pořádně ho utáhla, aby v něm věci nemohly rachotit jedna o druhou. Otevřela pravou stranu dveří a právě vycházela ven, když v ložnici zazvonil telefon.

Cassie byla v tom okamžiku zpátky v šatně a potichu přivřela dveře. Zvonění se ozvalo podruhé, slyšela, jak sebou Hernandez vrtí.

Uvědomila si, že udělala chybu. Když už byla jednou venku, tak se měla i s lupem vypařit do svého pokoje, a ne zalézt zpátky do šatny.

Teď tady vězela jako v pasti. Pravděpodobně volali z bezpečnostní služby, protože zjistili, že někdo vstoupil do pokoje přes chodbu!

Péra v matraci zavrzala, jak se Hernandez pohnul na posteli. Telefon zvedl po čtvrtém zazvonění.

„Haló,“ ozval se rozespale chraptivým hlasem.

Cassie jenom zavřela oči a poslouchala. Byla bezmocná.

„Co blbneš, do prdele?“ vztekle zavrčel Hernandez.

„Kolik je vlastně hodin?“

Cassie otevřela oči. Vzpomněla si na pistoli a na náprsní tašku. Jestli Hernandez rozsvítí, určitě si všimne, že jsou pryč, a pak hned půjde do komory zkontrolovat sejf.

„Tady je tříhodinovej rozdíl, ty debile.“

Cassie sáhla do rance a sevřela v prstech elektrický obušek. Ještě uvnitř ho zapnula a potom opatrně vytáhla ven. Překvapilo ji, že na něm nesvítí červená kontrolka, která se rozsvítí, když je zapnutý. Vypnula vypínač a znovu ho zapnula, ale světlo se nerozsvítilo. Zbraň nefungovala.

Vzpomněla si, že obušek uvedla do provozu, když ho před svým setkáním s Jerseym Paltzem nastražila do batůžku, a pak na něj zapomněla. Baterie se vybily tím, že je nechala zapojené, a výbojem, který Paltz dostal. Teď jí byl obušek k ničemu.

Skrz dřevěné žaluzie dveří viděla do ložnice.

Hromotlucká Hernandezova postava, ozářena modravým světlem, seděla na posteli. Cassie opatrně spustila polštář na podlahu a sáhla dovnitř.

„Jo, dobrá, tak mi pak zavolej. Kašlu na to, jestli je z toho nervózní. Co s tím mám do hajzlu dělat, když tady je teď čtvrt na čtyři?“

Vytáhla Hernandezovu pistoli.

„Jo, jo, ozvi se. Tak nashle.“

Cassie slyšela, jak bouchnul s telefonem.

„Kurva,“ rozlehlo se místností.

Modré světlo televize zhaslo, šatna se ponořila do úplné tmy. Cassie slyšela, jak se rozvrzala péra v matraci, Hernandez se pokoušel uvelebit a znovu usnout. Pomalu zapnula brýle pro noční vidění a chtěla si je nasadit, když Hernandez znovu zahromoval.

„Kurva práce!“

Světlo v ložnici se rozsvítilo. Cassie slyšela naříkavý protest matrace a potom těžké kroky po koberci, které se blížily k šatně. Pomalu couvla zpět, jak nejdál to šlo, pistoli sevřela obouruč a zaujala standardní střelecký postoj s ohnutými lokty. Nemínila střílet. Pouze ho donutí k ústupu, aby mohla uprchnout.

Hernandezův široký stín dopadl na žaluzie ve dveřích šatny. Cassie se připravila.

Ale potom stín zmizel a dveře se neotevřely. Cassie sklonila pistoli a opatrně postoupila o krůček blíž ke dveřím.

Za okamžik uslyšela úder toaletního sedátka o porcelánovou nádržku následovaný crčením moči do vody v míse. Spustila paže dolů a bojovala s nutkáním všeho nechat a prchnout, popadnout věci v polštáři a snažit se doběhnout ke dveřím.

Mohla by být na schodech dřív, než by si Hernandez uvědomil, co se vlastně děje. A měla by pistoli. Nemohl by nic dělat, jedině tak zavolat bezpečnostní službu. V tuhle

noční dobu jich tam bude jen pár. Zmizela by z hotelu dávno předtím, než by se někdo na něco zmohl.

Ale zůstala v komoře a čekala. Věděla, že nejlepší útěk je nezpozorovaný útěk. Ale to nebyl hlavní důvod. Tím důvodem byl kufřík. Chtěla ten kufřík. Potřebovala ho.

Ze záchodu se ozvalo spláchnutí a po něm následovala dlouhá pauza. Konečně Cassie zaslechla kroky a Hernandez se přesunul přes její zorné pole. Vlezl zpět do postele a vypnul světlo, aniž by si všiml, že na nočním stolku chybí náprsní taška a pistole.

Cassie se pomalu skrčila a posadila se na podlahu s koleny pod bradou, zády opřená o sejf. Pozvedla zápěstí a stiskla tlačítko, kterým se osvětloval ciferník hodinek. Bylo na nich 3.20 a Cassie pocítila palčivou předtuchu prohry.

Zkřížila si paže na kolenou a položila si na ně hlavu. Věděla, že za dvě minuty se podle Leovy teorie „luna dostane do volnoběhu“ a ona že celých těch šestnáct minut, před kterými ji varoval, zůstane uvězněná v šatně. Až se dostane ven, bude už zase měsíc ukázněně putovat po zvěrokruhu.

Ale Cassie teď nemohla odejít. Příliš by riskovala.

Vrátila se ve vzpomínkách k Leovi. Ráda by věděla, jestli dnes v noci zůstal vzhůru, zda se dívá na měsíc na obloze a kontroluje podle hodinek, kdy nastane čas smůly, jak nazývá období „uvolněné luny“. Ale Cassie věděla, že pro ni „čas smůly“ začal přesně v okamžiku, kdy v ložnici na Hernandezově nočním stolku zazvonil telefon. Tedy

podstatně dřív, než aby za to mohla volná luna. Nějak to bude muset Leovi vysvětlit. Určitě to pochopí. A když nebude chtít, Cassie ho už donutí.

18

Bylo právě 3.46, když Cassie Blacková, usazená v šatně hotelového apartmá obývaného mužem, kterého se chystala okrást, otevřela oči. Z vedlejší ložnice se už konečně ozývalo mohutné chrápání a ona věděla, že ji očekává poslední úkol. Pomalu vstala a pootevřela dveře komory.

Nasadila si brýle s nočním viděním a podívala se na postel.

Jasně rozeznala Hernandeze ležícího pod přikrývkou, s hlavou podloženou dvěma polštáři. Kdyby otevřel oči, zíral by přímo na ni, ale jeho klidný dech a hluboké hrdelní

chrápání svědčily o tom, že tvrdě spí. A Cassii už stejně začalo být jedno, jestli se Hernandez probudí nebo ne. Měla čekání plné zuby. Teď musí najít kufřík a pak vypadnout z apartmá, a i z Las Vegas, jednou provždy.

Přikrčila se a tiše si masírovala levé lýtko. Během dlouhého sezení ji do něj chytila křeč. Když byla v pořádku, omotala si polštář kolem ruky a pomalu otevřela dveře šatny.

V ložnici pak chvíli stála bez pohnutí a pozorně si prohlížela onu hromadu sádla, která oddychovala na posteli.

Pozorovat, jak okrádaný spí, jí vždycky z celé akce připadalo nejzvláštnější. Vzbuzovalo to v ní pocit, jako by odhalila nějaké tajemství, o kterém neměla vědět. Začala pátrat po kufříku. Pohledem pečlivě prohledala celou místnost, ale nebyl nikde v dohledu.

Pomalu vycouvala zpátky do výklenku a zkontrolovala koupelnu. Nic. Vrátila se do ložnice, klekla si na podlahu a strčila baterku pod postel. Na okamžik ji rozsvítila, ale kromě několika chuchvalců prachu a jídelních lístků pokojové služby zel prostor před ní prázdnotou.

Cassie vstala a přesunula se do obývacího pokoje. Ale přestože ho prohledala kousek po kousku, po kufříku nikde ani stopa. Naprosto nic, co by jí alespoň naznačilo, kde by mohl být. V panice začala uvažovat o svém předchozím rozhodnutí navštívit bar, dát si kolu s třešní a oživit vzpomínky na svoje poslední okamžiky s Maxem. Mohl

snad během té doby Hernandez vstát z postele, opustit apartmá, kufřík někam schovat a hned si jít zase lehnout?

Znělo to směšně, ale fakt byl, že kufřík nebyl k nalezení.

Náhle si vzpomněla na sejf a na Hernandezovy klíče, které z nějakého nevysvětlitelného důvodu byly uvnitř.

Chvíli zvažovala, jaký to může mít význam, a pak rychle došla k jedinému řešení. Na řetízku byly klíčky od kufru a od náramků. Jestliže je Hernandez zamkl do sejfu spíš než svůj naditý kufřík, který mimochodem nikdy nenechával nestřežený, znamenalo to, že ho má i s penězi zajištěn jiným způsobem. Ale jestliže Hernandez neopustil apartmá, kde jinde než v sejfu by mohl být kufřík v bezpečí?

Cassie se vrátila do ložnice a zahleděla se na postel.

Snažila si vybavit, co viděla kukátkem, když Hernandez otvíral dveře do pokoje. Kufřík měl připnutý k pravé ruce.

Přešla na pravou stranu postele a opatrně, aby se nedotkla obrysů tvořených Hernandezovým tělem, přitiskla dlaně na zmuchlanou přikrývku. Ani nedýchala. Nikdy předtím se k žádné ze svých obětí nepřiblížila takhle blízko. Všemi svými smysly vnímala fyzickou blízkost obrovského těla chrápajícího pod dekami.

„Její dlaň se posléze dotkla čehosi plochého a tvrdého.

Tiše se nadechla. Pomalu začala zvedat přehoz a pod ním, připevněn želízky k Hernandezovu pravému zápěstí, se objevil kufřík.

Uvědomila si, že pokud si ho chce odnést, potřebuje klíče od náramků. Vrátila se do šatny k sejfu, namačkala číselnou kombinaci a přitom si všimla, že na něm nechala položenou pistoli. Popadla ji, otevřela sejf a vyjmula klíče. V zeleném poli noktovizoru si je pozorně prohlídla. Na řetízku visely čtyři klíče a Cassie byla natolik zkušený kasař, aby věděla, že malý klíček s dutým dříkem patří k želízkům. Odpojila ho od ostatních, aby nemusela mít strach, že s ním bude při odmykání cinkat o ostatní klíče. Potom opustila šatnu a vešla do ložnice.

Hernandez ležel bez pohnutí. Položila pistoli na postel a potichu zasunula klíček do želízek připojených k ocelovému držadlu kufříku. Pomalu jím otočila a pouta se s kovovým cvaknutím otevřela. Začala je sundávat, když tu se Hernandez začal vrtět, nejspíš vyrušen ze spánku cvaknutím želízek.

Cassie nehlučně sejmula pouta, narovnala se a zvedla kufřík z postele. Natáhla ruku a sevřela zbraň. Hernandez začal pohybovat nohama pod pokrývkou. Probouzel se.

Cassie zvedla pistoli. Řekla si, že kdyby bylo třeba, jednoduše vystřelí. Mohla by to svést na telefon, který se rozezvonil v nevhodnou dobu, na volnou lunu nebo jednoduše na osud. Na cokoliv. Hlavní bylo, že splnila svůj úkol. Držela pistoli přímo před sebou a mířila s ní přesně do středu pohybující se hmoty.

19

První věc, kterou Jack Karch cestou přes kasino zaznamenal, byla skutečně nezvyklá, vraní hnízdo, jak přezdíval balkónku nad hracím prostorem, bylo prázdné. Dalo se čekat, že Vincent Grimaldi v něm nebude, protože Karch věděl naprosto přesně, kde teď je. Ale od chvíle, kdy otevřeli Cleo, patřilo k místním zvyklostem, že nahoře ve vraním hnízdu, jak se v námořnické hantýrce říká strážnímu koši, stále někdo seděl. Dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Když tam nebyl Grimaldi, posedával tam někdo jiný. Karch věděl, že nešlo o nic jiného než o vytváření iluze. O práci rukou, odvádějící pozornost od podstaty triku.

Pouhé zdání, že někdo bdí nad vaší bezpečností, vzbuzovalo pocit bezpečí. Ale zrovna teď nahoře nikdo nedržel stráž a to Karchovi prozradilo, že záležitost, kterou měl vyřešit a kvůli níž ho Vincent pozval, byla významná a důležitá. Ten fakt mu rozproudil krev mnohem víc než pohárek kávy z baru 7-Eleven, kterou do sebe nalil během jízdy.

Když procházel mezi hracími stoly a vyhýbal se opilým návštěvníkům, kteří se mu slepě motali do cesty, nespouštěl oči ze dveří vzadu na balkónku a stále čekal, že se v nich objeví někdo z ochranky, cestou si pravděpodobně ještě upraví límeček nebo kravatu a zaujme své místo. Ale nikdo

se tam za celou dobu, než Karch dorazil do výklenku před výtahy k Euphrates Tower, neobjevil.

Výklenek byl prázdný kromě jedné ženy, která tam čekala na výtah s plastikovým kelímkem na drobné v ruce.

Podívala se na Karche, ale když viděla jeho drsnou, nepřístupnou tvář, rychle se odvrátila a volnou ruku položila nahoru na kelímek, jako by chtěla chránit jeho obsah. Karch ledabyle přešel k popelníku s pískem, umístěnému pod tlačítky pro přivolání výtahu, zvedl nohu a opřel si ji o okraj nádoby, jako by si chtěl zavázat tkaničku. Postavil se přitom tak, aby byl k ženě zády. Místo zavazování tkaničky ponořil prst do černého písku, nedávno zbaveného cigaretových nedopalků a s opět uhlazeným povrchem. Šmátral prstem v písku, dokud nenalezl to, o čem věděl, že tam bude. Vytáhl elektronickou vstupní kartu a narovnal se, právě když zazvonění oznámilo příjezd výtahu.

Do výtahu nastoupil až jako druhý, sfoukl prach z karty, zasunul ji do panelu a poté, co žena ťukla do tlačítka s číslem 6, zmáčkl tlačítko PP. Zůstali stát vedle sebe a Karch mezi jejími roztaženými prsty spatřil obsah pohárku. Byl plný zhruba z poloviny a zdálo se, že v něm jsou samé pěticenty. Patřila k těm nejposlednějším z bezvýznamných a buď nechtěla, aby to věděl, nebo si myslela, že je na něm cosi podezřelého. Na hlavě jí trůnila načinčaná paruka a mohla být asi tak v jeho věku. Řekl by, že přišla do Vegas odněkud z jihu. Stála se skloněnou hlavou, ale Karch věděl,

že po očku pozoruje jeho odraz na vyleštěném obložení dveří. Dávno si už všiml, že ostatní lidé při pohledu na jeho tvář začnou být opatrní. Jeho nos a brada vypadaly, jako by je něčí těžká ruka načrtla hrubými tahy, a ostře vystupovaly z obličeje potaženého bledou kůží, jež navzdory životu pod pouštním sluncem nikdy neztmavla. S bledostí pokožky ostře kontrastovaly lesklé, jak uhel černé vlasy, ale právě tak jako všechny rysy Karchova obličeje i ony vypadaly naprosto bezvýrazně v porovnání s jeho očima. Ty měly barvu zamrzlé kaluže a pohlížely na svět právě tak studeným pohledem.

Karch sáhl do kapsy a vytáhl cigarety. Čtyři prsty pravé ruky držel u sebe, aby nebylo vidět, co dělá, vyklepl dvě cigarety z krabičky, a když si levou rukou jednu vytahoval, druhou si přitom ukryl v pravé dlani. Napůl očekával, že žena bude při spatření cigarety protestovat, ale nic neříkala.

S profesionální zručností pak předvedl trik zvaný z ucha do úst, kterému ho před mnoha lety naučil otec. Svíral konec cigarety mezi prsty a palcem levé ruky a tvářil se, jako by si ji zastrkával do ucha. Potom ji pravou rukou vytáhl ven z našpulených rtů a elegantním gestem vložil správným koncem do úst. Sledoval ženin výraz na odrazu v protější stěně výtahu a viděl, že ten fór zabral. Trochu se pootočila, jako by se chystala něco říct, ale pak si to rozmyslela. Dveře se otevřely a ona v šestém patře vystoupila. V okamžiku,

kdy se otočila vlevo, že vyjde ven z výklenku, na ni Karch zavolal.

„Pobavil jsem vás trošku, madam?“

Hned nato se dveře výtahu zavřely a Karch se sám pro sebe nahlas zasmál, když si představil, jak se k němu ta ženská vzdorovitě otočila zády.

„Příště si ty svoje nikláky odnes k automatům na nádraží,“ ušklíbl se, když výtah začal zase stoupat.

Znechuceně potřásl hlavou. Cleo kdysi vypadala jako slibný podnik. Teď byla cílem pro takovouhle chamraď s pětníky a desetníky, místem, kde byly koberce téměř prošoupané a herna se hemžila lidmi v sandálech a černých ponožkách. Znovu si položil otázku, proč tehdy nezvolil jinou cestu, než aby se takhle zaprodal Vincentu Grimaldimu.

O deset vteřin později už vystupoval ve dvacátém poschodí. Hala byla prázdná kromě vozíku pokojové služby, který tam někdo odložil. Nepříjemně smrděl zatuchlinou.

Karch ho širokým obloukem obešel a dal se chodbou vpravo.

První dveře, kolem kterých šel, měly číslo 2001. Při pohledu na ně si Karch uvědomil, že na pokoj, který je za nimi, hned tak nezapomene. Tady poskytl Vincentu Grimaldimu svou první službu. Karchovi to připadalo strašně dávno, ale nepříjemná pachuť vzpomínky na ony události nikdy nezmizela. Kam to od té doby vlastně dotáhl?

Věděl, že moc daleko ne. Dalo by se říct, že vůbec nikam.

Možná, že i on sám patřil k onomu póvlu s pětníky a desetníky tady v tom fórovém paláci plném pozlátka. V

myšlenkách přeskočil k prázdnému balkónku dole v kasinu a snažil si představit, jaký odtamtud musí být asi výhled do herny pod ním.

Došel k pokoj 2014 a pomocí karty si otevřel dveře.

Když vešel dovnitř, v obývacím pokoji apartmá uviděl Vincenta Grimaldiho, jak stojí u obrovského okna sahajícího od podlahy až ke stropu. Zdálo se, že hledí někam za město, na volné prostory nespoutané pouště, rozprostírající se až k čokoládově hnědým obrysům hor vzadu na obzoru. Venku za oknem se už probudil průzračný, jasný den.

Grimaldi nejspíš neslyšel Karche vejít, protože vůbec nezareagoval. Karch vstoupil do obývacího pokoje. Všiml si, že dveře do ložnice jsou zavřené. Místnost páchla starými doutníky, dezinfekcí a ještě něčím. Pokusil se ten nezvyklý pach někam zařadit a najednou se mu rozbušilo srdce.

Spálený střelný prach. Možná, že ho Vincent tentokrát doopravdy nutně potřebuje.

„Vincente?“

Grimaldi se otočil od okna. Byl to muž malé postavy s hrubým a přespříliš opáleným obličejem, který měl tvar písmene V a jehož pokožka vypadala, jako kdyby byla na lícních kostech příliš napnutá. Ocelově šedé vlasy měl

ulízané dozadu, každičký vlásek na svém místě, a na sobě oblek značky Hugo Boss, rovněž bez poskvrnky. Vždy se oblékal tak, jako kdyby hotel a kasino, kterým šéfoval, měly několik hvězdiček. Ale ty byly jen v Grimaldiho hlavě.

Cleopatra byla druhá třída propadající se do třetí. Její poloha na Stripu bylo to jediné, co tomu momentálně bránilo. A o tom, že Grimaldi je kapitánem na staré říční bárce, která se potápí na moři plném nových luxusních parníků se jmény jako Ballagio, Mandalay Bay a The Venetian, nebylo nejmenších pochybností.

„Jacku! Neslyšel jsem tě. Kde jsi byl?“

Karch přešel otázku bez odpovědi. Podíval se na hodinky.

Bylo osm hodin deset, pouze čtyřicet minut od okamžiku, kdy obdržel Grimaldiho výzvu s poplašným kódem 911

připojeným za svým číslem. Čtyřicet minut nebyl tak špatný čas, obzvlášť když mu Grimaldi odmítl v telefonu sdělit, o co se jedná.

„O co jde?“

„Jde o to, že tu máme jeden velkej zasranej problém.“

Odstoupil o krok od okna a natáhl ruku po univerzální kartě, kterou Karch stále držel v ruce. Karch mu ji vrátil a napadlo ho, že teď by si mohl zapálit cigaretu, ale ještě to odložil.

„To už jsi mi naznačil po telefonu, Vincente. Teď jsem tady. Co ode mě tedy chceš? Mám snad začít hádat, co se stalo, nebo mi to konečně řekneš sám?“

„Ne, Jacku, já ti to ukážu. Mrkni se vedle.“

Ukázal bradou na dveře ložnice. Bylo to typické Grimaldiho gesto, který málokdy plýtval pohyby či slovy.

Karch se na něj chvíli díval a čekal na nějaké další vysvětlení, ale nedočkal se. Otočil se a šel ke dveřím ložnice. Otevřel je a vstoupil do místnosti.

V ložnici bylo temno kromě pruhu slunečních paprsků, které se prodraly dovnitř nepříliš širokou mezerou mezi zataženými záclonami. Příčně procházely přes postel, na níž leželo tělo obézního muže s obličejem obráceným nahoru.

Pravé oko chybělo. Vyrazila ho kulka, která po výstřelu vedeném z téměř bezprostřední blízkosti prolétla očním důlkem do hlavy. Dřevěná pelest a zeď za ní byly pocákány krví a bělošedou hmotou mozku. Patnáct centimetrů nad pelestí zela ve zdi díra po kulce.

Karch obešel předek postele a sklonil se nad mrtvým tělem. Muž měl na sobě bílé tričko a bleděmodré trenýrky.

Karch viděl, že na mužově pravém zápěstí jsou připnutá pouta, a to oba náramky. Dole na posteli, mezi nohama zastřeleného, ležela pistole. Karch se sklonil a pozorně si ji prohlížel. Byl to Smith & Wesson ráže 9 mm s matným povrchem.

Grimaldi přišel ke dveřím do ložnice, ale dovnitř nevešel.

„Kdo ho našel?“ zeptal se Karch, s pohledem upřeným na mrtvolu.

„Já.“

Karch se ohlédl, obočí zvednuté. Očekával odpověď, že tělo našla pokojská, i když na to bylo ještě moc časně. Ale určitě ne ředitel kasina. To nezapadalo do celkového obrazu.

Grimaldi podal stručné vysvětlení.

„Měl jsem se s ním v sedm ráno sejít na snídani. Když nepřišel dolů, brnknul jsem mu. Nezvedal telefon, tak jsem ho šel zkontrolovat. A on tu takhle ležel. Hned jsem tě zavolal.“

Teď to začíná být zajímavé, pomyslil si Karch.

„Kdo to byl, Vincente?“

„Jenom kurýr. Z Miami. Jmenuje se, jmenoval se, Hidalgo, i když jsme ho registrovali pod jiným jménem.“

Karch vyčkával. Ale Grimaldi už nic jiného neřekl.

„Poslyš, Vincente, chceš mě do toho zasvětit a povědět mi, o co jde, nebo ode mě očekáváš, že si přivedu nějaké médium, aby mi všechny okolnosti téhle vraždy krůček po krůčku odhalilo?“

Grimaldi vztekle zafuněl. Karch si ten okamžik patřičně vychutnával. Ten starej pardál byl v pěkné kaši a potřeboval ho. Jednu věc Karch věděl určitě. Z toho maléru vyždímá maximum, ať už se jedná o jakýkoliv průšvih. A kdyby jeho pátrání mělo vést k tomu, že Grimaldi dostane vyhazov, nezaváhá ani chviličku. Pomyslel na balkónek dole v kasinu.

Docela si v něm dovedl představit sama sebe. Jak se z něj dívá dolů a pozoruje peníze. I všechno ostatní.

„Tak dobrá, povím ti to.“

Grimaldi vešel do místnosti a podíval se na nehybnou postavu na posteli.

„Jsou v tom prachy, Jacku. Ten zasranej tlusťoch měl s sebou dva a půl milionu dolarů. Ty tady nejsou a on nám už těžko řekne, kde je hledat.“

„Dva a půl? Na co? Nepředpokládám, že si je sem přinesl, aby měl co do banku.“

Karch si všiml, jak žíla na Grimaldiho spánku začíná pulzovat. Staroch se naštval. Karch věděl, jak dovede být nebezpečný, když se rozzlobí. Ale byl jako malý kluk stojící se smetákem pod vánočním stromečkem. Potřeboval vědět, jak křehké ty skleněné koule doopravdy jsou.

„Měl je předat,“ řekl Grimaldi. „Dneska ráno. Kvůli tomu byla ta schůzka.“

Ukázal na tělo.

„No, a já přijdu nahoru a najdu tohle. Ten zasranej kretén si sem někoho přived a ty prachy jsou teď v tahu. Musíme je dostat nazpátek, Jacku. Byly zadaný, víš, co myslím.

Musíme je dostat rychle. My –“

Karch zavrtěl hlavou, vyndal z úst nezapálenou cigaretu a přerušil ho.

„Zadaný pro koho?“

„Jacku, některý věci nepotřebuješ vědět. Musíš se do toho pustit a zjistit kdo –“

„Hlavně si to moc neber, Vincente. Budu ti držet palce, snad ti to pomůže.

Kývl Grimaldimu na pozdrav a rázně vyšel z ložnice. Už byl skoro u vchodových dveří, když ho velký šéf dohnal.

„No tak, Jacku, počkej přece! Já ti to tedy povím, když seš tak přesvědčenej, že to musíš vědět.“

Karch se zastavil a čelem zůstal otočen ke dveřím z apartmá. Grimaldi stál kousek za ním. Karchovu pozornost upoutal nenalakovaný čtverec na rámu dveří. Někdo z něj odšrouboval otočný zámek. Natáhl ruku a dotknul se místa, kde byl dříve přišroubován. V otvorech po šroubech byla šedavá voskovitá hmota. Trošku si jí vyškrábl a promnul v prstech. Měl pocit, že už ji před tím někde viděl. Otočil se ke Grimaldimu.

„Dobrá, Vincente, tak tedy znovu. Jestli chceš, abych ti s tím píchnul, musíš mi říct všechno. A nenechávat si nic pro sebe.“

Grimaldi přikývl a ukázal na gauč. Karch se vrátil do pokoje a posadil se. Grimaldi přešel na své místo u prosklené stěny. Proti jasné modři oblohy vypadal jak temný hrozivý mrak. Karch vyndal z úst nezapálenou cigaretu a strčil ji do kapsy k té, kterou použil při triku ve výtahu.

„No, tak to bylo takhle,“ začal Grimaldi. „Před dvěma týdny jsem dostal od někoho hlášku, že bude nějaký problém s převodem Cleopatry. Nějak se to zašmodrchalo.

Říká se tomu slučovací problém.“

Karch přikývl. Neměl o této problematice takový přehled jako Grimaldi, ale ve svém povolání nasbíral víc než jen

všeobecně povědomé informace o tom, co se dělo. Komplex Cleopatra byl na prodej. Jisté zábavní sdružení z Miami, které se nazývalo Buena Suerte Group, patřilo mezi zájemce o jeho koupi. Vyšetřovací výbor Nevadské komise pro hazardní hry dvanáct týdnů důkladně prošetřoval způsobilost jednotlivých zájemců a již brzy měl předat komisi závěrečnou zprávu s doporučením, kterou nabídku má nebo nemá schválit. Komise, vládou jmenovaný orgán, se téměř vždy řídí výsledky vyšetřovacího týmu, takže jeho zpráva hraje klíčovou roli při zvažování nabídek učiněných zájemci o koupi či otevření herny v Nevadě.

„Co se vlastně stalo?“ zadíval se tázavě na Grimaldiho. „

Z toho, co jsem slyšel, tak Buena Suerte z toho vyšla čistá.“

„Na tom nezáleží, co se stalo. Důležitý jsou prachy, Jacku.“

„Na všem záleží. Musím vědět všechno. Na co se přišlo?“

Grimaldi bezmocně rozhodil rukama a znechuceně se ušklíbl.

„Ale, přišli na jedno jméno, stačí? Vyčmuchali spojení mezi jedním z ředitelů a chlápkem, co se jmenuje Hector Blanca. Teď se zase zeptáš, kdo je to Hector Blanca. Musí ti stačit, že je to tichý partner, který měl zůstat tichým partnerem. A to je všechno, co ti o něm povím.“

„Nech mě hádat, Vincente. La Cuba Nostra?“

Pronesl to hlasem, v jehož tónu se ozýval káravý podtext, vždyť jsem ti to říkal. Mluvil s Vincentem o tomto

hybridu, jak označoval onen smíšený mafiánský gang, již dříve. Mafie ze severovýchodu vyslala své pěšáky na Miami, aby se tu spojili s místními kubánskými emigranty a převzali tak kontrolu nad organizovaným zločinem na jižní Floridě. Agentům tajné zpravodajské služby pro vyšetřování hospodářské kriminality se podařilo zjistit, že tato skupina se před několika lety pokusila ve svůj prospěch zvrátit neúspěšné referendum k provozování hazardních her ve státě Florida. Bylo nad slunce jasnější, že když nemůžou získat kasina na Floridě, budou místo pro své investice hledat někde jinde.

To někde jinde bude pravděpodobně zahrnovat také Nevadu, kde k vyslovení souhlasu k provozování hazardních her není zapotřebí referenda. Chcete-li začít podnikat v hazardních hrách, potřebujete pouze obstát při vyšetřování Nevadské komise pro hazardní hry a před krátkou pamětí městských radních. Díky kolektivní amnestii celé komunity upadla v zapomnění skutečnost, že se Las Vegas zrodilo z mafiánských snů a po mnoho desetiletí bylo řízeno spolkem mužů obdobného smýšlení. Las Vegas bylo znovuzrozeno jako Město všech Američanů. Skládalo se z pirátských lodí, poloviční Eiffelovky, vodních skluzavek a horských drah.

Rodiny vítány. Mafiány nepotřebujeme. Problém byl v tom, že kdykoliv se schválil další stavební projekt a zařízl se dále do pouště, rypadla pokroku se nebezpečně přiblížila k vykopání „suvenýrů“ na skutečnou minulost města. A

někteří synové a vnuci těchto předků, z nichž mnozí byli pohřbeni tam venku v poušti, nechtěli to staré místo opustit.

„Nebudeme se tu bavit o La Cuba Nostra,“ odsekl Grimaldi, vyslovuje ona slova se zdánlivě italským i kubánským přízvukem. Já jsem teď v průšvihu a hovno mi záleží na tom, že si o sobě myslíš, jakej jsi koumák.“

„Klídek, Vincente, tak si promluvme o tom tvým průšvihu. Co se tedy stalo?“

Grimaldi se otočil a díval se při řeči z okna.

„Jak jsem řekl, dostal jsem hlášku, že je tu problém.

Zároveň mi bylo naznačeno, že by ten problém mohl za patřičnou cenu zmizet.“

„Proč ty?“

„Proč já? Protože mám známosti. Můžeš si myslet, že jsem posraná nula, Jacku, ale makám v tomhle městě už čtyřicet pět let. Byl jsem tu už celý věky před tím, než tvůj fotr dostal první flek. Už jsem toho viděl hromadu. A taky toho spoustu vím.“

Ohlédl se přes rameno a při poslední větě se pichlavě podíval na Karche. Ani to nemusel dělat. Karch i bez toho pochopil, že Grimaldi naráží na fakt, že toho ví spoustu i o něm. Uhnul před jeho posměšným pohledem očima a hned vzápětí si přál, aby to neudělal.

„Dobrá, Vincente. Kolik mělo tohle malé vyzmizíkování stát?“

„Pět milionů. Dva a půl předem, zbytek potom, až to odhlasuje komise.“

„Předpokládám, že tvoje účast na zprostředkování celé té záležitosti měla posílit i tvoji pozici u nových vlastníků.“

„Něco na ten způsob, Jacku. Taky tvoji by to upevnilo.

Každej, kdo jde se mnou, by na tom byl dobře. Vyneslo by mě to na místo generálního ředitele. Mohl bych si vybrat svýho člověka a usadit ho v tom hnízdečku nad kasinem.“

„A co Hector Blanca? Asi by tam nahoře chtěl mít svého člověka.“

„Na tom nezáleží. Po tom kšeftu, co pro ně dělám, bych si mohl vybírat.“

Karch vstal a připojil se ke Grimaldimu u okna. Během hovoru se dívali přes poušť na hory v pozadí.

„Takže ten chlápek na posteli, Hidalgo, sem přišel s první půlkou splátky a nechal se sejmout. Vypadá to jako jejich problém, Vincente. Ne tvůj. Ne náš.“

Grimaldi odpověděl monotónním hlasem. Jeho slova byla odměřená, přísná. Teatrálnost zmizela a Karch věděl, že teď je nejnebezpečnější. Jako pes se zlomeným ocasem. Pokusíš se ho pohladit a on ti může ukousnout ruku.

„Je to můj problém a tím pádem také tvůj,“ pomalu odpověděl Grimaldi. Já jsem tu transakci zorganizoval. V

okamžiku, kdy Hidalgo vystoupil z letadla na McCarranu, byl on i s penězi pod mou ochranou. Tak to vidí Miami, takže jsem to já, komu hoří koudel u zadku.“

Karch pozvedl obočí.

„Ty už jsi to oznámil do Miami?“

„Mluvil jsem s nima před tím, než jsem ti zavolal. Nebyl to příjemnej hovor. Pořádně mi to vysvětlili. Ten posel, to není až taková ztráta. Ale ty prachy, to je jiná. Podle nich jsem za ně zodpovědnej.“

Na okamžik se odmlčel, a když znovu začal hovořit, byl v jeho hlase náznak zoufalství a možná dokonce i prosby. Byl to malinký náznak, ale byl tam. Za celá ta dlouhá léta, co se znali, Karch nikdy u Vincenta Grimaldiho podobný tón neslyšel.

„Musím dostat ty prachy nazpátek, Jacku. Zpráva vyšetřovacího výboru jde do tisku v úterý. Pak už bude pozdě na jakoukoliv změnu. Musím ty prachy dostat nazpátek a předat je, nebo ten prodej bude v hajzlu. A jestli se to stane, Miami sem pošle svý lidi.“

Znovu ukázal bradou, tentokrát směrem k poušti.

„Tam, tam by mě vzali. Spolu s ostatníma, kteří na to v tomhle městě nestáčej. Dejchat písek.“

Grimaldi zatřásl hlavou, jedno rychlé, přiškrcené trhnutí zpět a dopředu.

„Je mi šedesát tři let, Jacku. Čtyřicet pět posranejch let v tomhle městě a takhle to se mnou dopadne.“

Karch nechal uplynout deset slastných vteřin, než promluvil.

„To nedopustíme, Vincente. My ne.“

Grimaldi přikývl a ústa se mu roztáhla do neveselého úsměvu.

„No jo, kulovej kluk. Věděl jsem, že na tebe se můžu spolehnout.“

20

Karch začal s tělem. Prostudoval jeho polohu a obrazec utvořený cákanci krve na pelesti za hlavou a na zdi. Tlustý muž zřejmě seděl vzpřímeně na posteli, když ho zasáhla kulka. Střelec stál u nohou postele.

„Levák,“ utrousil spíš sám pro sebe.

„Co?“ zeptal se Grimaldi.

„Že ten, kdo střílel, byl levák. Vypadá to tak.“

Postavil se do pozice, ve které by asi stál střelec, a natáhl levou ruku. Přikývl. Bylo téměř jisté, že jestliže kulka zasáhla Hidalga do pravého oka a vyšla z pistole, kterou držel někdo, kdo stál před ním, tak ten dotyčný musel držet pistoli v levé ruce.

„Jeho pohled sklouzl z těla nahoru na pelest a na zeď. U

sebe v kanceláři měl několik knih o krevních skvrnách, co lze vyčíst z eliptických a kruhových kapek krve a podobně.

Ale nikdy se nedostal dál než za úvodní kapitoly. Jednak to bylo velmi nudné čtení a jednak ty poznatky při práci, kterou se zabýval, ani nemohl moc využít. Co se dalo vypátrat z tohoto obrazce? Moc ne. Ten chlápek byl živý a potom byl mrtvý. To bylo všechno.

„Hlásil někdo výstřel?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděl Grimaldi. „Ale já jsem chtěl, aby byl izolovanej, tak jsem ty pokoje kolem nechal volný. Taky, nevím, jestli to s tím tedy souvisí, ale minulou noc byl tady na patře hlášenej požární poplach.“

Karch na něj pohlédl.

„Asi v jedenáct,“ pokračoval Grimaldi. „Někdo nechal cigaretu na vozíku pokojové služby a postavil ho do přístěnku přímo pod detektor kouře.“

Karch kývl na mrtvého muže.

„Evakuovali jste ho? Opustil pokoj?“

„Pokud víme, tak ne. Nechal jsem připravit všechny kazety, můžeme si je prohlídnout.“

Karch přikývl, ale nevěděl, jak by s tím vším mohl souviset požární poplach. Znovu se podíval na tělo.

„Myslím, že tu máme nepodařený pokus o to, aby to vypadalo jako sebevražda. Ale –“

„To nebyla žádná sebevražda. Někdo ho prachsprostě odprásknul.“

„Já vím, Vincente, já vím. Ty mě vůbec neposloucháš.

Řekl jsem pokus, aby to tak vypadalo. A ke všemu ještě mizerný pokus. Poslechni si, co říkám, dřív než se začneš rozčilovat.“

Rozhodl se, že přestane s průběžným komentováním.

Raději nechá Grimaldiho, ať si láme hlavu sám. Co ho nejvíce na celé situaci zaráželo, byla želízka. Nechápal, proč zůstala připnutá na zápěstí.

„Ty, Vincente, zřejmě jsi to tu kvůli penězům prohledal odshora dolů?“

„Jo, jsou pryč. Kufřík taky.“

„A co klíče?“

„Klíče?“

„Klíče.“ Ukázal na zápěstí mrtvého muže s nasazenými pouty. „Klíč k želízkům, kde je?“

„Nevím, Jacku. Neviděl jsem žádné klíče. Ten, kdo vzal prachy, vzal taky klíče, podle všeho. Ale čeká ho pěkný překvapení.“

„Jaký překvapení?“

„Klíč ke kufříku tam nebyl. Tady ten tlouštík ho neměl.

Pan Bia, ehm, jeho šéf nechtěl, aby si ho Hidalgo mohl otevřít, protože pak by ho třeba napadlo zaskočit si dolů do herny s částí peněz. Tak poslal klíč mně a já bych otevřel kufřík dnes při předávací schůzce. Mám sice klíč, ale žádnej zasranej kufřík, kterej bych otevřel. Ten kufřík má elektronickou ochranu, někdo se ho pokusí otevřít bez klíče a dostane takovou prdu, že padne na prdel. Devadesát tisíc voltů.“

Karch přikývl a vytáhl z kapsy malý zápisník a pero.

Zapsal si poznámku o klíči a kufříku.

„Co si to píšeš, Jacku?“

„Jen pár poznámek, abych se v tom vyznal.“

„Nechci, aby se něco z těhle informací dostalo do špatnejch rukou.“

Karch se otočil a podíval se na Grimaldiho. To ho usadilo.

„Vždyť já vím, Jacku. Ty budeš diskrétní.“

Karch obešel postel a podíval se na hodinky na nočním stolku. Vypadaly jako rolexky. Prostrčil pero skrz kovový pásek a zvedl je. Držel je tak, aby viděl na zadní kryt.

„Ať už to udělal kdokoliv, byl natolik chytrý, aby poznal, že tohle je padělek.“

„To pozná každej zlodějíček, Jacku. Takovýhle věci prodávají za padesát dolarů venku na chodníku před každým podnikem na Fremontu. Ať už to byl kdokoliv, byl natolik chytrej, aby věděl, že jediný, co se tu dá ukrást, jsou ty zatracený prachy, tak je to.“

Karch přikývl a položil hodinky zpátky. Došel k šatně, otevřel ji a podíval se dolů na sejf. Měl otevřená dvířka a byl prázdný.

„Pověz mi něco o tom chlápkovi, Vincente. Kdy přijel do Vegas?“

„Před třemi dny. Nebyl jsem si jistej, kdy dojde k předání.

O tom rozhodoval ten chlápek, co jsme mu měli zaplatit.

Akorát jsme měli mít připravený prachy. Hidalgo přijel v pondělí, a tak jsme čekali.“

Karch si sedl na bobek a zavřel dvířka sejfu, ale ne úplně.

Prohlížel si tlačítkový zámek.

„Zůstal celou tu dobu v pokoji?“

„Ne, spoustu času strávil v herně. Dal jsem mu úvěr a ten syčák mě začal obírat. Panebože, bál jsem se, že jestli se to předání neuskuteční brzo, tak nás tam dole přivede k bankrotu.“

Karch se otočil a podíval se na Grimaldiho.

„Kolik vyhrál, Vincente?“

„V pondělí jsem mu dal z pokladny padesát čmeláků. Do dnešní noci je rozmnožil na sto tisíc a nějaký drobný. Byl opravdu moc dobrej. Při spropitném rozdával kolem sebe stodolarovky, jako by to byl hajzlpapír.“

Karch se znovu zahleděl na sejf a otevřel jeho dvířka.

Díval se do prázdného vnitřku, ale ve skutečnosti nic

neviděl. Přemýšlel o tom, co mu Grimaldi právě řekl, a probíral jeho informaci ze všech stran.

„Chápeš, co jsi udělal, Vincente? Sám sis to zavinil.“ O

čem to, ksakru, mluvíš?“

„Dal jsi tomu chlápkovi prachy a on jich z nich nadělal ještě víc. A nenechal si to pro sebe, všem kolem to patřičně předváděl. V tomhle městě je to stejné, jako když naleješ do vody krev, Vincente. K tvému tlouštíkovi to přilákalo žraloka.“

„Co to meleš? Že ten, kdo to udělal, ať už to byl kdokoliv, tak to udělal kvůli nějakejm sto tisícům, a ne kvůli dvěma a půl milionu?“

„Říkám, že ten, kdo to udělal, si sem přišel pro sto tisíc, ale našel i něco navíc. Tak to měl tedy z prdele kliku, asi největší v životě.“

„To není možný, Jacku, to –“

„Kdo věděl o těch penězích? Jako to, že už jsou tady a kdo je má. Kdo to věděl?“

„Jenom já.“

„A co Miami? Mohl to vyzradit někdo od nich?“

„Ne, tam to věděl jen jeden člověk.“

„Možná to někomu řekl ten kurýr.“

„To se mi nezdá, Jacku. Vždyť pro ně dělal, tak musel bejt v obraze. Ten věděl moc dobře, že kdyby zmizely prachy, tak by byl první, koho by si podali.“

„Pokud by neskončil mrtvěj. A co ten chlápek, co měl dostat ty prachy?“

„Věděl, že už jsou ve Vegas, ale nevěděl, kdo je má a kde přesně jsou. Kromě toho, proč by kradl něco, co od nás měl dostat?“

„To je fakt. Takže, když o nich nikdo nevěděl, tak to jen potvrzuje moji teorii. Tohle byl náhodný zloděj, Vincente.

Někdo, kdo si vytipoval Hidalga kvůli těm vyhraným sto tácům a po nich také šel. A natrefil na pořádný jackpot.“

Karch, stále ještě v podřepu u sejfu, se rozhlédl po šatně.

Prohlížel si Hidalgovy šaty, všechny shrnuté ke straně, aby měl zloděj na práci prostor. Najednou zahlédl něco na stěně vzadu za sejfem. Vypadalo to, jako odlupující se barva.

Přisunul se blíž, klekl si na kolena a podíval se na podlahu.

Viděl, že to, co se loupe, není nátěr na stěně, ale nabarvená lepicí páska. Sáhl dolů, uchopil její konec a zatáhl. Páska běžela podél vodicí lišty, pak nahoru kolem dveří ven z šatny a pokračovala po stropě chodbičky do ložnice. Tam končila na stěně nad vchodem do chodbičky.

„Co to, kurva, je?“ zeptal se Grimaldi.

„Kabel, Vincente. Tohle udělal profík. Pěkně si svou oběť pozoroval.“

„Myslíš kamerou?“

Karch přikývl a vrátil se do šatny. Znovu prozkoumal strop a potom stěny. Uviděl malou vyvrtanou dírku na stěně vpravo a našel další kus pásky. Odtrhl ji a ona ho dovedla dozadu za sejf.

„Dvě kamery. Jedna v pokoji, aby sledoval oběť. Ta druhá přímo tady, aby zjistil číselnou kombinaci. To bylo chytré.“

„Neslyšel jsem o nikom, kdo by používal kamery od tý doby… no, co je tenkrát používal Max Freeling.“

Karch přisvědčil.

„Já také ne. Ale my víme, že tohleto nejspíš Max neudělal, že ano?“

„V tom máš tedy pravdu.“

Karch opustil šatnu a procházel celým apartmá. Pečlivě se rozhlížel po stropě a horní části zdí. Došel ke vchodovým dveřím a otevřel je. Opět si podřepí a prozkoumával mechanismus zámku.

,A co otisky?“ ozval se za ním Grimaldi.

„Žádné tu nebudou.“

Zkusil zamknout a viděl, že se závora vysunula pouze napůl. Zavřel dveře a závoru při tom nechal vysunutou.

Pokýval hlavou. Obdivoval perfektně odvedenou práci.

Postavil se, zabouchl dveře a podíval se na Grimaldiho.

Karch si nemohl pomoct, ale musel se usmát.

„Co je ti, do prdele, k smíchu?“ rozdurdil se Grimaldi.

„Ale nic,“ uklidňoval ho Karch a rty se mu ještě víc roztáhly do širokého úsměvu. Jen mám radost ze silného soupeře, to je všechno. Jsem opravdu rád, že jsi mě na to zavolal, Vincente. Moc se pobavím.“

„Poslyš, tady nejde o nějakou tvoji zábavu. Tady jde o můj krk a o to, abych dostal nazpátek ty prachy.“

Karch proti Grimaldiho výtce neprotestoval. Nevadila mu. Už viděl, jak využije tenhle kšeft pro sebe, aby získal to, co vždy chtěl.

„Máš tu problém, Vincente.“

„To přece vím. Proč si myslíš, že jsem tě zavolal?“

„Myslím tím problém uvnitř problému. Podívej se na tohle.“

Karch odstoupil ode dveří, aby mohl Grimaldimu ukázat mechanismus zámku.

„Ten zloděj zablokoval v zámku závoru. Hidalgo si myslel, že je tu zamknutý na sedm západů, ale zatím byly oba zámky vyřazené z provozu. Stejně tak ten jeho Radio Shack, co si sem s sebou přivezl.“

Karch strhl z kliky elektronický alarm a hodil ho na zem.

„Ale všimni si, že zlikvidoval všechno zařízení, co se zapojovalo zevnitř. Ale hlavní zámek zůstal funkční. To znamená –“

„Že měl k němu kartu.“

Karch přikývl.

„Jsi opravdu výborný, Vincente,“ pronesl tónem, který naznačoval pravý opak. „A když měl kartu, tak to znamená, že taky měl někoho, kdo mu ji opatřil. Někoho uvnitř.“

Grimaldi se podíval na podlahu a Karch viděl, jak pokožka starého muže ještě víc potemněla. Nečekal, až vlna Grimaldiho hněvu pomine.

„Řekl bych, že měl taky přístup do některého ze sousedních pokojů, aby se tam mohl usadit s kamerami a v klidu pozorovat, kdy nastane pravý čas pustit se do práce.“

„Chceš si je prohlídnout?“

„Jo, jasně.“

Začali s pokojem číslo 2015, který byl naproti přes chodbu, a jakmile vstoupili dovnitř, Karch okamžitě prohlásil, že tohle je apartmá, kde lupič čekal, až jeho oběť půjde spát.

„Jak to víš?“ zeptal se Grimaldi.

Karch ukázal na stůl. Časopisy, nabídky pokojové služby a desky s hotelovými informacemi byly shrnuté na jednu hromadu a odsunuté stranou společně s lahví vína na uvítanou.

„Na tomhle místě čekal.“

Karch se rozhlížel po pokoji, ale nedělal si velkou naději.

Tenhle chlápek byl profík a naděje na to, že udělá chybu, byla téměř nulová. Ložnice vypadala netknutá. Strčil hlavu do koupelny, ale neuviděl nic neobvyklého. Jestliže pachatel použil toaletu, tak dokonce dal po použití prkénko zpět.

Vrátil se zpátky do obýváku, kde stál Grimaldi se založenýma rukama. Karch s potěšením vymýšlel něco, čím by Grimaldimu ještě víc připomněl, v jaké šlamastyce vězí, když uviděl něco pod stolem u záclon. Přišel blíže, klekl si na kolena a vlezl pod stůl.

„Co tam máš, Jacku?“

„Ještě nevím.“

Sáhl pod záclonu a zvedl ji. Na zemi ležela hrací karta.

Srdcové eso. Karch si ji chvíli prohlížel. Všiml si, že dva protější rohy byly odstřiženy, to znamenalo, že pocházela z upomínkového balíčku. Když karty v herně dosloužily, ucvakly se jim rohy a prodávaly se v kasinech v obchodech se suvenýry. Růžky se ustřihovaly proto, aby se některý hráč u hracího stolu nepokusil některou z nich zasunout do svých karet.

„Co je to?“ zeptal se za ním Grimaldi.

„Karta. Srdcové eso.“

Karch si najednou vzpomněl na to, co říkával o srdcovém esu jeho otec. Karta peněz, tak ji nazýval. Říkával mu — sleduj kartu peněz.

„Srdcový eso?“ podivil se Grimaldi. „Co myslíš, že to znamená?“

Karch neodpověděl. Natáhl se po kartě a zvedl ji, držel ji palcem a ukazováčkem za hrany. Vylezl zpod stolu, kartu před sebou. Když se postavil, otočil zápěstím, aby viděl na její rubovou stranu. Byla tam kresba dvou růžových plameňáků se zapletenými krky, které tvořily obrys srdce.

„Z Flaminga,“ řekl.

Grimaldi zíral na kartu.

„Co to znamená?“

Karch pokrčil rameny.

„Možná nic. Ale náš chlapík tu strávil nějaký čas pozorováním kamer. Možná si přitom dal pár partiček –“

„No, jestli mu upadlo srdcový eso, tak to měl předem prohraný.“

„Výborný postřeh, Vincente.“

Grimaldi vybuchl.

„Koukni, Jacku, chceš mi pomoct nebo si tu chceš hrát se slovíčky a dělat ze mě blbce? Protože jestli ti jde o tohle, tak si najdu někoho jinýho, kdo pro mě tu práci taky udělá a přitom mě nebude srát.“

Karch musel dost dlouho počkat, než mohl odpovědět klidným tónem.

„Jasně, Vincente, ale ty dobře víš, že to nikdo nezvládne tak jako já. Proto sis mě vybral.“

„Tak nechme řečí a pusť se do toho. Hodiny běžej.“

„Dobrá, Vincente. Co navrhuješ?“

Karch se podíval na kartu, kterou stále držel za roh.

Věděl, že by mohl požádat o laskavost Iversona z městské policie a nechat ji prohlédnout kvůli otiskům. Ale tím by Iversona zatáhl do něčeho, co může pěkně smrdět. Karch se rozhodl, že tohle si nechá jako poslední alternativu. Došel ke stolu a otevřel desky s hotelovými prospekty. V jedné z kapes byly obálky a dopisní papíry. Vsunul kartu do jedné obálky a dal si ji do náprsní kapsy saka.

„Otisky?“ zeptal se Grimaldi.

„Možná. Ale nejdřív vyzkouším pár jiných fíglů.“

Šli přes chodbu nazpátek do apartmá 2014 a pustili se do jeho poslední prohlídky. Přitom diskutovali o možnostech, které mají. Grimaldi usoudil, že když těm z Miami nezáleží na tom, co se stalo s kurýrem, je nyní na nich, co s tím. Buď můžou nechat událostem volný průběh, z místnosti teď odejít a čekat, až Hidalgovo tělo objeví pokojská. Nebo přijet nahoru do pokoje s vozíkem na špinavé prádlo, mrtvého na něj naložit a služebním výtahem dovézt dolů do garáží k čekající dodávce. Vymazat z počítače a z videozáznamů všechny stopy na pobyt kurýra v hotelu a v noci odvézt jeho tělo někam do pouště a tam ho zakopat.

„Zvednout tenhle zasranej žok sádla, na to budem potřebovat čtyři maníky,“ lamentoval Grimaldi.

„Čím víc rozšíříš okruh lidí, kteří o tom vědí, tím větší nebezpečí, že se dostaneš do maléru,“ připomenul mu Karch.

„Ale když ho tu necháme, tak sem vlítne výjezdovka městský policie, a hotel získá špatnou pověst. Ani si nepamatuju, kdy v nějakým hotelu ve Vegas došlo k vraždě.

Všichni po tom půjdou jako Tyson po uchu Evandera.“

„To je pravda. Ale možná, že takový tlak na pachatele bude k něčemu dobrý. Třeba pak udělá nějakou chybu.“

„Jo, a co když se policajti z kriminálky k němu dostanou před tebou?“

Karch mlčky pohlédl na Grimaldiho s výrazem, kterým mu jasně dával najevo, že je to nesmysl.

„Ty to rozhodni, Vincente. Marníme tu čas. Chci se dole podívat na videozáznamy a trochu s tím pohnout.“

Grimaldi přikývl.

„Dobrá, žádná policie. Pošlu sem pár lidí, aby se o to postarali.“

„Výborný nápad, Vincente,“ prohodil Karch, ale řekl to tak, že Grimaldi v duchu uvažoval, zda si to také doopravdy myslí. „Pojďme se podívat na pásky.“

Oba pak vyšli z pokoje a zanechali mrtvého muže na posteli. Grimaldi se ještě ujistil, zda je cedulka NERUŠIT, kterou dal na kliku dveří, skutečně dobře pověšená.

21

Karch byl v Grimaldiho kanceláři ve druhém patře kasina mnohokrát předtím. Měl s Cleopatrou uzavřenou tajnou smlouvu jako externí poradce pro bezpečnostní opatření, žádné záznamy, peníze rovnou na ruku, a z tohoto titulu se s Grimaldim nejčastěji setkával v jeho kanceláři, i když úkoly, které dostával, obvykle neměly s čímkoliv, co se dělo dole v kasinu, nic společného. Nejčastěji řešil případy, které Grimaldi nazýval vedlejší bezpečnostní záležitosti a problémy. Karchovi jeho výjimečné zařazení vyhovovalo.

Věděl, že by nikdy nebyl mužem, který by dobrovolně nosil modrý blejzr s profilem královny Egypta na kapsičce na prsou.

Kancelář byla prostorná a luxusně zařízená, s volným prostorem kolem psacího stolu, se sedací soupravou a soukromým barem. Vcházelo se do ní přes bezpečnostní centrum kasina, což byla obrovská, tlumeně osvětlená místnost, kde v řadách boxů seděly tucty videotechniku a na televizních obrazovkách sledovaly neustále se měnící pohledy stovek kamer, namířených objektivy na hernu kasina. Vzhledem k citlivé elektronice, která tu byla instalována, zde nikdy teplota nepřesáhla 18°C. Většina techniků, oblečená do povinných modrých blejzrů, pod nimi obvykle nosila ještě svetry. Když jste v Las Vegas viděli v létě někoho, kdo chodí do práce ve svetru, věděli jste, že celý den sedí zavřený někde uvnitř a pozoruje obrazovky.

Na jedné stěně Grimaldiho kanceláře byla umístěna okna, za nimiž se nacházelo bezpečnostní centrum. Okna na další stěně se dívala přímo do kasina. A přesně za Grimaldiho psacím stolem byly dveře, které vedly do vraního hnízda.

Dalo se tam jít pouze přes Grimaldiho kancelář a ten zatím Karche nikdy nepozval, aby se potěšil pohledem na herní sál. Karche to mrzelo a jeho rozčarování bylo o to větší, neboť byl přesvědčen, že o jeho přání Grimaldi ví.

Když vstoupili do kanceláře, za Grimaldiho stolem seděl nějaký muž a soustředěně pracoval na kontrolním panelu, z něhož se ovládalo videozařízení s řadou obrazovek umístěné napravo od stolu.

„Tak co, už něco máš?“ zeptal se Grimaldi a zatahoval při tom žaluzie na oknech z bezpečnostního centra.

„Mám tu překvápko, to je, co tu mám,“ odpověděl muž za stolem, aniž by vzhlédl od čtyř obrazovek, které byly v provozu.

„Tak nám to pověz.“

Slůvko nám přimělo technika, aby vzhlédl od panelu.

Kývl Karchovi na pozdrav a zase sklopil oči dolů.

„No, zdá se mi, že toho chlápka mohla sejmout ženská.“

Grimaldi obešel stůl a přes rameno technika se zadíval na obrazovky.

„Ukaž nám to.“

Karch zůstal na druhé straně stolu. Pohlédl na zasklené dveře vedoucí do vraního hnízda. Grimaldi se ani nenamáhal, aby mu představil technika.

V příštích pěti minutách ukazoval technik videozáznamy z různých kamer, na kterých byly zachyceny jednotlivé momenty z Hidalgova včerejšího pobytu v kasinu. Říkalo se tomu videostopa. Nad hernou kasina bylo dostatečné množství kamer, jako v každém kasinu v Las Vegas, aby neztratily ze záběru žádného jedince, který vstoupil do takzvané videosítě. Nejlepší technici znali jednotlivé úseky sítě zpaměti a s prsty létajícími po klávesnici mohli při sledování konkrétního člověka přeskakovat z jedné kamery na druhou.

Grimaldiho technik to právě teď dělal, pouze s tím rozdílem, že nešlo o přímý přenos. Vyhledal jednotlivé úseky, kde se Hidalgo včera večer pohyboval, a spojil je dohromady. Ukázal Hidalga hrajícího bakarat a blackjack, pak dokonce při několika sázkách u kola rulety. Ať už hrál jakoukoliv hru, zdálo se, že při tom minimálně konverzuje: jak se spoluhráči, tak se zaměstnanci kasina. Když nakonec čas na videozáznamu ukázal 22.38, viděli Hidalga, jak si to namířil k pultu VIP a vyzvedl si z trezoru hliníkový kufřík.

U pultu se k němu připojil bezpečnostní doprovod a spolu pak odešli k výtahům.

„Kdo je ten doprovod?“ zeptal se Karch.

„Jmenuje se Martin,“ řekl Grimaldi. Je vedoucím směny.

Už tady dělá pár let, přišel sem z Nuggetu. Dostal za úkol, aby toho tlustoprda doprovázel celej tejden.“

„Budeme si s ním muset promluvit.“

„Nevím sice, co si od toho slibuješ, ale to nebude problém.“

Technik ukázal na jinou obrazovku, kde pokračovalo Hidalgovo sledování. Bylo vidět, jak tlustý muž s mužem v modrém blejzru vstoupili do výtahu. Hidalgo vyndal z kapsy vstupní kartu, podal ji Martinovi, který ji zasunul do kontrolního panelu a potom stiskl tlačítko do dvacátého poschodí. Přestože videozáznam nebyl zvukový, byl zřejmé, že oba muži mlčeli.

„A to je naposledy, co jsme ho viděli,“ oznámil technik.

„Žádné kamery na chodbě, že?“ vyzvídal Karch.

„Ne. Ztratíme ho, jakmile opustí výtah.“

„A jak to bylo, když spustil ten požární poplach?“ zeptal se Grimaldi. „Nebyl tam někde vidět?“

„Ne,“ odpověděl technik. „Kontroloval jsem všechny kamery. Na schodišti i ve výtahu. Nikde se neobje-“

„Počkejte,“ vpadl mu náhle do řeči Karch. „Vraťte to.

Přetočte ten záznam z výtahu.“

Technik se podíval na Grimaldiho, který kývnutím souhlasil. Vrátil tedy záznam zpět, a když mu Karch řekl, že to stačí, zase ho pustil dopředu. Mlčky sledovali záznam.

Bylo zřejmé, že Martin něco říká Hidalgovi, ten potom sáhl do kapsy a vyndal z ní vstupní kartu. Martin ji pak před stisknutím tlačítka zasunul do panelu.

„Neříkal jsi, Vincente, že je Martin šéfem směny?“

„Přesně tak.“

„Cožpak on nemá univerzální kartu?“

Grimaldi chvíli mlčel a snažil se skloubit to, co právě viděli na záznamu, se smyslem Karchovy otázky.

„Ten hajzl. Půjčuje si kartu hosta, když má svoji vlastní.“

„Možná kvůli tomu, že ji s sebou neměl.“

„Myslíš, že ji mohl dát, kde je ta ženská, o který jsi mluvil?“

Technik naťukal nějaké kódy a záznam na jedné obrazovce se vrátil na předem určenou pozici. Na obrazovce byl širokoúhlý záběr bakaratového salonu. Jeden stůl byl v provozu a Hidalgo byl jediným hráčem. Pomocí ručního ovladače zabudovaného v panelu posunul technik obraz vždy o několik okének najednou. Ukázal na spodek obrazovky. Záznam se zastavil a technik poklepal prstem na obrazovku, na níž se o zábradlí, které oddělovalo salon od zbytku herny, opírala nějaká žena.

„To je ona,“ řekl.

„Co je s ní?“ zeptal se Grimaldi.

„Snaží se, aby to nebylo znát, ale pozoruje ho.“

Pootáčel kolečkem ovladače a obraz se posouval kupředu.

Tři muži mlčky pozorovali ženu na obrazovce. Vypadala, jako když odpočívá, nebo má s někým schůzku. Přes rameno měla malý batůžek a v ruce držela černý pytel. Vypadala, jako když právě přišla a na někoho čeká, možná na manžela, až si zahraje pár partiček blackjacku a pak že půjdou nahoru na pokoj. Ale dvakrát se podívala do salonu a zdálo se, že se jí oči zastavily přímo na Hidalgovi. Pokaždé se na něm zachytily o trochu déle, než aby šlo o letmý pohled.

Karchovi se to zdálo zvláštní, ale zase ne tolik.

„U stolu sedí jen on,“ namítl. „Na koho jiného by se měla dívat?“

„To je pravda. Ale sestavil jsem také její stopu.“

Vyndal kazetu z přehrávače a vložil tam jinou. Grimaldi se přesunul těsně za něj, aby byl blíže obrazovky. Karch se opřel dlaněmi o stůl a trochu se předklonil. Záznam ukazoval ženu, jak s černým sportovním pytlem v ruce a s batůžkem na zádech vstoupila ve 20.00 do kasina a pokračovala k pultu VIP, kde si vyzvedla nějakou obálku.

„To musí být ta karta!“ vykřikl Grimaldi. „Ten kretén nás prodal!“

Karch si to také myslel, ale neřekl to nahlas. Také ho napadlo, že ženiny černé, kudrnaté vlasy, které rámovaly, a také skrývaly, její obličej, jsou nejspíš paruka. Pororoval ji, jak se schoulila u telefonu v hale a pravděpodobně otevřela obálku mimo pohled kamer. Pak se otočila a vykročila směrem k herně kasina. Kráčela bez váhání, pevně za svým cílem. Pytel, který nesla, se zdál být těžký, zrovna tak jako batůžek na zádech, ale žena kráčela vzpřímeně.

Videostopa ji sledovala kasinem k výtahům do Euphrates Tower.

„Byla zatraceně dobrá,“ téměř s obdivem prohodil technik. „Ani jednou se nekoukla nahoru. Nemáme vůbec nic. Ten klobouk a ty vlasy, je to stejný, jako kdyby šla pod deštníkem.“

Karch se při sledování usmíval. Technik měl pravdu. Byla fakt dobrá, a když si k tomu Karch přidal, co potom udělala nahoře, dalo by se říct, že je přímo fascinující. Cítil, že na té ženě je něco, co ho silně přitahuje. Sice se maskovala, ale ze záběrů na videozáznamu dokázal vytušit její podobu. Mladá, možná kolem třicítky, kůže pod bradou napnutá, čelisti vystupující pod okrajem klobouku cílevědomě semknuté.

Pokud mohl vidět, žádné náušnice, prsteny nebo jiné šperky.

Žádné zbytečnosti. Nic než přímá cesta k cíli. Karch si až toužebně přál zahlédnout její oči. Byl přesvědčen, že v nich by se toho dočetl víc.

Na obrazovce žena ve výtahu vytáhla ze zadní kapsy černých džin elektronickou kartu a zasunula ji do panelu.

„No jasně, že má tu Martinovu kartu,“ rozčílil se Grimaldi.

Karch si přál, aby ten starý páprda držel hubu a jen se díval, ale neřekl nic.

„Dobrá,“ řekl technik a vyťukával nové příkazy na klávesnici. „Teď vystoupí na dvacátém. Ale pak ji tu máme ještě dvakrát.“

„Dvakrát?“ podivil se Grimaldi.

„Ano, pane. Nejdřív sešla dolů, aby se s někým setkala, ale nikdo nepřišel.“

Ukázal na obrazovku a videostopa pokračovala. Tři muži mlčky sledovali, jak na sestříhaném záznamu prochází žena kasinem k baru, vybírá si volný stůl a něco si objednává u servírky. Záznam přeskočil v čase o dvanáct minut dál a ukázal ženu sedící samotnou u stolu, před sebou dva nápoje.

„Co to jako má být?“ namítl Grimaldi. „Myslel jsem, že jsi říkal, že nikdo nepřišel.“

„Nikdo nepřišel,“ trval na svém technik. „Objednala pití, ale nikdo se neobjevil.“

„Raději se jen dívejme, dobrá?“ navrhl Karch, otrávený jejich popichováním.

Žena na obrazovce se nedbale rozhlédla kolem sebe, jako by se chtěla ujistit, že ji nikdo nesleduje, a pak pozvedla sklenici před sebou. Vypadá to jako kola, pomyslel si Karch.

Žena se natáhla přes malý kulatý stolek a přiťukla si se sklenicí piva. Karch se naklonil blíže k obrazovce a pozoroval její rty. Bylo zřejmé, že něco nahlas pronesla.

„Myslím, že jsi sledoval špatnou osobu,“ poznamenal Grimaldi hlasem, v němž bylo slyšet vzrůstající rozčarování.

„Ta čúza tam sedí a žvaní si něco sama pro sebe. Nemáme čas čumět na –“

„Počkejte, pane, ještě se podívejte na tohle. Teď se vrací do výtahu a jede zpátky do dvacátýho.“

Posunul pásku rychle kupředu.

„A pak ji neuvidíme až do čtyř hodin. Vrací se dolů a podívejte se na to, co nese. Původně jela nahoru s jednou taškou a s batůžkem a dolů jede také s jednou a s tím svým žebradlem přes rameno. Ale přece jen je tu rozdíl.“

Žena se znovu objevila v herně a rychle procházela řídkým davem skalních hráčů. Hned od začátku Karch viděl, že technik má pravdu. V ruce držela jinou tašku. Popruh batůžku měla přes jedno rameno, ale sportovní pytel byl pryč. Místo něj nesla velkou černou plátěnou tašku se dvěma uchy. Technik stiskl tlačítko a obraz se zastavil. V té tašce musel být nějaký hranatý předmět, jeho rozměry se v látce jasně rýsovaly. Byl to ten Hidalgův kufřík.

„Ta kurva jedna,“ pronesl Grimaldi tiše. „Má moje prachy.“

„Máte ji až ven?“ zeptal se Karch.

Technik opět stiskl tlačítko pro přehrávání záznamu a kývl směrem k obrazovce.

Kamery sledovaly ženu, jak prošla celou hernou k jižnímu východu. Nebyl to hlavní vchod ani východ z kasina. Karch také věděl, že se tamtudy nechodilo na parkoviště nebo na kruhový objezd. Spíše se tudy vycházelo na chodník, po kterém se došlo na Las Vegas Boulevard.

„Nevyšla hlavním vchodem, Vincente,“ obrátil se ke Grimaldimu.

„Jeho hlas byl natolik naléhavý, že Grimaldi vzhlédl od videa. Pozvedl obočí na znamení, že onen naléhavý tón zaslechl, ale nechápe, co má znamenat.

„Neparkovala tu, protože nechtěla, aby kamery viděly její vozidlo,“ vysvětloval Karch. „Tak zaparkovala někde jinde a přišla sem pěšky.“

Karch ukázal na obrazovku, i když byla nyní prázdná.

„Jižní východ,“ řekl. „Měla namířeno do Flaminga.“

Grimaldi uznale přikývl.

„Srdcový eso. Máš tam někoho?“

Karch přikývl.

„Žádný problém.“

„Tak už upaluj.“

„Počkej, Vincente. A co Martin? Měli bychom začít u něj.“ O to se už postarám. Ty sleduj prachy, Jacku. Prachy jsou nejdůležitější a čas je svině, ten se nezastaví.“

Karch přikývl. Cítil, že Grimaldiho úvaha je správná.

Vzpomněl si na srdcové eso, které našel nahoře pod záclonou. Sleduj peníze. Sleduj kartu peněz. Možná, že ho k nim ta karta dovede.

„No, tak na co čekáme?“

Grimaldiho naléhavý hlas vytrhl Karche z myšlenek.

„Jo, už padám.“

Letmo pohlédl skrz dveře do vraního hnízda a pak zamířil k východu z kanceláře. U dveří se zastavil.

„Nemohl bys, Vincente, poslat někoho nahoru do té patnáctky, aby zkontroloval potrubí klimatizace?“

„Kvůli čemu?“

„Když šla nahoru, měla dvě zavazadla, batůžek a sportovní pytel. Dolů se vrátila s batůžkem a s plátěnou taškou, ve které nesla kufřík. Tak kde je ten sportovní pingl?“

Grimaldi se nad tím na okamžik zamyslel a potom se spokojeně usmál. To, že si Karch všiml chybějícího pytle, na něj udělalo dojem.

„Nechám to zkontrolovat. Zůstaň ve spojení. A pamatuj si, ty kluku jeden kulovej, že čas se nezastaví.“

Karch na něj namířil prstem, naznačil výstřel a vyšel ze dveří.

22

Karch se vydal z Cleopatry stejnou cestou jako žena, již před pár minutami sledoval na obrazovce. Zatímco se proplétal mezi stoly a obcházel idioty, kteří mu bezohledně vstupovali do cesty, nepřestával se zaobírat myšlenkami na ženu z videa. Málem se jí podařil dokonalý zločin. Jediný, příliš dlouhý pohled navíc, když od zábradlí při bakaratu pozorovala svůj cíl. Její jediná chybička. Jinak by se asi ještě i teď drbali marně za ušima. Stejně ji ale musel obdivovat. Těšil se na okamžik, kdy se s ní setká. A ani v nejmenším nepochyboval, že ta chvíle nastane. Byla dobrá, ale on byl lepší. Jejich čas určitě přijde.

Nevrle odstrčil muže v kraťasech, který tupě zíral do skleněné střechy kasina a přitom mu vlezl do cesty.

„No tohle, snad se říká promiňte!“ protestoval dotčený návštěvník.

Karch se na něj otočil, aniž by zpomalil chůzi.

„Polib si prdel, ty zasranče. Vrať se prohrávat prachy.“

„Hej!“ zavolal za ním muž.

Karch se zastavil a otočil se k němu tváří. Jeho protivník si uvědomil, že to asi přehnal, a začal se šourat opačným směrem. Karch se za ním díval až do chvíle, kdy se muž ohlédl zpátky a jejich pohledy se setkaly. Karch se usmál, aby si ten chlápek uvědomil, že ho zahnal na útěk jako malého kluka.

Chodbou pojmenovanou „Řeka Nil“ pokračoval dál k východu, kterým vyšla neznámá žena, a za okamžik už šel po Stripu k Flamingu, které bylo o blok dál. Když došel k onomu vznešenému,

mnohokrát

rozšiřovanému

a

renovovanému kasinu, uvědomil si, že bude potřebovat nějaké peníze. V duchu si vynadal za to, že si Grimaldimu neřekl o zálohu na výdaje, a napadlo ho, že by se vrátil. Ale uvědomil si, že by tím Grimaldiho naštval. Místo toho se rozhlédl po vestibulu Flaminga a objevil bankomat. Vyzvedl si z účtu stanovené maximum tři sta dolarů a doufal, že ta částka bude stačit. Obvykle si Don Cannon za vyhledání osoby účtoval pět set dolarů, ale tentokrát toho prozatím dostane míň. Věděl, že s Cannonem nebude žádnej problém.

Tento bankomat, na rozdíl od těch venku před kasinem, vydával stodolarové bankovky. Karch ty tři bankovky ještě před automatem dvakrát přeložil, aby se daly snadno schovat v dlani. Prohnul je a vložil do dlaně pravé ruky.

Ruku trochu sevřel a nechal ji volně viset vedle těla.

Vzpomněl si na Michelangelovy ruce. To byl mistr. V duchu viděl Davidovu pravou ruku, visící naprosto volně podél těla. Nebo nenucenou uvolněnost rukou Soumraku na hrobce Lorenza de Medici. Když byl Karchův otec mladý, vydal se tyto mistrovsky ztvárněné ruce studovat do Itálie.

Syn se nemusel namáhat. Kopie Michelangelova Davida ve

skutečné velikosti stála uprostřed kruhové prodejní haly v Caesar’s Palace.

Vešel z vestibulu do výklenku s telefonními automaty a zdvihl domácí telefon. Řekl, že chce Dona Cannona z bezpečnostního a hovor byl přepojen na spojovatelku, která se zeptala, kdo volá. Znovu musel chvíli čekat, tentokrát to trvalo déle než minutu. Využil ten čas na to, aby si ujasnil, co přesně řekne. Cannon pracoval v místnosti s monitory, kde zastával funkci vedoucího směny. Karch se s ním setkal před pěti lety při řešení případu nezvěstné osoby a od té doby s ním byl Cannon ochotný spolupracovat, za peníze.

Za tu pěknou řádku let, co pracoval na Stripu, si Karch udělal obdobné známosti téměř v každém kasinu. Všechny byly v mezích zákona, kromě vztahu s Vincentem Grimaldim. Ale teď, ať tak či onak, se mu rýsovala cesta, jak se vymanit z Grimaldiho spárů.

Hlas na druhém konci linky vyštěkl.

„Jack Karch!“

„Done? Tak jak se vede?“

„Ujde to. Co potřebuješ?“

„Dělám teď na jednom případu a řekl bych, že by mi ty tvoje kamery docela mohly helfnout.“

„Chceš malý elektronický kouzlo, co? Co je to za případ?“

„Docela banální. Jeden blbeček z Memphisu se nechal okrást štětkou. Zavolal mně, protože to chce držet pod pokličkou, jestli víš, co tím myslím. Zádní policajti, žádné protokoly. Ale ta děvka mu sbalila i nějaké šperky, hodinky a prsten, a ty pro něj měly sentimentální hodnotu.

Znáš to, vyryté věnování a takové ty blbosti. Nemá dost času nechat udělat jejich kopie, a jestli se bez nich zítra vrátí domů, dá mu dost fušku, aby to vysvětlil své ženě.“

„Jo, jsem v obraze. Co s tím má společnýho Flamingo?“

„Myslím, že zaparkovala ve vaší garáži, té, co je naproti Koval Suites. Můj chlápek ji sebral včera večer v baru u Bugsyho, potom odjeli taxíkem do kasina v Desert Inn.

Zkároval se pod obraz a ona ho pak jednoduše obrala.

Podařilo se mi vysledovat její stopu do zadní uličky za Desert Inn a myslím, že odtamtud si to namířila sem. Asi ve čtyři hodiny ráno.“

„Řekl jsi sem. Ty jsi teďka tady?“

„Dole v přízemí.“

„Proč jsi to neřekl? Přijď sem nahoru.“

Zavěsil dříve, než mohl Karch cokoliv říct. Karch došel k výtahům a vyjel do druhého patra. Během jízdy vyndal ze zadní kapsy kapesník, udělal z něj kuličku a nacpal ji do náprsní kapsičky saka. Zastrčil ji dolů, aby nebyla vidět, ale přesto držela kapsičku pár centimetrů pootevřenou. Pak z drobných v kapse vyndal čtvrtdolar a deseticent. Oba pocházely z nedávné ražby a velmi se leskly. Sehnul se a čtvrtdolar si vsunul do jedné boty a deseticent do druhé.

Zatřásl nejprve jednou a pak druhou nohou, aby se mince

dostaly pod klenbu chodidla. Doufal, že ho Cannon nepozoruje některou ze svých kamer.

Když vystoupil z výtahu, zatočil vlevo ke vchodu do bezpečnostního oddělení a zazvonil na zvonek u ocelových dveří. Nad ním byl namontován reproduktor s mikrofonem, ale nikdo se neozval. Po pěti vteřinách se rozezvučel bzučák ve dveřích a Karch vešel dovnitř.

Don Cannon byl velký statný tmavovlasý chlapík s plnovousem a brýlemi. Pravděpodobně ho původně přijali kvůli jeho figuře a kvůli tomu, co by s ní v případě nutnosti dokázal v herně kasina. Ale během let postoupil na vyšší pozici a v poslední době vídal kasino pouze na obrazovkách monitorů, které on a jeho podřízení sledovali v místnosti bezpečnostní služby. Čekal na Karche v malé předsíni za vchodovými dveřmi. Potřásli si rukama a složené stodolarové bankovky bez nejmenšího zádrhelu přešly z jedné pravé ruky do druhé. Stejně jako ve většině hotelů na Stripu platila i ve Flamingu zásada, že za pomoc při pátrání po různých podvodnících a jiných zločincích nepřijímal hotel ani jeho zaměstnanci žádnou peněžitou odměnu.

Avšak Karch dobře znal hodnotu spropitného a věděl, že až příště přijde, zámek na ocelových dveřích se zase rozezvučí.

„Dneska je toho míň,“ poznamenal tiše Karch.

„Vyrovnáme se později, jestli ti to nevadí.“

„Zádnej problém. Než jsi přijel nahoru, tak jsem tam založil kazetu, co je zhruba z tý doby, o který jsi mluvil.

Pojď dozadu.“

Cannon během chůze zasunul peníze do kapsy a vedl Karche do místnosti, která se podobala bezpečnostnímu centru kasina v Cleo. Videotechnici seděli před řadami ovládacích videopultů s dvanácti obrazovkami. Jejich oči bez přestávky přeskakovaly z jedné obrazovky na druhou, pomocí klávesnic a joysticků vybírali kamery a volili úhel jejich pohledů a velikost záběrů. Sledovali všechno, ale především peníze. O nic jiného vlastně ani nešlo.

Cannon vystoupil na pódium na konci místnosti, kde byl umístěn další videopult, takže jako vedoucí směny mohl současně sledovat monitory i videotechniky.

„Říkal jsi, že sem dorazila z Desert Inn, viď? Přišla pěšky?“

Cannon se posadil do otočného kancelářského křesla a přitáhl se k videopultů. Karch se postavil za něj.

„Asi jo. Chvíli po čtvrté.“

„To je pěknej kus cesty. Dobrá, tak se na to mrkneme.

Nejdřív zkusíme severní vchod.“

„Jeho prsty začaly poletovat po klávesnici, jak vyťukával příslušné příkazy. Přitom nepřestával hovořit.

„Od tý doby, co jsi tu byl naposled, jsme přešli na digital.

Je to bomba.“

„Bezva.“

Karch sice nevěděl, co znamená přejít na digital, ale nepovažoval to za důležité.

„Takže, tady máme ten východ, začneme ve čtyři. Zatím to pustím zrychleně, než něco zahlídneš.“

Ukázal na velkou hlavní obrazovku přímo před sebou.

Byla rozdělena do mřížky s dvaceti čtyřmi políčky, v nichž byly záběry z různých kamer. Pohnul joystickem a šipka se pohnula přes obrazovku k jednomu z políček. Stiskl tlačítko start a ten malinký čtvereček se roztáhl přes celou obrazovku. Byl to záběr z kamery střežící severní východ z Flaminga, která se svým objektivem dívala přímo na skleněné dveře s automatickým otvíráním. Obraz se pohyboval dvojnásobnou rychlostí. Za skleněnými tabulemi dveří se v dáli míhaly projíždějící automobily a lidi pobíhali na chodníku jako v nějaké staré grotesce. Karch se upřeně díval na obrazovku a sledoval postavy, které občas vcházely dveřmi dovnitř nebo vycházely ven.

„Tamhle!“ ozval se, když záznam už běžel téměř tři minuty. „Myslím, že to byla ona. Vrať to.“

„Hned to bude.“

Cannon vrátil digitální obraz k místu, kde se v záběru znovu objevila postava, která se předtím zrychlenou chůzí vrátila pozpátku dveřmi dovnitř a zmizela z obrazovky.

„Tady.“

Obraz se zastavil a pak se začal pohybovat normální rychlostí. Automatické dveře se otevřely a žena, kterou už Karch pozoroval na monitorech v Cleo, vešla do záběru s batůžkem přes rameno a v ruce nesla plátěnou tašku, v níž se rýsovaly hrany kufříku.

„To o je ona.“

„Na štětku nevypadá špatně. Zajímalo by mě, za kolik chodí.“

„Ten můj klient povídal, že minimálně za pět stovek.“

Cannon hvízdnul.

„Tady máš tu svoji zlodějku. Mně je fuk, jak ženská vypadá, žádnej zadek nestojí za pět stovek.“

Karch se ze slušnosti zasmál.

„Čmajzla mu i zavazadla?“

„Jo. Ale na těch mu až tolik nezáleží. Hlavně chce nazpátek hodinky a prsten.“

„Nechápu, proč tu tašku drží tak, jako by si v ní odnášela zlatou rezervu z Fort Knoxu.“

Karch se začal potit. Doufal, že mu Cannon ukáže videostopu té ženy bez přílišného vyptávání.

„No, podívejme se, kam jde,“ řekl v naději, že Cannon přestane rozebírat to, co vidí, a jenom mu projede kazetu.

Zdálo se, že to zabralo. Cannon zmlkl a stopoval ženu po mřížce s malými záběry, dokud nevyšla zadními dveřmi z budovy kasina a nevstoupila do osmipatrové samoobslužné garáže na Koval Street.

„To je snad paruka, co má na hlavě, ale i tak se mi zdá, že je tu nová,“ poznamenal Cannon po pěti minutách mlčení.

Jestli by to pomohlo, můžu ti předvíst naši ,kurvotéku‘.“

„Kurvotéku?“

„Tak tomu říkáme. Máme v databázi počítače většinu holek, co makaj ve městě. Kdybysme si vytáhli její fotku, třeba bys zjistil její jméno. Problém je v tom, že se ani jednou nepodívala nahoru. Takže s ní nemáme jedinej záběr, co by byl k něčemu.“

A taky žádný nezískáš, pomyslel si Karch.

„No, nejdřív se kouknem, co bude dál, a s tímhle si můžeme lámat hlavu až potom,“ řekl místo toho.

V garáži vstoupila žena do výtahu a vyjela do osmého patra. Potom šla k modré neoznačené dodávce, která byla zaparkovaná vzadu v rohu, co nejdál od výtahu. V tuto časnou ranní dobu byla horní patra garáže téměř prázdná.

Kromě dodávky tam na dvaceti volných místech nebylo žádné jiné vozidlo.

„Podívej, Jacku,“ kývl Cannon na obrazovku. „Žádná poznávací značka. Vypadá to, že si ta holka dává bacha. Jsi si fakt jistej, že je to štětka? Jak už jsem řek, nepřipadá mi povědomá a kromě toho, většina těch holek má řidiče.

Obzvlášť takový, co mají taxu pět stovek na hodinu.“

Karch neodpověděl. Upřeně sledoval obrazovku. Žena otevřela klíčem dveře u řidiče, potom dala dovnitř tašky a nastoupila. Když nastartovala, světla se rozsvítila. Dříve než zařadila rychlost, tak se otočila, natáhla se zpět a zabouchala na přepážku oddělující přední část vozu od zadního nákladového prostoru. Karch viděl, jak se jí pohybují rty, něco povídala. Zřejmě byl někdo v zadní části dodávky.

„Done, ukaž mi tenhle kousek ještě jednou, můžeš?“

„Žádnej problém.“

Cannon vrátil digitální obraz k okamžiku, kdy žena klepe na přepážku. Zmáčkl tlačítko STOP a naťukal na klávesnici pár příkazů, aby se pokusil záběr trochu vyčistit. Pak přepnul na ruční ovladač a pomalu posouval obraz vpřed.

„Něco řekla,“ poznamenal Cannon. „Nevím… vypadá to jako ,Jak se ti vede?‘ nebo ,Jak to jde?‘ Něco takovýho.“

„Jak to jde tam vzadu,“ prohodil Karch jakoby mimochodem.

„Sakra, Jacku, myslím, že máš pravdu. Jsi dobrej, člověče. Mohli bysme tě tady nahoře potřebovat.“

„Do týdne bych se tu z toho úplně zcvoknul. Myslíš, že se ti podaří získat záběr té dodávky zezadu?“

„Hned jak vyjede ven.“

Cannon přepnul hlavní obrazovku zpátky na mřížku, nyní ukazovala pouze záběry kamer z garáže, a sledoval dodávku sedm pater dolů, až vyjela výjezdem na Koval Street. Při projíždění výjezdem byl zadek dodávky snímán kamerou umístěnou u země a zaostřenou do výšky vozidla, v níž se obvykle nachází cedulka s čísly.

Zadní poznávací značka dodávky také chyběla.

„Sakra!“ zařval Karch a sám byl překvapen svým výbuchem.

„Počkej chvilku,“ uklidňoval ho Cannon.

Pustil nahrávku pozpátku a přehrál ji zpomaleně. Pak zastavil obraz a zvětšil ho. Karch se díval na Cannona, pak zase na obrazovku, až konečně pochopil, co ten „videokouzelník“ dělá. Poznávací značky dodávky chyběly, ale na levé straně nárazníku byl přilepen parkovací lístek.

Cannon na něj zručně najel a zvětšil ho. Větší písmena a čísla se skoro dala přečíst. Karch na nálepce přečetl rok a snažil se rozluštit písmena, když Cannon hvízdnul.

„Co?“

„Připadá mi to jako HLS.“

„Mně taky. Co to znamená?“

„To je Hooten’s Lighting & Supplies. Jejich logo. Víš, ta společnost, co vyrábí všechny tyhle krámy.“

Rukou ukázal na videopult.

„Bezva.“

Karch nevěděl, co jiného má říct. Historka, kterou předtím nakukal Cannonovi, se po tomhle objevu zdála čím dál přitaženější za vlasy. Najednou si uvědomil, jaká je v místnosti zima. Složil si ruce přes prsa.

„Tomu nehovím,“ řekl Cannon. „Štětka si sama řídí dodávku od Hootenů. Jsi si jistej, že ten tvůj, ehm, klient ti nekecal?“

Podíval se na Karche, který usoudil, že už je na čase z téhle situace se ctí vybruslit.

„Snad ne. Ale to ještě musím zjistit, dřív než se do toho případu pustím. Protože jestli ten ňouma na mě něco hrál, tak jdu od toho. Díky za pomoc, Done. Radši se vrátím do Desert Inn a promluvím si s ním.“

„Jo, zdá se mi to trochu divný. Nechceš se přece jen kouknout na tu naši speciální videotéku? Některý holky jsou fakticky extra třída.“

Karch se zamračil a zavrtěl hlavou.

„No, možná později. Nejdřív si promluvím s tím chlápkem, abych věděl, o co jde. Jo, a pak ti taky přinesu zbytek, co ti dlužím za tu video-sledovačku.“

„Na to zapomeň, Jacku. Jak to vypadá, tak jsem ti stejně přidělal víc problémů, než jsem jich vyřešil. Ale… něco bys pro mě mohl udělat. Což takhle nějaký kouzlo, Jacku, no?

Můžeš mi nějaký ukázat?“

Karch předstíral, že ho Cannon se svou žádostí zastihl nepřipraveného, ale to už bylo součástí jeho výstupu.

„No, když myslíš…“

Začal po kapsách hledat drobné.

„Nemáš nějaké drobáky? Čtvrtdolar nebo tak nějak?“

Cannon se zaklonil v křesle, aby mohl strčit ruku do kapsy. Po chvíli vytáhl plnou hrst drobných. Karch si vysoukal rukávy saka do půli předloktí a vybral si nedávno vyražený lesklý čtvrťák. Pravou rukou ho zvedl z Cannonovy dlaně. Pak předvedl variaci klasického French Drop čili nenápadného upuštění mince, k němuž přidal takzvané zmizení vhozením, který vymyslel J. B. Bobo.

Tohle kouzlo, vyžadující dokonalou „práci rukou“, se Karch naučil, když mu bylo dvanáct. Patřilo k těm, které mohl dělat i ve spaní. Předváděl ho dokonalými pohyby profesionála a s lehkostí získanou tvrdým tréninkem.

Pravou ruku držel ve výši prsou, dlaní nahoru, a mezi palcem a ukazovákem držel za hrany čtvrťák, mírně nakloněný dopředu, aby ho Cannon viděl. Potom zvedl nad minci levou ruku, jako by ji chtěl sebrat. Jak se levá ruka nad čtvrťákem zavírala, nechal ho spadnout do dlaně pravé ruky a levou ruku sevřel naprázdno.

Potom levačku sevřenou v pěst natáhl směrem ke Cannonovi. Začal napínat svaly a svírat pěst co nejpevněji, jako kdyby chtěl minci, kterou zdánlivě držel v dlani, rozdrtit na prášek. Současně pravou rukou nad sevřenou levou pěstí opisoval ploché kruhy. Z levé ruky nespustil oči.

„Krouží sem, krouží tam, kdepak skončí, nevím sám.“

Kruhovité pohyby pravé ruky byly stále širší a širší, až najednou lusknul prsty a rozevřel obě ruce, dlaněmi ke Cannonovi. Mince byla pryč. Oči Cannona rychle těkaly z jedné dlaně na druhou, pak se jeho tvář rozzářila širokým úsměvem. To byla obvyklá reakce. Během triku je totiž publiku úmyslně nabídnuto mylné řešení. Skeptický divák je celou dobu přesvědčen, že mince nikdy neopustila levou ruku, ale je z toho úplně paf, když zjistí, že není v žádné.

„Fantastický!“ vykřikl Cannon. „Kam mohla zmizet?“

Karch zavrtěl hlavou.

„Tak to je problém. Protože u tohohle triku člověk nikdy neví, kde se ta mince objeví. Tuhle část jsem nikdy nezvládl.

Myslím, že si můžeš ten čtvrťák připočítat k tomu, co ti dlužím.“

Cannon se hlasitě zasmál.

„Jsi bezva, Jacku. Jak ses naučil tenhle trik, od otce?“

„Jo.“

„Ještě vystupuje?“

„Ne, umřel. Už dávno.“

„On míval představení tady v centru, že jo?“

„Jo, tak různě. V šedesátých letech. Jeden týden rozjížděl program Joey Bishopa v Sandsu, který měl jako hosta Sinatru. Mám fotky všech třech.“

„Super! Starý dobrý časy, co?“

„Jo, někdy byly dobré.“

Karch si vyvolal v mysli obraz svého otce poté, co se vrátil z nemocnice po incidentu v podniku Circus, Circus.

Obě ruce v bílých obvazech. Bylo to, jako by držel dva míče na softball. Jeho oči vypadaly, jako kdyby se díval na něco hodně, hodně vzdáleného.

Karch si uvědomil, že se přestal usmívat, a podíval se na Cannona.

„Každopádně bude lepší, když už půjdu a pustím se do toho případu. Díky za pomoc, Done.“

Podal mu ruku a Cannon ji sevřel.

„Kdykoliv, Jacku.“

„Ven trefím sám.“

Otočil se ke schodům a začal odcházet. Ale pak se zastavil a opřel se o zábradlí.

„Co to…“

Zvedl levou nohu a sundal si botu. Neotočil se, ale věděl, že ho Cannon stále sleduje, vidí, jak si sundává boru, dívá se do ní a pak s ní třese. V botě něco zachrastilo, obrátil ji a vyklepal z ní na dlaň čtvrtdolar, který tam předtím schoval.

Pozvedl minci a ukázal Cannonovi. Velký muž uhodil pěstí do videopultu, hlasitě se zasmál a potřásl hlavou.

„Neříkal jsem to, Done?“ pohlédl na něj Karch a předstíral překvapení. „Nikdy nevím, kam se ta zatracená mince poděje.“

Hodil minci Cannonovi, který ji chytil a sevřel v pěsti.

„Tenhle si schovám na památku, Jacku. Senza kouzlo.“

Karch mu pokynul na pozdrav, sestoupil z pódia a vyšel z bezpečnostního oddělení. Počkal, až se dostane z Flaminga a z dohledu Cannonových kamer, a teprve potom sáhl do náprsní kapsičky svého saka. Vytáhl z ní kapesník a čtvrtdolar, který tam upustil, když při předvádění triku kroužil pravou rukou.

Desetník z druhé boty, který tam měl připravený pro případ, že by Cannon neměl čtvrťák, si vyndá později, až bude mít čas se posadit.

23

O devadesát minut později stál Karch s mobilním telefonem v ruce u plotu ohraničujícího parkoviště zaměstnanců Hooten’s Lighting 8c Supplies. Hned za plotem byla zaparkovaná modrá dodávka, která byla zachycena na videozáznamu, jak před šesti hodinami vyjíždí z garáží Flaminga. Jenomže teď byla k zadnímu nárazníku přišroubovaná poznávací značka. Karch popocházel sem a tam, netrpělivě očekával zpětné zavolání. V zátylku začal pociťovat jemné lechtání přibývajícího adrenalinu.

Přibližoval se. K penězům, i k té ženě. Zaklonil hlavu dozadu a měl pocit, že tím pohybem umocnil záchvěv radosti stoupající páteří až do mozku.

Telefon zazvonil a on hned stiskl palcem tlačítko.

„Tady Karch.“

„Tady Ivy. Mám to.“

Ivy byl detektivem městské policie, jmenoval se Iverson a pro Karche vyhledával poznávací značky, kus za padesát dolarů. Dělal pro něj i jiné věci za jiné ceny, využívaje moc svého odznaku, aby si opatřil druhý příjem. Karch byl vždy velmi opatrný, když něco potřeboval, a to i tehdy, jednalo-li se o naprosto legální záležitosti. Za ta léta se naučil přistupovat ke všem městským policistům, a k Iversonovi ještě více než k ostatním, se stejnou opatrností a s odstupem, s jakou přistupoval k prostitutkám, majitelům zastaváren a vyhazovačům v kasinech, s nimiž pravidelně přicházel do styku při práci na svých případech.

Karch naklonil hlavu do strany a přidržel si telefon v mezeře mezi ramenem a krkem, zatímco vytahoval blok a pero.

„Výborně, co tam máš?“

„Značka je registrovaná na jistého Jeroma Zandera Paltze, čtyřicet sedm let. Adresa je tři-dvanáct Mission Street. Je to severní Las Vegas. Prověřil jsem ti ho přes NCIC a má čistej rejstřík. Jo, tohle jsem ti udělal gratis.“

Karch přestal psát, jakmile zaslechl jméno majitele vozu.

Jeroma Paltze znal. Nebo alespoň si myslel, že ho zná. Znal nějakého Jerseyho Paltze, který prodával u Hootenů.

Napadlo ho, že si celou dobu myslel, že jméno Jersey se vztahuje k místu, odkud Paltz pochází. A teď mu došlo, že to zřejmě byla složenina z jeho křestního a prostředního jména.

„Haló, šéfe, jsi tam?“

Karch se vytrhl z myšlenek na Jerseyho Paltze.

„Jo. Takže díky, Ivy. Už je mi to jasné.“

„Opravdu? A co?“

„No, něco kolem případu, na kterém teď pracuju. Mám na starosti bezpečnost jednoho staveniště. Nový hotel, Venetian. A tahle dodávka se tam párkrát objevila a já jsem začal mít podezření. Ale Paltz je na seznamu dodavatelů.

Pracuje pro Hooten’s L&S, co dodávají do Venetianu kamery. Tak ho klidně škrtni.“

„Co tam mají, nějaký rozkrádačky?“

„Jo, většinou stavební materiál. Číslo téhle dodávky nebylo na seznamu, tak jsem si ji radši prověřil.“

„Jsi zase tam, kde předtím, co? Pátráš po zlodějích trakařů.“

Karch si uměl představit, jak se na druhém konci linky Iverson pochechtává.

„Ty jsi to uhodl, člověče. Ale díky, ušetřil jsi mi spoustu času.“

„Někdy nashle.“

Karch zaklapnul telefon a podíval na modrou dodávku za plotem. Uvažoval, jak by měl postupovat dál. Stopa, která vedla k Paltzovi, to nějak všechno zamotala.

Nakonec znovu vyndal telefon a zavolal na informace, kde mu sdělili číslo na Hooten’s Lighting & Supplies.

Zavolal tam a požádal o Jerseyho Paltze, který se ani ne za půl minutky ozval.

„Jerome Paltz?“

Chvíli pauza.

„Ano, kdo je –“

„Jersey Paltz?“

„Kdo je tam?“

„Tady Jack Karch.“

„Aha… Co máš s tím Jerome? Nikdo mi nikdy –“

„Je to tvoje jméno, že? Jerome Zander Paltz. Z toho tedy vzniklo Jersey, ze jo?“

„No, jo, ale nikdo nikdy –“

„Potřebuju, abys vyšel ven. Hned teď.“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, že teď hned vyjdeš ven. Čekám na tebe.

Vyjdi skrz parkoviště pro zaměstnance. Parkuju hned vedle.

Hned za plotem u tvé dodávky.“

„Řekni mi, o co jde. Já ne –“

„To se dovíš, až sem přijdeš. Tak už pojď. Možná ti ještě můžu pomoct, ale musíš se mnou spolupracovat. Tak ať už jsi tady.“

Karch sklapnul telefon dříve, než mohl Paltz odpovědět.

Pak přešel ke svému autu a nastoupil. Byl to černý lincoln typ Towncar, starý design s velkým kufrem. Okna byla zabarvena do neprůhledné černi. Měl to auto rád, ale nádrž byla za chvíli prázdná a často si ho spletli s limuzínou.

Seřídil si zpětné zrcátko, aby se mohl sesunout v sedadle pro řidiče a sledovat pohledem vstup na parkoviště třicet metrů za autem. Rozepnul si sako a vytáhl Sig Saur devítku z pouzdra. Natáhl se pod sedadlo a chvíli hledal mezi péry v polstrování, až nahmatal tlumič, který tam přilepil náplastí.

Odtrhnul ho, nasadil na konec sigu a položil zbraň vedle sebe mezi sedadlo a dveře.

Po pěti minutách čekání uviděl Jerseyho Paltze, jak vstoupil do zorného pole zrcátka a zamířil k lincolnu. V

puse měl zapálenou novou cigaretu a kráčel rozhodným, téměř vzteklým krokem. Karch se usmál. Bude s ním zábava.

Paltz si sedl na přední sedadlo, nasupený a páchnoucí po cibulovém sendviči.

„Doufám, žes mi přinesl nějakej dobrej kšeft. Na nějaký kraviny nemám dost času.“

Karch se na něj podíval a počkal s odpovědí až do okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly.

„V to doufám.“

To bylo všechno, co řekl. Paltz chvíli počkal a pak vybuchl.

„No tak co, do prdele, chceš?“

„Já nevím. Co chceš ty? Ty jsi mi volal.“

„O čem to mluvíš? Právě jsi mě zavolal a –“

„Jeho společník se rozchechtal, což donutilo Paltze, aby zmateně zmlkl. Karch otočil klíčkem a nastartoval. Rychle zařadil a ohlédl se přes levé rameno, připraven vyjet na silnici. Uslyšel, jak se zámky dvířek při zařazení rychlosti automaticky uzamkly.

„Hej, to nemůžeš, kurva, chvilku počkat?“ protestoval Paltz. „Ještě mi neskončila pracovní doba, člověče.

Nemůžeme nikam –“

Pokusil se otevřít dveře, ale automatický zámek mu v tom zabránil. Zatímco se snažil najít páčku, kterou by se dveře odblokovaly, Karch přidal plyn a vyjel na silnici.

„Klídek, nemůžeš to odemknout, dokud je auto v pohybu.

Je to bezpečnostní opatření. Myslím, že Ted Bundy měl řídit lincolna.“

„Do prdele,“ zaječel Paltz a rozhodil zhnuseně ruce.

„Kam to jedeme?“

„Máme problém, Jerome,“ odpověděl mu Karch klidným hlasem.

Zatočil na západ na Tropicanu. Viděl hřeben hor tyčící se nad siluetou města.

„O čem to mluvíš? My nemáme problém. Nemluvil jsem s tebou celej rok a, kurva, neříkej mi tak.“

„Jerome Zander Paltz… Jersey… JerZí. Co bys měl radši vytesané do kamene?“

„Jakýho kamene? Byl bys tak –“

„Náhrobního přece, nebo ty nechceš mít na hrobě kámen, Jerome?“

Paltz konečně zmlkl. Karch se na něj podíval a přikývl.

„Až tak je to vážný, ty hajzle. Viděli tvůj auťák. Minulou noc. Mají ho na videu.“

Paltz začal třást hlavou, jako kdyby se chtěl probudit z děsného snu.

„Nevím, o čem mluvíš. Kam to jedeme?“

„Na nějaké klidné místo. Kde si budeme moct pohovořit.“

„My nehovoříme, člověče. Ty mluvíš a já nevím nic o tom, co říkáš.“

„Fajn, tak si tedy promluvíme, až tam dojedem.“

Za deset minut minuli průmyslové předměstí a městská zástavba začala řídnout, jak se blížili k poušti. Karch mrkl na Paltze a viděl, že mu konečně začíná docházet, v jakém je maléru. Obvykle jim to docházelo, když je obklopila poušť.

Sáhl dolů pro sig, zvedl ho a položil si ho na klín, ústí namířené na Paltzovo tělo.

„A, do prdele,“ vyjekl Paltz, když uviděl pistoli a plně pochopil svoji situaci. „Ta zasraná kurva.“

Karch se zeširoka usmál.

„To jako kdo?“

„Jmenuje se Cassie Blacková,“ odpověděl Paltz bez sebemenšího zaváhání. „Tu ti klidně nechám, člověče. Tu já nekryju.“

Karch přihmouřil oči, jak se snažil přemýšlet. To jméno mu bylo trochu povědomé, ale nedokázal ho okamžitě zařadit.

„To je ta, co byla s Maxem Freelingem před šesti lety.“

Karch se podíval ostře na Paltze.

„Nekecám, člověče. Copak se nepamatuješ?“

Karch zavrtěl hlavou. Nedávalo to smysl.

„Ona přece jenom vyhledávala vhodné typy, nechodila dovnitř.“

„No, myslím, že ji Max něčemu přiučil.“

„Ale oni ji zašili. Šla do High Desert. Za to, že ho zavraždila.“

„Zabila, Karchi. Teď už je venku. Říkala, že žije v Kalifornii. V L. A.“

Karch o tom přemýšlel. Podíval se na hodinky. Uplynuly tři hodiny od té doby, co se setkal s Grimaldim v pokoji 2014, a již má jméno a celý příběh. Zakroužil rameny, vychutnával pocit vzrušení, který mu narůstal v hrudi. Ale pak obrátil myšlenky k muži vedle sebe a k problému, který musel vyřešit.

„Víš, Jerome, myslel jsem, že máme úmluvu. Myslel jsem, že pokaždé, když se doslechneš cokoliv, co má něco společného s Cleo, tak mi dáš vědět. A víš, že kontroluju svůj záznamník dvakrát třikrát denně, když nejsem v kanclu.

A srandovní na tom je, že jsi mi nezavolal ani tenhle týden, ani minulý týden, ani kdykoliv předtím, pokud si vzpomínám.“

„Koukni, člověče, já jsem nevěděl, že to bude Cleo, a stejně bych ti nemohl zavolat. Byl jsem, kurva, zadrženej, člověče.“

„Zadržený? Jak jsi mohl být zadržený?“

Paltz strávil příštích deset minut podrobným líčením svojí verze zážitků z minulé noci. Karch mlčky poslouchal a v duchu si dělal seznam všech nesrovnalostí a protichůdností v jeho příběhu.

„Nemohl jsem tě zavolat,“ dodal Paltz, „bejval bych tě zavolal a chystal jsem se k tomu, ale ona mě držela vzadu v dodávce celou noc. Člověče, mrkni se na tohle.“

Otočil se a naklonil k řidiči. Karch zdvihl pistoli a Paltz zvedl ruce, dlaněmi kupředu. Pak ukázal na koutky úst, kde měl pár symetrických řezných ran, které vypadaly čerstvé a bolestivé.

„To je od toho zkurvenýho plastovýho řemínku, co mi s ním omotala hubu, aby mně v ní držel roubík. Říkám ti pravdu, člověče.“

„Sedni si nazpátek.“

Paltz se zase opřel o sedadlo. Jeli chvíli mlčky a Karch přemýšlel o Paltzově historce.

„Neříkáš mi všechno. Věděla, že jsi je minule prásknul?“

„Ne. O tom nevěděl nikdo kromě tebe.“

Karch přikývl. Nikdy se nekonalo žádné přelíčení, takže nikdy nemusel říkat svůj příběh na veřejnosti. Pouze policistům, a jeden z hlavních vyšetřovatelů byl Iverson.

„S kým pracovala tentokrát?“

„Byla sama. Včera se zničehonic objevila v prodejně, a tak to začalo. Nikoho jinýho jsem s ní neviděl.“

Ale Paltzova historka mu pořád jaksi nedávala smysl.

„Neříkáš mi všechno. Něco jsi jí vyvedl. Pokusil ses jí okrást?“

Paltz mlčel a Karch to považoval za souhlas.

„Samozřejmě. Viděl jsi, že je sama, a tak jsi ji chtěl obrat.

Jenže ona s tím počítala a tak dostala ona tebe. A proto tě nemohla pustit dřív, než dodělala tu svoji fušku.“

„Dobrá, tak jsem to udělal. A co má bejt?“

Karch neodpověděl. Teď už byli daleko za městem. Tady se Karchovi líbilo, obzvláště na jaře, dříve než tu začalo být moc horko.

„Co dělá v L. A.?“ zeptal se.

„To mi neřekla a já jsem se jí neptal. Hele, kam to vlastně jedeme? Řekl jsem ti všechno, co vím.“

Karch neodpověděl.

„Poslyš, Karchi, já vím, co chceš udělat. Ale nemysli si, že jsem odešel jen tak a nikomu jsem neřekl, s kým se mám sejít na parkovišti.“

Karch na něj mrkl a tvářil se pobaveně.

„Jo, Jersey, to si přesně myslím, že jsi udělal.“

Takové blufování ani nestálo za pokus. Karch věděl, že mezi ním a Paltzem se během let vyvinul takový vztah, který nutil Paltze říci svým kolegům u pultu, že si jde ven zakouřit a nic víc.

Odbočil s autem doleva na neoznačenou silnici, o které věděl, že se jmenuje silnice K Sedlovému ranči. Vyčetl to z pozemkových knih. Před třiceti lety mělo dojít k rozparcelování určitého úseku pouště, ale skončilo to vyměřením parcel a vybudováním několika silnic, protože z plánu zatím sešlo a domy nebyly nikdy postaveny. Ať se město rozrůstalo jakkoliv rychle, stejně bylo asi tak deset let pozadu za tímto projektem. Teprve potom zde vyrostou domy. Karch doufal, že u toho nebude.

Zastavil auto před starou, opuštěnou realitní kanceláří.

Okna a dveře zmizely před mnoha lety. Stěny uvnitř i venku byly pokryty stopami po kulkách a různými čmáranicemi, na podlaze se válely plechovky od piva a rozbité sklo. Ranní slunce ozářilo stříbrnou pavučinu, která visela ve vchodových dveřích. Karch pohlédl na „Mojžíšovu hůl“, která rostla asi deset metrů za budovou. Sám si tady tu rostlinu před lety zasadil, aby to místo poznal. Vždycky ho překvapilo, když viděl, jak mohutně se v takové pustině yucca rozrostla.

Vypnul motor a podíval se na Paltze. Zdálo se, že z obličeje jeho spolucestujícího zmizela všechna krev.

„Hele, člověče, teď jsem ti fakt o tý štětce řekl všechno a o tom, co se stalo, taky. Není třeba –“

„Vystup ven.“

„Cože, tady?“

„Jo, padej.“

Na potvrzení vážnosti svých slov pozvedl sig a Paltz se pokusil otevřít dveře. Stále byly zamčené. Karch se pobaveně díval, jak ruce jeho spolucestujícího po nich tápají ve snaze nalézt knoflík na jejich odemčení. Konečně ho našel a otevřel je. Vystoupil z auta a Karch učinil totéž na druhé straně.

Obešel auto zepředu a došel k Paltzovi. Sig držel spuštěný vedle těla.

„Co chceš udělat?“ zeptal se Paltz, ruce vzhůru na znamení prohry.

Karch jeho otázce nevěnoval pozornost, rozhlížel se po okolí.

„Tohle místo… Chodím sem už léta. Od malička. Otec mě sem v noci vozíval, abychom se mohli dívat na hvězdy.

V zimě jsme sedávali na kapotě dodge a hřáli se na jeho motoru.“

Otočil se a podíval se dozadu směrem k městu.

„Člověče, v noci odtud bylo vidět až do centra Vegas a daly se rozeznat jednotlivá kasina, podle barvy a záře jejich neonů. Sands, Desert Inn, Stardust… Tehdy jsem Vegas miloval. Teď je to jen… zkrátka šunt. Zábavní parky a lidská chamraď. Už to nemá úroveň. Sice to tenkrát vedla parta zahnutých frňáků, ale mělo to šmrnc. Teď je to jenom…“

Nedokončil větu. Podíval se na Paltze, jako by ho teprve teď zpozoroval.

„Kolik ti zaplatila?“

„Vůbec nic.“

Karch se k němu začal přibližovat a Paltz spěšně vyhrknul novou odpověď.

„Osm táců. To je všechno. Ale to bylo za vybavení. O nic se se mnou nerozdělila. Akorát mi dala osm tisícovek a pustila mě.“

Karchovi připadlo zvláštní, že Cassie Blacková nechala Paltze běžet, a dokonce mu zaplatila, když nenechala žít Hidalga. To si nějak protiřečilo, o tom si bude ještě muset trochu popřemýšlet. V tom hotelovém pokoji se muselo něco přihodit a pravděpodobně pouze jediný člověk mu mohl povědět, co to bylo.

„Kde je těch osm tisíc?“

„V trezoru, u mě doma. Můžeme tam zajet, ukážu ti je.

Klidně ti je dám.“

Karch se ledově usmál.

„Řekla ti o té fušce, když tě pustila?“

„Neřekla mi ani ň. Akorát přeřízla pouta a vystoupila z dodávky. Těch osm papírů jsem našel spolu s klíčky na předním sedadle.“

„A co kufřík?“

„Jakej kufřík?“

Karch chvíli mlčel a pak se rozhodl, že to nechá plavat.

Pochyboval, že by se dělila s Paltzem o informace týkající se kufříku. Pravděpodobně si všimla, že kufřík má elektronickou ochranu, a v té chvíli ho ještě nejspíš neotevřela.

Karch usoudil, že už z Paltze vytáhl vše, co potřeboval, snad kromě těch osmi tisíc v jeho domě.

„Pojď sem,“ vyzval ho a ukázal na kapotu lincolna.

„Polož svou peněženku na kapotu. A taky klíče.“

Paltz udělal vše podle obdržených pokynů. Stál před autem, zatímco Karch zůstal stát u levého blatníku.

„Zvorali jste to, okradli jste ty nepravé. A ona zastřelila nesprávného chlápka.“

Paltz údivem pootevřel ústa, ale rychle se z toho vzpamatoval.

„Nevím, v čem to ta kurva, já jsem nic neukradl. Já –“

„Ty jsi jí pomáhal, a proto jsi stejně vinen. Rozumíš tomu?“

Paltz zavřel oči, a když promluvil, jeho hlas zněl jako zoufalé kňučení.

„Je mi to líto. Nevěděl jsem to. Prosím, potřebuju teď chvíli pauzu.“

Karch se podíval přes něj na okolní krajinu s roztroušenými keři. Znovu spočinul očima na Mojžíšově stromě a pak se rozhlížel dál. Poušť byla nádherná ve své opuštěnosti.

„Víš, proč jsem zajel sem?“

„Ano.“

Karch se skoro zasmál.

„Ne, já myslím na tohle místo. Speciálně na tohle místo.“

„Ne.“

„Protože když to tady před třiceti lety rozměřili a začali prodávat pozemky hlupákům, tak před tím celé tohle místo zplanýrovali, aby to vypadalo, jako že je to připravené, že začnou stavět tvůj dům, jakmile dostanou tvoje peníze. Byla to součást podvodu a fungovalo to bezvadně.“

Paltz přikývl, jako kdyby považoval celou historku za hrozně zajímavou.

„Můj otec si tu koupil pozemek…“

„Tak proto jsi sem zajel, co?“

Paltzův konverzační tón byl nucený a zoufalý. Karch jeho otázku ignoroval.

„Třicet let je dlouhá doba. Země je tu zase docela tvrdá, ale když půjdeš jinam a začneš kopat, tak budeš mít asi tak stopu písku a pak je to, jako když se chceš prokopat skálou.

Lidé si myslí, že je to jako kopat na pláži. Ale tak to není.

Pod vrchní vrstvou písku je země, která je netknutá po miliony let. Ta zatracená lopata se od ní odráží.“

Podíval se na Paltze.

„Proto se mi to tady líbí. Chci říct, abys mně špatně nerozuměl, i tady je kopání pěkná dřina, ale máš tu asi tři stopy hlíny, ve které to jde. A to je přesně tolik, kolik doopravdy člověk potřebuje.“

Karch se na něj významně usmál. Paltz náhle, přesně podle Karchových předpokladů, začal utíkat pryč. Oběhl realitní kancelář a potom kolem Mojžíšova stromu, kterého se snažil využít jako úkrytu. Nic nového pod sluncem, pomyslel si Karch. Odstoupil od lincolna a klidně kráčel vlevo od budovy, aby získal lepší výhled. Během chůze sejmul z pistole tlumič. Jednak ho již nepotřeboval a jednak by mohl ovlivnit přesnost střelby. Střelbu na dálku trénoval s pistolí bez tlumiče.

Paltz byl asi pětadvacet metrů daleko, běžel zprava doleva, za jeho patama odletovaly malé obláčky písku a prachu, jak zoufale kličkoval. Karch pustil tlumič do kapsy a zastavil se. Rozkročil se, zvedl sig do předepsaného postoje pro střelbu obouruč na velkou vzdálenost a sledoval Paltzův pohyb. Pečlivě zamířil a jednou vystřelil asi dvě stopy před cíl. Sklonil pistoli a pozoroval, jak Paltzovy ruce začaly mávat ve vzduchu jako větrný mlýn a jak se při pádu nejdříve zabořil do písku obličejem. Karch věděl, že ho trefil do zad, možná dokonce do páteře. Čekal na další pohyby, po chvíli viděl, jak Paltz začal kopat do písku a převalovat se.

Ale bylo zřejmé, že už se nezvedne.

Karch se porozhlédl po vyhozené nábojnici a nalezl ji v písku. Když ji zvedl a dával do kapsy, cítil, jak je stále ještě horká. Vrátil se k lincolnu a ovladačem si odemkl kufr.

Sundal si sako a složené ho položil na nárazník, pak vyndal kombinézu. Vlezl do nohavic, nasoukal ruce do rukávů a zip si zatáhl až ke krku. Kombinéza byla celá vytahaná a měla černou barvu. Používal ji hlavně pro práci v noci.

Pak se natáhl pro rýč a namířil k místu, kde Paltz zůstal ležet. Uprostřed zad se mu rozlila nahnědlá krvavá skvrna, která vypadala jako květina. Obličej měl pokrytý pískem a špínou. Na rtech a na zubech krev. To znamenalo, že kulka prolétla skrz plíce. Dýchal rychle a sípavě. Nesnažil se promluvit.

„Dobrá, to stačí,“ mrkl na něj Karch.

Sklonil se a zasunul hlaveň sigu pod Paltzovo levé ucho.

Druhou rukou mu přidržel rýč u krku a sklonil ho tak, aby na něj nevychrstla krev. Vystřelil jednou Paltzovi do mozku a cítil, jak znehybněl. Patrona vymrštěná ze sigu cinkla o rýč a spadla do písku. Karch ji zvedl a dal do kapsy k té druhé.

Potom zasunul sig do pouzdra a podíval se na oblohu.

Nerad to dělával ve dne. Nešlo o to, že byl v černé kombinéze pod pouštním sluncem. Stávalo se, že když došlo v McCarranu k nějakému zpoždění, tak zde letadla, čekající na povolení k přistání, kroužila docela nízko nad zemí.

Přesto se pustil do kopání a doufal, že letový řád dnes probíhá podle plánu, a uvažoval o tom, že by to byla opravdu zvláštní souhra náhod, kdyby jeho rýč narazil na kost, která tam byla už od dřívějška.

24

Karch se převlékl do čistých šatů a nyní stál před cvičným zrcadlem a vázal si kravatu. Zrcadlo zdobené spirálami ve stylu Art Deco patřilo původně jeho otci. Karch měl na sobě módní gabardénové sako ve dvou barevných odstínech a kalhoty s ostře sežehlenými puky, které si vybral u Valentina.

Na prádelníku se rozezvonil pager. Zvedl ho a zjistil, že číslo patří Vincentu Grimaldimu. Vymazal šéfův vzkaz,

připnul si pager k opasku a pokračoval v uvazování kravaty.

Nebude mu volat nazpátek. Zajede za ním do Cleo a o tom, jak se věci vyvíjejí, ho bude informovat osobně.

Narovnal si uvázanou kravatu a zase se vydal k prádelníku, tentokrát pro zbraně. Sig zasunul do pouzdra a utáhl bezpečnostní řemínek. Potom si vzal pistoli ráže 0.25

mm. Byla tak malá, že ji mohl perfektně schovat v dlani.

Vrátil se k zrcadlu, ruku s pistolí volně spuštěnou podél těla.

S pohledem upřeným do zrcadla udělal několik pohybů a gest a přitom dával pozor, aby zbraň zůstávala ukryta před jeho zraky. Davidova pravá ruka, pomyslil si. Davidova pravá ruka.

Potom přešel k nácviku závěrečné fáze. Zdánlivě prázdnou rukou, jakoby při konverzaci, se rozmáchl k širokému gestu, při němž náhle vysunul zbraň z dlaně a zamířil na svůj odraz v zrcadle. Když si tento pohyb dostatečně procvičil, zasunul pistolku do tajné kapsy z hedvábí, kterou si, po vzoru profesionálních kouzelníků, nechal všít do švu u pasu. A to u každých kalhot, které si pořídil. Teatrálním gestem zvedl ruce před sebe, otočil je dlaněmi k zrcadlu a na krátký okamžik je nechal v této pozici. Potom je spojil dlaněmi k sobě, jako by se chtěl modlit, uklonil se hlavou a odkráčel pozpátku od zrcadla.

Konec představení.

Cestou do garáže se Karch zastavil v kuchyni a z jedné skříňky vyndal zavařovací sklenici se šroubovacím víčkem.

Sundal ho a k prázdným nábojnicím uvnitř přidal dvě další, suvenýr z pouště. Potom sklenici zavřel a zdvihl na úroveň očí. Byla téměř plná. Zatřásl s ní. Chvíli naslouchal chřestivému rachocení nábojnic, pak vrátil sklenici do skříňky a vyndal si krabici obilných vloček. Už umíral hlady. Celý den nic nejedl a fyzická námaha v poušti ho stála spoustu energie. Začal jíst vločky rovnou z krabice; pokaždé si jich nabral plnou hrst, ale dával pozor, aby mu na jeho dokonalé oblečení nespadl ani drobeček.

Vešel do garáže, v které si, bez vědomí úřadů, zřídil oficiální sídlo své firmy, a usadil se za stolem. Nepotřeboval mít kancelář v některé z administrativních budov ve městě tak jako většina soukromých vyšetřovatelů. Téměř všechny své zakázky, ty legitimní, vyřizoval odtud pomocí telefonu. Specializoval se převážně na vyhledávání pohřešovaných osob. Dvěma detektivům, kteří ve službách městské policie vedli pátrání po nezvěstných osobách, platil každý měsíc pět set dolarů a oni mu na oplátku posílali klienty. Pokud totiž někdo ohlásil zmizení dospělé osoby, policie mohla vyhlásit pátrání teprve po osmačtyřiceti hodinách od obdržení zprávy. Tento časový limit vyplynul z běžné policejní praxe, většina postrádaných osob byla „nezvěstná“ ze své vlastní vůle a druhý či třetí den už zase byla na světě. V Las Vegas případ více než častý. Lidé sem přijeli na dovolenou nebo
na služební cestu a zůstali vydáni napospas městu navrženému přímo k tomu, aby jeho

návštěvníci ztratili jakékoliv zábrany. Ve společnosti striptérek a lehkých holek buď přišli o peníze a báli se jít domů, nebo vyhráli spoustu peněz a nechtěli jít domů. Těch důvodů bylo bezpočet, a proto policie zvolila takzvanou vyčkávací metodu.

Ovšem osmačtyřicetihodinová lhůta, kterou policie vycházejíce ze své zkušenosti dodržovala, přiváděla bližní oněch postrádaných osob k zoufalství, které často hraničilo až s hysterií. To byl okamžik, kdy na scénu vstupoval Karch a s ním celá legie dalších soukromých vyšetřovatelů.

Pravidelným finančním příspěvkem příslušným detektivům městské policie si Karch zajišťoval trvalý příliv klientů z řad netrpělivých občanů, kteří přišli nahlásit ztrátu svých milovaných a nebyli ochotni čekat požadovaných čtyřicet osm hodin, než po nich bude zahájeno pátrání. Těm potom policisté ochotně předávali Karchovo jméno a telefonní číslo.

Částka pět set dolarů, kterou Karch každý měsíc převedl na bankovní účet, k němuž měli oni dva detektivové přístup, byla naprosto zanedbatelná. Měsíc co měsíc mu ohledně nezvěstných osob volalo takových deset dvanáct lidí.

Účtoval si čtyři sta dolarů za den plus výdaje a nechával se najmout minimálně na dva dny. Často se mu podařilo objevit pohřešovaného během hodiny, a to jednoduchým pátráním po výběrech z kreditních karet, ale nikdy se svým úspěchem klientům nepochlubil. Nejdříve je nechal poslat

požadovaný honorář na svůj účet a teprve potom jim oznámil, kde své drahé najdou. Pro Karche byl tento podvůdek jen jinou formou eskamotérské zručnosti.

Všechny kouzelnické triky mají stejný princip. Neustálým pohybem odvádět pozornost zúčastněných na něco jiného. A nikdy neprozrazovat, co máte v ruce.

Karchova kancelář vypadala jako relikviář starého Las Vegas, které již dávno neexistovalo. Stěny byly jedinou koláží utvořenou z fotografií kabaretních umělců z padesátých a šedesátých let. Mezi nimi převažovaly snímky Franka, Deana a Sammyho, ať už při sólových nebo společných vystoupeních. Nechyběly ani fotografie tanečníků a zarámované plakáty.

Vybledlé pohlednice zobrazovaly vyhledávanou zábavní čtvrť plnou heren a kasin, kterou již zbourali před mnoha lety. Uprostřed nich se skvěla, zasklená v ozdobném rámu, sbírka hracích žetonů, po jednom z každého kasina, které zahájilo provoz v padesátých letech. Momentka budovy proslulého Sandsu, hroutícího se k zemi po odpálení náloží s dynamitem, předznamenávala éru, kdy staré Vegas začalo dělat místo novému. Na mnoha fotografiích byly podpisy umělců, včetně věnování, ale ne Jacku Karchovi. Byly věnovány „Zázračnému Karchovi!“, jeho otci.

Uprostřed stěny, na místě, které měl Karch přímo před očima, když seděl za stolem, visela zarámovaná fotografie.

Byla větší než všechny ostatní a byl na ní zachycen

obrovský neonový nápis zářící do tmy před Sandsem. Stálo na něm:

Dnes účinkují

FRANK SINATRA

„Joey Bishop

Zázračný Karch!

Než se Karch pustil do práce, dlouze se na fotografii zadíval. Bylo mu devět let, když uviděl otcovo jméno uvedené na velikánském reklamním štítu. Jednou ho otec vzal na večerní představení, v zákulisí ho postavil hned vedle jeviště a odtud ho nechal sledovat program. Právě probíhalo otcovo vystoupení s názvem „Umění kouzelné peleríny“, když mu někdo poklepal na rameno. Ohlédl se a nad ním stál Frank Sinatra. Muž, který byl živoucí legendou Las Vegas, ho cvrnkl do brady a s úsměvem se zeptal, zda i on má za svým jménem vykřičník. To byl jeho nejsilnější zážitek z dětství. A potom ještě to, co se za pár let přihodilo otci při vystoupení v Circus, Circus.

Karch přestal upírat oči na fotografii a začal se věnovat práci. Nejprve zkontroloval záznamník. Měl na něm tři vzkazy. Spustil přehrávání a uchopil tužku, aby si mohl dělat poznámky. První telefonát byl od ženy jménem Marion Rutterová z Atlanty. Chtěla, aby našel jejího manžela Clyda,

který služebně odjel do Vegas na konferenci o kuchyňském nádobí a nevrátil se domů. Zněla velmi znepokojeně a žádala, aby začal po Clydovi neprodleně pátrat. Karch si zapsal její jméno a adresu, ale nezavolal jí nazpátek, protože v danou chvíli byl najatý na jinou práci.

Další dva vzkazy byly oba od Vincenta Grimaldiho.

Mluvil velmi podrážděně. Požadoval rezolutně, aby se s ním Karch okamžitě spojil.

Karch vzkazy vymazal a opřel se o polstrované opěradlo svého pracovního křesla. Nabral si další hrst obilných vloček, a zatímco je přežvykoval, prohlížel si dva balíčky bankovek ležící před ním na stole. Z pouště zajel do bytu Jerseyho Paltze, odemkl si klíči mrtvého muže a ve skříni objevil malý trezorek. Když ho otevřel, ležely v něm tyto peníze. V jednom balíčku bylo 8000 dolarů ve stodolarových bankovkách. Ve druhém 4480 dolarů ve dvacetidolarovkách. Karch usoudil, že těch osm tisíc patří Grimaldimu. Minus 550 dolarů jako úhrada za Karchovy výdaje. Klidně to může zaokrouhlit na šest stovek. Na benzin a podobně. Druhý balíček si nechá pro sebe.

Nepocházel z loupeže v Cleo. Nejspíše to byly Paltzovy vlastní úspory.

Peníze, které si přisoudil, zastrčil do jedné zásuvky ve stole a zamkl ji. Potom vzal bloček s předtištěnými stvrzenkami, na horní z nich napsal $7,400 a do kolonky příjemce jméno Vincenta Grimaldiho. Uvedl i částku, kterou

si odečetl na své výdaje, a zdůvodnil její výši. Nikde však neuvedl své jméno. Když dopsal, přeložil stvrzenku, dal do ní peníze a obojí zasunul do obálky, kterou si uložil do vnitřní kapsy saka.

Chvíli pak zůstal sedět za psacím stolem a přemýšlel, zda by si neměl započítat větší částku na výlohy, protože ho ještě čeká, o čemž nepochyboval, cesta do Los Angeles.

Nakonec se rozhodl, že už to tak nechá být, vstal od stolu a obešel ho k řadě skříněk pod fotografií bortícího se Sandse.

Odemkl jednu ze zásuvek, začal listovat v ní uloženými spisy, a když našel ten, který hledal, vrátil se s ním ke stolu.

Složka byla označená nálepkou FREELING, MAX. Karch ji otevřel a rozhodil její obsah po stole. Spatřil několik policejních zpráv a pár listů rukou psaných poznámek. Mezi nimi, sepnutý kancelářskou sponkou, ležel balíček složených novinových výstřižků. Sundal sponku a vybral si článek s největším titulkem. Byl uveřejněný na první straně Las Vegas Sun před šesti a půl lety.

SMRTELNÝ PÁD „FANTOMA KASIN“

DARLENE GUNTEROVÁ

stálá reportérka Las Vegas Sun Muž, o němž se policie domnívá, že má na svědomí celou řadu loupeží v hotelových pokojích, v nichž byli ubytováni

úspěšní návštěvníci místních heren, vyskočil ve středu časně ráno z nejhořejšího patra hotelu Cleopatra poté, co byl přistižen při činu a nevyhnutelně mu hrozilo zatčení.

Tělo prolétlo prosklenou pyramidou zastřešující kasino a přesně ve 4.30 pokropila milovníky hazardních her sprška roztříštěného skla. Mužovo tělo dopadlo na opuštěný hrací stůl a mezi přítomnými okamžitě propukla panika. Jak ovšem policie sděluje, nikdo jiný než dotyčný muž nebyl během této tragické události zraněn.

Mluvčí Městské policie oznámil, že podezřelý, který byl identifikován jako třiačtyřiceti lety Maxwell James Freeling z Las Vegas, vyskočil z okna hotelového pokoje ve dvacátém poschodí poté, co byl dopaden soukromým vyšetřovatelem najatým bezpečnostní službou, jemuž se povedlo podařeného ptáčka nalákat na předem připravenou návnadu.

Ještě ve středu odpoledne nebylo jasné, proč se na této akci nepodílely příslušné složky Městské policie. Dosud se také nevysvětlilo, z jakého důvodu se Freeling rozhodl pro osudový skok z okna, než aby se nechal zatknout.

Vincent Grimaldi, šéf bezpečnostní služby, se k této události zdržel komentáře a pouze s úlevou hodnotil fakt, že k nehodě došlo až tehdy, kdy už v kasinu nebývá příliš mnoho lidí.

„Měli jsme štěstí, že se to stalo právě v době, kdy končila noc, a tak u stolků nesedělo příliš mnoho hráčů,“

poznamenal Grimaldi. „Kdyby k tomu došlo dříve, kdy je v herně nával, bůhví, jak by to dopadlo.“

Grimaldi ještě dodal, že kasino zůstane otevřené i během oprav střechy a z provozu bude vyřazeno pouze pár stolů.

Po Freelingově smrti zajistila ochranka šestadvacetiletou ženu, kterou po příjezdu výjezdovky předala policistům. K

zadržení ženy došlo poté, kdy přiběhla k Freelingovu tělu, a jak udává policie, z její reakce bylo patrné, že se nějakým způsobem na Freelingově činnosti podílela.

„Kdyby jednoduše odešla, nikdy bychom se o ní pravděpodobně ani nedozvěděli,“ podotkl detektiv Městské policie Stan Knapp. „Ale rozběhla se k mrtvému muži a sama se nám tak vydala do rukou.“

Žena, jejíž totožnost policie tají, dokud proti ní nebude vzneseno

obvinění,

byla

ve

středu

podrobena

dlouhotrvajícímu výslechu na policejním velitelství. Policie věří, že Freeling je oním neobyčejně vynalézavým a výkonným lupičem, který se v posledních sedmi měsících dopustil v hotelech v centru Las Vegas jedenácti loupeží. V

každém z těchto případu byl návštěvník kasina oloupen o všechnu hotovost a šperky, a to právě v době, kdy spal ve svém hotelovém pokoji. Policie tohoto zloděje označovala jako „fantoma kasin“, protože se pokaždé nepozorovaně vplížil do pokoje hotelových hostů, kteří předtím v kasinu vyhráli větší částku peněz a vyinkasovali ji v hotovosti.

Lupičův „příjem“ z oněch jedenácti loupeží se odhaduje, podle zdroje blízkého policii, na 300 000 dolarů.

Lupič zřejmě používal různé varianty, jak se dostat do pokojů obydlených hosty, od vymámení klíčů od důvěřivých pokojských až k proniknutí do pokoje potrubím klimatizace.

Nikdo z okradených obětí zloděje nikdy nespatřil, i když je přicházel „navštívit“ za jejich přítomnosti. Jak ještě výše zmíněný zdroj uvedl, lupič možná vytipované osoby sledoval pomocí skrytých kamer, ale bližší informace nám o této hypotéze neposkytl.

Karch článek nedočetl. Protože šlo o úplně první zprávu, která byla o incidentu v kasinu zveřejněná, neobsahovala téměř žádné informace, autorka z těch několika faktů stěží vypotila pár odstavců. Vzal si výstřižek z následujícího dne.

KOMPLIC NESE VINU ZA SMRT „FANTOMA KASIN“

DARLENE GUNTEROVÁ,

stálá reportérka Las Vegas Sun Žena, která podle prohlášení policie pracovala společně se zlodějem nazývaným „Fantom kasin“, byla ve čtvrtek obžalována ze zabití člověka, jinými slovy řečeno, odpovídá za smrt svého společníka, jenž zemřel po pádu z dvacátého poschodí hotelu Cleopatra.

Obvinění proti Cassidy Blackové, 26 let, bylo vzneseno podle nevadského trestního práva, které považuje každého, kdo se podílel na trestném činu, odpovědného za jakoukoliv smrt, k níž během páchání trestného činu došlo.

„Přestože zmíněná žena čekala na Maxe Freelinga v hotelové hale, když on proskočil oknem pokoje o dvacet poschodí výše, podle zákona nese odpovědnost za jeho smrt,“ sdělil nám okresní návladní John Cavallito.

Cavallito dále uvedl, že Blackové, která byla rovněž obviněna z vloupání a podílnictví na přípravě trestného činu, hrozí až 15 let vězení, pokud bude odsouzena za uvedená obvinění. Nyní se nachází v okresním vězení bez možnosti být propuštěna na kauci.

„Na tomto činu a jeho důsledcích má stejně velký podíl jako Freeling,“ řekl Cavallito na tiskové konferenci. „Byla spoluorganizátorem celé té akce a zasluhuje si být, a také bude, potrestána nejvyšším možným trestem.“

Freelingova smrt byla posouzena jako nehoda, a ne jako sebevražda. Údajně vyskočil z okna ve dvacátém poschodí ve snaze vyhnout se zatčení.

Ve čtvrtek okresní návladní a policejní vyšetřovatelé zveřejnili další podrobnosti týkající se tragické události, k níž došlo ve středu časně ráno.

Muž nazývaný „Fantom kasin“ se během posledních sedmi měsíců dopustil v hotelových komplexech na Stripu jedenácti loupeží, a přiměl tak Sdružení kasin a heren v Las

Vegas, aby za jeho dopadení nechalo vypsat odměnu ve výši 50.000 dolarů.

Policie tvrdí, že zloděj se výhradně specializoval na úspěšné hazardní hráče, kteří se poté, co přestali hrát, odebrali se svými výhrami vybranými v hotovosti do svých pokojů.

V úterý kontaktoval vedení komplexu Cleopatra soukromý vyšetřovatel Jack Karen a informoval je o tom, že „Fantom kasin“ už delší dobu v jejich hotelu a kasinu sleduje jednoho hosta.

Tento vyšetřovatel, zřejmě s cílem získat vypsanou odměnu, souhlasil s tím, že se ujme role dotyčného návštěvníka. Když onen muž, jehož jméno nebylo zveřejněno, odešel večer z herny, byl nepozorovaně nahrazen Karchem, který, oblečen stejně jako on, se odebral do příslušného apartmá v posledním patře hotelu.

Dvě hodiny poté, co detektiv zhasl světlo a začal předstírat spánek, se jak skutečný fantom objevil v obývacím pokoji Max Freeling, který se dostal dovnitř potrubím klimatizace. Jak vstoupil lupič do ložnice, byl přivítán Karchem a jeho namířenou pistolí. Detektiv, zatímco Freelinga držel v šáchu, zavolal vysílačkou členy hotelové bezpečnostní služby, kteří v úkrytu čekali poblíž pokoje.

„Než se však ochranka dostala do apartmá, pan Freeling se naprosto nepochopitelně vrhl k oknu, v rozběhu do něj

vrazil a roztříštěným oknem prolétl ven,“ líčí tento dramatický okamžik Cavallito.

Dále uvedl, že pod oknem pokoje je malá římsa a Freeling možná doufal, že se mu podaří uprchnout, když se po ní podél zdi přesune ke kabelu od plošiny na mytí oken.

Avšak jeho tělo letělo setrvačností daleko za římsu a potom spadlo dolů. Prolétlo charakteristickou střechou kasina ve tvaru pyramidy a v tom okamžiku nastala mezi několika hráči, kteří v tu dobu ještě seděli u stolků, nepředstavitelná panika. Nikdo jiný nebyl zraněn.

Po skončení čtvrteční tiskové konference zodpověděl okresní návladní ještě několik otázek, které se týkaly probíhajícího vyšetřování a trestního stíhání Cassidy Blackové. Odmítl však vysvětlit, jak mohl soukromý detektiv Jack Karch zjistit, že si Freeling vytipoval další oběť právě v komplexu Cleopatra.

Snahy kontaktovat samotného Karche vyzněly naprázdno a rovněž vzkazy zanechané na záznamníku v jeho kanceláři zůstaly bez odpovědi. Jako malý chlapec vystupoval Karch příležitostně se svým otcem, nyní již zesnulým kouzelníkem, známým jako ZÁZRAČNÝ KARCH!, který od padesátých do počátku sedmdesátých let patřil k těm umělcům, jejichž účast při představeních v kasinech a hotelích pokaždé dokázala přilákat spoustu návštěvníků.

Karchovi mladšímu se tehdy říkalo „Kulový kluk“. Tuto přezdívku získal díky kouzelnickému triku, který předváděl

se svým otcem. Vlezl si do poštovního pytle, otec pytel zavázal a i se synkem zamkl v bedýnce. Když ji potom otevřel, místo jeho potomka tam ležela hrací karta, kulový spodek.

Zatímco Cavallito prohlásil, že Jack Karch nenese na Freelingově smrti žádnou vinu, vyšetřovatelovu akci, která sice proběhla se souhlasem vedení hotelu, ale bez účasti policie, silně kritizoval.

„Rozhodně si přejeme, aby před takto riskantním podnikem byla nejprve informována Městská policie,“

prohlásil rozhořčeně Cavallito. „Možná, že k celému incidentu vůbec nemuselo dojít.“

Vincent Grimaldi, šéf bezpečnostní služby v komplexu Cleopatra, se ke Cavallitově kritice nevyjádřil.

Mluvčí ze Sdružení kasin a heren odmítl sdělit, zda vzhledem k tomu, že je podzřelý lupič mrtev a jeho komplic zatčen, bude mít Karch nárok na vypsanou odměnu.

Nové podrobnosti ze života Maxwella Freelinga se objevily už včera. Jak jsme se dozvěděli z úředních zdrojů, podezřelý byl již dvakrát odsouzen za krádeže a celkem strávil ve státních věznicích čtyři roky. Vyrostl v Las Vegas, a stejně jako Karch, byl synem muže, jehož jméno zde vešlo ve všeobecnou známost. Freelingovým otcem byl Carson Freeling, který byl v roce 1963 odsouzen za účast v nebezpečném ozbrojeném přepadení Royale Casino. Jak mnoho místních obyvatel tvrdí, inspirací pro toto přepadení

se stal film Lewise Milestona Ocean’s Eleven, ve kterém se v roli válečných veteránů vylupujících kasina v Las Vegas objevili vedle Franka Sinatry i Dean Martin a Sammy Davis Jr.

V době otcova zatčení byly malému Maxovi tři roky.

Carson Freeling zemřel ve vězení v roce 1981.

Karch se zahleděl na fotografii náležející k článku. Byla to fotografie Cassidy Blackové, kterou pořídila policie po jejím zatčení. Světlé vlasy měla neupravené a oči od pláče celé červené. Pamatoval si, že neřekla policii jediné slovo, i když ji nepřetržitě vyslýchali dvanáct hodin. Nepodlehla a takový výkon dokázal Karch ocenit.

Během vyšetřování Freelingovy nehody se s ní nikdy nesetkal, ani se s ní neocitl ve stejné místnosti. Nemohl s jistotou určit, zda žena na fotografii je totožná s ženou ze záznamu bezpečnostních kamer, ale instinkt mu napovídal, že ano.

Prolétl zběžně zbývající výstřižky a zastavil se u posledního článku. Provázel ho další snímek Cassidy Blackové. Byla na něm ve vězeňském obleku a s pouty na rukou a dva dozorci ji odváděli ze soudní síně. V úhlu, v jakém držela bradu, a v pohledu jejích očí upřených kamsi vzhůru bylo něco, co se mu líbilo. Vyzařovala z ní důstojnost, o niž ji nemohla připravit ani pouta, ani vězeňský oblek, ani situace, ve které se ocitla.

Sklouzl očima k textu článku a pustil se do čtení. Byla to poslední zpráva o Freelingově případu, jeho závěrečné shrnutí. Byla poměrně krátká a zastrčená někde na zadních stránkách novin mezi nepříliš aktuálními zprávami.

KONEC PŘÍPADU „FANTOMA KASIN“: BLACKOVÁ ODSOUZENA DO VĚZENÍ

DARLENE GUNTEROVÁ,

stálá reportérka Las Vegas Sun Cassidy Blacková, společnice Maxe Freelinga, lupiče zvaného Fantom kasin, byla v pondělí prohlášena vinnou za spáchání trestného činu včetně smrti svého partnera, a neprodleně nastoupí k výkonu trestu ve státním vězení.

Obžalovaná byla odsouzena na základě obvinění, jež proti ní, s přihlédnutím k jejímu přiznání, vznesl Úřad okresního návladního, a to v prvním bodě obžaloby za zabití člověka, v druhém za podílnictví na plánované loupeži.

Rozsudek, který vynesla předsedkyně federálního soudu Barbara Taylorová, zněl od pěti do patnácti let odnětí svobody.

Blacková, oblečená ve žlutém vězeňském obleku, během celého soudního slyšení téměř nemluvila, pouze po jednotlivých bodech obžaloby, které jí soudkyně přečetla,

odpověděla slovem „vinna“ a později ještě prohlásila, že si je vědoma následků plynoucích z jejího přiznání.

Obhájce obviněné Jack Miller prohlásil, že jeho klientka udělala to nejlepší, co mohla, když využila svého práva přiznat se k lehčímu trestnému činu, aby se vyhnula soudnímu procesu, jenž by hodnotil její další činy jako těžké zločiny.

„Obhajoba její neviny by pod tíží takových důkazů, jako je její spoluúčast na sérii úspěšných loupeží, kterých se s Freelingem dopustili během sedmi měsíců, neobstála,“

zhodnotil situaci Jack Miller. „Díky tomu, že přiznala svou vinu, a dostala tak mírnější trest, má šanci začít znovu.

Pokud bude ve vězení sekat dobrotu, může být venku za pět, šest, sedm let. Stále ještě to bude mladá žena krátce po třicítce a bude mít před sebou spoustu času začít znovu a vést řádný život.“

„Jak uvádí náš zdroj blízký policii, usvědčující materiál, který byl proti Blackové shromážděn, jasně prokazuje, že odsouzená žena vyhledávala Freelingovi mezi návštěvníky kasin vhodné tipy a během jeho zlodějských kousků, při nichž okrádal pokojně spící hráče o jejich výhry, hlídkovala na chodbě, aby on mohl uvnitř nerušené „pracovat“.

Karch spustil výstřižek na stůl k ostatním, aniž by ho dočetl do konce. Protože Cassidy Blacková přiznala svou vinu, k soudnímu procesu nedošlo, a Karch se tak vyhnul

povinnosti poskytnout svědectví o tom, co se tehdy seběhlo v hotelovém pokoji. Její odsouzení mu také umožnilo, že mohl vznést svůj nárok na vypsanou odměnu, i když si musel najmout advokáta, který zažaloval Sdružení kasin a heren, aby ji dostal. Po zaplacení honoráře advokátovi a odečtu daní státu mu v kapse zůstalo 26 000 dolarů a navíc Vincent Grimaldi na krku. Stal se Grimaldiho „holkou pro všechno“, přičemž se pod slovem „všechno“ rozuměla taková práce, jako byla dnešní jízda do pouště.

Tohle se všechno musí změnit, řekl si Karch sám pro sebe.

Brzy. Už brzy.

Pečlivě složil výstřižky, sepnul je sponkou a vložil do desek. Potom zavřel krabici s obilnými vločkami a cestou k hlavnímu vchodu ji odnesl zpátky do kuchyně.

U vchodových dveří si vzal obal s oblekem, který už si předtím připravil, a na věšáku si vybral lehký klobouk typu „tralaláček“, který s oblibou nosíval na cesty. Než si ho dal na hlavu, podíval se na jeho vnitřní obrubu. Byl to Mallory a na vnitřní cedulce stálo Pro chytré hlavy mladistvých elegánů. Nasadil si ho, ale okraj splácl rovně, tak jak to vídal u starých džezových muzikantů při jejich vystoupeních ve Vegas. Pak vyšel ze dveří do oslňujícího slunečního světla.

25

Když Karch procházel kasinem, měl pocit, že ho někdo pozoruje. Vzhlédl zpod okraje klobouku a setkal se s pohledem Vincenta Grimaldiho, který na něj zíral ze své pozorovatelny na balkónku. Z jeho vzezření bylo víc než patrné, že na Karche už netrpělivě čeká a že je pořádně rozzloben. Karch sklopil oči a dál pokračoval směrem k výtahům. Jen přidal trochu do kroku.

Za dvě minutky už stál před dveřmi do Grimaldiho kanceláře. Vstoupil dovnitř a stanul před rozložitým mužem, o němž věděl, že je v Cleo velitelem Grimaldiho zabijácké smečky, která si říká bezpečnostní služba. Nemohl si vzpomenout, jak se jmenuje, jen si pamatoval, že jeho jméno končí samohláskou. Nějak jako Rocco, Franco, či podobně.

„Chce mě vidět,“ oznámil mu Karch místo pozdravu.

„Jistě, čekali jsme na vás celý dopoledne,“ podotkl vazoun s jízlivým úšklebkem na rtech a pohodil hlavou směrem k proskleným dveřím, jimiž se procházelo na balkónek.

Karch zaznamenal, že muž použil množného čísla a navíc se tváří velice nadřazeně.

Prošel kolem Grimaldiho psacího stolu, který byl plný různého nářadí a rozličných nástrojů. Ležela tam mezi nimi i elektrická vrtačka, fotoaparát Polaroid, silné bleskové světlo a tuba pružného vosku. Zvedl vrtačku a zjistil, že pouzdro, v němž byla zabalena, si někdo vyrobil z černé neoprenové látky, kterou ručně sešil rybářským lankem.

„To všechno jsme našli v potrubí vod klimatizace v pokoji –“

„Dva tisíce patnáct,“ dokončil za něj Karch. Já vím. Řekl jsem mu, že to tam bude.“

Vrátil vrtačku na stůl a vrchní gorile ironický úsměv.

Potom prošel dveřmi na balkónek a zavřel je za sebou, s pohledem stále upřeným na muže v místnosti.

Přistoupil ke Grimaldimu, ale ten se neotočil. Stál s rukama opřenýma o zábradlí a shlížel na moře hazardních hráčů dole v kasinu. Karch ve vraním hnízdu nikdy nebyl.

Poprvé viděl celé podlaží takhle z nadhledu a rozhlížel se po něm až s posvátnou úctou. Ohlédl se. Za skleněnými dveřmi stála ta Grimaldiho stvůra a upřeně je pozorovala. Otočil se zpátky ke Grimaldimu.

„Vincente?“

„Kde jsi byl, Jacku? Volal jsem tě přece.“

„Promiň, Vincente, měl jsem plný ruce práce.“

„Jaký? Hodit si na sebe nový hadry? Kdo si myslíš, že seš? Soukromý očko nebo nějakej přiblblej fintil?“

„Jsem tady, Vincente. Co tedy chceš?“

Grimaldi na něj konečně pohlédl. Ve tváři se mu objevil varovný výraz.

„Víš, skoro si začínám myslet, jestli jsem neudělal pořádnou kravinu, když jsem tenhle případ přihrál tobě. Mně tady jde o krk a přitom vůbec nevím, cos vlastně celou tu dobu dělal, tedy kromě toho, že ses vyfiknul a vzal sis ten připitomělej klobouk. Že já jsem tuhle prácičku nedal Romerovi. Jó, ten by si s tím doved poradit!“

Výlevy jeho chlebodárce Karche nerozhodily. Chápal, že Grimaldi jen potřebuje nějaký hromosvod, aby si mohl vybít zlost.

„Tak tohle jsi chtěl, Vincente, vědět, co jsem dělal. A já jsem si myslel, že chceš zpátky ty peníze.“

„To tedy fakt CHCI, do prdele!“

Několik hráčů, kteří u stolu pod nimi hráli kostky, se po Grimaldiho slovním výbuchu podívalo nahoru. Seděli u stejného stolu, na němž před šesti lety skončil Max Freeling.

Karch usoudil, že bude lepší přestat Grimaldiho dráždit.

„Poslouchej, Vincente. Makal jsem na tvojí zakázce, jasné? A i když to byla pěkná zabíračka, docela jsem s tím pohnul. Mám jméno té ženy a vím, kde je. Už bych byl na cestě, kdybys mi netelefonoval a nevolal na pager.“

Grimaldi se k němu obrátil a tvář mu hořela vzrušením.

„Ty znáš její jméno?“

„Ano,“ přisvědčil a kývl dolů ke stolku pod nimi, kde se už zase hráči soustředěně věnovali hře v kostky. „Pamatuješ se na Maxe Freelinga? Co si spletl Cleo se skokanskou věží?“

„Jasně.“

„No, a pamatuješ se na tu holku, co ji tu sebrali? Ta, co mu dělala zeď?“

„Jo. Vyfasovala tenkrát pořádnej flastr. Myslím, že patnáct let.“

„Od pěti do patnácti, Vincente. A musela být moc poslušná holčička. Protože si odkroutila pět let a je venku.

Včera v noci, to byla ona.“

„Blbost. Ona tenkrát jenom dávala bacha, jestli je čistej vzduch. A sám jsi dneska říkal, že tohle udělal nějakej profík, co má ty jejich zlodějský fígle v malíku.“

„Já vím. A ten profík je ona. Věř mi.“

„Nejdřív mě přesvědč. Jak jsi na to přišel?“

Karch strávil dalších deset minut podrobným líčením toho, jak vypátral Jerseyho Paltze, jak si pak vykutáleného překupníka elektroniky podal a jak výslech přinesl své ovoce.

„Kurva jedna sviňácká,“ prohlásil Grimaldi na Paltzovu adresu. „Doufám, že ses o něj postaral.“

„Nemusíš si s ním dělat starosti.“

Grimaldiho ostře řezaná, tmavá tvář se stáhla do širokého úsměvu a pod rty se mu odhalily oslnivě bílé zuby.

„Neříkaj ti Kulovej kluk pro nic za nic. Kule jsou fakt tvoje barva.“

Karch přešel jeho poznámku mlčením. Na něco si vzpomněl a poklepal si na náprsní kapsu saka.

„Našel jsem těch osm tisícovek, co mu zaplatila za vybavení. Minus mé výdaje. Nechám ti je na stole.“

„Dobrý, Jacku. A hádej, co mám pro tebe já. Je to taky jméno.“

Karch se na něj podíval.

„Jel v tom někdo z tvých lidí? Martin?“

Grimaldi přikývl.

„Nejdřív se tvářil, že o ničem neví, ale my jsme mu pomohli, aby si vzpomněl. Vyklopil všechno, až na jméno tý holky. Ale to jen proto, že ho neznal. Takže s tím, cos zjistil ty, máme tu povedenou historku pěkně vcelku.“

„Rád si ji poslechnu.“

„Všechno to dal dohromady jeden chlápek v L. A. Nějaký Leo Renfro. Spojil se s Martinem a na samotnou práci pak obstaral tu ženskou. V tyhle záležitosti fungoval jako prostředník.“

„On se s Martinem znal?“

„Neznal, ale dostal na něj kontakt.“

„Od koho?“

„Tohle není až tak jasný. Ale zdá se, že Martin tady v Cleo z vlastní vůle mapoval situaci pro Chicago. Když ještě před několika lety dělal v Nuggetu, dodával informace Joeyi Marksovi. Když Markse i s jeho lidma federálové dostali, Martin odešel z Nuggetu, vzal práci v Cleo a čekal na svou příležitost. O tomhle jsem neměl ani páru, když jsem ho najímal. Ale, jak už jsem řek, Martin se s tím chlápkem, s tím Renfrem, vůbec neznal. Když si ale všimnul, jak Hidalgo vyhrává v bakaratu, potom shrábne hotovost a jde s ní nahoru do pokoje, tak ho napadlo, že takovým tipem by moh zabodovat ve svůj prospěch. Zavolá tedy do Chicaga a ti ho spojí s Leem Renfrem, aby tu věc zrealizoval.“

Karch ho stěží vnímal. Zmínka o Chicagu a o takzvané Organizaci, jak si vznosně říkala banda hrdlořezů, která měla svá chapadla natažená i do Vegas, způsobila, že se mu krev zběsile rozbušila v uších. Ruce se mu samovolně sevřely v pěst.

„Ty, Jacku, posloucháš mě vůbec?“

Karch přikývl.

„Jo, pokračuj.“

„Podívej, já vím, co se stalo tvýmu tátovi a všechno to kolem… ale musel jsem ti ukázat karty, abys věděl, na čem seš.“

„Díky, Vincente. A víš jistě, že Martin šel jen po tom, co viděl Hidalga vyhrát v bakaratu? Že o těch dvou a půl miliónkách nevěděl?“

Grimaldi se k němu naklonil. Na tváři měl vážný úsměv.

„Řekněme, že jsme tomuhle bodu při výslechu věnovali dostatečnou péči. A odpověď zní, že nevěděl. Chicago taky ne. Věděli akorát o výhrách z kasina. Bylo to tak, jak jsi říkal, Jacku. Udělal jsem chybu, že jsem ho založil. Nadělal si velký prachy a ty přitáhly žraloky. Martina a tu smečku z Chicaga. Každý, kdo je v tyhle věci zapletený, dělá pro Chicago.“

Karch jenom přikývl. Rty měl pevně sevřené.

„Takže jestli je ta holka z L. A. a Renfro je z L. A., pak tam jsou i ty prachy. Musíš tam hned jet, abys je dostal zpátky, než je předaj Chicagu.“

„Myslím si, že ti grázlové je už budou mít v rukou, Vincente.“

„Možná, že jo, možná, že ne. Nezapomínej, že ta ,poslušná holčička‘ nechala v posteli mrtvýho chlápka.

Možná, že Chicago čeká, až to zboží trošku vychladne.

Každopádně se musíš do L. A. vypravit a na místě zjistit, jak se věci mají. A i když už Renfro s tou ženskou poslali svůj úlovek dál, měl by sis s nima popovídat. Jen tak pro pořádek. Mám rád vyrovnaný účty.“

Grimaldi se podíval na hodinky.

„Stejně si ale myslím, že máme šanci dostat peníze zpátky. Vyfoukli nám je před šesti hodinama a my už známe celej příběh. Když se teď vydáš do L. A., jsou ty prachy za pár hodin naše. Víš, kde najít tu holku?“

„Ještě ne. Ale když jí zkrátili trest, je vlastně propuštěná na podmínku. A pokud žije v L. A., mohl bych se poptat na místním kurátorském oddělení, kde se musí pravidelně hlásit. Ale tím bychom nechali policii příliš čitelnou stopu.

A po tom zřejmě netoužíš, Vincente.“

„To tedy ne. Tohle řešení si nech jako poslední možnost.

Možná, že bys měl začít s Renfrem, použít ho jako odrazovej můstek.“

„Máš na něj adresu?“

Grimaldi zakroutil hlavou.

„Adresu ne, ale číslo na mobil. Martin znal jenom jméno a telefon, víc ne. Romero ti ho napsal na kus papíru. A taky jsem ti nechal napsat jméno svýho známýho v L. A. Kdybys potřeboval s něčím helfnout, třeba vystopovat to číslo nebo cokoliv jinýho, zavolej mu a řekni, co chceš. Nedělá s tím žádný strachy. Má dobrý lidi a spoustu styků, o který se rád podělí.“

„Dobře, Vincente.“

„Když teď skočíš do letadla, nejpozději ve tři přistaneš v L. A. a –“

„Já nepoletím, Vincente. Nikdy nelítám.“

„Jacku, nám jde přece o čas.“

„Proč tedy nezavoláš do L. A. svému známému, aby se toho ujal? Já jedu autem. Budu tam před pátou.“

„Dobrá, dobrá. Dostaň se tam, jak chceš. Možná, že by ses moh cestou zastavit na chvíli v poušti.“

Karch se na něj beze slova díval.

„Pořád tu mám toho vypasenýho chlápka a Martina. V

prádelním koši na nakládací rampě,“ vysvětloval Grimaldi.

„To tam leží jen tak?“

„Longo tam hlídá. Nikdo se ke koši nepřiblíží.“

„Fajn. Řekni těm svým hochům, co se jim jména tak pěkně rýmujou na O, ať se o to postarají. Já padám.“

Grimaldi na něj ukázal prstem.

„Ak tentokrát mě budeš pravidelně informovat. Je ti to jasný?“

„Perfektně.“

„Tak ať se vrátíš s prachama, Jacku.“

Něž Karch opustil Grimaldiho pozorovatelnu, ještě jednou pohlédl dolů. Líbilo se mu dívat na kasino takhle seshora. Jen tak sám pro sebe si pokýval hlavou a sáhl po skleněných dveřích.

26

Cassie Blacková stiskla zvonek na dveřích Lea Renfra a téměř omdlela bolestí, která jí projela zraněnou paží. Když Leo otevřel dveře, protáhla se kolem něj s kufříkem dovnitř.

Vykoukl ven, rozhlédl se po ulici, a jak zavíral, obrátil se ke Cassii. V ruce držel pistoli hlavní skloněnou k zemi.

Promluvila dřív, než stačil něco říct a než uviděla pistoli.

„Máme pořádný problém, Leo. Tohle nebyla žádná, proč máš tu bouchačku?“

„Tady ne. Nikdy nemluv u vchodových dveří. Až v kanceláři.“

„Tak co to má být? Nějaká další východní filozofie?“

„Spíš moje vlastní. Jdeme.“

Znovu ji vedl přes dům dozadu do kanceláře. Byl v bílém koupacím plášti a měl vlhké vlasy. Cassie usoudila, že si dával pár bazénů, ale tuhle aktivitu nikdy neprovozoval takhle pozdě, leda když se potřeboval odreagovat.

Vstoupili do kanceláře a Cassie pravou rukou zvedla kufřík, který pak spustila dolů na desku psacího stolu.

„Proboha! Uklidni se, ano? Mám z toho čekání nervy nadranc. Kde ses vlastně flákala?“

„Válela jsem se na koberci doma v obýváku.“

Ukázala na kufřík.

„Ta zatracená věc se mě pokusila oddělat.“

„Cože?“

„Jo, taková popravička elektrickým proudem. Snažila jsem se ho otevřít a najednou… jako by do mě uhodil blesk.

Praštilo to se mnou a já ležela jako mrtvá. Tři hodiny, Leo, celé tři hodiny. Podívej se na tohle.“

Sklonila hlavu a oběma rukama si rozhrnula vlasy na temeni hlavy. Na povrchu ji měla rozseknutou a nateklou od nárazu. Zranění vypadalo velmi bolestivě.

„Když jsem padala dolů, narazila jsem na roh stolu.

Myslím, že mě to paralyzovalo víc než ten jejich elektrický šok.“

Leo, který se na Cassii zlobil, že se dřív neozvala, se přestal tvářit naštvaně a ve tváři se mu objevil starostlivý výraz.

„Propána! A můžeš si být jistá, že se ti nic nestalo? Měla by ses nechat prohlídnout.“

„Nemůžu skoro hýbat levou rukou. A loket mě bolí víc než hlava.“

„A to jsi celou tu dobu ležela doma na podlaze?“

„Tak nějak. A koberec mám od krve.“

„Kristepane! Já už jsem myslel, že jsi mrtvá. Mohl jsem se tu zbláznit. Volal jsem do Vegas a víš, co jsem se dozvěděl? Můj člověk mi řekl, že to, co se tam děje, vypadá přinejmenším podivně.“

„O čem to mluvíš?“

„Ten chlap zmizel. Ten, cos ho obrala. Jako by tam nikdy nebyl. V pokoji není a jeho jméno zmizelo z počítače.

Vůbec žádný záznamy.“

„Ano? Tak to ještě není to nejhorší. Podívej se.“

Sáhla po uzávěru kufříku, ale Leo ji rychle popadl za ruku, aby jí v tom zabránil.

„Ne, ne, nesahej na to.“

Setřásla jeho ruku.

„Teď už je to dobré, Leo. Měla jsem doma silné gumové rukavice, stejné jako používají chlápkové, co dělají na elektrickém vedení. Trápila jsem se s tím skoro hodinu, ona to není sranda mít na rukou tlusté rukavice a otvírat zámek šperhákem. Ale podařilo se. Odpojila jsem baterii.

Kufřík teď není nebezpečný, až na jeho obsah. Podívej.“

Odsunula uzávěr a zvedla víko. Uvnitř byl kufřík doslova napěchován stodolarovými bankovkami zabalenými v celofánu, na němž bylo černým fixem napsáno „50“. Dívala se, jak Leovi poklesla brada, když se mu údivem otevřela ústa, a jak mu přes tvář přeletěl stín strachu. Oba věděli, že spatřit kufřík plný bankovek vysokých hodnot není okamžitý důvod k oslavě. Nebyl to hrnec plný zlata, co čeká zloděje na konci duhy. Spíš to byl důvod k tomu, aby se člověk začal opatrně rozhlížet kolem sebe. Tak jako obhájce nikdy nepoloží svědkovi při procesu otázku, aniž by na ni znal odpověď, profesionální zloděj nikdy nekrade jen tak naslepo, musí vědět předem, zda mu ta krádež nezpůsobí problémy. A tím se nemyslí problémy se zákonem. Jsou ještě horší věci.

Uplynulo dobrých deset vteřin, než se Leo zmohl na slovo.

„Do prdele…“

„Tak, tak…“

„No… do prdele…“

„Já vím…“

„Počítala jsi to?“

„Jen cihly. Je jich tam padesát. Jestli je v každé padesát stodolarovek, to znamená, že právě koukáš na dva a půl milionu v hotovosti. Tyhle peníze ten tlusťoch ve Vegas nevyhrál. S těmi tam přijel.“

„Počkej, počkej chvíli. Musím si to trošku promyslet.“

Cassie si nevědomky začala třít bolavý loket.

„Co je na tom k promýšlení? Přece ti v pokladně kasina nevyplatí výhru v cihlách po padesáti tisících dolarech zabalených ve fólii. Těch dva a půl melounu ve Vegas nevyhrál. Tečka, Leo. Přinesl je s sebou. Zřejmě šlo o nějakou platbu. Třeba za drogy. Nebo za něco jiného. Ale my jsme mu to sbalili, konkrétně já, dříve, než to předal.

Myslím, že ten náš chlápek byl jenom takový poslíček. Ani k tomu kufříku neměl klíčky. Měl ho jenom předat a pravděpodobně ani sám nevěděl, co je uvnitř.“

„On neměl klíč?“

„Leo, posloucháš ty vůbec, co říkám? Hodinu jsem dřepěla na zadku, než jsem zámek otevřela šperhákem.

Myslíš, že bych se s tím mořila, kdybych u toho chlápka našla klíč?“

„Promiň, zapomněl jsem, dobrá?“

„Vzala jsem všechny klíče, co měl s sebou. Byl tam klíč k poutům, ale žádný ke kufříku.“

Leo klesl do židle za sebou. Cassie položila na stůl batůžek a začala se v něm přehrabovat. Vytáhla čtyři balíčky stodolarovek omotaných gumičkou a podala je Leovi.

„Tohle jsou peníze, co vyhrál v kartách. Sto pětadvacet tisíc. Víš, Leo, polovina těch informací, co jsi dostal od svého informátora nebo od těch svých ,investorů‘, byla fakt na hovno.“

Znovu vjela rukou do batůžku. Vylovila náprsní tašku, kterou sebrala na nočním stolku v pokoji 2014, a hodila ji před Lea na stůl.

„Ten chlápek se nejmenuje Hernandez a není z Texasu.“

Leo ji otevřel a díval se na řidičský průkaz vydaný na Floridě, zastrčený za průhlednou fólií.

„Hector Hidalgo,“ přečetl nahlas. „Miami.“

„Má tam také vizitky. Je právním zástupcem něčeho, co se jmenuje Buena Suerte Corporation.“

Leo záporně zakroutil hlavou, ale udělal to příliš rychle.

Spíš jako by se snažil tu informaci setřást než popřít to, že ji zná. Cassie nejdřív mlčela. Opřela se dlaněmi o stůl, naklonila se dolů a dívala se na něj s výrazem, který jasně naznačoval, že viděla jeho reakci a chce vědět to, co ví on.

Leo se zadíval směrem k bazénu a Cassie sledovala pohled jeho očí. Po hladině se pomalu pohybovala sací trubice, samotný vysavač byl někde na dně.

Leo se otočil zpátky.

„Nevím o tý zatracený věci vůbec nic, Cass. Přísahám.“

„Co se týče těch peněz, tak to ti věřím, Leo. Ale co ta Buena Suerte? Co o tom víš? Povídej.“

„To jsou velký prachy. Kubánci z Miami.“

„Čisté peníze?“

Leo pokrčil rameny takovým způsobem, že se odpověď dala vyložit oběma způsoby.

„Snaží se koupit Cleo,“ vysoukal ze sebe.

Cassie ztěžka dosedla do židle proti Leovi.

„To byl úplatek za koncesi. Proč zrovna já musím ukrást nějaký pitomý úplatek!“

„Buď, probůh, chvíli zticha, ať si to můžu promyslet.“

„Opakuješ se, Leo. To už jsi jednou říkal.“

Položila si zraněnou ruku do klína.

„Tak mi řekni, Cassie, co jinýho můžeme dělat? Musíme si to promyslet.“

„Kdo jsou ti lidé, pro které jsme dělali tuhle fušku?

Předtím jsi mi to říct nechtěl. Ale teď musíš.“

Leo přikývl a potom se zvedl ze židle. Šel k zasunovacím dveřím, otevřel je a vyšel ven k bazénu. Zastavil se na jeho okraji a díval se dolů na vysavač klouzající neslyšně po dně.

Cassie přišla za ním. Začal mluvit, ale celou dobu nezvedl oči od vodní hladiny.

„Působí ve Vegas, ale jsou z Chicaga.“

„Takže z Chicaga, Leo. A nemají náhodou něco společného s Organizací?“

Leo neodpověděl, ale jeho mlčení znamenalo jasnou odpověď.

„Proč jsi se, do prkýnka, musel dát dohromady zrovna s těmi grázly? To mi tedy vysvětli.“

Leo začal chodit po okraji bazénu, ruce zastrčené hluboko do kapes koupacího pláště.

„Podívej, tak za prvé, nejsem takový idiot, abych se zapletl s Organizací. Potkal jsem se s nima náhodou. Byl jsem v Santa Anita a uviděl jsem tam Carla Lennertze.

Pamatuješ se na něj?“

Cassie přikývla. Lennertz ve své branži v podstatě působil jako skaut, vždycky ve střehu, aby udělal správnou trefu, a tuto zásadu podle svých slov ctil jako „Písmo svaté“.

Místo hráčů dodával Leovi tipy, obvykle požadoval peníze rovnou na ruku nebo si počítal deset procent z hrubého příjmu po skončení akce. Cassie se s ním kdysi, společně s Leem a Maxem, jednou dvakrát setkala.

„No, a s ním byli ještě dva chlápkové a on nás vzájemně představil. Jak jsem pochopil, zřejmě se v tý Lennertzový ,živnosti‘ starali o to, jestli není potřeba tu a tam zatlačit, aby šlo všechno hladce. Říkali o sobě, že jsou ,odvážně riskující podnikatelé‘.“

„A ty jsi je vzal zkrátka za slovo.“

Na blízké dálnici se rozburácel rozbitý výfuk nějakého náklaďáku a Leo čekal s odpovědí, dokud ten randál neodezněl.

„Neměl jsem důvod jim nevěřit. Patřili ke Carlovi a ten nemívá špatný lidi. Kromě toho mi v tý době nějak začaly vysychat zdroje příjmů a já už byl pomalu na dně.

Potřeboval jsem načerpat další finance a ti dva chlápkové vypadali slibně. Tak jsem si s nima dal později schůzku.

Když jsme se sešli, zeptal jsem se jich, jestli by mě nemohli založit, abych se mohl pustit do pár akcí, co už mám připravený v šuplíku. Řekli ano, jistě, žádný problém.“

Došel na tu stranu bazénu, kde byla na plotě zaháknuta třímetrová tyč se síťkou sloužící k čištění vodní hladiny.

Sundal ji a vylovil z vody mrtvého kolibříka.

„Chudinka malá, oni snad tu vodu nevidí. Rovnou do ní vletí. Tenhle už je v tomhle týdnu třetí.“

Potřásl znepokojeně hlavou.

„Mrtví kolibříci přinášejí smůlu, jestli to nevíš.“

Přehodil mrtvolku ptáka do sousedovy zahrady. Cassie by docela ráda věděla, zda šlo o tři různé kolibříky nebo to byl jeden a ten samý, kterého soused házel přes plot zpátky do bazénu. Ale nechala si tuhle hádanku pro sebe. Leova historka ji zajímala víc.

Leo zahálel síť zpátky a vrátil se ke Cassii.

„Tak takhle to začalo. Vzal jsem si od nich pětašedesát klacků s tím, že oni, až ty kšefty zmáknu, dostanou celou stovku. Podle mýho odhadu se zboží mělo otočit maximálně za šest týdnů. Jednak jsem měl v pácu diamanty, ty jsou prodaný hned. Ten druhý tip vypadal taky slibně, italský nábytek. Jeden můj člověk mi našel zájemce v Pennsylvanii a ten odhadoval, že takový zboží prodá za šest týdnů. Počítal jsem, že bych na těch dvou akcích mohl trhnout zhruba dvě stě tisíc a těm chlápkům jsem dlužil jen sto. To nebylo špatný. Jediný výlohy, co jsem musel z těch půjčených prachů zaplatit, byly za informace. Lidi, co jsem na to najal, měli vlastní vybavení.“

Rozpovídal se podrobně o svých plánech, protože se mu nechtělo mluvit o tom, jak to s nimi dopadlo.

„Tohle můžeš přeskočit, Leo. Přečti mi jen poslední stránku.“

„Na ní už toho moc není. Jen to, že jsem byl pěkně v prdeli a oba kšefty taky. Ty informace o diamantech byly kompletně vymyšlený. Normální podvod. Vyplázl jsem za ně čtyřicet táců a už jsem toho chlápka nikdy neviděl. A pak se ukázalo, že ten pravý italský nábytek byl vyrobený někde v Mexiku. Sice podle původních návrhů, ale všechno to byly padělky opatřený nálepkami Made in Italy, který byly zrovna tak falešný jako většina poprsí tady v L. A. Neměl jsem o tom ani tušení, až když náklaďák se zbožím dorazil do Pennsylvanie a ten zájemce si ho prohlédl. Do prdele, takovej průser. Nakonec jsem musel zařídit, aby kamion i s nákladem nechali stát opuštěný na nějakým odpočívadle.“

Odmlčel se, jak si snažil vzpomenout na další detaily, ale pak nad tím rezignovaně mávl rukou.

„A bylo to. Dlužil jsem těm chlapům sto táců, který jsem neměl. Vysvětlil jsem jim situaci a oni projevili asi tolik pochopení, jako má soudce při noční službě pro zadrženýho zloděje. Nakonec přece jen souhlasili s odkladem a já jsem si alespoň na chvíli oddychnul. Jenže oni nelenili a ten můj zatracený úpis prodali obratem někomu jinýmu.“

Cassie přikývla. Klidně by ten příběh mohla dopsat sama.

„Takže se tu objevili dva neznámí chlápkové a oznámili mi, že zastupují společnost, která se stala držitelem mýho úpisu,“ pokračoval Leo. Jasně mi dali najevo, že novým vlastníkem je Organizace, aniž by ten název fakticky vyslovili. Chápeš, co tím myslím? Řekli mi, že musíme vypracovat splátkový kalendář. Dopadlo to tak, že jsem musel platit dva tisíce týdně jenom na úrocích. A to jen kvůli tomu, abych se udržel nad vodou. Bylo to ubíjející.

Platil jsem jak blbec, a pořád jsem dlužil těch sto táců.

Neviděl jsem žádnou možnost, jak se z toho dostat. Až jednou se objevili s návrhem.“

„Jakým?“

„Pověděli mi o tomhle kšeftu.“

Ukázal otevřenými dveřmi na kufřík položený uvnitř na stole.

„Řekli mi, ať se spojím s jejich člověkem ve Vegas, a když to udělám, spálí ten můj úpis a ještě dostanu svůj podíl.“

Leo potřásl hlavou. Přešel ke stolku stojícímu u mělkého konce bazénu a sedl si na jednu ze židlí rozestavených kolem. Natáhl ruku ke kličce na tyči deštníku a začal jí otáčet. Deštník se otevřel jako rozkvétající květina. Cassie došla k Leovi a posadila se. Levý loket si podpírala pravou dlaní.

„Takže jasně věděli, co je v tom kufru,“ prohlásila rezolutně.

„Možná.“

„Žádné ,možná‘. Věděli to. Jinak by se k tobě nechovali tak velkoryse. Kdy si pro to mají přijít?“

„Nevím. Čekám, až mi zavolají.“

„Uvedli nějaké jméno?“

„Prosím?“

„Jméno, Leo. Někoho, kdo koupil tvůj úpis.“

„Jo, Turcello. Stejný jméno, co jsi měla na balíčku v recepci. To má být zřejmě člověk, co to vzal ve Vegas po Joeyi Marksovi, když se odebral pod kytičky.“

Cassie se zadívala kamsi před sebe. Jméno Turcello neznala, ale kdo je Joey Marks, to věděla. Byl to ten nejkrutější muž ve Vegas ve službách Organizace, a bezkonkurenční bestie mezi jejími vymahači dluhů. Jeho skutečné jméno bylo Joseph Marconi, ale všeobecně byl znám jako Joey Marks, podle nepřehlédnutelných „markantů“, které zanechával na obětech, jimž laskavě dovolil žít. Velmi dobře si vzpomínala, jak s Maxem prožili celý rok ve strachu, když na nich Marks začal vyžadovat podíl z jejich akcí. Jednoho dne v High Desert otevřela noviny a dočetla se v nich, že Marks byl při divoké přestřelce s FBI a policií zastřelen ve své limuzíně, když odjížděl z parkoviště jedné banky v Las Vegas. Taková zpráva si zasloužila oslavit, což ve vězení znamenalo usrkávat z papírového kelímku calvados, který si koupila s balíčkem cigaret.

Neměla ponětí, kdo byl Marconiho nástupce Turcello, ale předpokládala, že to musí být stejně sadistický psychopat jako Marks, když byl jmenován na jeho pozici.

„A teď se v tom vezu taky. Díky, Leo, žes mě seznámil s tak milými lidmi. Do smrti ti budu –“

„Přestaň, prosím tě. Postarám se o tebe. A vždyť o tobě ani nevědí. Jak už jsem ti říkal, nikdo při tyhle akci nezná nikoho dalšího. O tobě nemají ani tušení a tak to zůstane.“

„Jeho slib ji příliš neuklidnil. Cassie nemohla jen tak sedět, když najednou měla pocit, že jí život utíká skrz prsty a ona ho nemůže zachytit. Vstala, došla k okraji bazénu a zahleděla se do chladné, průzračné vody. Levá paže jí bezvládně visela podél těla jako závaží.

„Co budeme dělat, Leo? Jestli jsem to pochopila správně, tak nás chicagská mafie použila na to, abychom vyfoukli půldruhého milionu, který ti Kubánci z Miami chtěli dát nějaké třetí straně jako úplatek za koupi Cleo. Copak ty to nevidíš? Až se kvůli tomu začnou mydlit, tak my se plácáme pěkně uprostřed. Co teď uděláme?“

Leo vstal, došel ke Cassii a sevřel ji ve svém medvědím objetí.

„Nikdo o tobě neví. A nikdy se taky nedoví. To ti slibuju.

Nemáš důvod se bát.“

Odtáhla se od něj.

„Ovšemže mám, Leo. Měl bys nechat fantazírování a vrátit se na zem.“

Tón jejího hlasu ho zarazil. Zvedl ruce v gestu, jímž naznačoval, že se tedy vzdává, potom je spustil a jednu ruku zaťal v pěst, kterou se začal bušit o rty. Cassie dlouhými kroky odměřovala okraj bazénu. Uplynula jedna dlouhá minuta, než zase promluvila.

„Co víš o Buena Suerte?“

„Jak už jsem řekl, nic. Ale můžu to zjistit.“

Po delší odmlce se Leo znovu ozval.

„Třeba bychom jim ty peníze mohli vrátit a říct, že k tomu došlo omylem,“ navrhl. „Najdeme nějakýho prostředníka, co by –“

„V tu ránu máme na krku Chicago. Toho Turcella.

Přemýšlej trochu, ano? Tohle by nám přece nespolkli.“

„Mohl bych jim říct, že když jsi včera v noci přišla do pokoje, kufřík tam nebyl.“

„Nepochybně ti to budou věřit. Obzvlášť když člověk, co ho měl připnutý k zápěstí, najednou zmizel.“

Leo dopadl na židli pod deštníkem. Ve tváři se mu objevil poraženecký výraz. Oba se na dlouho odmlčeli a vzájemně se vyhýbali pohledy.

„Někdy člověk ukradne víc, než je zdrávo,“ zamumlala Cassie spíše pro sebe.

„Cože?“

„Max říkával, že někdy člověk ukradne víc, než je zdrávo.

To se nám právě povedlo.“

Leo se ponořil do úvah o Maxově rčení. Cassie si zkřížila ruce na prsou. Když potom promluvila, hlas jí zněl rozhodně a silně. Oči upírala přímo na Lea.

„Ty peníze si necháme. Všechny. Rozdělíme se a utečeme, Leo. Každý jeden melounek a čtvrt. Ať si Chicago i Miami trhnou nohou. Vyfoukneme jim je a zdrhneme.“

Už během jejího proslovu kroutil Leo nesouhlasně hlavou.

„V žádným případě.“

„Leo…“

„Na tuhle variantu klidně zapomeň. Ty si fakt myslíš, že by se nám podařilo vypařit? Těmhle lidem? Kam bys chtěla utéct? Jmenuj mi jediný místo, kde se dá žít a oni by tě tam nenašli. Žádný takový místo na světě neexistuje. Budou tě nahánět po celý tý naší podělaný zeměkouli, jen aby ti ukázali, zač je čeho loket. Ty tvoje nenechavý pracky odvezou do Chicaga nebo na Miami v krabici od bot a budou je vystavovat při pracovních poradách jako varování podobným chytrákům.“

„Za pokus to stojí. Já přece nemám co ztratit.“

„No, ale já ANO! Já patřím sem a poslední věc, kterou bych si přál, je prožít zbytek svýho života někde na útěku, každý měsíc měnit svou totožnost a při každým zazvonění otvírat dveře s pistolí u boku.“

Cassie došla ke stolku a schoulila se u židle, na níž Leo seděl. Oběma rukama se chytila za postranní opěradlo a vzhlížela nahoru k Leovi, pohled upřený přímo do jeho očí.

„Ne, Cass, nezkoušej to na mě. Tohle bych nedokázal.“

„Leo, klidně si vezmi celé dva miliony a já si vezmu zbytek. Pořád je to víc, než budu potřebovat. Před dvěma dny jsem si myslela, že budu mít štěstí, když mně z toho kšeftu kápne dvě stě tisíc. Vem si ty dva melouny. Je to dost na to, abys –“

Vstal a šel od ní pryč. Zastavil se u okraje bazénu. Cassie se opřela čelem o plastikové opěradlo židle. Bylo jí jasné, že se jí ho nepodaří přesvědčit.

O peníze přece vůbec nejde,“ ozval se Leo. „Posloucháš vůbec, co ti říkám? Je úplně jedno, jestli máš milion nebo dva, když si jich stejně neužiješ. Jako třeba před pár lety jeden chlápek. Vyčmuchali ho až v nějaký zastrčený díře někde na Aljašce a vyvrhli mu vnitřnosti jako nějakýmu lososovi vylovenýmu z řeky. Myslím si, že čas od času si švihnou podobnou akci jako výstražný příklad. Aby měli všechny pěkně pod palcem. A nerad bych jim za příklad sloužil právě já.“

Stále přikrčená u židle jako dítě hrající si na schovávanou se Cassie obrátila k Leovi a pohlédla na jeho záda.

„Co tedy potom chceš dělat? Čekat, až někdo přijde sem a vykuchá tě tady? Jaký je v tom rozdíl? Pak už je úplně jedno, kde se ti to stane. Ale když vezmem roha, přece jen máme šanci.“

Leo se podíval dolů do bazénu. Vysavač se tiše pohyboval po dně.

„Kruci…,“ procedil skrz sevřené rty.

Něco v tónu jeho hlasu vzbudilo Cassiinu pozornost a s očekáváním se na něj zahleděla. Možná, že přece jen změní názor.

„Dva dny,“ řekl nakonec, s pohledem pořád upřeným do bazénu. „Dej mi čtyřicet osm hodin na to, abych viděl, co se s tím dá dělat. Znám nějaký lidi v Miami. Stačí pár telefonátů, abych zjistil, jak se věci mají. A taky prověřím, co se děje ve Vegas a v Chicagu. Možná se mi s nimi podaří domluvit, aby nás nechali na pokoji. A možná pro nás získat i nějaký ten podíl.“

Během řeči sám sobě přikyvoval, aby získal odvahu k nejdůležitějšímu jednání během své kariéry, jednání o jejich životy. Neviděl, jak Cassie za ním nedůvěřivě vrtí hlavou. Nevěřila, že by měli sebemenší šanci se z toho dostat. Přesto se zvedla a došla k Leovi.

„Leo, měl bys pochopit jednu základní věc. Ze Turcello ti z toho, co je v kufříku, nedá ani čtvrťák. A ani to nikdy neměl v úmyslu. Zavoláš jeho lidem a vzkážeš mu, že je kufřík na světě, a tím mu vlastně říkáš, tak pojďte, přátelé, tady mě máte. Udělej to a skončíš jako letošní ,losos‘.“

„Vůbec ne! Říkám ti, že nás z toho dostanu. Můžu s těmi lidmi vyjednávat. Nezapomeň, že jde o peníze. Jakmile z nich každý něco dostane, nechají nás být.“

Cassie věděla, že ho nepřesvědčí. Vzdala to.

„Dobrá, Leo, dva dny. Ale víc ne. Potom si to rozdělíme a odjedeme. Využijme tuhle naší šanci.“

Přikývl na souhlas.

„Večer mi zavolej. Už bych mohl něco vědět. Jinak si dělej, co chceš. Telefon máš jenom do práce?“

Dala mu číslo na mobil. Už se nebála, že ho přijdou sbalit policajti a najdou její číslo v notýsku s telefony. Jako by ta obava byla aktuální před miliony let.

„Tak já půjdu, Leo. Co s těmi penězi?“

Než stačil odpovědět, najednou si Cassie vzpomněla na něco, co jí vzhledem k překotnému vývoji událostí úplně vypadlo z hlavy.

„Ty, Leo, máš už ty moje pasy?“

„Jediný, co ti můžu říct, je to, že mi dali slovo, že jsou na cestě. Třeba je už mám ve schránce. Večer si tam zajedu a zkontroluju to. Když tam nebudou, určitě přijdou zítra. To ti můžu garantovat.“

„Díky, Leo.“

Leo přikývl. Cassie se obrátila k zasunovacím dveřím.

„Počkej ještě,“ zarazil ji. „Můžu se tě na něco zeptat?

Kolik bylo hodin, když jsi šla do toho pokoje?“

„Prosím?“

„Kolik bylo hodin, když jsi šla včera v noci do pokoje toho chlápka?“

Podívala se na něj. Věděla dobře, co se jí chce zeptat.

„Bylo pět minut po třetí.“

„A na práci potřebuješ tak pět, deset minut, že jo?“

„Za normální situace ano.“

„A tohle snad byla nenormální?“

„Někdo mu volal, Leo. Zrovna jsem byla u trezoru v šatně. Zazvonil telefon a on s někým mluvil. Nejspíš to bylo o tom úplatku. Dneska ho měl předat. Potom zavěsil, vstal a šel do koupelny.“

„A ty jsi mezitím vyklouzla ven.“

„Ne. Zůstala jsem v šatně.“

„Jak dlouho?“

„Než zase usnul. Dokud jsem ho neuslyšela chrápat.

Nemohla jsem odtamtud zmizet, Leo. Bylo by to nebezpečné. Ty jsi tam nebyl. Musela jsem tam zůstat, dokud –“

„Ty ses vykašlala na to, že nastává období volný luny a začínají působit zlý síly.“

„Nic jiného se nedalo dělat, Leo, jak už ti to mám vysvě-“

„Ne, proboha, to ne!“

„Leo…“

„Byla to jediná věc, co jsem na tobě chtěl.“

„Jinak to nešlo. Měl telefon, ve tři hodiny ráno, Leo.

Byla to zkrátka smůla.“

„Tak takhle to tedy bylo,“ potřásl Leo hlavou, jako by ani neposlouchal. „My…“

Nedokončil větu. Cassie zavřela oči.

„Je mi to líto, Leo. Skutečně.“

Její pozornost upoutal bzučivý zvuk ozývající se odněkud zleva. Rozhlédla se kolem a ve vzduchu spatřila zavěšeného kolibříka, jehož kmitající se vějíře křídel splývaly v jedinou rozmazanou šmouhu.

Náhle jak letící šipka prosvištěl vzduchem a zarazil se necelého půl metru nad vodou v bazénu. Vypadalo to, jako by se díval na svůj odraz na hladině. Potom se vrhl střemhlav dolů. Narazil do vody, křídla se zoufale rozkmitala, ale vodou příliš ztěžkla na to, aby ho udržela ve vzduchu. Kolibřík se nechal chytit vodou do pasti a ta se nad ním pomalu zavírala.

„Vidíš, co jsem říkal,“ vzdychl si Leo. „Pitomí ptáci.“

Vydal se kolem bazénu pro výlovnou síťku, aby se tomu křehkému stvoření pokusil zachránit život.

27

Těsně před tím, než dorazil do Los Angeles, odbočil Jack Karch z dálnice 10 na výjezd k letišti Ontario a dál

pokračoval podle značek, které ho dovedly k parkovišti určenému pro dlouhodobé parkování. Projížděl kolem vozů zaparkovaných v pěti dlouhých řadách, až objevil stejný typ dodávky, jako měl on, pouze s tím rozdílem, že na něm byly kalifornské poznávací značky. Zastavil za dodávkovým autem, motor nechal běžet, a když vystoupil z vozu, držel v ruce nabíjecí vrtačku, kterou spolu s ostatním nářadím objevila Grimaldiho ochranka v potrubí klimatizace k pokoji 2015.

Vrtačka fungovala bezvadně. Přední i zadní poznávací značky zaparkované dodávky byly za minutku dole. Karch je hodil pod přední sedadlo svého vozu a rozjel se směrem k výjezdu. Zdržel se na parkovišti tak krátce, že ani nemusel nic platit, protože, jak mu sdělil chlápek v pokladní budce u výjezdu, nebyl na parkovišti déle než deset minut. Mrkl na Karche a zeptal se ho, zda by nemohl postrádat nějaké cigárko. Karch mu s radostí vyhověl.

Z Vegas se sem dostal ve slušném čase. Téměř až k L. A.

ujížděl stošedesátkou, ale překonat posledních osmdesát kilometrů mu zabralo celou hodinu. Usoudil, že řidiči v Los Angeles se pohybují po silnicích stejným způsobem jako hráči po kasinu; vůbec neberou v úvahu, že se tam může vyskytovat někdo, kdo se chce někam rychle dostat. Ve středu města přejel z desítky na stojedničku a dal se po ní na sever k San Farnando Valley. I když už od jeho posledního pobytu v L. A. uplynula pěkná řádka let, předtím sem

jezdíval tak často, že i dnes se tady bez problémů vyznal. Až potom dojde na konkrétní místa a ulice, měl v kufříku na vedlejším sedadle mapu města. Směrem k Valley jel proto, že číslo mobilního telefonu, které Grimaldi vytáhl z Martina jako kontakt na Lea Renfra, mělo volací kód 818 a Karch věděl, že ten pokrývá Valley, jež se už přeměnilo na předměstí rozrůstajícího se velkoměsta. Předpokládal, že muže jménem Leo Renfro objeví v oblasti ohraničené tímto směrovým číslem.

Sjel výjezdem z dálnice na Ventura Boulevard a pokračoval po něm tak dlouho, až zahlédl telefonní automat.

Otevřel kufřík vedle na sedadle a vytáhl přeložený list papíru s hlavičkou komplexu Cleopatra, pod níž bylo napsáno Leo Renfro a číslo mobilu. Dole pod přehnutím si ještě přečetl jméno Grimaldiho člověka tady v L. A., ale Karch neměl ten nejmenší úmysl mu zavolat. Za žádných okolností by nedovolil naprosto cizí osobě, bez ohledu na to, kdo ji doporučil, aby se dověděla o jeho „obchodních aktivitách“. Takovou kravinu by mohl udělat jedině úplný blbec. A za toho se on rozhodně nepovažoval. Ze stejného důvodu se vyvaroval zjistit kontakt na Lea Renfra i Cassii Blackovou pomocí policie. Tuhle práci musí odvést tak, aby po něm nezůstala žádná stopa.

V budce kupodivu nechyběl telefonní seznam, a tak si Karch v bílých stránkách nalistoval místo, kde by mělo být jméno Renfro, Leo, ale nebylo. Začal tedy hledat ve žlutých

stránkách, až narazil na inzeráty nabízející služby provozovatelů mobilní sítě. Soudě podle velikosti reklam a jejich kvality si napsal seznam největších společností včetně jejich telefonních čísel. Potom použil hranu odkládací police pod telefonem, aby o ni rozbil v papíru zabalenou roličku čtvrtdolarových mincí, kterou si koupil ještě v Cleo, v pokladně kasina, a vymačkal první číslo.

Ze sluchátka se ozvala magnetofonová nahrávka s nabídkou služeb společnosti a příslušných linek. Karch si zvolil informace o účtech zákazníků, a po dvou minutách čekání se ze sluchátka ozval lidský hlas.

„Děkujeme vám, že jste se obrátil na L. A. Cellular, co pro vás můžu udělat?“

„Víte, odjíždím na delší dobu mimo město,“ odpověděl Karch, „a chci na svém mobilovém účtu zrušit poplatky za poskytované služby.“

Zástupce společnosti nejprve upozornil Karche na to, že poskytují služby nejenom v L. A., a teprve potom se pustil do vyřizování jeho žádosti.

„Jméno?“

„Leo Renfro.“

„Číslo účtu?“

„Ehm, nemám ho právě při ruce.“

„Je stejné jako číslo vašeho mobilu.“

„Ach tak, dobře.“

Karch mrkl dolů na papír a přečetl číslo, které při svém výslechu poskytl Martin Grimaldimu.

„Bude to chviličku trvat.“

„Žádný spěch, počkám.“

Na druhém konci linky se ozvalo klapání kláves.

„Lituju, pane, ale účet, který by byl na toto jméno, tady nemáme nebo –“

Karch rychle zavěsil a okamžitě vytočil další číslo společnosti na svém seznamu. Neúnavně opakoval svou historku kolem dokola, a až při sedmém pokusu se konečně strefil. Renfro měl účet u společnosti s názvem SoCal Cellar. Když si operátorka vložila informace o dotyčném účtu do počítače, Karch okamžitě pokračoval, aby svůj podvod dovedl k plánovanému cíli.

„Přál bych si, abyste mi konečný účet poslali na mou novou adresu ve Phoenixu, pokud by vás to neobtěžovalo.“

„Ani v nejmenším, pane. Nejdřív však musím dokončit tuhle operaci.“

„Ach, promiňte.“

„Nic se nestalo. Za vteřinku to bude.“

„Nemusíte spěchat.“

Karch nechal uplynout pár vteřin a potom se znovu ozval.

„Víte, právě jsem si uvědomil, že se koncem příštího týdne vrátím na pár dnů do L. A., protože si musím něco vyřídit, a vlastně ten telefon budu ještě potřebovat. Možná bych to měl zrušit až potom.“

„To záleží jen na vás, pane.“

„Hmm… tak víte co, já s tím ještě počkám.“

„Jistě, pane. Změnu adresy chcete provést teď nebo až se zrušením účtu?“

Karch se usmál. Vždycky to vyjde nejlíp, když oběť vašeho podvodu s vámi spolupracuje.

„Ne, to můžeme udělat hned… nebo… hm, asi bych s tím měl taky počkat. Stejně mně budou poštu, co mi ještě přijde sem, posílat do Phoenixu. Ale počkejte, chodí mi účet na adresu firmy nebo domů? Takhle z hlavy si to nemůžu uvědomit.“

„To nevím, pane. Je to čtyři-tisíce Warner Boulevard, číslo pět-dva-nula. To je kam?“

Karch neodpověděl. Zapisoval si adresu na papír s Renfrovým jménem.

„Pane?“

„To je obchodní adresa. Takže všechno je v pořádku.

Necháme to zatím tak, jak to je, a já se příští týden ozvu.“

Zavěsil telefon a vrátil se k autu. Našel si ulici na indexu mapy a zjistil, že jeho předpoklad byl správný. Adresa byla v oblasti pokryté směrovým číslem 818. Ale ne v Los Angeles. Bylo to v Burbanku. Nastartoval a podíval se na hodiny na palubní desce. Ukazovaly přesně pět hodin. To není špatné, pomyslil si. A cíl už má téměř na dosah.

Po patnácti minutách zastavil s lincolnem na adrese 4000

Warner Boulevard a zjistil, že na ní sídlí obchod zásilkové

služby, která kromě své vlastní činnosti pronajímá poštovní schránky. Ani to ho nezklamalo. Bylo by až podezřele snadné, kdyby ho adresa, kterou podvodem vymámil na operátorce SoCal Cellar, dovedla přímo ke dveřím se štítkem Leo Renfro.

Podíval se na otvírací dobu napsanou na informační desce u vchodu. 1 Měli zavírat za pětačtyřicet minut, ale další nápis přímo na dveřích oznamoval, že přístup k poštovním schránkám je NONSTOP. Karch se nad tím na chvíli zamyslel a usoudil, že Renfro bude nejspíš typ, který si vyzvedává poštu po zavírací době, aby ho lidé, provozující tento podnik, příliš neznali. Jakmile došel k této hypotéze, v hlavě se mu vynořil plán.

Karch vešel dovnitř. Půdorys místnosti tvořily dva obdélníky spojené ve tvaru L. Vzadu na konci delšího obdélníku byl pult, zatímco zadní stěnu kratší části místnosti lemovala řada poštovních schránek. Vlevo od dveří stál menší pultík, na němž ležela lepička, několik kelímků s tužkami a pery, sešívačka, kancelářské sponky a gumičky.

Za zadním pultem spatřil muže, který něco kutil na podlaze.

Nad pultem visela stahovací roleta, díky níž se dala uzavřít provozní část místnosti, a tak si zákazníci s klíčem od vchodových dveří mohli vyzvedávat poštu celých 24 hodin.

Podíval se směrem k poštovním schránkám. Na jejich přední straně bylo malé okénko, takže majitel okamžitě viděl, jestli mu přišla nějaká pošta. Šel ke schránkám a

rychle našel číslo 520. Aby do ní viděl, musel se ohnout až dolů. Na jejím dně ležela nějaká obálka. Pohlédl vpravo.

Nahoře v rohu viselo zrcadlo umístěné tak, aby muž za pultem viděl do výklenku se schránkami, ale ten byl stále dole za pultem zabraný do nějaké práce.

Karch vytáhl z kapsy košile tužkovou baterku a zasvítil s ní do schránky 520. Obálka byla adresovaná Leu Renfrovi.

V levém horním rohu nebyla žádná zpáteční adresa, jen řada nějakých značek. Naklonil se blíž a zjistil, že jsou to čísla: 773.

Protože ve schránce už čekala na Renfra zásilka, Karch se na chvíli zamyslel, zda je vůbec nutné, aby realizoval svůj plán. Nakonec se rozhodl, že nebude jen pasivně vyčkávat, ale dá se do toho. Jeho plán, pokud se tedy zdaří, mu dával možnost hledaného muže vyvést z míry, trochu ho vytočit.

Karch zastrčil baterku zpátky do kapsy a vydal se k pultu za rohem. Muž za pultem byl asi dvacetiletý mladík, který do velké krabice položené na podlaze sypal polystyrénové kuličky.

„Co si přejete?“ ozval se s pohledem upřeným na lehounké kuličky padající do krabice.

Lhostejný přístup obsluhujícího personálu dokázal Karche velmi popudit a v Las Vegas se s ním setkával každou chvíli, ale tentokrát byl nezájmem prodavače potěšen.

„Chtěl bych obálku.“

„Jakou velikost?“

„To je jedno. Normální.“

„Číslo deset?“

Vstal od krabice a šel dozadu ke zdi. Na ní viselo několik krabic a obálek různých velikostí. Na policích pod vzorky byl podle velikosti vyrovnán celý sortiment zboží. Karch přejel očima obálky na zdi a našel číslo deset.

„Jo, desítka je bezvadná.“

„S výplní nebo bez?“

„Jo, s výplní.“

Muž hrábl do jedné z polic a vrátil se k pultu. Vysokým, skřehotavým hlasem oznámil, že to dělá padesát dva centů včetně daně. Karch mu přesně vysázel drobné na pult.

„Krásnej klobouček,“ poznamenal prodavač.

„Díky.“

Karch si odnesl obálku k pultíku u dveří. Napadlo ho, že mladík si z jeho klobouku spíš dělal legraci, ale nechal to být.

Otočil se k prodavači tak, aby mu zády stínil ve výhledu na pult, a sáhl do kapsy kabátu, odkud vytáhl obálku se svým nálezem z pokoje 2015, srdcovým esem. Vyndal kartu a vsunul ji do zakoupené obálky. Obálku zalepil a nejtlustším fixem, který našel v plastikovém kelímku, napsal na obálku k rukám Lea Renfra, pod to uvedl adresu poštovní schránky a po stranách obálky připsal výrazným písmem SPĚCHÁ! a NEODKLÁDAT! Do linek určených pro

zpáteční adresu napsal 773 a na zadní stranu číslo Renfrova mobilního telefonu.

Vrátil se s obálkou zpátky k pultu. Mladík už krabici zavřel a nyní ji oblepoval širokou lepicí páskou. Tak jako předtím na Karche ani nepohlédl. Tentokrát se ani nezeptal, co si přeje. Karch si všiml, že na kartičce připnuté na košili je napsáno STEPHEN.

„Promiňte, Steve, nemohl byste dát tuhle mou zásilku do správné poštovní schránky?“

Mladý muž neochotně odložil kotouč lepicí pásky a otráveně přešel k pultu. Vzal nabízenou obálku a podíval se na ni pohledem, jako by zvažoval, zda má zákazníkovu požadavku vyhovět.

„Nutně potřebuju, aby to tam bylo ještě teď večer, protože ten člověk si chodí pro poštu hned brzo ráno.“

Mladíček se konečně rozhodl, že tu žádost splní, a zmizel za přepážkou, která zřejmě oddělovala místnost, kde se třídila pošta.

„A já jsem Stephen,“ zavolal na Karche zpoza přepážky.

Karch se od pultu přemístil k poštovní schránce 520.

Skleněným okénkem právě stačil zahlédnout, jak prodavač vhazuje obálku dovnitř. Dopadla přímo na obálku ležící ve schránce již předtím.

Karch stačil odejít dřív, než se mladík vrátil k pultu.

Cestou k vozu si nahlas zopakoval jeho slova: Je to padesát dva centů… a já jsem Stephen.“

Když se posadil za volant, pronášel ty dvě věty znovu a znovu, dával si záležet na správném nasazení a barvě hlasu včetně otráveného tónu, který byl v mladíkově jazykovém projevu jedním z dominantních znaků. Když mu připadalo, že už imituje jeho řeč dostatečně věrně, nastartoval a odlepil se od chodníku.

K telefonnímu hovoru, k němuž se chystal, nemohl použít veřejný automat s městským ruchem v pozadí. Skoro deset minut jezdil po Burbanku, než objevil vhodné místo k uskutečnění svého záměru, restauraci s názvem Bob’s Big Boy. Zajel na parkoviště vzadu za restaurací a zacouval na prázdné místo vedle náklaďáku se sklápěcí korbou.

Uvnitř objevil automat na chodbě před toaletami. Vhodil do něj minci a vyťukal číslo na Renfrův mobil. Uvědomil si, že nastává klíčový okamžik. Renfro si pronajal poštovní schránku, aby si zachoval anonymitu. A i když byla bezpochyby vedená na jeho jméno, nebylo jisté a ani se to nijak nedalo ověřit, zda jim nechal v provozovně číslo na mobil. Ale Karchův plán měl pojistku i pro tento případ.

Někdo na druhém konci zvedl telefon už po druhém zazvonění, ale nepromluvil.

„Haló?“ zapištěl Karch co nejvyšším, skřehotavým hlasem.

„Kdo volá?“

„Pan Renfro? Tady je Stephen ze zásilkové služby Warner Post & Pack It.“

„Jak jste se dostal k číslu na můj mobil?“

„Je na obálce.“

„Na jaký obálce?“

Karch se soustředil na znění svého hlasu.

„To je právě to, proč vám volám. Dneska vám přišla zásilka. Je na ní napsáno ,naléhavé‘ a ,doručit bez prodlení‘.

A ještě tenhle telefon. Nevěděl jsem, co s tím, tak vám radši volám. Protože my už zavíráme a vy jste tu ještě nebyl.

Myslel jsem si, že bych vám to měl dát vědět, protože co kdybyste očekával něco důležitýho a –“

„Je na ty obálce zpáteční adresa?“

„Jo, vlastně ne. Místo ní jsou tam jen číslice. Sedm sedm tři.“

„Fajn. Díky. Ale už mi sem laskavě nikdy nevolejte.“

Renfro rázně vypnul hovor. Karch držel sluchátko u ucha, jako by dával Renfrovi příležitost vrátit se k telefonu a položit mu další otázky. Konečně zavěsil. Měl pocit, že mu to vyšlo. Byl si tím téměř jistý. Z rozhovoru s Renfrem získal dojem, že se jedná o velmi opatrného člověka. To znamenalo, že má před sebou dlouhou noc.

Vrátil se do restaurace a objednal si dva dobře propečené hamburgry s kečupem a k nim dvě černé kávy. Zatímco mu připravovali jídlo, vyšel ven na parkoviště. Vyndal z lincolnu ukradené poznávací značky a jednu z nich prohodil se značkou na kapotě vzadu. Velká sklápěčka stojící za ním

mu poskytovala dokonalý úkryt. Potom nasedl do auta, objel parkoviště a zajel ke sklápěčce předkem.

Vyměnil i přední značku. Díky vrtačce Cassie Blackové to byla úplná hračka. Až bude mít celou tu záležitost z krku, vrtačku si nechá. Vrtačku a pár dalších věcí.

28

K obavám, které po celý ten strašný den prožívala, přibyla ještě další. Cassie seděla v Boxsteru, motor vypnutý, u chodníku proti domu na Lookout Mountain Road. Rodinka nechala záclony roztažené. Cassie měla pocit, že se dívá do osvíceného akvária. Oknem zabírajícím téměř celou stěnu dolní místnosti viděla přes celý obývák až do kuchyně, kde všichni tři seděli u stolu a večeřeli. Z místa, kde seděla, nebylo vidět na židli, na níž seděla malá dívenka, ale pamatovala se, že když si tehdy prohlížela dům, ležel na jedné ze židlí telefonní seznam. Holčička si zřejmě myslela, že už je příliš stará na to, aby seděla u stolu na vysoké židli jako nějaké mimino, ale pár čísel jí přece jen chybělo.

Cassie odvrátila pohled od večerní rodinné idylky a podívala se na ceduli s nápisem NA PRODEJ. Dole, pod názvem realitní kanceláře, na ní bylo zaháknuté krátké prkénko s jediným slovem.

PRODÁNO

Hluboce si povzdechla. Na dům už měli kupce a brzy se odstěhují. Sevřela křečovitě volant. Z naraženého lokte jí projela bolest až do ramene. Vzpomněla si na Leův plán vrátit jejich nešťastný lup původním majitelům. Věděla, že na další práci jí nezbývá čas, a z žádné by nezískala tolik peněz, kolik jich bylo v kufříku. Přistihla se, že si ve skrytu duše přeje, aby Leo se svými snahami neuspěl. Nemohla si pomoci. Teď nastal čas, kdy ty peníze zoufale potřebuje.

Aby jí pomohly k útěku.

Rozezvonil se mobilní telefon. Vyhrabala ho z batůžku a ohlásila se. Byl to Leo, ale nepředstavil se jménem. Spojení bylo hrozné. Ale stejně byla překvapená, že se k ní přes ty hory a údolí vůbec dovolal.

„Jak jsi na tom?“ zeptal se.

„Stále stejně.“

„No, víš ti… to patřilo? Právě jsem měl telefon. Vypadá to… a dnes v noci se ozvou.“

I přes špatné spojení slyšela dost, aby si mohla doplnit hluchá místa.

„Bezva. Ale bude to nanic, když nebudu mít peníze.“

„…le na tom pracuju. Zítra budu chytřejší. Tak nebo –“

„A co mám zatím dělat?“

„Nerozuměl jsem.“

„A co mám jako celou tu dobu dělat?“ zeptala se hlasitě, jako by síla jejího hlasu mohla vylepšit ztrácející se spojení.

„O tom už jsme mluvili, Cass. Musíš jít do práce a…

věci. Dokud se všechno…“

„Jo, rozumím, nevyřeší. Ta kvalita je strašná. Budu končit.“

Hlas jí zněl nevlídně, ale to jí nevadilo.

„Podívej, holčičko, už jsme skoro u cíle. Jen čekám –“

„Já nechci, abys jim je vrátil, Leo. Děláme chybu. Ty děláš chybu. Mám z toho ze všeho nepříjemný pocit. Měli bychom zmizet. Jednoduše se sebrat a jít. Hned teď.“

Leo dlouho mlčel. Ani se neobtěžoval jí připomínat, ať ho neoslovuje jménem. Už si myslela, že definitivně ztratila spojení, když se zase ozval.

„Cassie, podívej,“ promluvil přehnaně klidným hlasem.

„Já z toho dosta… taky… centa. Víc než obvykle. Ale

nesmíme… hlavu a pojistit se ve všech směrech. To je jediný způsob, jak se z toho…“

Cassie zakroutila nesouhlasně hlavou a pohlédla zpět na ceduli s nápisem PRODÁNO.

„Jistě, Leo, dělej, jak myslíš. Jenom mi dej včas vědět, až bude rozhodnuto, co bude s mým životem.“

Zavřela telefon a pro jistotu ho vypnula, kdyby se jí Leo snažil volat zpátky. V tu chvíli ji napadla šílená myšlenka vplížit se v noci do Leova domu a ukrást mu peníze. Vzala by si jen svůj podíl; zbytek by nechala Leovi, ať si s ním dělá, co chce. Ale i když se na Lea velmi zlobila, už pouhá myšlenka na něco takového v ní vzbudila pocit viny.

Setřásla tu představu z mysli a podívala se zpátky k domu.

Manžel právě vstával od stolu a díval se pozorně přes celý obývák směrem na ulici. Na ni. Viděla, že položil ubrousek a obchází stůl. Určitě jde ven a přijde sem za ní, aby zjistil, co dělá před jejich domem. Rychle nastartovala a odjela s Boxsterem pryč.

29

Pro Karche byla Summer Wind píseň s velkým P. Když si pouštěl cédéčko s největšími Sinatrovými hity, pokaždé ho okouzlila. Zmáčkl přehrávání a musel si ji poslechnout znovu. Všechny písně byly dobré, ale tohle byla extra třída.

Jako sám Sinatra.

Karch, pohodlně usazený ve svém voze zaparkovaném na přeplněném parkovišti před barem Presnick’s, si zmíněné cédéčko přehrával už počtvrté a očima přitom nepřestával sledovat vchod do provozovny zásilkové služby naproti přes ulici. Bylo přesně jedenáct hodin, když si všiml brzdových světel, které se rozsvítily na voze jedoucím kolem budovy Warner Post 8c Pack It. Bylo to černý Jeep Cherokee, asi tak pět let starý, který už tudy, nápadně pomalu, projížděl podruhé. Karch vypnul přehrávač a přichystal se. Měl na sobě černou kombinézu, i když tentokrát z jiného důvodu.

Její rukávy zdobily různě dlouhé kousky izolačních pásek, které si už předem nastříhal. Sáhl do otevřeného kufříku, vyndal z něj v molitanu zabalený přijímač a anténu GPS, globálního polohovacího systému, který umožňuje přesné určení polohy konkrétního bodu na Zemi pomocí satelitů, a odstranil z nich obal. Vzal si připravené nářadí, Zmáčkl otvírání kufru a vystoupil z lincolnu. Z kufru vytáhl prkénko s nápisem Automechanikův nenahraditelný pomocník, což

byla vypolštářovaná podložka pod záda, zespodu opatřená nízkými kolečky. Potom zamkl auto a přešel Warner Boulevard.

Warner Post & Pack It byla samostatně stojící přízemní budova v řadě jí podobných domů, které se všechny tvářily jako samostatné stavby, i když vzdálenost mezi nimi byla tak od třiceti centimetrů do necelého metru. Vklouzl do jedné takové mezery mezi domy stojícími v sousedství zásilkové služby. Nebyla o moc širší než půl metru a vypadalo to, že už od nepaměti slouží k jedinému účelu, k odkládaní nejrůznějších odpadků. Karch v nich stál ponořen téměř po kolena. Stísněným prostorem se vznášel ostrý pach moči, doplňován i dalšími čichovými požitky zřejmě z kazících se zbytků jídel a bůhvíčeho ještě. Karchův příchod provázelo hlasité škrábání a tlapkání bezpočtu nožiček, jak se neviditelní obyvatelé letité skládky přesouvali hlouběji do temné uličky.

Stejným směrem se vydal i Karch, ale po třech krocích, jakmile se dostal z dosahu pouličních světel, se zastavil a čekal. Byl si naprosto jistý, že černý džíp přijede nazpátek a z něj vystoupí Leo Renfro. To, co potom Karch musí udělat, dělával už bezpočtukrát. Ale nikdy ho v předešlých případech netlačil čas tak jako nyní. Odhadoval, že na celou instalaci nebude mít víc než jednu minutu. Nesmí se dopustit žádné chyby.

Do jeho odporné skrýše pronikl zvuk blížícího se auta.

Karch se přikrčil a pojízdné prkénko držel před sebou jako štít. I kdyby se snad Renfro tím směrem podíval, těžko by v takové změti nejrůznějších tvarů rozpoznal lidskou postavu, pokud by nezastavil těsně u uličky a mezeru mezi domy by neosvítily světla vozu.

Auto projelo pomalu kolem a Karch uslyšel, jak zastavuje před provozovnou zásilkové služby. Těsně se přitiskl ke zdi budovy a pomalu se podél ní přesunul k jejímu konci.

Opatrně vyhlédl ven a uviděl, že u chodníku doopravdy stojí černý Jeep Cherokee se spuštěným motorem a rozsvícenými světly. Karch se znovu stáhl za roh budovy a čekal dál.

Věděl, že kdyby teď vyšel z úkrytu, byl by muž sedící v autě jeho. Ale taková akce přímo na ulici by mohla být riskantní a, což bylo důležitější, o Renfra v podstatě nešlo. Úkolem číslo jedna byly peníze. Aby se k nim dostal, musí sledovat Renfra k místu, kde bydlí, a překvapit ho v bezpečí jeho domova. Tam také, o tom Karch nepochyboval, objeví buď peníze, nebo spojení na Cassidy Blackovou.

Motor zmlkl. Karch se opřel o zeď, připraven vyrazit.

Cítil, jak ho hrubá omítka tlačí do zad. Naklonil hlavu mírně dopředu a soustředěně naslouchal. Konečně uslyšel zvuk otvíraných dvířek a bouchnutí při jejich zavření. Ulicí se rozezněly rychlé kroky. Přesunul se dopředu a znovu vyhlédl za roh. Uviděl muže asi tak uprostřed čtyřicítky a podle vypracované postavy nejspíš v dobré formě, jak

zasunuje klíč do vchodových dveří provozovny firmy Warner Post & Pack It.

Leo Renfro.

„Jakmile dveře otevřel, muž se rozhlédl po ulici vlevo a potom vpravo. Karch ucukl hlavou zpátky za roh a vyčkával. Když uslyšel zaklapnutí dveří, okamžitě vyrazil z uličky a přes chodník doběhl k vozovce. Rozsvítil tužkovou baterku a dal si ji do úst. Zpomalil a plíživým krokem, tělo nahrbené dopředu, postupoval k zadku Renfrova auta. Na voze stejné značky už jednou instalaci dělal, a tak by to neměl být problém.

Položil prkénko na zem a lehl si na něj zády. Chytil se rukama za zadní nárazník a celý se vtáhl pod vůz. Bylo tam horko a těsno; hrudníkem se několikrát otřel o podvozek a tvář musel držet otočenou na stranu, aby se o něco nepoškrábal nebo se dokonce nepopálil o výfukové trubky.

Sáhl si rukou do pravé kapsy kalhot a vytáhl z ní satelitní přijímač a celulární vysílač. Oba měly malý čtverhranný tvar a byly spojeny lepicí páskou. Součástí tohoto kompletu byla anténa pro celulární spojení. Ve spodní části přijímače byl umístěn silný magnet. Natáhl paži a připlácí zařízení na rám podvozku přímo pod místo řidiče. Přestože magnet držel pevně, Karch ho vždy zajišťoval lepicí páskou. Udělal to i nyní.

Potom použil bezhlučnou Cassiinu vrtačku a samořezným šroubem připojil uzemňovací drát k podvozku. Zajel s

pojízdnou deskou k obrubníku a oknem, které vedlo do provozovny, se snažil dohlédnout do místnosti s poštovními schránkami. Protože se díval téměř z podhledu, nebylo to samozřejmě možné. Renfra ani nezahlédl, a nemohl tak odhadnout, kolik mu ještě zbývá času.

Rychle se odstrčil zpátky pod auto a přitáhl k sobě elektrický kabel, který probíhal uprostřed podvozku.

Řezacím nožem otevřel plastový kryt kabelu a rychle z něj vytáhl provazec barevných drátů. Probíral se jimi, dokud nenašel červený. Věděl, že takto označeným drátem nepřetržitě prochází proud z baterie někam do zadní části auta, nejspíš ke světlu v kufru. Na konci přívodového drátu z přijímače GPS byl konektor se zařezávací svorkou. Zacvakl ji na červený drát a tiskl tak dlouho, až ucítil, že prořízla gumový potah a konektor se dostal k obnaženému drátu.

Podíval se na přijímač a viděl, že na něm, tlumena lepicí páskou, svítí červená kontrolka a že je tedy pod proudem.

Už neměl čas vrátit svazek drátů zpátky. Musel se pustit do poslední fáze své činnosti, instalaci antény GPS. Z levé kapsy kalhot vyndal malou parabolu s navinutým drátem a začal ho roztáčet. Právě když drát spojil s přijímačem, uslyšel zaskřípění vchodových dveří. Rychle otočil baterku a svítícím koncem ji zasunul do úst. Strnul.

Dveře se zavřely a Karch pozoroval Renfrovy nohy, jak kráčejí kolem auta ke dvířkám řidiče. Karch by si nejraději od plic zaklel, ale nezbývalo mu nic jiného než mlčky ležet.

Začal opatrně rozvinovat drát antény. Všechny svaly měl napjaté.

V okamžiku, kdy Renfro vzal za dvířka, Karch použil hluku provázejícího jejich otevření jako zvukovou clonu a rychle se odsunul k zadnímu nárazníku. Hlavou se zastavil těsně pod ním a celé tělo mu čouhalo ven. Jednou rukou držel anténu zvednutou nahoru a drát omotal kolem výfuku.

V tu chvíli motor nastartoval a do tváře ho zasáhl proud horkých výfukových plynů.

Karch vší silou vůle potlačil kašel a položil parabolu nahoru na nárazník, kde bude v přímém dosahu satelitů. Z

rukávu odtrhl poslední kus pásky a použil ji na to, aby přilepil jak anténu položenou nahoře na nárazníku, tak i drát vedoucí od ní dolů.

Neodvedl zrovna dokonalou práci, ale to se muselo přičíst na vrub okolnostem, za kterých instalaci prováděl. Kdyby šel Renfro dozadu k autu, uviděl by anténu na první pohled.

Ale Karch se spoléhal na to, že k tomu dnes v noci nedojde.

A jemu šlo jen o poslední hodinu, možná i o míň.

Vůz se při zařazení rychlosti zatřásl a rozjel se podél chodníku. Jakmile mu nárazník minul obličej, Karch prudce zajel k okraji vozovky a přitiskl se co nejtěsněji k obrubníku. S hlavou otočenou k zemi naslouchal, zda vůz nezačne zastavovat, ale nestalo se. Renfro měl nohu na plynu a pokračoval v jízdě. Ani se neohlédl. A pokud ano,

tak aby za sebou zkontroloval vozovku, a ne obrubník chodníku.

Karch konečně zvedl obličej od země. Cherokee už zmizelo z dohledu. Usmál se a vstal.

Jakmile Karch usedl do lincolnu, vyndal si z kufříku laptop, vytáhl anténu a spustil program FasTrak. Díky přijímači a zařízení, které nainstaloval na Renfrův džíp, bylo sledování vozu snadné. Globální polohovací systém přenášel signál z vozu k trojici satelitů zavěšených někde nad Zemí, které mu ho zase vracely zpátky. Satelity triangulovaly přesnou lokalitu auta a údaje se pomocí celulárního spojení dostaly na celulární modem v Karchově počítači. FasTrak program mu umožňoval, že mohl v reálném čase sledovat pohyb auta na obrazovce podle údajů, které se objevovaly na plánu ulic, nebo si mohl údaje zaznamenané satelitem ukládat do paměti počítače a potom si nechat ukázat celkovou trasu vozu ve zvoleném časovém úseku.

Karche hlavně zajímalo, zda zařízení instalované pod vozem vůbec funguje a zda bude možné cherokee přes satelity sledovat. Pro jistotu si zapamatoval poznávací značku vozu, protože v případě, že by nejposlednější technické vymoženosti selhaly, by se musel obrátit na policii a nechat si vyhledat číslo v centrální registraci, čehož by se raději vyvaroval. Upozornit na svůj zájem o Renfrův vůz přímo policii bylo to poslední, co by si přál.

Napsal kód přijímače a kmitočtové pásmo a čekal. Po chvíli čekání, které mu připadalo nekonečně dlouhé a stékaly mu při něm po čele kapičky potu, se na obrazovce začaly objevovat čáry ulic. Posléze se na nakreslené mapě objevila slova: Regionální mapa Los Angeles. Za okamžik na ní naskočila červená pulzující hvězda a začala se pohybovat po určité trase. To bylo cherokee. U dolního okraje obrazovky se objevila legenda poskytující potřebné údaje. Lokalitu a čas.

RIVERSIDE DRIVE, WESTBOUND, 23:14:06

Karch se spokojeně zasmál. Měl ho. Spojení se povedlo.

Sám Renfro mu teď na mapě ukáže cestu k ukrytému pokladu. Alespoň doufal.

„Skvělá prácička,“ pochválil se nahlas.

Usoudil, že sledovat teď na laptopu trasu Renfrova vozu by byla ztráta času. Pochyboval totiž, že by muž, který si tak nedočkavě přijel pro poštu, otevřel obálku až doma. Určitě se do ní podívá během jízdy, pokud už to neudělal hned, jak ji vyndal ze schránky. A bylo zcela jasné, že srdcové eso ho dvakrát nepotěší. Nejspíš ho bude pokládat za hrozbu. Soudě podle toho, jak Renfro opatrně prozkoumával terén a dvakrát projel kolem Warner Post & Pack It, než zastavil u vchodu, nebylo těžké odhadnout, že teď, po spatření hrací

karty, nepojede přímo domů, ale vezme to různými oklikami, jen aby setřásl případné pronásledovatele. Napsal příkaz k vytvoření souboru na průběžný záznam všech údajů z přenosu, počínaje tímto okamžikem. Potom ukončil program a laptop vrátil do kufříku.

Právě když si rozepnul zip u kombinézy a spustil okénko, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu, zaslechl zvenku ostré zaječení ženy. Znělo odněkud z druhého konce parkoviště. Podíval se tím směrem, ale nic neviděl. Otevřel dvířka, vystoupil ven a rozhlédl se kolem. Dal si do úst cigaretu a zapálil. Už se chtěl vrátit zpátky do lincolnu, když k němu dolehl další výkřik a za BMW parkujícím asi deset míst od něj zahlédl nějaký pohyb.

Karch neměl připnuté pouzdro se svým sig sauerem, protože než si před akcí oblékl kombinézu, odepnul ho a zastrčil pod přední sedadlo. Než by tam po něm začal šátrat, raději si vršek kombinézy přehrnul v pase dolů a z tajné kouzelnické kapsy vytáhl malou pětadvacítku. Plandající rukávy kombinézy si uvázal v pase a vydal se zjistit, co ty výkřiky znamenají.

Nenucené, pistoli ukrytou v dlani, kráčel podél řady aut k BMW. Jak se blížil, zaslechl pláč. Vzadu u kufru auta uviděl mladý pár. Žena byla prohnutá dozadu přes dveře kufru.

Muž na ni naléhal plnou vahou těla a líbal ji na krku, zatímco jí hlava nepřetržitě poskakovala nahoru a dolů, jako by se chtěla odrazit a utéct od těla.

„Nějaké problémy?“ zavolal Karch.

Mladík k němu vzhlédl.

„Co je ti po tom, čumile? Koukej padat.“

Karch pokračoval v chůzi. Muž se odtrhl od ženy a prudce se otočil k přicházejícímu Karchovi. Zeširoka se rozkročil a paže pokrčené v loktech držel od těla.

„Proč ji nenecháš na pokoji?“ řekl Karch. „Nezdá se, že by se jí to –“

„Proč si nejdeš oxidovat někam jinam? Ona je v pohodě.

Zkrátka se jí líbí ječet.“

„A nelíbí se to spíš tobě? Třeba se tak cítíš jako chlap.“

Mladík se náhle vrhl dopředu, ale Karch jeho reakci předvídal. Jako zkušený toreador rychle ustoupil stranou a do protivníka, letícího setrvačností dál, jen mírně strčil, aby dal jeho pohybu jiný směr. Muž vrazil hlavou do dvířek protější dodávky a promáčkl do nich díru. Narovnal se a v okamžiku, kdy se začal otáčet zpět, Karch vystartoval.

Usadil si pistoli pěkně v dlani, strčil ji protivníkovi pod bradu a hlavní zajel do měkké tkáně pod čelistí a hluboko ji zabořil.

„Víš, co to je? Cítíš to? Něco malého, že jo? To je pětadvacítka, hošánku, spíš taková hračička na plašení vrabců. Velmi nespolehlivá, ale jen do chvíle, než se s ní k někomu dostaneš takhle blízko. Kdybych teď spustil kohoutek, náboj ti prolítne rovnou do mozku. Ale nebude mít sílu ho prorazit a vylítnout ven. Tak bude alespoň

poskakovat uvnitř a rozmaší-ruje ti mozek na kaši. Nejspíš to přežiješ, ale budou tě vozit na kolečkovém křesle v plenkových –“

„Haleďte, koukejte ho nechat,“ ozval se ženský hlas za jeho zády. „Von nic neproved.“

Karch udělal chybu, že mladíkovu partnerku pustil z očí.

„Nekecej a radši upaluj. Tenhle grázl –“

Popadla Karche zezadu, a tak, aby ji setřásl, ji musel praštit levačkou, zatímco pravou rukou držel zbraň muži pod bradou. Slyšel, jak prudce narazila do BMW a potom spadla na chodník.

.Johnny!“ zakřičela.

„Vidíš, co jsi udělal?“ zařval mladík vztekle na Karche.

„Ty, takovej statečnej kovboj! Koukni se, jak vypadá!“

Karch od něj pomalu ustupoval dozadu, až se mu do zorného pole dostala i dívka. Seděla na chodníku s rozhozenýma nohama a vypadala mírně otřeseně. Johnny se k ní rozběhl. Popadla ho kolem krku a rozplakala se.

Karch se otočil a rychlým krokem se vracel ke svému autu. Proč jsem se, já kretén, do tohohle pouštěl. Já jsem tu přece kvůli něčemu jinému, nadával si v duchu.

Vlezl do lincolnu, vycouval a rozjel se pryč. Vzadu na parkovišti zahlédl Johnnyho, jak stojí opřený o kapotu BMW a pozoruje ho, jak odjíždí.

Karch zajel k chodníku na Magnolia Boulevard, rozsvítil si a z přihrádky v palubní desce vytáhl Celostátní seznam orgánů výkonně právní moci a jejich kmitočtových pásem.

Koupil ho od Iversona za 500 dolarů. Byla v něm uvedena každá federální, státní a místní instituce, která měla co do činění se zákonem, a její kmitočtové pásmo. Uvnitř byl nahoře na každé stránce velkými písmeny vytištěn nápis „Pouze pro vnitřní potřebu“. Karch se tomu pokaždé musel zasmát.

Nalistoval si policejní oddělení v Burbanku a na scanneru připevněném pod palubní deskou vymačkal jejich tři vysílací frekvence uvedené v seznamu. Potom na nich zablokoval opakovači scan, poslouchal a čekal. Pokud by rozhořčená dvojice, s níž se střetl na parkovišti, informovala o svém napadení policii, musel o tom vědět.

V Burbanku to dnes vypadalo na klidnou noc. Ozvalo se hlášení hlídkám ohledně domácí hádky a po chvíli následovala výzva udávající jako cílové místo parkoviště u baru Presnick’s. Hlášený incident byl popsán jako násilný útok a ohrožování střelnou zbraní.

„Ale, do prdele!“ naštvaně zhodnotil situaci Karch a praštil pěstí do volantu.

V tom okamžiku se podíval na hodinky. Byla téměř půlnoc. Věděl, že je jen kousek od letiště v Burbanku. Mohl se tam rozjet a poohlédnout se po jiných poznávacích značkách. Ale už ztratil příliš mnoho času a bylo nutné z

Burbanku vypadnout. Nastartoval motor, po Magnolia Boulevard dojel k první příčné ulici a zahnul mezi obytné domy. Za prvním blokem zastavil a vypnul světla. Sáhl pod přední sedadlo pro původní čísla vozu, popadl vrtačku a vystoupil. Za minutku už byl zpátky s ukradenými značkami v ruce. Hodil je pod sedadlo, otočil klíčkem v zapalování a s vypnutými světly pokračoval v jízdě. Teprve po chvíli, když ujel o blok dál, se je odhodlal zapnout.

Směřoval teď na západ a nezastavil, dokud se nedostal za hranice Burbanku na území Severního Hollywoodu. Na frekvencích burbanské policie naslouchal popisu své ctěné osoby a musel se smát. Podle něj byl o nějakých pětadvacet kilo těžší a o deset let starší. Ostatní údaje byly tak povšechné, že platily na většinu mužské populace. Uváděné poznávací značky přesně odpovídaly těm, které ležely zastrčené pod jeho sedadlem, ale výrobní značka auta nějak nehrála. Vůz byl popsán jako černý Ford LTD. Karch si zapálil cigaretu a snažil se relaxovat. Incident v Burbanku může pustit z hlavy.

Teď byla právě půlnoc a Karch usoudil, že Leo Renfro se už po všech taktických objížďkách mohl dostat k cíli, ať už je to kdekoliv. Zajel na parkoviště supermarketu s celonočním provozem a zastavil. Právě uvedl do provozu laptop a otevřel FasTrak, když se ozvalo zvonění pageru.

Podíval se na číslo a zjistil, že patří Grimaldimu. Rozhodl

se, že mu volat nebude, a dokonce pager vypnul. Nechtěl, aby mu zapípal v nevhodný čas.

Program FasTrak mu z monitoru nabízel své služby a Karch si otevřel soubor se zaznamenávanými daty z Renfro vy jízdy. Na obrazovce se objevila mapa severní části Los Angeles a na ní byla červenou linkou vyznačena trasa sledovaného vozu. Karch se nemýlil. Renfro podnikl dlouhou, dalo by se říci velmi zevrubnou okružní jízdu kolem Valley. Červená linka kreslila na mapě různé kroužky a obloučky, někdy náhle končila a vracela se zpátky po stejné trase. Jak ale počítač zaznamenal, posledních dvanáct minut stál černý Jeep Cherokee na stejném místě. V legendě bylo uvedeno pod názvem Citron Street, Tarzana.

„Už jedu, Leo,“ nasládlým tónem poznamenal Karch.

Nastartoval lincoln a nasměroval ho z parkoviště přímo k Tarzane.

30

Sledovaný Jeep Cherokee našel snadno. Stál na příjezdové cestě k malému domu na Citron Street. Když projížděl Karch kolem, připadalo mu zvláštní, že Renfro s ním nezajel do garáže. Karch nejprve s lincolnem objel celý blok a soustředěně sledoval, zda neuvidí něco podezřelého nebo nezvyklého. Teprve potom zaparkoval u chodníku půl bloku od Renfrova auta. Ruce si zase nasoukal do rukávů kombinézy a zatáhl zip. Z pouzdra vyndal pistoli a připevnil na ni tlumič. Vůz nechal odemčený pro případ, že by se rychle potřeboval dostat pryč, a vydal se ulicí směrem k domu.

Když míjel cherokee, klekl si na chodník a natáhl se pod vůz pro satelitní zařízení. Odtrhl ho od podvozku a škubnutím uvolnil dráty. Potom šel k zadnímu nárazníku a odstranil z něj parabolu. Celý ten miniaturní komplet GPS

strčil do poštovní schránky stojící u vjezdu na příjezdovou cestu. Vezme si ho, až se bude vracet k lincolnu.

Fakt, že Renfro nechal vůz zaparkovaný na příjezdové cestě, takže byl každému na očích, vzbudil Karchovu zvědavost. Když šel kolem garáže, posvítil si dovnitř malým okénkem ve dveřích. Všude, kam dohlédl, byly samé kartónové krabice se šampaňským narovnané od podlahy až ke stropu. Pravděpodobně kradené zboží. Zvažoval, zda by se mu vyplatilo, kdyby ho později naložil a odvezl. Určitě by ho mohl Grimaldimu prodat se slušným ziskem.

Prozatím ten nápad pustil z hlavy a zaměřil se na úkol, který měl momentálně před sebou. Prošel kolem průčelí domu a opatrně, připraven okamžitě zareagovat, kdyby snad měl Renfro psy, se pustil dozadu podél levé stěny. S

poplašným zařízením si starosti nedělal. Lidé, kteří pracují na opačné straně zákona, ho zřídkakdy používají.

Uvědomují si totiž, jak snadno by mohli být zkompromitováni kdyby jim, kvůli nějakému řvoucímu alarmu, přišla své služby nabídnout policie.

Asi v polovině cesty narazil na dřevěná vrata. Snadno se přes ně přehoupl na druhou stranu. Přikrčil se a rozsvítil baterku. Její kužel se rozběhl po trávníku a zastavil se na keřích rostoucích na záhonech podél domu. Žádné viditelné známky, že by tu byli psi. Neviděl ani psí trus, ani vyhrabané díry v záhonech. Zhasl světlo a pokračoval k zadní části domu. Nad hlavou mu jasně zářil měsíc, a tak si ani na cestu svítit nemusel.

Když došel na konec domu a zahnul za roh, spatřil modravě zářící hladinu bazénu. V okamžiku, kdy vykročil podél zadní stěny, zaslechl šoupavý zvuk. Někdo otvíral posuvné dveře. Uskočil zpátky za roh, ale postavil se tak, aby měl výhled na zadní část domu. Otevřenými dveřmi vyšel nějaký člověk a pomalu kráčel směrem k bazénu. Byl to muž, který si přijel vyzvednout obálku z poštovní schránky. Renfro. Zastavil se a upřel pohled na vodní plochu. Karch se podíval na dno. Zvolna se po něm sunul automatický vysavač. Muž zaklonil hlavu dozadu a zdálo se, že se dívá na měsíc. Karch vystoupil z úkrytu a namířil zbraň.

V neustávajícím hukotu, který sem zazníval z nedaleké dálnice, Renfro neměl šanci zaslechnout blížící se kroky.

Karch mu zezadu přiložil na krk chladivou hlaveň pistole.

Renfro strnul, ale to bylo všechno. Lidé v jeho profesi takový zážitek očekávají. Dříve nebo později.

„Krásná jasná noc, že ano?“ ozval se za ním Karch.

„Právě jsem si to říkal,“ přitakal muž. „To vy jste to srdcový eso?“

„Jo, to jsem já.“

„Díval jsem se po vás, ale nikde jsem vás neviděl.“

„To proto, že jsem tam nebyl. Víš, Leo, ty jsi o takových deset let pozadu. Dal jsem ti na auto štěnici. Takovou, co tě vlastně napíchne na satelit. Já jsem tě sledovat nemusel.“

„Člověk se holt učí celý život.“

„Nejspíš ano. Teď půjdeme dovnitř. Zvedni ruce nahoru, ať je vidím.“

Karch jednou rukou popadl Renfra za límec a druhou mu přitiskl sig na záda. Vydali se k domu.

„Je uvnitř ještě někdo?“

„Ne, jsem sám.“

„Určitě? Jestli tam někoho najdu, tak ho v tu ránu odprásknu.“

„O tom nepochybuju. Ale nikdo tam není.“

Prošli prosklenými zasunovacími dveřmi dovnitř Renfrovy kanceláře. Před nimi stál psací stůl. Celou jednu stěnu pokrývaly bedýnky se šampaňským. Karch hrubě strčil Renfra směrem ke stolu a pustil ho. Sám sáhl za sebe a zasunul dveře.

„Zůstaň stát u stolu.“

Leo se zachoval podle jeho instrukcí. Ruce držel nad hlavou, hruď vypnutou. Karch ho obešel a postavil se za stůl. Všiml si, že na stole leží vyztužená obálka, kterou nechal Renfrovi ve schránce spolu se zásilkou, která už tam byla. Obě obálky byly otevřené. Karch se posadil na křeslo u stolu a podíval se na Renfra.

„Zdá se, že máš spoustu práce, Leo.“

„No, nevím. Spíš mi připadá, že kšefty moc nejdou.“

„Skutečně?“ Karch kývl směrem k šampaňskému.

„Vypadá to, že se chystáš na pořádnou oslavu.“

„To je investice.“

Karch uchopil vyztuženou obálku a párkrát s ní zatřepal.

Na stůl vypadlo srdcové eso. Odhodil obálku někam dozadu a zvedl hrací kartu.

„Srdcové eso, Leo. To v pasiánsu znamená událost ve vlastním domě. Že by peníze?“

Vsunul kartu do jedné z kapes kombinézy. Potom vzal ze stolu další obálku a podíval se na ni.

„Co má být to sedm sedm tři? Já už jsem takový zvědavý.

To je nějaký kód?“

„No, v podstatě ano… je to směrový číslo. Volačka.“

Karch zakroutil hlavou.

„Takovou neznám. A kam?“

„Do Chicaga. Úplně nová.“

„Pravda, ty pro Chicago děláš.“

„Omyl. Já nedělám pro nikoho.“

Karch přikývl, ale ironickým úsměvem dával najevo, že Renfrovi nevěří. Zvedl druhou obálku a zaklepal s ní. Na desku stolu dopadly dva pasy. Jeden si přitáhl k sobě a otevřel na stránce s fotografií. Uvnitř, připnutý kancelářskou svorkou k protější stránce, byl řidičský průkaz státu Illinois a dvě kreditní karty. Ale Karche víc zajímala fotografie.

„Jane Davisová,“ četl nahlas. „To je zvláštní, mně spíš připomíná Cassidy Blackovou.“

Pohlédl rychle na Renfra, aby zachytil jeho reakci. Na kratičký moment se objevila. Překvapení, možná šok. Karch se zasmál.

„Jo, asi vím trošku víc, než si myslíš.“

Rozevřel druhý pas a čekal, že v něm bude Renfrova fotka. Ale z fotografie se na něj dívala tvář malého děvčátka.

Jméno znělo na Jodii

Davisovou.

„Hm, možná, že přece jen nevím všechno. Kohopak to tu máme?“

Renfro neodpověděl.

„Ale no tak, Leo, nenech se prosit. My před sebou nemůžeme mít žádná tajemství, ty a já.“

„Hele, neser mě,“ vybuchl Renfro. „Udělej co musíš, ale ty svý pitomý kecy si nech od cesty.“

Karch se zaklonil dozadu v židli a přejel Lea pohledem, jako by odhadoval jeho cenu.

„Vy chlápkové z Organizace si myslíte, že jste nedotknutelní.“

„K Organizaci sice nepatřím, ale stejně tě pošlu do prdele.“

Karch přijal Renfrův protest s úsměvem a jakoby pobaveně přikývl.

„Jestli dovolíš, Leo, budu ti o Organizaci vyprávět. Je to příběh jednoho kouzelníka, který žil před dávnými lety v Las Vegas. Ale není to pohádka. Skutečně tam žil, vystupoval v kasinech a nikdy se příliš neproslavil. Sám se staral o malého synka. A jednou uzavřel smlouvu na představení v Circus, Circus. Každý večer se konalo přímo v restauraci, ale moc velký kšeft to nebyl. Spíš taková akce na příspěvky do klobouku, většina peněz šla od hostů u stolů.

Jednou se zastavil u jednoho stolu a nějakým třem chlápkům, co tam seděli, předváděl tříkartové monte, což jsou vlastně skořápky se dvěma kartami a esem. Pořád na něm chtěli, aby jim ho ukazoval znovu a znovu. Víš, takové to: ,Udělej to ještě jednou, tentokrát určitě poznáme, kam jsi to eso dal.‘ Ale nikdy to nepoznali. Pokaždé obrátili nějakou jinou kartu, ale eso ani jednou. A tak to šlo dál a dál, až to jednomu z nich úplně vlezlo na mozek. Asi měl pocit, že si z něj kouzelník dělá srandu či co, a začal to považovat za osobní urážku. Teď můžeme přeskočit rovnou na konec.

Kouzelník má po pracovní době a kráčí v garáži ke svému autu. A hádej, kdopak tam na něj čeká? Kdo jiný než ti tři chlápkové z restaurace.“

Karch se odmlčel, ale nebyla to dramatická pauza kvůli efektu. Závěrečná fáze příběhu se ho vždy hluboce dotkla.

Pokaždé, ať už si ten okamžik v garáži vybavil v duchu, nebo ho chtěl někomu vylíčit, v hrdle se mu vzedmula taková zloba, že měl krk a hlasivky jakoby spálené kyselinou.

„A jeden z nich, jejich šéf, měl v ruce kladivo. Bez jediného slůvka vysvětlení popadli kouzelníka a ohnuli ho přes kapotu jeho vozu. Jeden si stáhl kravatu a použil ji jako roubík. Potom, pěkně po řadě, přistupovali ke kouzelníkovi a dobře mířenými údery kladiva mu drtili klouby prstů. Po chvíli ztratil vědomí. Když si to dost užili, nechali ho ležet na betonové podlaze a odešli. Už nikdy jako kouzelník nepracoval. Nemohl sevřít dlaň, neudržel v ní ani čtvrťák.

Pokaždé, když se o to pokusil, spadl mu na zem. Sedával jsem ve své ložnici a slyšel jsem, jak se ve vedlejším pokoji pokouší přinutit ruku k poslušnosti, co chvíli se ozvalo cinknutí mince o dřevěnou podlahu…“

Zhluboka se nadechl a pokračoval.

„Potom jezdil jako taxikář, aby si vydělal na živobytí.

Nakonec ho zdolala rakovina, ale on už byl mrtvý dávno předtím.“

Karch se zadíval na Renfra.

„A víš, kdo byl ten chlap s kladivem?“

Renfro zakroutil hlavou.

„To byl Joey Marks. Muž, co z pověření Organizace řídil její ,bohulibou‘ činnost ve Vegas.“

„Joey Marks je po smrti,“ namítl Renfro. „A jak už jsem řekl, nepracuju ani pro Organizaci, ani pro nikoho jinýho.“

Karch se postavil a pomalým krokem se vydal kolem stolu.

„Přijel jsem pro ty peníze,“ promluvil tichým hlasem.

„Ukradl jsi je nesprávným lidem a já jsem ten průšvih přijel urovnat. Je mi úplně fuk, jestli děláš pro Chicago nebo ne.

Zkrátka neodjedu dřív, dokud je nebudu mít zpátky. Do posledního dolaru.“

„Jaký peníze? Já prodávám pasy. Invesruju do šampáňa.

Peníze já lidem nekradu.“

„Poslouchej dobře, Leo. Martin to už má za sebou. Jersey Paltz taky. Nechceš je přece následovat, že ne? Kde je Cassie Blacková?“

Renfro se otočil tak, že stál tváří proti Karchovi a zády k zasunovacím dveřím. Venku byla temná noc, z které modravým svitem zářila hladina bazénu. Renfro sklonil hlavu na prsa a vypadal, že se zcela ponořil do vlastních úvah a snaží se dospět k nějakému rozhodnutí. Potom sám sobě přikývl a podíval se zase na Karche.

„Leda tak nasrat.“

Karch zakroutil hlavou.

„To jsi neměl říkat, Leo, dotklo se mě to.“

Sklonil hlaveň pistole a bez jediného mrknutí oka vystřelil směrem k Renfrovu levému koleni. Kulka čistě prolétla kostí i tkání, s cinknutím dopadla dolů na dlaždice, odrazila se a při své další pouti narazila do zasunovacích dveří. Ozvalo se třesknutí a skleněná výplň dveří se ve velkých, špičatých kusech vysypala z rámu na podlahu. Tam se roztříštila na menší kousky. Renfro klesl na zem a popadl si koleno oběma rukama. Výraz jeho tváře byl ztělesněním agónie.

Tříštící se sklo nadělalo větší hluk, než s jakým Karch počítal. Rám dveří zůstal úplně prázdný, kromě jednoho ostrého skleněného zubu vyčnívajícího z dolní části rámu.

Uvědomil si, že dům už musel stát předtím, než se začalo používat bezpečnostní sklo. Vyhlédl do zahrady a doufal, že hluk z dálnice posloužil jako zvuková clona.

Sténající Renfro se válel po podlaze a skleněné střepy se mu zařezávaly do paží a do zad. Bezové dlaždice pod ním dostávaly červený odstín. Karch opatrně, aby neuklouzl na dlaždicích mokrých od krve, přistoupil k Renfrovi a sklonil se nad ním.

„Dej mi ty peníze, Leo, a já ti slibuju, že to rychle skončím.“

Čekal na odpověď, ale ta nepřišla. Renfrova tvář měla jasně červenou barvu. Pod otevřenými rty se obnažily křečovitě sevřené zuby.

„Slyšíš mě, Leo? Já vím, že tě to bolí, ale poslouchej.

Když mi nedáš ty peníze, strávíme tu společně celou noc.

Myslíš si, že tahle bolest je nesnesitelná? Neumíš si představit, co tě –“

„Jen si posluž, kreténe, já ty peníze nemám.“

Karch přikývl.

„No, alespoň jsme udělali nějaký pokrok. Už máme stadium Jaký peníze?’ za sebou. Takže, když je nemáš ty, kde tedy jsou?“

„Předal jsem je do Chicaga.“

Karchovi připadlo, že odpověď přišla příliš rychle.

Zblízka se podíval Renfrovi do tváře a usoudil, že mu lže.

„Neřekl bych, Leo. Kde je ta holka? Cassie Blacková, Leo. Kde je?“

Renfro neodpověděl. Karch ustoupil o krok zpět a chladnokrevně mu vpálil kulku do druhého kolena.

Z Renfrových úst unikl hlasitý výkřik, po němž následoval proud nevybíravých nadávek, které po chvíli přešly do nesrozumitelných skřeků a posléze do bolestného nářku. Zraněný muž se převalil na prsa, paže pokrčil v loktech a tvář si ukryl v dlaních. Nohy měl bezvládně rozhozené za sebou, pod každým kolenem kaluž krve. Karch vyhlédl ven rozbitými dveřmi a pátral, zda někde v temnotě za bazénem neuvidí rozsvícená světla nebo jiné známky aktivity pozorných sousedů. Jediný zvuk, který sem doléhal, byl hukot z dálnice. Doufal, že se v něm ztratí i další atypické zvuky noci.

„Tak jo,“ pronesl Leo staženým, naříkavým hlasem, obličej pořád zabořený v dlaních. „Řeknu ti to. Ukážu.“

„Fajn, Leo, tak se mi to líbí. Konečně jsme se někam dostali.“

Renfro zvedl hlavu a nadzvedl se na loktech. Začal se plížit kupředu, směrem k vyskleným dveřím. Nohy, které táhl za sebou, připomínaly nohy hadrového panáka, jenže na rozdíl od nich nechávaly na podlaze krvavou stopu.

„Řeknu ti to,“ vypravil ze sebe přerývaně mezi slzami a sténáním. „Ukážu ti to.“

„Povídej, Leo, mluv,“ naléhal Karch. „Kam ses to vydal?

Odtud neutečeš. Nemůžeš se postavit na nohy a křičet taky ne. Stačí, když mi řekneš, kde to je.“

Renfro se posunul o dalších pár centimetrů, plných bolesti, blíže ku dveřím. Když opět promluvil, v hlase mu zněla nenávistná zloba a slova cedil skrz zaťaté zuby.

„Podívej se… vidíš… to ten zkurvený měsíc…“

„O čem to mluvíš? Kde jsou peníze?“

Karch si uvědomil, že to přehnal. Renfro byl bez sebe bolestí, oslabený ztrátou krve. Za chvíli mu bude k ničemu.

„Proradná…,“ mumlal Leo dál, „volná luna.“

Posunuli se o další krok dál.

„Jaká volná luna?“ vyptával se Karch ve snaze udržet ho při vědomí. „Co to má jako být?“

Renfro se zastavil. Otočil obličej na stranu a pohlédl nahoru na Karche.

„To znamená, že se může stát cokoliv, ty svině jedna zasraná.“

Hlas měl nyní silný. Náhle se nadzvedl na loktech a opřel se o dlaně. Napjal paže a vší silou se vrhl vpřed do prázdného rámu zasunovacích dveří. Krkem dopadl na skleněný střep vyčnívající dole z rámu.

Karch zpočátku vůbec nepostřehl, k čemu se Renfro chystá.

„Ne, probůh, ne!“

Skočil dopředu, popadl Renfra za límec a trhl s ním nahoru z dosahu skla. Pustil ho na podlahu, vzal za ramena a převrátil na záda.

Už se nedalo nic dělat. Z Renfrova krku se na něj šklebila dlouhá, doširoka otevřená rána. Sám sobě podřízl krk. Z levé části rány, v místě, kde došlo k proříznutí krkavice, tryskala krev.

Leo Renfro pohlížel na Karche jasnýma očima. Rty se mu roztáhly do krvavého úsměvu. Pomalu zvedl ruku a prsty si sevřel rozříznutý krk. Hlas, kterým na Karche promluvil, byl spíše tichým zachroptěním.

„Prohrál jsi.“

Leo spustil ruku dolů a nechal krev volně proudit z rány.

Na rtech měl stále úsměv a oči upřené na Karche.

Karch se spustil na kolena a sklonil se k němu.

„Myslíš si, žes mě převezl? Že jsi vyhrál?“

Leo mu mohl odpovědět pouze úsměvem. Jsi v prdeli, říkal jeho výraz a Karch to moc dobře věděl. Zvedl pistoli a přitiskl ji do Renfrových úst plných krve.

„Ani náhodou, Leo, to ty jsi prohrál.“

Narovnal se a odvrátil tvář. Natáhl kohoutek. Výstřel proletěl Renfrovou hlavou. Smrt nastala okamžitě.

Karch vytáhl zbraň a prohlížel si obličej mrtvého muže.

Oči mu zůstaly otevřené a na rtech, i když se to zdálo nemožné, měl stále ten posměšný výraz.

„A kde jsi teď ty, Leo? Takový packal jako ty nikdy nevyhrává.“

Postavil se zpátky na nohy a rozhlédl se kolem sebe.

Všiml si, že levou botu má potřísněnou krví. Na bílém nártu jeho polobotek z pravé kůže, kombinované ve dvou barevných odstínech, ulpěla kapka krve. Setřel ji palcem a ten si potom očistil o Leovu košili.

Zase se narovnal a rozhlédl se po kanceláři. Hluboce si vzdychl. Věděl, že má před sebou dlouhou noc, noc plnou hledání. Musí najít peníze. Musí najít Cassii Blackovou.

31

V pátek ráno, tak jako obvykle v deset hodin, dorazila Cassie Blacková do Hollywood Porsche a rovnou šla za Rayem Moralesem, aby se dověděla, co se během její nepřítomnosti v autosalonu dělo. Ray ji informoval, že byl poměrně klid, ale dnes, ve tři odpoledne, přijde zájemce o nový Boxster, aby se v něm projel. Onen potenciální kupec uzavřel právě smlouvu s Warner Brothers, jejíž částka se vyšplhala na sedmimístné číslo. Ray se to, jako většinu podobných informací, dočetl v Hollywood Reporter a očekával, že prodej vozu bude úplná brnkačka. Poděkovala mu, že jí přihrál tak perspektivního kupce, a už se chystala odejít z jeho kanceláře, když ji zastavil.

„Není ti něco, beruško?“ zeptal se.

„Ne, proč?“

„Nevím. Vypadáš, žes toho v poslední době zrovna moc nenaspala.“

Cassie zvedla pravou ruku a dlaní si podepřela levý loket, který ji ještě nepřestal bolet.

„Já vím,“ přikývla. „V noci mě někdy napadají různé myšlenky a potom se mi až do rána převalujou v hlavě. To se pak moc nevyspím.“

„A o čem přemýšlíš?“

„Ale, o všem možném. Kdybyste mě potřeboval, budu u sebe.“

Odkráčela pryč a uchýlila se do bezpečí své malé kanceláře. Batůžek hodila na zem vedle stolu a posadila se.

Lokty se opřela o diář položený na stole a rukama si zajela do vlasů. Měla pocit, že začne ječet. V TOMHLE UŽ

NEMŮŽU

POKRAČOVAT!

Aby

potlačila

svou

netrpělivost, začala si připomínat, že její život se v blízké době, ať tak nebo tak, každopádně změní.

Zvedla telefon, aby si poslechla hlasovou schránku, i když v ní v úterý zanechala zprávu, že pár dnů nebude v kanceláři, a než se vrátí, mohou se volající obrátit na Raye Moralese. Přesto ji tam čekaly čtyři vzkazy. Jeden byl z autodílny a informoval ji o tom, že sada chromovaných kol pro ’58 Speedster, který prodala, je už připravená. Druhý pocházel od jednoho Rayova „perspektivního zákazníka“, produkčního u Foxů, s kterým byla minulý týden na předváděcí jízdě. Nevolal ale kvůli vozu, který si nechal předvést, ale aby jí řekl, že se mu líbil její styl a že by rád věděl, zda by neměla zájem jít s ním příští týden na premiéru filmu jeho přítele. Cassie se ani neobtěžovala napsat si číslo jeho soukromého telefonu.

„Když se ti líbil můj styl, proč sis ten bourák nekoupil?“

zeptala se nahlas do sluchátka.

Třetí vzkaz nechal Leo. V hlase mu zaznívalo znepokojení, které nikdy předtím neslyšela. Volal dnes, těsně po půlnoci, v 00.10. Poslechla si ho třikrát.

„To jsem já, holčičko. Co je s tvým mobilem? Nemůžu se na něj vůbec dostat. Ale proč volám. Právě jsem si byl pro poštu. Ty věci, co jsi chtěla, už přišly, ale bylo tam i něco jinýho. Něco, co se mi nelíbí. Někdo získal adresu mý schránky a víš, co mi poslal? Srdcový eso, z hracích karet z Flaminga. Nevím, co to má znamenat, ale něco určitě.

Zavolej mi, hned jak si to poslechneš. Dodržuj všechna nezbytná opatření a zbytečně nevystrkuj hlavu. Jo, a tohle vymaž, oukej?“

Cassie zmáčkla třetí tlačítko a vymazala Leovu znepokojivou zprávu. Teprve potom si pustila čtvrtý, poslední vzkaz. Byl uskutečněn dnešního rána v sedm třicet, ale volající jen zavěsil. V pozadí se neozýval žádný hluk, jen něčí tiché dýchání, přerušené cvaknutím telefonu.

Uvažovala, zda to mohl být Leo.

Položila sluchátko, natáhla ruku k batůžku na podlaze a položila si ho na klín. Nejprve z něj vyhrabala mobil.

Neměla ho zapojený. Vzpomněla si, že ho vypnula noc předtím, když se jí Leo dovolal na Lookout Mountain Road, a ona nechtěla, aby jí volal znovu.

Uvedla ho do provozu a položila na stůl. Znovu začala lovit v batůžku a tentokrát z něj vydolovala balíček karet, které si koupila ve Flamingu. Položila ho na stůl, karty obrácené lícovou stranou k sobě, a začala jím procházet, aby našla srdcové eso. Čím víc se blížila ke spodku balíčku, tím větší v ní vzrůstala úzkost. Když se dostala k poslední kartě, aniž by narazila na srdcové eso, hlasitě zaklela a mrskla balíčkem někam za stůl. Přeletěl přes malinkou kancelář, dopadl těsně pod plakát s pláží na Tahiti a karty se nárazem o stěnu rozprskly na všechny strany. Ležely po celé podlaze i na desce stolu.

„Krucinál, zatrasmůla!“

Ponořila tvář zoufale do dlaní a snažila se vymyslet, co má dělat. Sáhla po telefonu, aby zavolala Leovi, ale zarazila se. Vzpomněla si na Leova slova. Dodržuj všechna nezbytná opatření. Napadlo ji, že by mu mohla zavolat z mobilu, ale i tenhle nápad zavrhla. Vytáhla horní zásuvku, z přihrádky, která měla sloužit na ukládání tužek, shrábla hrst mincí a vstala od stolu.

Otevřela dveře a téměř vrazila do Raye Moralese, který se šel pravděpodobně podívat, co to bylo v její kanceláři za rámus.

„Promiňte,“ řekla a snažila se kolem něj protáhnout, aby mohla pokračovat v cestě.

Ray se přes ni podíval dovnitř a po celé kanceláři uviděl rozházené karty.

„Copak? Vykládáš si pasiáns?“

„Jo, ale nemám dost karet.“

„Jakže?“

„Hned jsem zpátky, Rayi. Musím si na chvilku odběhnout.“

Beze slova pozoroval, jak prochází přes výstavní místnost autosalonu a skleněnými dveřmi vychází ven.

Cassie došla k Cinerama Dome, kde, jak věděla, byly telefonní automaty. Zpaměti vymačkala číslo na Leův mobil, a když se ani po desátém zazvonění nikdo neozval, zavěsila. Zvážila všechny možné eventuality a potom zavolala na mobil znovu, pro případ, že by poprvé popletla číslo. Tentokrát ho nechala vyzvánět dvanáctkrát, teprve potom stlačila háček na zavěšení sluchátka. Úzkost, která se jí začala zmocňovat, když hledala v kartách srdcové eso, se vyšplhala o několik příček výš a přerostla v paniku.

Pokoušela se uklidnit hledáním různých důvodů, proč Leo nebere telefon. Leo se svým mobilem jsou taková siamská dvojčata. Pokud by telefon nebyl v provozu, dostala by se do hlasové schránky. Nevyzváněl by opakovaně tak jako teď.

To znamená, že na jeho vyzvánění Leo nereagoval. Otázka je proč.

Bazén, napadlo ji náhle. Leo si dává teď dopoledne svou obvyklou várku. Než vlezl do vody, nechal telefon na stolku a teď ho samozřejmě neslyší, když mu při plavání šplouchá voda kolem uší a z dálnice se ozývá nepřetržitý hukot.

Tohle vysvětlení ji trochu uklidnilo. Udělala ještě jeden pokus, jestli Leo telefon nevezme, ale nevzal. Zavěsila sluchátko zpátky a rozhodla se, že teď se vrátí do kanceláře a asi tak za tři čtvrtě hodiny to zkusí znovu. Pamatovala si, že jí Leo jednou říkal, že denně uplave tři míle. Neměla představu, jak dlouho to může trvat, ale domnívala se, že déle než půl hodiny to nebude.

Za pět minut už vcházela do autosalonu a spatřila nějakého muže v klobouku s pečlivě narovnanou krempou, jak si s Rayem prohlíží stříbrnou Carreru. Když ji Ray zahlédl, dal jí znamení dvěma zvednutými prsty.

„Cassie, tohle je pan Lankford. Chtěl by si koupit nějaké auto.“

Zákazník se k ní otočil s rozpačitým úsměvem.

„No, rád bych se na nějaké podíval. Tedy, chtěl bych se v něm projet. Potom uvidíme.“

Natáhl k ní ruku.

„Terrill Lankford.“

„Cassie Blacková.“

Pohlédla na Raye. Nechtěla se toho ujmout. Teď neměla myšlenky na prodávání aut.

„Billy tu ještě není, Rayi? Nebo Aaron? Možná, že někdo z nich by –“

„Meehan je na předváděcí jízdě a Curtiss přijde ve dvanáct. Pana Lankforda zkrátka musíš povozit ty.“

Rayův tón naznačoval, že je z jejího chování otrávený, ale teď s ní o tom nemůže debatovat. Obrátila se k Lankfordovi.

Byl pečlivě a vybraně oblečen ve stylu dvacátých let, čemuž odpovídal i klobouk na hlavě. Podle jeho těstovitě vyhlížející bledé pleti usoudila, že nejspíš bude mít zájem o kupé. Což bylo dobré, protože Boxster v tomto provedení neměli. Zbývala tedy Carrera, a ta byla podstatně dražší.

„Máte představu, jaký model by to měl být?“

Lankford se usmál a vystavil na obdiv dvě řady perfektních zubů. Cassie si všimla, že oči má břidlicově šedé, což byla u muže s černými vlasy nezvyklá kombinace.

„Myslím, že Carrera. Nová.“

„Dobrá, připravím ji. Kdybyste mohl dát řidičský průkaz a číslo pojistky panu Moralesovi, on si je mezitím, než s tím budu hotová, okopíruje.“

Lankford otevřel ústa, ale nic neřekl.

„Máte s sebou nějaký doklad o pojištění, nebo ne?“

„Jistě, ovšem.“

„Fajn. Tak papíry dejte Rayovi, ať se o ně postará, a já si zas vezmu na starost Carreru. Otevřenou nebo kupé?“

„Pardon?“

„Kabriolet se stahovací střechou nebo s pevnou, jako má kupé?“

„Ach tak. No, je krásný den, tak proč se neprojet v otevřeném kabrioletu.“

„Bezvadný nápad. Jednu takovou Carreru máme ve skladu a není zamluvená. Má stříbřitě ledovou barvu. Co vy na to?“

„Skvělé.“

„Takže, až skončíte u Raye, přijďte za mnou ven k výjezdu pro auta.“

Ukázala ke skleněným dveřím na opačném konci místnosti.

„Takže nashle u auťáku,“ mrkl na ni Lankford.

Zatímco Ray odvedl zákazníka do finančního oddělení, kde byla kopírka, Cassie šla do Rayovy kanceláře a vzala si z věšáčku klíčky od stříbrného kabrioletu. Potom se stavila u sebe v kanceláři a z batůžku si vytáhla pouzdro s doklady.

Rozhlédla se kolem, všude ležely rozházené karty.

Uvědomila si, že kdyby chtěl Lankford později uzavřít smlouvu, musela by ho zavést k Rayovi a chvíli ho tam zdržet, než by tady stačila uklidit. Teď na to neměla čas.

Už byla na odchodu, když si ještě na něco vzpomněla.

Popadla ze stolu mobil a připnula si ho k pásku u džín.

Kdyby snad náhodou Leo zavolal, pomyslela si v duchu.

Vydala se do areálu se zaparkovanými auty. Nastoupila do Carrery, strčila doklady do držáku cédéček na palubní desce a nastartovala. Spustila dolů okénka a střechu, zkontrolovala množství benzinu v nádrži a zjistila, že je plná jenom do čtvrtiny. Potom dojela k postranním dveřím u autosalonu. Lankford právě vycházel ven.

„Zatím mě nechtě u volantu,“ snažila se překřičet motor, který nechala běžet, aby se zahřál. Jak se odtud vymotáme, hned vás k němu pustím.“

Lankford se usmál, souhlasně přikývl a usadil se na místo pasažéra. Cassie vyjela na Sunset a potom zabočila severním směrem na Vine. Na Hollywood Boulevard to vzala doleva a jela dolů na Cahuengu, kterou se dala zase na sever, směrem k horám a k Mulholland Drive.

Nejprve jeli mlčky. Na začátku jízdy Cassie obvykle nechávala zákazníky na pokoji, aby měli možnost zaposlouchat se do zvuku motoru, pocítit tu sílu skrytou pod kapotou a zamilovat si předváděný vůz dřív, než je o jeho přednostech začne přesvědčovat ona. Dokud seděla za volantem, raději se zdržovala jakýchkoliv zmínek o prodeji nebo o podrobnostech smlouvy. Na to bylo času dost, až když se řízení ujal zákazník. Kromě toho dnes nebyla právě v rozpoložení, aby se mohla soustředit na Lankforda a na jeho zájem o koupi vozu za 75 000 dolarů. V myšlenkách se neustále vracela k Leovu vzkazu a znepokojenému tónu, který zazníval v jeho hlase.

Carrera lehce zdolala stoupání zatáčkami Mulhollandu z Cahuengy až na hřeben Santa Monica Mountains. U

vyhlídky na Hollywood sjela Cassie na odpočívadlo, vypnula motor a vystoupila.

„Jste na řadě,“ obrátila se k Lankfordovi. Byla to první slova, která pronesla od chvíle, co zákazník nastoupil do auta.

Přistoupila k zábradlí nad okrajem svahu a pohlédla dolů na železobetonovou skořepinu zvedající se nad pódiem v Hollywood Bowl. Opustila pohledem přírodní amfiteátr v hloubce pod nimi a zadívala se daleko za Hollywood až k věžím tyčícím se v centru Los Angeles. Smog byl těžký a měl narůžověle oranžový nádech. Nevypadalo to zas až tak špatně.

„Krásný výhled,“ ozval se za ní Lankford.

„Někdy.“

Otočila se a sledovala, jak usedá na místo řidiče. Obešla vůz a sedla si vedle něj.

„Co kdybychom ještě pokračovali dál po Mulhollandu?

Alespoň si uděláte představu, jak se s tím zachází.

Dojedeme k Laurel Canyon a po něm dolů na stojedničku. A tam na to budete moct šlápnout, abyste viděl, co tenhle auťáček umí.“

„To nezní špatně.“

Rychle objevil zapalování na levé straně a otočil klíčkem.

Vycouval z odpočívadla, zařadil první rychlost a vyjel na Mulholland. Během jízdy nespouštěl ruku z rychlostní páky.

Cassie okamžitě usoudila, že tenhle zákazník ví, co dělá.

„Tak se mi zdá, že už jste v poršáku někdy seděl, ale stejně vám musím všechno vysvětlit.“

„Jen do toho.“

Začala s technickým popisem vozu, od vodou chlazeným motorem a převodové skříně až k podvozku a brzdám.

Potom přešla k interiéru Carrery a jejímu komfortnímu vybavení.

„Máte k dispozici palubní počítač, CD přehrávač, automatické stahování oken a střechy, airbagy u spolujezdce i řidiče. A tady je –“

Ukázala na předek sedadla mezi svými koleny. Lankford se letmo podíval, ale hned zase vrátil oči na vozovku.

„– záklopka, kterou se dá airbag vyřadit z provozu, když na místě spolujezdce sedí malé dítě. Máte děti, pane Lankforde?“

„Jestli chcete, tak já jsem Terrill, a ne, nemám děti. A vy?“

„Ani nevím.“

Lankford se zasmál.

„Ani nevíte? Já jsem si vždycky myslel, že tenhle problém ženy nemají.“

Cassie jeho poznámku ignorovala.

„Tak co říkáte vozu… Terrille?“

„Klidný, příjemný, zkrátka bezvadný.“

„Správný postřeh. A co vy, čím se zabýváte?“

Podíval se na ni. Vypadalo to, že vítr mu každou chvíli sebere klobouk z hlavy. Uchopil ho jednou rukou a stáhl do čela.

„No, dalo by se říct, že poradenstvím,“ odpověděl.

„Působím jako obchodní konzultant. Mám svou vlastní společnost a dávám do pořádku různé záležitosti. Takové i onaké. Jsem úplný kouzelník, mávnu hůlkou a problémy lidí jsou pryč. Proč se ptáte?“

„Jen ze zvědavosti. Tyhle bouráky nejsou za babku.

Musíte si v té vaší profesi vést velmi dobře.“

„Jo, nevedu si špatně. A cena není problém. Zaplatím v hotovosti. Já totiž, Cassie, očekávám, že se už brzo dostanu k velké sumě peněz. A hodně brzo, de facto.“

Cassie na něj pohlédla a náhle jí projel záchvěv strachu.

Byl to spíš bezděčný pocit než nějaká předtucha. Lankford šlápl na plyn a začal řezat zatáčky Mulhollandu mnohem ostřeji. Opět se na ni podíval.

„Cassie. To vzniklo z jakého jména? Cassandra?“

„Cassidy.“

„Jako Butch? Byli vaši rodiče fandové desperátů?“

„Ne, jako Neal. Asi proto, že můj otec byl pořád na cestě.

Alespoň mi to takhle řekli.“

Lankford se uchechtl a ještě přidal plyn.

„To je zlé. My jsme si byli s otcem velmi blízcí.“

„Já si ale nestěžuju. Nechtěl byste trošku zpomalit, pane Lankforde? Ráda bych se vrátila z projížďky celá, pokud vám to nevadí.“

Lankford neodpověděl, ani jí nevyhověl. Motor se dostal do ještě vyšších obrátek a pneumatiky skřípěly na protest, jak se vší silou snažily udržet na vozovce.

„Žádala jsem vás –“

„Ano, slyšel jsem,“ promluvil konečně Lankford. „Chcete se dostat zpátky živá.“

Něco v tónu, kterým svou větu pronesl, přivedlo Cassii k myšlence, že nemluví o autonehodě. Cassie se k němu obrátila. Posunula se na sedadle tak, že seděla opřená o dvířka vozu.

„Promiňte?“

„Řekl jsem, Cassidy, že chceš mít jistotu, že se dostaneš nazpátek živá.“

„Fajn, takže s tím autem zajeďte na stranu. Nevím, co si vlastně myslíte, ze Prudce šlápl na brzdu a volantem trhl vlevo. Auto se smykem otočilo o 180 stupňů a zastavilo se.

Podíval se na ni a usmál se; potom zařadil rychlost a vypnul spojku. Carrera se rozjela dolů, začala nabírat rychlost a řítila se dolů zatáčkami ve směru, z kterého přijeli.

„Co to, kruci, děláte,“ zakřičela na něj Cassie. „Zastavte!

Okamžitě zastavte!“

Natáhla pravou ruku a chytila se za hořejšek výztuhy předního skla. Myšlenky jí v hlavě poletovaly snad ještě větší rychlostí, než jakou jelo auto; zoufale se snažila vymyslet plán, jak se z toho dostat.

„Ve skutečnosti se nejmenuju Lankford,“ dolehla k ní slova muže sedícího za volantem. „Našel jsem to jméno dneska v noci v jedné knížce, co měl v knihovně Leo Renfro. Jmenovala se Střelci, tak jsem si ji začal prohlížet, protože jsem si myslel, že bude o lidech z mojí branže, ale nebyla. Když pak přišel do prodejny tvůj šéf a měli jsme se představit, tak mě napadlo Lankford. Já se jmenuju Karch.

Jack Karch. A přišel jsem si pro peníze, Cassidy Blacková.“

Přes hrůzu, která ji začala zahlcovat, se v Cassiině mysli tlačila na povrch jedna myšlenka. Jack Karch, říkala si v duchu. To jméno znám.

32

Porsche se řítilo dolů zatáčkami Mulhollandu, jako když kánoe s nezkušenou posádkou sjíždí slalom na divoké řece.

Jack Karch jel mnohem rychleji, než byl schopen zvládnout, a vůz se opakovaně ocital za žlutou čarou táhnoucí se uprostřed dvouproudé silnice, aby se vzápětí přemístil na samý okraj vozovky. Ručička na tachometru překročila červenou značku, ale Karch se zřejmě neodvážil sundat ruku z volantu, aby znovu zařadil. Za řevu a kvílení motoru řezal vůz divoce zatáčky a Cassie se oběma rukama držela za vzpěru předního skla, ale přesto, tlačena odstředivou silou, lítala z jedné strany na druhou. Dolehlo k ní Karchovo hulákání, kterým přehlušil i ječivý nářek motoru.

„TY PRACHY CHCI ZPÁTKY!“

Neodpověděla mu. Starost jí momentálně dělala silnice, odvíjející se před nimi šílenou rychlostí. Bylo jí naprosto jasné, že už každým okamžikem musejí vylítnout z vozovky a zřítit se dolů ze svahu.

„MARTIN JE MRTVÝ! PALTZ JE MRTVÝ! LEO JE

MRTVÝ!“

Při zmínce o Leovi se k němu obrátila. Jako by se jí srdce trhalo na kusy. Karch mírně ubral plyn. Auto se i nadále hnalo obrovskou rychlostí, ale ohlušující burácení motoru a vítr ženoucí se proti nim přece jen trochu ztratily na intenzitě.

„Všichni jsou mrtví,“ pokračoval. „Ale nemám žádný zájem na tom, abych se hojil na tobě, Cassie Blacková.“

Usmál se a pokýval hlavou.

„Vlastně musím přiznat, že tě obdivuju. Odvádíš perfektní práci a to umím ocenit. Ale přišel jsem pro peníze a ty mně je zkrátka vrátíš. Dáš mi je a jsme si kvit.“

Když Cassie promluvila, pronášela jednotlivá slova pomalu a odměřeně.

„Nevím, o čem to tady mluvíte. Je to jasné? A teď, prosím, zajeďte autem k okraji a zastavte.“

Přes Karchovu tvář přelétl výraz viditelného zklamání.

Zakroutil hlavou.

„Zůstal jsem v Leově domě až do rána. Celý jsem ho obrátil naruby. Našel jsem spoustu šampaňského a kufřík, který jsem hledal. Ale v něm jsem nenašel to, co v něm mělo být. A po tobě nikde ani stopa. Až najednou, to už se rozednívalo, jsem ji objevil. Celou dobu jsem ji měl na očích, ležela pěkně na stole. Leův mobil. Zmáčkl jsem redial a ozval se mi autosalon. Poslechl jsem si nabídku vnitřních linek, a podívejme se, co neslyším jako číslo na Cassii Blackovou. Tak jsem ho zmáčkl, jen abych uslyšel tvůj hlas. ,Tady Cassie z Hollywood Porsche. Pár dnů teď nebudu v práci, ale kdybyste zavolali znovu a obrátili se přímo na Raye Moralese, bude se vám věnovat s veškerou – ble ble ble, atd.‘ Tak mi tady nelži. Nesnáším to. A radši mluv. KDE JSOU TY PRACHY? CHCI JE!“

„ZAJEĎTE S TÍM AUTEM KE KRAJI, NESLYŠEL

JSTE?“

„Jistě.“

Strhl vůz prudce vpravo a téměř přískokem dopadli na jakousi štěrkovou cestu ústící z lesa na silnici. Vznikla průsekem poměrně vzrostlých borovic a dole na svahu se ztrácela v šeru stromů. Cassie se domnívala, že má sloužit požárníkům nebo dopravní obsluze. Ale ať už byla vymýcena k jakémukoliv účelu, bylo nad slunce jasné, že ji Karch veze pryč z dosahu dopravního ruchu, pryč od případných svědků.

Když sjeli po cestě asi o dvě stě metrů níže, Karch dupl na brzdu, vůz se smýkl po štěrku a jako na povel se zastavil.

Cassie byla vržena dopředu. Zůstala viset v bezpečnostním pásu a pak dopadla zpět. Ještě se nestačila vzpamatovat z šoku z nedobrovolné jízdy a už se k ní nakláněl Karch, do tváře jí tiskl dlouhou hlaveň pistole a volnou rukou ji svíral pod krkem.

„Poslouchej mě, slyšíš?“

Rukou jí stlačoval ohryzek a Cassie nemohla odpovědět.

Přikývla.

„Fajn. Měla bys vědět, že lidem, pro které dělám, záleží na jedné jediné věci. Na těch penězích. Na ničem jiném. Tak nebuď jako ti tví kámoši Leo nebo Jersey. To bys pak dopadla jako oni.“

Cassie se na něj dívala přes ústí namířené pistole. Jak viděla, měl na ni připevněný tlumič.

„Přestaň přemýšlet a spusť,“ pobídl ji Karch.

„Tak dobře,“ souhlasila. „Vy mně nic neuděláte a já vám řeknu, kde jsou.“

„Ty uděláš mnohem víc, broučku. Ty mě k nim dovedeš.“

„Jo, cokoliv si pře-“

„Jednoduše ji přerušil tak, že jí silněji zmáčkl krk.

„Máš jen jednu šanci, rozumíš?“

Cassie kývla hlavou. Karch povolil sevření a dal ruku pryč. Už se přesouval zpátky na své sedadlo, když náhle luskl prsty a zase se k ní naklonil. Rukou se napřáhl k její tváři a v okamžiku, kdy chtěla Cassie rychle ucuknout, Karchova dlaň minula obličej a zastavila se jí někde u ucha.

„Než ses objevila v autosalonu, tak jsem nakouknul do tvé kanceláře. A všude samé hrací karty. Vypadalo to, že jsi něco hledala. Nebylo to náhodou tohle?“

Zvedl dlaň, jako by jí něco vytahoval z ucha. Elegantním pohybem přemístil ruku před Cassiin obličej. V prstech držel hrací kartu. Srdcové eso. Usmál se.

„Kouzlo,“ poznamenal.

Náhle jí to došlo. Kouzlo, zázrak, jméno Karch.

Pamatovala si články v novinách. Četla je, když byla ve vazbě v městské věznici. Jack Karch. To byl on.

Zřejmě si něco vyčetl z její tváře.

„Nelíbí se ti to, co? A to ještě nevíš, že mám v rukávě další věc. Nejdřív se postaráme o ten náš společný kšeftík a potom ti předvedu ojedinělé eskamotérské číslo, opravdické zmizení osoby.“

Usadil se za volant, pravou ruku pořád nataženou k jejímu sedadlu, a černou pistolí ji šťouchal do žeber.

„Takže, od teďka budeme pěkně spolupracovat, platí? Dej tam rychlost.“

Sešlápl spojku a Cassie posunula řadicí páku na první rychlostní stupeň. Auto se dalo do pohybu. Karch ho otočil a rozjel se zpátky k Mulhollandu. Cassie na jeho pokyn zařadila druhou rychlost. Opět začal hovořit konverzačním tónem, jako by si spolu vyjeli na nedělní výlet.

„Víš, něco ti musím říct. Jak jsi provedla tu práci, tedy…

klobouk dolů. Myslím, že za jiných okolností… ty a já, bychom mohli… jak bych to řekl… No, něco dokázat.“

Pustil volant a ukázal na řadicí páku.

„Vidíš, jak nám to spolu klape.“

Neodpověděla. Bylo jí jasné, že je to psychopat, který dokáže mluvit upřímně o společných plánech se ženou, již při tom drží na mušce. Cassie věděla, že musí něco podniknout, dostat situaci pod kontrolu. Ten muž ji hodlal zabít. Ona měla být osobou, kterou nechá během slíbené eskamotáže zmizet. Nemohla jinak než se nad ironií svého osudu smutně usmát. Uvědomila se, že tento muž ji ve skutečnosti zabil již jednou, před šesti a půl lety.

„Je ti snad něco k smíchu?“

Pohlédla na něj. Nic mu neunikne, ani náznak úsměvu.

„Ale, jen to, jak si s námi život dovede zahrávat.“

„Myslíš třeba osud, smůlu a takové věci?“

„Jakoby nevědomky přemístila pravou paži tak, že jí spočívala mezi koleny. Karch její pohyb postřehl a zaryl jí hlaveň hlouběji pod žebra.

„Jako třeba ,volná luna‘?“

Prudce se otočila a pohlédla na něj.

„Jo, Leo se o tom včera v noci zmínil. Když jsem to tam prohlížel, přečetl jsem si jednu z těch knížek, co měl v knihovně. Byl neuvěřitelně pověrčivý. Ale nějak mu to nepomohlo, že jo?“

Cesta vedla borovým lesem nahoru k Mulhollandu.

Cassie usoudila, že tohle by mohla být její poslední šance.

Zhluboka se nadechla a přešla k akci.

„Když se dostanete tamhle nahoru, tak –“

Levou ruku, do té chvíle položenou na řadicí páce, začala zvedat nahoru, jako by chtěla ukázat před sebe, ale náhle změnila směr pohybu a paží srazila zbraň mířící jí na hrudník. Okamžitě hmátla po volantu a druhou rukou připravenou uprostřed sedadla spustila záklopku blokující pravý airbag. Volantem prudce trhla vpravo, rozjeté auto vylétlo z vozovky a čelně narazilo do silného kmenu jedné z borovic stojících na svahu. Všechno se seběhlo tak rychle, že Karch neměl čas vykřiknout, ani vystřelit.

Ve stejném zlomku vteřiny, kdy došlo ke srážce, se z volantu vymrštil nafouklý airbag a přišpendlil řidiče k opěrce hlavy.

Cassii zabrzdil v letu bezpečnostní pás těsně před tím, než narazila do předního skla. V tu chvíli se cítila jako omráčená, ale věděla, že musí pryč. Rozepnula si pás a chtěla otevřít dvířka. Nešlo to. Nezdržovala se dalšími pokusy, vyšvihla se nahoru a seskočila ven. Okamžitě se vrhla mezi stromy a po svahu utíkala dolů. Na auto se ani neohlédla.

Karch byl po čelní srážce silně otřesen, ale to zdaleka nebylo všechno. Airbagem dostal přímý direkt na ohryzek.

Slabá nálož, použitá k vystřelení airbagu z volantu, ho poznamenala na tváři a na krku. Nárazem mu vylétla zbraň z ruky a dopadla někam na zadní sedadlo. Když airbag začal splaskávat, Karch se trochu probral a rukou ho odhodil pryč.

Chtěl vyskočit, ale bezpečnostní pás ho nepustil. Rychle ho rozepnul, klekl si na sedadlo a začal se rozhlížet všemi směry. Konečně Cassii zahlédl; její postava se jen kratičce, jak prchavý stín, několikrát vynořila dole mezi stromy.

Instinkt mu napovídal, že ji nechytí. Měla velký náskok a zřejmě věděla, kam běží. Tohle byl její rajón, ne jeho.

„Zasrapráce!“

Ohlédl se dozadu do auta a na zadním sedadle uviděl Sig Sauer. Natáhl se pro něj a s pistolí v ruce sklouzl zpátky za volant. Otočil klíčkem v zapalování, ale nic se nestalo.

Zkoušel to znovu a znovu, ale jediný zvuk, který se vždy ozval, bylo prázdné cvaknutí.

„Do prdele!“

Pokoušel se otevřít dvířka, avšak marně. Karoserie se nárazem zdeformovala natolik, že dvířka v ní zůstala beznadějně zaklíněna. Opět se vysoukal na sedadlo s tím, že přes bok vozu přeleze ven, když na palubní desce zahlédl černé kožené pouzdro, které si Cassie Blacková zasunula za držák cédéček. Naklonil se pro něj zpátky a otevřel. Za plastikovým okénkem byl zasunutý kalifornský řidičský průkaz. Nejprve si prohlédl Cassiinu fotografii a potom si přečetl adresu. Bydlela na Šelmě v Hollywoodu.

Karch se zahleděl do lesa pod ním. Cassie Blacková byla dávno ta tam. Nicméně se postavil na přední sedadlo a zdviženou rukou ukazoval nalezené pouzdro, jako by ho jeho majitelka odněkud pozorovala.

„Podívej, co jsem našel, pusinko! Ještě jsi nevyhrála!“

Sundal ze sigu tlumič a vystřelil jednou do vzduchu, aby věděla, že si ji tak jako tak najde.

Jak Cassie opatrně běžela svahem dolů, zaslechla nějakou hudbu a vydala se za jejím zdrojem jako za světlem majáku.

Nakonec vyšla z lesa na parkovišti a uvědomila si, že je vzadu za Hollywood Bowl. Dala se po příjezdové cestě dolů na Highland a potom pokračovala až na Sunset.

Trvalo jí zhruba dvacet minut, než se dostala k Hollywood Porsche. Už zdáli viděla, že před vjezdem do areálu parkují dva černobílé policejní vozy. Kousek dál, u obrubníku před autosalonem, stálo další auto, které nepochybně patřilo losangeleské policii; sice nebylo označené, ale na střeše mělo majáček. Za ním zaparkovala ambulance, ale zadní dveře nebyly otevřené.

Všude na chodníku stálo plno lidí včetně zaměstnanců a obchodních zástupců firmy. Cassie přistoupila k jednomu ze svých kolegů, Billymu Meehanovi. Šokované zíral do výlohy autosalonu, v očích nevěřícný pohled.

„Co se stalo, Billy?“

Podíval se na ni a napětí v jeho tváři trochu povolilo.

„Zaplaťpánbů, Cassie! Myslel jsem, že tě odvezli. Kde jsi byla?“

Po krátkém zaváhání usoudila, že bude lepší zalhat, i když to v podstatě ani lež nebyla.

„Byla jsem se projít. Kdo mě měl kam odvézt?“

Meehan ji vzal rukou kolem ramen a naklonil se k ní, jako by se jí chystal sdělit nějakou velmi špatnou zprávu. A také to udělal.

„Víš, došlo tady k ozbrojenýmu přepadení. Někdo přinutil Raye a Connii, aby si v její kanceláři lehli na zem, a potom je zastřelil. Oba.“

Cassie zvedla ruce a přitiskla si je na obličej, aby potlačila výkřik.

„Pak ukradli stříbrnej kabriolet. Víš, napadlo nás, jestli tě nevzali s sebou jako rukojmí. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku.“

Cassie jenom přikývla. O její minulosti nikdo nevěděl, pouze Ray Morales. Naštěstí. Protože kdyby ji znali i ostatní zaměstnanci, určitě by bývalou trestankyni označili policii jako hlavní podezřelou. Možná, že Karch s tímhle vývojem událostí počítal.

Náhle pocítila takovou slabost, že se nemohla udržet na nohou. Téměř bezvládně sjela po Meehanově těle dolů a sedla si na chodník. Snažila se pochopit, co se vlastně stalo, a nedovedla si to vysvětlit jinak, než že Karch zastřelil Raye a Connii kvůli tomu, že neměl řidičský průkaz na jméno Lankford. Věděl, že tady nemůže nechat dokument se svým vlastním jménem. Měl už přece pro Cassii připravené své „eskamotérské číslo“.

„Co je ti, Cass? Je ti zle?“

„Já… nemůžu tomu uvěřit… Jsou, mrtví?“

„Ano, oba. Viděl jsem je, ještě než přišla policie. Nebyl to krásný pohled.“

Cassie se předklonila. Žaludek se jí naráz obrátil naruby.

Ještě chvíli počkala, ale už v ní nic nezbylo. Utřela si ústa hřbetem dlaně.

„Cassie!“ zvolal znepokojeně Meehan, „zavolám doktora ze sanitky!“

„Ne, to je zbytečné, už je to dobré. Já jenom… chudák Ray. Každému se vždycky snažil pomoct.“

„Co tím myslíš?“

Cassie si uvědomila, že by si měla své postřehy nechat pro sebe.

„No, že to byl dobrý člověk. Connie taky. Určitě by mu byli dali klíčky i peníze. Proč je musel zastřelit?“

„Nevím, nedává to smysl. A poslouchej, ty jsi tam někoho viděla?“

„Ne, proč?“

„Že jsi o těch pachatelích mluvila jako o muži, když jsi řekla ,dali by mu klíčky‘.“

„Kdepak, to už jsem byla pryč. Řekla jsem ,on‘, protože to bylo první, co mě napadlo. Jsem z toho trošku mimo.“

„Já vím, dovedu si to představit. Já pořád nemůžu uvěřit, že se to stalo.“

Seděla na chodníku s rukama na tvářích. Jako by ji zavalila všechna vina světa. Hlavou jí letěly stále tytéž věty.

Já za to můžu, já jsem to zavinila, já jsem je zabila. Věděla, že odtud musí zmizet a už se sem nikdy nevrátit.

Sebrala všechnu sílu a postavila se. V jednu chvíli se musela zachytit Meehana za paži, aby neupadla.

„Fakt se cítíš dobře?“ zeptal se starostlivě.

„Ale jo, jde to. Díky, Billy.“

„Měla bys policii říct, že jsi tady a nic se ti nestalo.“

„Jasně, udělám to. No…, abych pravdu řekla, necítím se na to, abych šla dovnitř. Nebyl bys tak hodný a neřekl bys jim to ty?“

„Samozřejmě, Cassie, už tam jdu.“

Cassie po Meehanově odchodu chvíli počkala a potom se vydala po chodníku k uličce, která vedla vzadu podél budovy, v níž byly umístěny kanceláře a prodejna s výstavním prostorem. Ulička ústila na parkoviště uvnitř areálu firmy, kde stály vozy určené k prodeji. Stříbrný Boxster, který jí Ray dovolil používat, byl mezi nimi.

Vždycky ho nechávala zaparkovaný tady, kdyby se náhodou objevil případný zájemce o koupi.

Auto nebylo zamčené, ale klíčky měla v batůžku uvnitř v kanceláři. Otevřela dvířka a zmáčkla páčku od kufru. Přešla dozadu, nadzvedla víko a vyndala v kůži vázaný manuál majitele vozu. Potom kufr zaklapla a nastoupila do Boxsteru. V jedné z kapes příručky byl zasunut plastikový klíč, který měl vlastníkovi vozidla posloužit v případě nouze. Vytáhla ho ven, nastartovala a z areálu zamířila do zadní uličky. Projela ji pomalu povolenou rychlostí a teprve po dvou blocích, když zahýbala na Sunset, zařadila vyšší rychlost a vyrazila směrem k dálnici 101.

Rukama křečovitě svírala volant a z očí jí na tváře stékaly slzy. To, co se stalo v autosalonu, všechno změnilo. Leova smrt byla strašná a hluboce ji zranila. Ale Leo v té věci jel s ní a s rizikem musel počítat. Ray Morales a Connie Letová, vedoucí finančního oddělení, byli nevinní. Jejich smrt jasně signalizovala, kam až je Karch schopen jít, aby se dostal k hledaným penězům. To znamenalo, že všechny hranice přestaly existovat. Pro Karche, pro její vinu, pro všechno.

33

Z okénka taxíku, jedoucího po Sunset Strip, Karch soustředěně pozoroval srocení lidí před autosalonem Hollywood Porche. Policie a novináři ho nezajímali.

Zaměřil se pouze na senzacechtivé zvědavce postávající na chodníku. Doufal, že mezi nimi zahlédne Cassii Blackovou, ale věděl, že přijel příliš pozdě. Mobilní telefon mu nahoře v horách nefungoval, takže se musel vydrápat nahoru na

Mulholland a po něm se vydat pěšky k vyhlídce na Hollywood, kde, jak si pamatoval, zahlédl telefonní automaty. Trvalo mu téměř hodinu, než se tam dostal.

Dalších dvacet minut uběhlo, než se konečně objevilo taxi, které si telefonicky objednal.

Taxikář zpozoroval Karchův zájem o dav lidí okounějících před autosalonem a začal mu velmi lámanou angličtinou líčit, co se tady stalo, ale Karch jeho povídání nevěnoval pozornost. Pokračovali dál a po několika blocích zatočil řidič na Wilcox. Tam si Karch nechal zastavit, právě před obchodem s hollywoodskými suvenýry. Zaplatil a vystoupil z vozu. Když taxi odjelo, vrátil se zpátky na Sunset a přešel ke svému lincolnu zaparkovanému u chodníku na protější straně ulice. Na náraznících byla nová sada poznávacích značek, kterou si hned ráno vybral na jednom parkovišti.

Karch usedl za volant a nastartoval. Se spuštěným motorem stál ještě chvíli u obrubníku a listoval v autoatlasu, aby zjistil, kde je Šelma. Viděl, že štěstí mu skutečně přeje.

Nebyl od ní dál než pět minut jízdy.

Před bungalovem, v němž podle adresy uvedené v řidičském průkazu měla Cassie bydlet, nestálo žádné auto.

Ulice u domu končila a Karch se rozhodl, že se nebude skrývat. Dojel lincolnem na příjezdovou cestu vedoucí k bungalovu a zastavil. Vloupat se k někomu za denního

světla nebylo podle jeho názoru příliš moudré, ale pokud se chtěl dozvědět, jestli se Cassie Blacková vrátila, musel to risknout. Za nejbezpečnější způsob, jak to udělat, považoval okázalý příchod. Popojel až ke vchodu domu, dvakrát zmáčkl klakson a čekal. Nakonec vypnul motor a vystoupil.

Svižně vyběhl po schůdcích ke dveřím, přičemž si v prstech zvednuté ruky točil řetízkem s klíči. U dveří se zastavil, nahnul se k zámku a vytáhl paklíč. Tvářil se jako muž, který má potíže odemknout zámek, a přitom soustředěně pracoval.

Nemohl tušit, zda ho někdo pozoruje, a tak se snažil, aby ve své roli nedočkavého přítele vypadal co nejvěrohodněji.

Neuplynulo ani čtyřicet vteřin a zámek podlehl. Karch otočil koulí u dveří a vstoupil dovnitř.

„Haló, Cassie,“ zvolal hlasitě jako přídavek ke svému vystoupení, které uspořádal pro případné pozorovatele z řad sousedů. „Tak pojď, už na tebe čekám!“

Zavřel dveře, vytáhl pistoli a rychle na ni přidělal tlumič.

Neotálel a začal s prohlídkou domu. Rychle přecházel z jedné místnosti do druhé, ale nikoho nenašel.

Při druhém kole prohlídky se snažil zjistit, zda se sem Cassie Blacková po svém útěku vrátila. V jednotlivých pokojích bylo jen málo nábytku, a tak na první pohled viděl, že všechno je na svém místě. Začal být přesvědčen, že tu Cassie ještě nebyla. Sedl si na pohovku v obývacím pokoji a přemýšlel, co to má znamenat. Měla ty peníze ona, nebo ne?

Že by byly schované někde u Renfra a on je tam nenašel?

Vždyť tam hledal celou noc! Za nejhorší variantu považoval to, že Renfro mluvil pravdu a prachy už byly v Chicagu.

Na místě, kde seděl, ho něco tvrdého tlačilo do pozadí.

Nadzvedl polštář a objevil pod ním ramínko na kalhoty, na němž však viselo sedm různých zámečků. To mu připomnělo, jaký se z Cassidy Blackové vyklubal nebezpečný protivník. Rozhodl se, že pokud zjistí, že zmizela i s penězi, bude ji pronásledovat třeba až na konec světa. Ne kvůli Grimaldimu a rozhodně ne kvůli jakési skupině lidí bez tváře, kteří tahají za nitky z Miami. Musí ji najít kvůli sobě.

Položil ramínko na pohovku a vstal, aby si dům prohlédl ještě potřetí. Pěkně pomalu, kousek po kousku. Tahle prohlídka bude nejdelší.

Logickým místem, kde začít, byla ložnice. Karch věděl, že lidé spí rádi v blízkosti věcí, kterých si cení. Bíle vymalovaná místnost byla zařízena jen tím nejnutnějším nábytkem; stylovou postelí se čtyřmi sloupky v rozích, dvěma nočními stolky, prádelníkem a zrcadlem. Na zdi visel zarámovaný plakát s fotografií z Tahiti. Téměř okamžitě si uvědomil, že takový plakát už dneska viděl. Při své návštěvě v Hollywood Porsche, u Cassie v kanceláři. Právě se na něj díval, když tam manažer strčil hlavu a zeptal se, zda pro něj může něco udělat.

Karch přistoupil ke zdi a pozorně si fotografii prohlížel.

Přemýšlel, jestli má pro jeho pátrání nějaký význam. Žena

na snímku nevypadala jako Cassidy Blacková. Rozhodl se, že se tímhle problémem bude zabývat později, a vydal se směrem k jednomu z nočních stolků.

Vytáhl horní zásuvku. Ležel v ní štos populárně technických časopisů, které vypadaly, jako by je koupila na nějakém dobročinném bazaru. Byly celé otrhané a několik let staré. Nicméně je všechny pečlivě prolistoval, jestli v nich snad není ukryta nějaká poznámka nebo adresa. Nebylo tam ani jedno, ani druhé. Hodil časopisy zpátky a zásuvku kopnutím zavřel.

Spodní zásuvka byla prázdná, až na malou síťku svázanou do uzlíčku, ve kterém byly hobliny z cedrového dřeva a sušený rozmarýn. Praštil do zásuvky a obešel postel ke stolku na druhé straně.

„Ještě než otevřel zásuvku, zmocnil se ho intenzivní pocit, že tentokrát bude mít štěstí. Na tomhle stolku stála lampa a polštář na této straně postele nesl známky toho, že na něm někdo spává.

Karch si sedl na postel a pistoli položil vedle sebe.

Uchopil polštář oběma rukama a zvedl si ho k tváři. Cítil ji.

Vůni jejích vlasů. Nebyl žádný odborník na určování vonných látek, ale tahle mu připomínala vůni čajových lístků, jako když člověk otevře krabičku se sáčky čaje. Ale jistý si tím nebyl. Položil polštář zpátky na postel. Otevřel horní zásuvku stolku a v duchu zajásal. Skutečně narazil na zlatou žílu. Zásuvka byla přecpaná věcmi osobní povahy.

Byly v ní šperky a spony do vlasů, alba s fotografiemi a fotoaparát s dlouhým objektivem. Nechyběla ani videokamera. Úplně nahoře ležela malá zarámovaná fotografie. Karch ji zvedl a zahleděl se na ni. Cassie Blacková seděla na klíně muže v havajské košili. V ruce držela sklenici s oranžově narůžovělým obsahem a s papírovým deštníčkem. Ve tváři měla šťastný a široký úsměv. Karch ji téměř nepoznal.

Ovšem muže na obrázku poznal snadno. Na jeho tvář nikdy nemůže zapomenout. Max Freeling, muž, který v jediném okamžiku změnil celý Karchův život. Karch věděl, že by nikdy neseděl tady na té posteli, kdyby nebylo Maxe Freelinga a jeho fatálního rozhodnutí, které učinil ve dvacátém poschodí hotelu Cleopatra před šesti lety. Všechna ta léta měl Grimaldi Karche pod palcem, a to jedině kvůli tomu, co se přihodilo v onom hotelovém pokoji s Maxem Freelingem.

Obrátil obrázek sklem dolů a prudce s ním udeřil o roh stolku. Zaslechl, jak sklo s křupnutím prasklo, a vtom si všiml, že na zadní straně kartonu je něco napsáno.

Zvedl jsem oči a před sebou uviděl obrysy Tahiti.

V ten okamžik jsem věděl, že tohle je ono místo, které jsem hledal po celý svůj život.

W. Sommerset Maugham

Karch zase otočil obrázek k sobě. Praskliny ve skle se jak pavouci síť rozbíhaly z tváře Cassidy Blackové až k okrajům fotografie. Karch mrsknul obrázkem do odpadkového koše, který stál kousek od nočního stolku.

Ze zásuvky vytáhl tlusté fotoalbum vázané v jemné hnědé kůži. Byl připraven na to, že uvidí další fotografie Maxe Freelinga, ale místo toho ho čekalo překvapení. Album bylo plné snímků malého děvčátka. Téměř všechny byly pořízené z dálky, podíval se do zásuvky na fotoaparát s dlouhým objektivem, a na stejném místě, na školním dvoře.

Jak tak zběžně listoval albem, zaujal ho jeden záběr.

Holčička v popředí driblovala s míčem a vzadu za hřištěm stála školní budova, na jejíž zdi byl nápis Wonderland School.

Zavřel album a sáhl po dalším. Také v něm byly samé dívčiny fotografie, i když tyhle nebyly ze školního dvora.

Ukazovaly děvčátko, jak si hraje na zahrádce před nějakým domem. Na některých za sebou tahala červené autíčko nebo si hrála s míčem, na jiných sjížděla po skluzavce nebo se smála na houpačce. Vzadu leželo v albu několik fotek, které ještě nebyly zastrčené do plastikových okének. Bylo na nich stejné děvčátko, tentokrát na výletě do Disneylandu. Na jedné z těch momentek se objímala s Mickey Mousem.

Karche něco napadlo a sáhl si do kapsy saka. Vyndal z ní dva pasy a ten horní otevřel. Na fotografii byla stejná dívka.

Podle úředního zápisu Jodie Davisová.

Karch zastrčil pasy zpátky do kapsy a album nechal spadnout na podlahu. Měl pocit, jako by ho osvítil duch svatý. Všechny zdánlivě nesouvisející informace, které měl uložené v paměti, se doplnily o nové poznatky a on se dobral pravdy. Konečně pochopil něco, co ho po celých šest let sužovalo.

Jakmile se mu jednotlivé útržky složily v jasný obraz, hned vzápětí se v něm zrodil nový plán, jak bezpečně a bez problémů dostat peníze i Cassii Blackovou. Zavřel horní zásuvku a otevřel spodní. Ta nebyla tak přeplněná. Ležel v ní elektrický fén na vlasy, který vypadal naprosto nepoužívaný, a pár dopisů od obyvatelek nápravného zařízení v High Desert. Karch otevřel jeden z nich a viděl, že obsah je zúžený pouze na pár vět typu jaksemáš codéláš a napsala ho jakási Letitia Granvillová. Karch je také hodil do koše. Zalovil znovu v zásuvce a pod fénem objevil vyztuženou obálku, ležící přední stranou dolů.

Obrátil ji k sobě a spatřil na ní napsanou adresu. Cassidy Blacková, nápravné zařízeni pro ženy, High Desert. Ať už v té obálce bylo cokoliv, muselo to být něco, čemu adresátka přikládala takovou cenu, že si tu zásilku odnesla z vězení.

Podíval se na předtištěnou adresu odesilatele. Renesance, všestranné investigativní služby, Paridise Road, Las Vegas.

Karch tuto agenturu znal. Zaměstnávala asi šest detektivů a údajně se specializovala na stejný počet aktivit. Podobně jako Karch se zabývala hledáním nezvěstných osob a musel

s ní „soupeřit“ o přízeň detektivů z příslušného oddělení Městské policie. Otevřel obálku a vytáhl z ní na palec tlustou vyšetřovací zprávu. Právě se chystal, že si ji přečte, když ho až do morku kostí zmrazilo ječení, které se ozvalo ze dveří za ním.

„PRACKYNAHORUTYSRÁCl!“

Karch pustil zprávu a zvedl ruce dlaněmi před sebe.

Pomalu začal otáčet hlavu. To, co spatřil, ho naprosto vyvedlo z míry. Ve dveřích do ložnice stála obrovská černoška. Zaujala typický střelecký postoj, jakému se učí ve Státech na každé policejní akademii. Chodidla rozkročená, váha rovnoměrně rozložená, obě ruce svírají a podpírají zbraň, paže v loktech směřují ven mírně ohnuté. Na krku jí visel na řetězu policejní odznak. Karch nikdy v životě neviděl, že by nějaký policista mohl vypadat jako ona, ale devítimilimetrová beretta, kterou na něj mířila, ho o tom rychle přesvědčila.

„Jen klid, madam,“ pronesl konejšivým hlasem. „Jsem na vaší straně.“

34

Od chvíle, kdy se Cassie dozvěděla o dvojnásobné vraždě v autosalonu, měla pocit, jako by se pohybovala někde pod vodou, v jakémsi surrealistickém světě, jenž s jejím životem neměl nic společného. Někde hluboko v mysli si ovšem uvědomovala, že je to pouze obranná reakce jejího vědomí.

Díky tomu byla schopna pokračovat dál a dokončit to, co bylo nutné udělat.

Teď stála vzadu za Leovým domem a upírala pohled na zakrvácený skleněný střep vyčnívající ze spodního rámu zasunovacích dveří.

Bylo jí jasné, že Karch mluvil pravdu. Leo byl mrtev.

Kdyby šla dovnitř, našla by jeho tělo. A ať už by ho uviděla v jakémkoliv stavu, ta představa by ji pronásledovala po celý život.

Podívala se dolů do bazénu. Sací zařízení nefungovalo a vysavač stál bez pohnutí na dně. Ale téměř v tom okamžiku jí oči sklouzly zpátky ke dveřím s jedinou, jak břitva ostrou špicí skla. Věděla, že musí jít dovnitř. Kývla hlavou, jako by sama sobě dala souhlas, a vydala se ke dveřím. Leovo tělo spatřila okamžitě. Leželo na podlaze uprostřed kanceláře.

Těžký kamion, projíždějící vzadu po dálnici, ukryl až nelidské zakvílení, které jí mimoděk uniklo z úst. Opatrně se rozbitými dveřmi protáhla dovnitř.

Krev byla všude kolem. I na Leově obličeji, obráceném směrem ke dveřím. Cassie se od jeho tváře nemohla odpoutat. Přes všechnu bolest, kterou musel viditelně prožít, na ní měl výraz, jenž, pokud se nedal nazvat rovnou úsměvem, vyjadřoval uspokojení.

Cassie si k němu sedla na bobek a dotkla se jeho chladné líce.

„Ach, Leo,“ zašeptala. „Co mám teď dělat?“

Z očí jí zase vytryskly slzy. Snažila se jim ubránit, a tak pevně sevřela víčka, na něž si vší silou přitiskla pěsti.

Když překonala nával slz a troufla si otevřít oči, pokusila se zhodnotit situaci jakoby pohledem detektiva. Chtěla zjistit, co se vlastně stalo. Skutečnost, že za ní Karch přišel a požadoval peníze, znamenala jediné. Leo mu nic neprozradil. Pohlédla na krvavé šmouhy táhnoucí se po dlaždicích a naplno pochopila, co se vlastně stalo. Leo se doplazil ke skleněnému střepu a skončil to sám. Obětoval se kvůli ní.

„Leo…“

Opět zavřela oči a sklonila hlavu k jeho nehybné hrudi.

„Já jsem věděla, že máme utéct.“

Náhle zvedla hlavu, plna nového odhodlání. Musí uprchnout. Věděla, že je to sobecké, ale také jí bylo zřejmé, že pokud se o to nepokusí, Leova velkorysá oběť by nebyla k ničemu. S myšlenkou na její záchranu Leo umíral. To bylo

jeho poslední přání. To byla představa, která mu přivolala úsměv na rty. Musí si toho vážit.

Postavila se a rozhlédla po kanceláři. Všechno bylo zničené Karchovým důkladným hledáním. Ale on chtěl najít dva a půl milionů dolarů, ne to, co nyní hledala ona.

Překročila tělo a přistoupila k převrácenému psacímu stolu.

Na podlaze se válela spousta věcí, mezi nimi i Leův diář s nečitelnými poznámkami. Karch zřejmě vysypal obsah všech zásuvek ze stolu. Uprostřed té změti zahlédla dvě obálky. Obě byly adresované Leovi a měly stejnou zpáteční adresu, žádné jméno odesilatele, jen číslo 773. Ohnula se a zvedla je. Obě byly prázdné. Jedna byla odeslána před dvěma dny z Chicaga. Už jí to bylo jasné. Karch našel její pasy. A odnesl si je s sebou.

Cassie se prudce napřímila a hlavou bouchla do červených čínských mincí I-Ching zavěšených ze stropu.

Chvíli se dívala na cinkající penízky a potom si pod ně přitáhla židli. Stoupla si na ni a sundala šňůrku s mincemi z háčku. Chtěla si něco od Lea odnést. Ani ne tak pro štěstí jako na památku.

Bylo zřejmé, že nemá cenu prohlížet zbytek domu. Karch měl pasy a uvnitř nebylo nic, co by ji zajímalo. Opět překračovala Leovo tělo, ještě jednou na něj pohlédla.

Pomyslela na píseň, kterou si tolikrát pouštěla cestou do Las Vegas. Doufala, že i Leovi v poslední chvíli poskytl útěchu anděla hlas.

„Sbohem, Leo,“ řekla tichounce.

Opatrně přešla přes sklo na podlaze a překročila špičatý střep v zasunovacích dveřích. Vyšla na zahradu a vydala se k okraji bazénu. Znovu se podívala dolů na nehybný vysavač. Pohledem sledovala sací hadici až k přípojce ve zdi, obešla bazén na druhou stranu a tam si klekla na zem.

Rukou zalovila ve vodě, popadla hadici a začala ji vytahovat nahoru na betonový obrubník bazénu. Nebylo to snadné a Cassie skoro dvakrát spadla do vody. Konečně se nad hladinou ukázala hlava vysavače a pytel na smetí a Cassie je z posledních sil vyrvala nahoru.

Voda, která vyšplouchla ven, zbarvila bílý beton na tmavo a promočila Cassiiny černé džíny. Bylo jí to jedno.

Zápasila s manžetou, kterou byl pytel připevněn k vysavači, ale potom si všimla, že je po straně opatřen zipem, a rychle ho otevřela. Uvnitř, zavázaný v bílém pytli ze silného igelitu, ležel nějaký balík. Opatrně ho vyndala a pustila se do rozvazování uzle. Ale byl příliš utažený a ona na tuhle práci neměla dostatečně dlouhé nehty. Sáhla si do zadní kapsy kalhot pro vojenský nůž a uzel s ním jednoduše uřízla.

Rozevřela okraj pytle. Před očima se jí objevily cihly stodolarových bankovek. Pořád byly zabaleny v plastikových obalech, suché a neporušené, jako by právě vyšly z tiskárny.

Zase pytel zavřela a pohlédla přes bazén k rozbitým zasunovacím dveřím. Z tohoto úhlu viděla pouze špičky

Leových bot směřující nahoru ke stropu. Potichu mu poděkovala. Když spolu mluvili o tom, kam schovat peníze, řekl, že nejlepší skrýší je místo, které má každý na očích.

Měl pravdu.

Cassie se ohlédla k bazénu. Jak zápasila s vysavačem, hladina se zčeřila. Na drobných vlnkách se teď pohupoval mrtvý kolibřík, jemná křidélka rozepjatá jako křídla anděla.

35

Karch se bez dlouhého otálení postavil, tak jak mu žena mířící na něj pistolí přikázala. Jestli jste na mý straně, kdo teda, kruci, račte bejt?“ zaburácela od dveří.

Přikývl pomalu hlavou. Doufal, že toto gesto bude považováno za ochotu ke spolupráci.

„Jmenuji se Jack Karch. Jsem soukromý vyšetřovatel a licenci mám v náprsní kapse, tady v tom saku. Myslíte, že bych si pro ni mohl sáhnout a ukázat vám ji?“

„Necháme to na potom, frajere. Takže očko? A copak chce takovej soukromej čmuchal v bytě Cassie Blackový? A vůbec, udělejte dva kroky dozadu a opřete se o zeď.“

Rozvážným krokem postoupila dále do ložnice. Karch opět uposlechl její příkaz a opřel se rameny o zeď. Viděl, že zahlédla sig ležící na posteli.

„Vyšetřuju jeden případ. Krádež v Las Vegas. V

hotelovém pokoji. Hazardní hráč přišel o všechny vyhrané peníze. A pokud bývám to nevadilo, kdo jste vy?“

„Agent Thelma Kibbleová, státní kurátorka.“

„Tak to vy jste Thelma Kibbleová? Chtěl jsem vás dnes ohledně Blackové navštívit.“

„Tak by mě zajímalo, milej pane, odkdypak stát Nevada povoluje svejm očkům, aby se poflakovaly po světě s tlumičem na bouchačce?“

Karch podal co nejlepší herecký výkon, aby vypadal dostatečně překvapeně.

„Vy myslíte ten sig, co leží na posteli? Ale ten není můj.

Našel jsem ho zastrčený támhle v šuplíku. Nejspíš patří Cassii Blackové. Radši s ním zacházejte opatrně. Myslím, že je to doličný předmět.“

„Cože? Před chvílí jste tu povídal o nějakým horkým zboží.“

„Ale to se, madam, vůbec nevylučuje. Obzvlášť když v poušti kousek od Vegas našli jejího parťáka, Jerseyho Paltze. Zastřelenýho.“

Kibbleová pohlédla na zbraň, kterou držela v levé ruce.

Stála od Karche necelé dva metry. Usoudil, že kdyby se teď pohnul, bylo by to příliš riskantní.

„Víte co, pane Karch, co kdybyste mi teď pomalinku ukázal, co máte pod sakem?“

Karch pomalu rozevřel sako a pod ním se objevilo prázdné pouzdro.

„Já vím, co teď řeknete,“ spustil rychle, dřív než se Kibbleová stačila vůbec nadechnout. „Prázdné pouzdro, tak Sig Sauer musí být jeho. Ale to je omyl. Mám licenci nosit ukrytou zbraň. Ale je to státní licence, platná jen v Nevadě.

V Kalifornii mi je na nic. Kdybych měl pistoli v pouzdře, akorát bych tím porušoval zákon. Mám ji zamčenou v kufříku a ten jsem nechal v autě. Jestli tam půjdete se mnou, tak vám ji ukážu.“

„Tak tohle mě zrovna netrápí. Ale mě by spíš zajímalo, proč jste tady vy, a ne policajti z Vegas. Jestli jde o vraždu, tak snad je to věc policie, ne? Můžete mi to vysvětlit?“

„Tak za prvé. Tím případem se policie samozřejmě zabývá. Ale jistě víte, jaké má potíže s byrokracií. Mě najalo vedení komplexu Cleopatra, abych vyšetřil hotelovou krádež. Mám na to lidi a otevřený účet na výlohy. Jasně, že jsem pak rychlejší. Detektivové sem dorazí co nejdřív a budou vás kontaktovat. Abych pravdu řekl, mám u Městské policie, co se spolupráce týče, docela dobrou reputaci. Jestli chcete, můžu vám dát jméno a číslo detektiva, co se za mě zaručí.“

Kdyby přikývla, dal by jí číslo na Iversona. To věděl zpaměti. Karch by se pak musel s Iversonem vyrovnat, ať už pomocí úplatku nebo kulky. Ale Kibbleová mu tu návnadu nespolkla.

„Milej zlatej, i kdyby se za vás zaručil třeba sám státní návladní, tak pochybuju, že by vás pochválil za to, že jste neoprávněně vniknul do domu podezřelýho,“ pronesla přísně.

„Ale já jsem se sem nevloupal,“ protestoval dotčeně.

„Vchodové dveře byly dokořán. Jen se koukněte, kde parkuju s autem. Rovnou před domem. Myslíte, že bych nechal stát auťák na příjezdové cestě, kdybych se sem chtěl vplížit potajmu jako nějaký zloděj?“

„Zdá se, pane Karch, že máte odpověď na všechno.“

„Jistě, když odpovídám po pravdě. Nemohla byste na mě přestat mířit tou pistolí? Myslím, že jsem vám dostatečně vysvětlil, kdo jsem a co tady dělám.“

Kibbleová zaváhala, ale nakonec si přesunula zbraň k boku a mírně ji sklonila. Karch spustil ruce dolů a ona neprotestovala. Doufal, že kurátorka dá zbraň pryč úplně, nicméně i tato změna ho potěšila. Rozhodl se, že bude pokračovat v útoku.

„A mohl bych se teď zeptat já vás, co tady děláte vy?“

Kibbleová pokrčila mohutnými rameny.

„Jen svojí práci, pane soukromý očko. Přišla jsem na běžnou kontrolu. Tak jako chodívám ke všem svejm svěřencům.“

„Trošku zvláštní shoda okolností, nezdá se vám?“

„Když jsem ji viděla naposled, vedla takový divný řeči.

Moc se mi to nelíbilo. Tak jsem si ji dala na seznam těch, co chci navštívit. Ale dřív jsem se k tomu nedostala. Až dneska.“

„A proč jste šla za ní sem? Proč jste za ní nešla do práce?“

„Volala jsem jí tam, ale na lince do svý kanceláře měla vzkaz, že dneska v práci nebude. Tak jsem tady. A už žádný další otázky, pane zvědavej. Od toho jsem tu já.“

„Jo, jasně.“

Mávl rukama v omluvném gestu.

„Říkal jste, že jde i o vraždu? No, myslím si, že těžko tu zná Cassii někdo líp než já, a to vám řeknu rovnou, ta v žádný vraždě namočená není. Za to bych dala krk.“

Karch pomyslel na Hidalgovo mrtvé tělo, objevené v ložnici, zároveň s postrádanými dvěma a půl miliony, ve dvacátém poschodí hotelu Cleopatra.

„Myslím, že v tom bych s vámi nesouhlasil, policistko Kibbleová. Důkazy jednoznačně mluví proti ní. A konečně, uvědomte si, že mluvíme o bývalé trestankyni, která si odpykávala trest za obvinění z vraždy.“

„Bylo to zabití, pane Karch, a vy i já víme, jak k němu došlo. Podle zákona nesla vinu za smrt svýho partnera, i když v tu chvíli, kdy ten její šamstr vyskočil z dvacátýho poschodí, byla dole v přízemí. Možná, že mu v tom někdo pomoh, ale ta děvenka rozhodně ne.“

„To vám řekla ona? Že ho někdo strčil?“

„Takhle si to vysvětluje. Pro kasino přej bylo dobrý, jako varování pro další lumpy, že se ho zbavili.“

„Pěkně vymyšlená hovadina. Ale řekněte mi, jak se z vězení dostala sem?“

„Výslovně si přála, aby si mohla podmínku odkroutit v L.

A. Její advokát tedy podal žádost, a když si s Rayem Moralesem dohodla, že ji zaměstná v Hollywood Porsche, tak ji zkrátka převedli sem. Znala Moralese ještě z Vegas, když tam v nějaký herně rozdávala karty. Ray byl bývalej trestanec, kterej to vzal za správnej konec. A chtěl dát šanci i jí. Možná, že chtěl i něco jinýho, ale Cassie si nikdy nestěžovala.“

Karchovo tušení se potvrdilo. To, že je Morales bývalý zločinec, ho napadlo v autosalonu, v kanceláři finanční manažerky. Když ho přinutil, aby si lehl na podlahu, splnil ten potupný rozkaz s takovou důstojností, jakou člověk u ostatních občanů nevidí. Ta ženská byla jako ostatní.

Kňučela jak pes, aby ho obměkčila, a když chtěla začít ječet, musel ji zastřelit jako první.

„Takže vy jste jí byla dost blízká?“ zeptal se Karch. „Dost na to, abyste věděla, proč se jí zase vzbouřila krev?“

„Jako proč začala oškubávat hazardní hráče ve Vegas?“

Karch přikývl.

„No, když tak o tom přemejšlím, možná to má co dělat s jejím otcem, to byl chorobně závislej gambler. Řekla bych, že měla pocit, že tímhle způsobem se hernám mstí nebo něco podobnýho. Kdo ví?“

„To asi nikdo. Nevadilo by vám, kdybych si sednul?

Mám nějaký špatný záda.“

Opřel se rukama vzadu na bocích, jako když se chce protáhnout v kříži. Přitom bez přestání pokračoval v konverzaci.

„Dokonce jsem kvůli tomu v invalidním důchodu. Tedy částečném. Zlomil jsem si páteř, když jsem honil jednoho zdrogovanýho chlápka. Utíkal přede mnou nahoru po schodišti, když najednou se v patře zastavil, zvednul mě, a než jsem se vzpamatoval, přistál jsem dole pod schody…“

Nic z toho nebyla pravda. Pouze taková záclonka na zakrytí práce rukou. Zatímco mluvil, vklouzl levou rukou pod sako a z hedvábné kapsičky všité ve švu u pásku kalhot vytáhl ukrytou pistoli ráže 0.25.

„Nikdy jsem v životě neviděl, že by měl nějaký člověk takovou sílu…“

Ruce přesunul dopředu, a jako by chtěl gestem podpořit líčení svého zážitku, spráskl je před sebou údivem. Zbraň si přitom přehodil z levé dlaně do pravé a nechal ji tam ukrytou. Sedl si na postel, ruku s pistolí volně položenou vedle stehna. Kibbleová teď stála ve vzdálenosti asi jednoho a půl metru a policejní devítku si nedbale opírala kousek pod bokem. V druhé ruce, spuštěné podél těla, držela za hlaveň jeho sig. Karch věděl, že teď už je policistka jeho. Ale chtěl z ní ještě vydolovat další informace.

„Řekněte mi ještě o tom dítěti, co měla s Freelingem,“

prohodil zasvěceným tónem.

Kibbleová si ho přísně změřila pohledem.

„Jaký dítě a co to má společnýho s krádeží ve Vegas?“

Karch se zasmál a potřásl hlavou.

„Ona sem nepřišla kvůli tomu, že jí tu někdo nabídl místo v autosalonu, agentko Kibbleová. Chtěla do L. A. proto, že měla s Maxem dítě a to skončilo tady.“

Pohlédl na ni nahoru.

„Ale to vy nejspíš víte, že jo?“

„Tak kde to dítě je, to nevím, ale jinak máte pravdu. Když Cassii zatkli, byla v tom. Tajila těhotenství tak dlouho, dokud to na ní nebylo vidět. Díky tomu se dostala do nápravnýho zařízení pro ženy v High Desert. Tam se jí to děcko narodilo. Tři dny ho měla u sebe a pak jí ho odebrali.

Už předem ho dala k adopci.“

Karch přikývl. I když neznal podrobnosti Cassiina příběhu, věděl dost, aby pochopil její motiv.

„Máte děti, policistko Kibbleová?“

„Jo, dvě.“

„Tři dny. Myslíte, že je to dost dlouhá doba na to, aby se v matce probudil mateřský cit?“

„Na to by stačily i tři minuty.“

„Víte, cítím se nějak unavený –“

Vyskočil z postele, jediným skokem se dostal ke Kibbleové a hlaveň pětadvacítky zabořil do sádelnaté pneumatiky, kterou měla místo krku.

„– z těch vašich jízlivých odpovědí, paní kurátorko. Už mě to doopravdy –“

Z pravé ruky jí vyrazil berettu a z druhé vytrhl sig.

„– slušně řečeno, začíná štvát.“

Kibbleová ztuhla, oči doširoka otevřené.

„Co to má bejt?“

„Co jako, madam? Jestli se ptáte na tu studenou věcičku, co se hřeje ve vašem sádýlku na krku, tak to je pistole ráže 0.25 mm. A pokud chcete vědět, co tím sleduju, tak vám chci položit ještě pár otázek, a vy, až na ně budete odpovídat, si ty vaše úsměšky necháte od cesty. Doufám, že mě nezklamete.“

„Ne, pane,“ vypravila ze sebe šeptem. Jak už jsem řekla, mám dvě děti a kromě mě nikoho jinýho nemají, tak jim, prosím vás, ne –“

Karch udělal úkrok stranou a zezadu ji strčil dolů na postel. Malou pětadvacítku si vsunul do kapsy a namířil na ni sig. Sáhl na hlaveň, aby se ujistil, že je tlumič pořádně upevněn. Počkal, až k němu zvedla vyděšené oči, a pak teprve promluvil.

„No, tak jestli chcete, aby ještě někdy uviděly svojí matinku, tak mi po pravdě odpovíte na pár otázek a dáte si přitom pozor na tu vaši nevymáchanou hubu.“

„Ano, jistě, co chcete vědět?“

„Co ještě víte o tom dítěti? O té holčičce?“

„Už nic. Mluvila o ní jen jednou, a to jenom v souvislosti s porodem a těch věcech kolem. Nikdy už se k tomu nevrátila.“

„A jak jste se k tomu tématu dostaly?“

„Ukazovala jsem jí fotky mejch kluků a Cassie mi řekla, že měla taky dítě. To bylo někdy na začátku, hned jak přišla z Nevady. Trošku jsem se ji snažila poznat a zdálo se mi, že to není špatná holka.“

„Co ještě říkala? O tom, že je to její děcko tady v L. A., náhodou nemluvila?“

„Ne, ani se nezmínila. Jen o tom, že tenkrát Maxovi řekla, že čeká dítě, ten večer, co vyskočil z okna.“

„Ten večer?“

„Jo, takhle mi to řekla. Ještě povídala, že to měl bejt jejich poslední kšeft. Litovala, že tu radostnou novinku vyklopila Maxovi ještě před tou jejich akcí, protože ji nepustil nahoru do pokoje. Začal si hrát na rytíře, a tak šel na to sám.“

„Chcete tím říct, že tu loupež měla provést ona?“

„Vy jste to nevěděl?“

„Jak asi? Max skončil rozplácnutý dole na hracím stolku a ona neřekla ani slovo. Místo toho přistoupila na přiznání viny. Teď je mi teprve jasný proč.“

Karch si sám pro sebe pokýval hlavou. Konečně všechno pochopil, ale příliš pozdě. Teprve po šesti dlouhých letech se mu jednotlivé kousky z oné noci složily dohromady.

Obrátil se k posteli zády, jako by chtěl setřást špatné vzpomínky. Jak udělal krok dopředu, v zrcadle nad prádelníkem zahlédl, že Thelma Kibbleová na posteli znehybněla, svaly napjaté, a chystá se vyskočit. Vtom zachytila jeho pohled.

„Nechtě těch hloupostí, agentko Kibbleová. Pamatujte na ty svoje děcka. Co ještě Cassie Blacková říkala o tom Maxově pokusu létat?“

„Nic. Vůbec o tom nemluvila, a rozhodně ne se mnou.

Jen jednou se trošku rozpovídala. A tenkrát taky řekla, že někdo musel Maxovi z toho okna pomoct. To bylo všechno.“

„Jo, v tom se tedy nemýlila. Jenže ten, kdo mu pomohl, byla ona sama.“

„Jak to můžete vědět? Vy jste tam byl?“

Karch se na ni dlouze zadíval a viděl, jak jí v očích začíná vzrůstat strach.

„Já jsem tady od toho, abych dával otázky, rozumíte?“

Udělal pauzu, aby měla možnost odpovědět, ale mlčela.

Karch zvedl pistoli, kterou mířil na tlusté tělo kurátorky, a přejel s ní na její vyděšený obličej. Po chvíli pokračoval v pohybu a zamířil na plakát se ženou kráčející po pláži, který visel na zdi vzadu za Kibbleovou.

„A teď spusťte o Tahiti.“

„Tahiti?“ obrátila oči dozadu k plakátu na zdi. „Tahiti bylo její sen.“

„Bylo?“

„Jednou tam jela s Maxem. Usoudili, že si klidně můžou dovolit rozfofrovat příjem ze svýho posledního kšeftu, a strávili tam celej tejden.“

Karch pohlédl na odpadkový koš vedle postele.

Vykukovala z něj fotografie s Cassií Blackovou, Maxem Freelingem a se sklenicí ozdobenou papírovým deštníčkem.

Ani na chvilku nezapochyboval, že je to snímek z Tahiti.

„Myslela si, že to bylo právě tam, kde to dítě… no, víte, počali,“ pokračovala Kibbleová. „A chtěli se tam vrátit. Až se dítě narodí. Tak si to plánovali. Že už pověsej řemeslo na hřebíček a přestěhujou se na Tahiti, aby tam vychovali svý dítě. A budou tam žít šťastně jak v pohádce.“

„Ale s Maxem vylítly z okna i ty jejich sny.“

Kibbleová přikývla.

„Jo, nějak jim to fakt nevyšlo. Takže Tahiti už neexistuje jako nějaký skutečný místo, tedy pro Cassii. Je to jen taková fata morgana. Sen, co se jí s Maxem nesplnil.“

Karch neodpověděl. Díval se na vyšetřovací zprávu z agentury Renesance, která ležela na podlaze u nohou Thelmy Kibbleové.

„Tak to bude asi tak všechno,“ promluvil po chvíli, oči pořád upřené dolů na zprávu. „Ale naše Cassie Blacková měla svůj plán, agentko Kibbleová. Něco mi říká, že ona je ten typ, který má vždycky nějaký plán.“

V tu chvíli se naprosto ponořil do svých myšlenek.

Rychle probral všechny možné teorie a konečně pohlédl na Kibbleovou.

„Ještě jedna poslední otázka,“ řekl. „Co teď udělám s vámi?“

36

Cassie zajela k chodníku už blok před svým domem a pozorně studovala dům i jeho okolí, jestli neobjeví případné známky Karchovy přítomnosti. Všechno se zdálo být v pořádku; na příjezdové cestě nestála žádná auta, vchodové dveře nebyly vykopnuté. Deset minut zůstala sedět v autě, ale nic neobvyklého nezaznamenala. Nakonec zajela na ulici, která běžela paralelně se Šelmou, a zaparkovala o další blok výš. Vystoupila, vzala to zkratkou mezi zahrádkami svých sousedů a přelezla plot vzadu za svým domem. Peníze nechala zamčené v kufru auta, protože se nehodlala doma dlouho zdržet. Vezme si jen pár fotografií, možná nějaké oblečení. Zpod květníku na zadní verandě vytáhla rezervní klíč a tiše vstoupila do domu zadními dveřmi.

Karch tam zcela jistě musel být. Věci nebyly rozházené a zničené, tak jako když prohledával Leův dům, ale určitě dům navštívil. Cítila to všemi póry. Něco nebylo v pořádku.

Vešla do obývacího pokoje a její tušení se potvrdilo. Na konferenčním stolku leželo ramínko se sedmi visacími zámky. Naposled ho měla v ruce, než odjela do Vegas. A nikdy by je nenechala ležet takhle venku. To musel udělat on.

Zůstala nehybně stát a téměř dvě minuty soustředěně naslouchala, jestli v domě neuslyší nějaké podezřelé zvuky.

Když nic neslyšela, vrátila se do kuchyně a ze zásuvky vytáhla ten největší nůž. Vyšla na chodbu a s nožem v ruce se pomalu blížila k ložnici.

První věc, kterou spatřila, byl plakát. Visel nakřivo na stěně a přes něj byly dvě šmouhy tvořící velké X, které vypadaly, jako by je někdo namaloval krví. Trvalo jí hodnou chvíli, než se jí od poničeného plakátu podařilo odtrhnout pohled a rozhlédnout se po ložnici. Tak tady si to Karch prohledal pořádně. Cassie neměla příliš věcí, takže i když byly všechny naházené na podlaze, nevznikl ani moc velký nepořádek. Ohnula se a zvedla dvě fotoalba. Představa, že je měl Karch v ruce a že si je dokonce prohlížel, ji silně popudila. Položila je na postel, že si je vezme s sebou, i když věděla, že už je nebude potřebovat. Očima začala prohledávat změť na podlaze, jestli neuvidí fotografii, která pro ni měla nenahraditelnou cenu.

Nakonec ji objevila v koši na odpadky, sklo v rámečku roztříštěné. Vytáhla ji ven a vysypala sklo z rámu.

Fotografie se zdála neponičená a Cassie si ulehčené oddychla. Byla to jediná fotka, na které byli s Maxem společně. Celých pět let ji měla přilepenou na stěně nad svojí postelí v High Desert. Vyjmula ji z rámu a položila na fotoalba. Podívala se na hodinky a viděla, že jsou skoro tři hodiny. Musela si pospíšit. Popadla z postele polštář a stáhla z něj povlak. Zasunula do něj alba i s Maxovou fotografií.

Přešla k prádelníku a naházela do povlaku nějaké spodní prádlo a ponožky. Neměla žádné šperky, kromě hodinek Timex a jedněch náušnic, které téměř nikdy nenosila, stříbrné kroužky, jež jí Max jednou vybral jako dárek k narozeninám.

Potom zamířila k přístěnku sloužícímu jako šatna, aby si ještě vzala rezervní džíny a několik košil. Otevřela dveře, oči upřené nahoru ke šňůrce od světla na stropě, takže Thelmu Kibbleovou neuviděla dřív, dokud nerozsvítila a nepodívala se dolů, aby zjistila, do čeho to vrazila nohou.

Její policejní kurátorka ležela na podlaze šatny opřená zády o zadní stěnu, nohy doširoka rozhozené. Hlava jí visela v podivném úhlu, ústa měla dokořán a celý přední díl jejích obrovských volných šatů byl rudě zbarvený krví. Nějaká ruka se přitiskla na Cassiina ústa a potlačila zaječení, jež se z nich dralo ven. Cassie sebou vyděšeně trhla, ale vzápětí si uvědomila, že ústa si přikryla sama. Povlak z polštáře jí vypadl z ruky a žuchl na podlahu.

Kibbleová pomalu otevřela oči. Zdálo se, že tento jednoduchý úkon vyčerpal z mohutného těla všechny zásoby energie. Cassie si přidřepla mezi bezvládně rozhozené nohy a naklonila se ke zraněné ženě.

„Thelmo! Co se stalo, Thelmo?“

Aniž by čekala na odpověď, kterou už konečně znala předem, popadla za jedny z dvojích jediných šatů, které měla, a strhla je z ramínka. Na prsou policistky byl jediný

průstřel a z rány prýštil silný proud krve. Tak silný, že Cassii napadlo, zda je Kibbleová vůbec ještě živá.

Zmuchlala šaty v rukou a přitiskla je na zranění. Upřela pohled na ženiny rty. Začaly se pohybovat, jako by chtěly něco říct.

„Nemluvte, Thelmo, nemluvte. Udělal to Karch? Muž, co se jmenuje Karch?“

Ústa se přestala pohybovat a Cassie postřehla náznak přikývnutí.

„Promiňte mi to, Thelmo, omlouvám se.“

„ –lil mě mojí –stolí…,“ vypravila ze sebe Kibbleová.

Cassie v jejím zachrčení stěží rozeznala jednotlivá slova.

„Mlčte, Thelmo, ano? Já teď dojdu pro pomoc. Vy si to tady podržte a já jdu pro pomoc. Zvládnete to?“

Zvedla ženinu ruku a přitiskla na zmuchlané šaty. Jak ale ruku pustila, paže začala sklouzávat dolů. Cassie se natáhla pro prázdný koš na prádlo a přitáhla ho k sobě. Obrátila ho dnem vzhůru a postavila těsně vedle Kibbleové. Opět zdvihla její paži a loktem ji položila nahoru na dno koše.

Dlaň se tak opírala o zakrytou ránu. Váha mohutné ženiny paže stačila na to, aby tlak dlaně byl dostatečně silný.

„Tak takhle zůstaňte ležet, Thelmo,“ přikázala jí Cassie.

„Já nemám v domě telefon, a tak musím pro mobil do auta.

Zavolám doktora a hned jsem zpátky. Platí?“

Všimla si, že čelisti Kibbleové se opět začínají pohybovat ve snaze něco říct.

„Nemusíte mi odpovídat, Thelmo. Setřte si sílu. Pomoc tu bude za chvíli.“

Cassie se chtěla zvednout, ale viděla, že ústa Kibbleové pořád pracují. Zřejmě byla rozhodnuta, že jí musí něco sdělit. Cassie se k ní naklonila a přiložila levé ucho k Thelminým ústům.

„Ví to…“

Cassie čekala, ale další slova se neozvala. Trochu se zvedla a pohlédla na Kibbleovou.

„Co, Thelmo? Co ví?“

Vyčerpaná žena jí pohlédla do očí a Cassie poznala, že to, co jí chce oznámit, je něco důležitého.

„Karch něco ví, Thelmo? A co?“

Znovu nastavila ucho k pootevřeným ústům.

„ –jí hol-čce. Má… fotku.“

Cassie se prudce narovnala. Zděšeným pohledem se zadívala na svůj provizorní vak, jako by v něm byla bomba připravená každou chvíli vybuchnout. Popadla polštář a vysypala z něj všechen obsah. Zvedla jedno fotoalbum, to, kterému říkala školní, a otevřela ho. První plastikové okénko bylo prázdné. Místo fotografie na něm byl černým fixem napsaný vzkaz, při kterém se jí až hrůzou zastavilo srdce.

ŽÁDNA POLICIE

702-881-8787

O tom, co ta slova znamenají, neměla ani ty nejmenší pochybnosti.

„Jdi…“

Cassie pohlédla na svoji kurátorku.

„Jdi… odvez ji…“

Cassie se těžce zraněné ženě zahleděla do očí a potom přikývla. Vyskočila a rozběhla se ven. Všechny své věci nechala vysypané na podlaze v šatně. Nesla si jen fotoalbum s telefonním číslem na místě chybějící fotky.

31

Karch se držel se svým lincolnem o dobré tři bloky za bílým stejšnem volvo a z bezpečné vzdálenosti ho sledoval od chvíle, kdy odjelo od školního hřiště před Wonderland

School. Jak Karch předpokládal, volvo nejelo daleko.

Zabočilo na Lookout Mountain Road, ulici klikatící se nahoru na hřeben pohoří, a z ní potom vjelo na příjezdovou cestu vedoucí k domu z dvacátých let. Karch zpomalil a ve chvíli, kdy míjel dům, uviděl ženu s malou holčičkou, které na zádech poskakovala školní brašna s usmívajícím se sluníčkem, jak kráčejí ke vchodovým dveřím domu.

Pokračoval o blok dál, tam se na jedné příjezdové cestě otočil a vrátil se zpátky k domu, kde, jak snadno zjistil, žil „objekt“ jeho zájmu. Zaparkoval u protějšího chodníku. Na příjezdové cestě stálo bílé volvo a žena s dítětem už byly uvnitř.

Karch si povšiml velké desky s nápisem NA PRODEJ, umístěné uprostřed trávníku, pod níž byla zavěšena malá cedulka oznamující případným zájemcům, že dům už má svého kupce a jednání o prodej domu už probíhá. Pomyslel si, že další kousek příběhu zapadl na své místo.

Nepochyboval o tom, že až bude mít příležitost promluvit si s Cassií Blackovou, určitě mu potvrdí jeho domněnku, že všechno začalo tímto nápisem. Bylo mu víc než jasné, že jakmile ho tady spatřila, musela něco podniknout.

„A hele, tady ji máme,“ řekl si nahlas.

V poslední době to dělával často, že si sám k sobě pronášel hlasitý komentář. Ale nijak ho to neznepokojovalo.

Měli to v rodině. Pamatoval si, že když jako dítě sedával ve svém pokoji, otec si vedle povídal se svým odrazem v

zrcadle. Během svých samomluv nechával kroužit čtvrťáky přes klouby prstů, u obou rukou najednou, nebo si procvičoval triky s kartami. Vždycky říkával, že všechny ty řečičky, které při vystoupení kouzelník vede, jsou stejně důležité jako práce rukou. I ony mohou odvést divákovu pozornost od prováděného kouzla.

Uslyšel bouchnutí a podíval se k domu. Dívka vyšla ven.

Převlékla se a měla na sobě džínové lacláky, pod které si vzala triko s dlouhým rukávem. Kopala do červeného míče s černými tečkami, takže vypadal jako sluníčko sedmitečné kutálející se po zeleném trávníku, a zřejmě v této aktivitě shledávala něco, co ji nutilo radostně povykovat. V

otevřených vchodových dveřích zahlédl ženu, jak s pobaveným úsměvem pozoruje dovádění holčičky. Po chvíli se vrátila dovnitř a dveře se zavřely. Zřejmě byla přesvědčena, že dítěti hrajícímu si na zahrádce těsně u domu nemůže hrozit žádné nebezpečí.

Podíval se na hodinky a čekal, kdy se zas žena objeví na verandě. Chtěl si udělat představu o tom, v jakých intervalech holčičku kontroluje a kolik času mu tak bude zbývat na provedení plánu. Zatímco čekal, vrátil se zase v myšlenkách ke Cassii Blackové. Byl přesvědčen, že ve hře, kterou spolu hrajou, má on tu nejvyšší kartu. A až ji vynese, připadne bank jemu, ne Cassii.

Po šesti minutách se dveře otevřely a žena vykoukla na zahradu. Během té doby Karch také počítal auta. Projela

pouze tři. Dopravní ruch tu byl téměř nulový, ale přesto, aby mu všechno klaplo, musel Karch počítat dvě až tři minuty na to, aby vystoupil z auta a zase se stačil vrátit.

„Ještě jednou nahlédl do vyšetřovací zprávy detektivní agentury a zopakoval si dívčino jméno. Potom vystoupil z auta a přešel ulici. Přitom pozorně sledoval, zda ho z okolních domů nepozorují nějací nežádoucí svědci. Pokud mohl vidět, nikdo nikde nebyl. Pro uskutečnění svého plánu měl zelenou.

Když už se blížil k plůtku lemujícímu pozemek, dívka zvedla oči od míče a upřela je na příchozího. Plot tu byl spíše pro okrasu než kvůli ochraně majetku a Karchovi sahal kousek nad kolena. Stačilo natáhnout ruku a dítě popadnout.

Holčička nic neříkala. Jen si přestala hrát a dívala se na neznámého muže.

„Ahoj,“ pozdravil ji přátelsky Karch. „Ty musíš být Jodie Shawová.“

Děvčátko se ohlédlo zpátky k domu, ale matka tam nebyla. Podívalo se zase na Karche.

„Jsi to ty, že jo?“

Holčička přikývla a Karch udělal posledních pár kroků k tyčkovému plotu. Aby se ho nebála, zastrčil si ruce do kapes, protože lidé podvědomě vnímají tento postoj jako neútočný.

„To jsem rád, že jsem tě našel, protože jsem slíbil tatínkovi, že tě přivezu na oslavu.“

„Na jakou oslavu?“

Karch vyndal ruce z kapes a přistoupil k nizoučkému plůtku. Pokrčil se v kolenou, a tak se dostal obličejem na úroveň její zvědavé tvářičky. Podíval se za dívku ke vchodovým dveřím. Tak jak předpokládal, byly zavřené.

Rozhlédl se na obě strany. Zádní sousedé v dohledu.

Neslyšel přijíždět žádné auto. Pořád měl zelenou.

„Tatínek ji pořádá pro tvoji maminku, ale tajně, aby ji překvapil. Nechce, aby se o ní dověděla předem. Jinak by to nebylo žádné překvapení. Bude spousta legrace. Přijde tam spousta vašich známých a dokonce i kouzelník.“

Natáhl ruku k jejímu pravému uchu a tvářil se, že jí z něj vytáhl čtvrtdolarovou minci. Měl ji samozřejmě schovanou mezi třetím a čtvrtým prstem, když ruku vyndával z kapsy.

Dívka se podívala na čtvrťák a ústa se jí roztáhla v překvapeném úsměvu.

„A co druhé ouško?“

Druhou rukou předvedl stejný trik i u levého ucha. Dívka se hlasitě rozesmála.

„Jak to děláš?“

„No, já ti to rád řeknu, ale teď se mnou pojeď za tatínkem a my tě pak spolu naučíme, jak se to kouzlo dělá. Tak co, Jodie? Platí? Už na nás čeká, děťátko.“

„Nejsem žádný děťátko. A nemám nikam chodit s cizíma lidma.“

Karch se v duchu proklel a podíval se k domu. Pořád byl ještě klid.

„Já vím, že už nejsi děťátko. To se jen tak říká. A taky, abys věděla, nejsem žádný cizí člověk. Tedy, my dva se vidíme poprvé, ale já znám tvého tatínka a on zná mě. Jinak by mě přece neposlal, abych tě přivezl na maminčinu oslavu.“

„Ještě naposledy pohlédl na vchodové dveře. Věděl, že se to příliš protahuje. Místo zelené se už chystala naskočit červená.

„Víš, on tatínek chce, abys byla v kanceláři –“

Naklonil se přes plot a natáhl ruce.

„–a s ostatními jsi volala ,Překvapení‘, až tam maminku přiveze.“

Uchopil ji v podpaží a zvedl přes plot. Věděl, že teď je podstatné, aby nezačala křičet, než ji od plotu donese do auta. Pak už to bude jedno. Otočil se a rychle kráčel k lincolnu.

„Mamíí?“ zavolala holčička nesměle.

„Pšt,“ konejšil ji rychle. „Nechceme přece, aby o tom maminka věděla. Tím bys jí zkazila radost.“

Dorazil k auru, otevřel zadní dvířka a posadil ji dovnitř.

Zabouchl je a skočil na přední sedadlo. Zvládl jsem to, uvědomil si. A ani si nikdo ničeho nevšiml. Nastartoval a rozjel se dolů po Lookout Mountain.

„A bude se tam taky tancovat?“ ozvala se Jodie ze zadního sedadla.

Karch si upravil zpětné zrcátko, aby během jízdy na holčičku viděl. V okamžiku, kdy dával ruku dolů, zaslechl vzdálený výkřik. Okénka vozu byla nahoře, takže se nedalo přesně určit, odkud zazněl. Karch rychle pohlédl zpátky do zrcátka, trochu ho natočil a asi padesát metrů za nimi uviděl ženu, která vyběhla z domu až na ulici. Stála tam s rukama sevřenýma v pěst, tiskla si je na spánky a bezmocně hleděla za vzdalujícím se lincolnem. Karch pohotově pustil přehrávač.

Znovu se podíval dozadu. Žena stála uprostřed vozovky, ústa otevřená dokořán, ale hudba linoucí se z reproduktorů její křik přehlušila. Frank Sinatra zpíval jeden ze svých hitů, Takový je život.

Karch začal přemýšlet o poznávacích značkách. Sice pochyboval, že by si žena stačila zapamatovat jeho číslo, ale stejně potřeboval najít nějaké bezpečné místo, kde by dal nazpátek původní značky vozu. Ani si nedělal starosti s tím, že by ho žena snad spatřila. Na to byla skla v okénkách příliš tmavá. Cítil se dobře. Žádné nebezpečí mu odnikud nehrozilo.

Uvědomil si, že se ho děvčátko na něco ptalo. Vrátil zrcátko do předchozí polohy a podíval se dozadu.

„Co jsi se ptala?“

„Jestli se na tý maminčiny oslavě bude tancovat.“

„Jistě, děťátko, jistě.“

„Nejsem děťátko.“

„Fakticky? A koho to zajímá?“

38

S kvílející převodovkou, jak se z něj Cassie snažila dostat co nejvyšší rychlost, se Boxster dral nahoru po Laurel Canyon.

„Tady devět-jedna-jedna tísňové volání, co pro vás můžu udělat?“

„Poslouchejte dobře, jde o zraněnou policistku, slyšíte?“

odpověděla Cassie, aniž by se představila. „O zraněnou policistku.“

Udala adresu svého domu na Šelmě a místo, kde tam Thelmu Kibbleovou najdou. Také popsala její zranění a nařídila operátorovi, aby okamžitě poslal ambulanci.

„To už zajistil počítač, zatímco jsme mluvili. Můžete mi říct, jak se jmenujete?“

„Hlavně se starejte o to, aby tam přijel doktor, ano?“

Přerušila hovor a okamžitě stlačila redial. Nejprve se jí ozvalo, že operátoři na lince 911 jsou momentálně vytíženi, ale než magnetofon dokončil nahrávku, promluvil na druhém konci mužský hlas.

„Tady devet-jedna-jedna tísňové volání. Můžu vám nějak pomoci?“

Cassii napadlo, že by to mohl být stejný operátor.

„Můžu pro vás něco udělat?“

Usoudila, že tenhle má jiný hlas.

„Jedná se o únos malé holčičky. Musíte tam někoho poslat.“

„Na jakou adresu, paní?“

Cassie pohlédla na hodiny na palubní desce. Bylo tři patnáct. Jodiin rozvrh znala zpaměti a věděla, že ze školy odchází ve tři hodiny. Pokud si na ni Karch nepočkal již tam, zřejmě se o únos pokusí až po jejím návratu domů.

Řekla operátorovi adresu na Lookout Mountain Road.

„Pospěšte si, prosím!“

Vypnula telefon. Na křižovatce s Hollywood Boulevard chytila zelenou a tak, aniž by musela zpomalit, pokračovala

nahoru po Laurel Canyon. Uvědomila si, že zřejmě byla blíž místa únosu než hlídkové vozy, pokud k němu ovšem nedošlo už u školy. Musela se rozhodnout, co bude dělat, když k domu dorazí dřív než policie.

Silnice se zúžila a provoz, vedený teď jen jedním pruhem, se velmi zpomalil. Cassie se vlekla za starou dýchavičnou kraksnou, která jela vytrvale uprostřed vozovky.

„No tak, dělej,“ křičela do hluku motoru, s rukou přitisknutou na klaksonu. „Koukej zajet ke kraji!“

Zahlédla, že se na ni řidič dívá do zpětného zrcátka, a tak na něj zamávala, aby ji nechal předjet. Ale on jí jen ukázal pěst se zvednutým prostředníčkem a ještě víc zpomalil.

Řízla zatáčku, aby ho předjela, ale kdyby řidič protijedoucího vozu nestrhl volant na stranu, došlo by ke kolizi. Řidiči obou vozů ohodnotili její riskantní jízdu ječením klaksonů. Cassie vysunula ruku z okna a ukázala muži v autě za sebou stejné gesto, jakým ji on obdařil předtím. Potom mu zmizela za další zatáčkou.

Zabočila na Lookout Mountain a plnou rychlostí hnala auto prudce stoupající ulicí. Když míjela budovu Wonderland School, trochu zpomalila. Na školním hřišti si ještě hrály děti a ulice byla téměř zatarasena auty, kterými si rodiče přijeli pro své potomky. Cassii se podařilo prokličkovat, ale po Jodii se nedívala. Znala její rozvrh. Buď už byla doma, nebo někde s Karchem.

Než vyjela z poslední zatáčky před domem Shawových, srdce jí bušilo až někde v krku. Před ní se objevil policejní vůz. Stál zaparkovaný u chodníku, na střeše zapnutá výstražná světla. Doufala, že sem dorazil na její výzvu, ale dobře věděla, že to není možné. Od chvíle, kdy ohlásila únos, neuplynuly ani tři minuty.

„Jak projížděla kolem domu, trochu zpomalila. Na trávníku kousek za plotem stála policejní hlídka, muž a žena. Oba se dívali na ženu, jejíž tvář byla tak ztrhaná a zarudlá, že Cassii chvíli trvalo, než v ní poznala Lindu Shawovou, ženu, která vychovávala její dítě.

Po tváři jí proudily slzy. Ruce sevřené v pěst si tiskla na prsa takovou silou, až jí zbělely klouby. Policistka se k ní nakláněla a ruku měla položenou na jejím rameni. Policista hovořil do rádia, které držel v ruce. Casii bylo jasné, že přišla pozdě.

Všichni tři náhle pohlédli na ulici a zadívali se na porsche, které svým řvoucím motorem upoutalo jejich pozornost.

Policisté se po chvilce zase obrátili k zoufalé ženě stojící před nimi, ale Linda Shawová nespouštěla z Boxsteru oči.

Upírala je na přední sklo, přímo na Cassii Blackovou. Ty dvě ženy se nikdy nepotkaly. Adopce proběhla anonymně, protože se Cassie nepřála s adoptivními rodiči svého dítěte setkat.

Ale v tom prchavém okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, jako by Cassie pocítila dotek poznání. Ve vlhkých očích plných bolesti spatřila nekonečnou lásku a s pohnutím si uvědomila, jak moc je její dcera milována.

Cassie uhnula pohledem jako první. Pomalu pokračovala v jízdě. Věděla, že se po Lookout Mountain dostane na Sunset Plaza a odtamtud zpátky do města, aniž by musela projíždět znovu kolem domu.

A potom se vydá tam, kam jí Karch přikáže. Tuhle hru dohraje do konce, ať už to dopadne jakkoliv.

39

Obloha byla temně modrá, vzduch ostrý a studený. Noc v poušti Karch přímo miloval. Zejména to, jaký klid mu vnášela do duše a jaké vzpomínky mu pomáhala vybavit v mysli. Dokonce i dovnitř vozu, ujíždějícího rychlostí 160

km za hodinu, k němu pronikalo její magické kouzlo. Poušť měla očisťující moc. To město způsobilo, že člověk přestal cítit její vliv.

Byl na polovině cesty mezi Primm a Las Vegas. Záře zvedající se nad centrem města hazardu plála na horizontu jako nezvladatelný, ničivý požár a dálnice číslo 15 vypadala, že se ztrácí v nekonečnu. Podíval se na hodiny na palubní desce a viděl, že je téměř osm. Usoudil, že je čas zavolat Grimaldimu. Rozsvítil horní světlo a ještě jednou se podíval na děvčátko, které leželo přes zadní sedadlo a spalo. Jak na ně pohlédl, hned začal zívat. Nespal už přes šestatřicet hodin.

Zatřásl hlavou, jako by tím chtěl odehnat ospalost, a lokl si odporné studené kávy, kterou si koupil už někde v Barstow. Položil šálek zpátky do držáku na palubní desce a ze saka vytáhl mobil. Vyťukal přímou linku do Grimaldiho kanceláře a vypnul světlo. Odpověď přišla okamžitě.

„Ano?“

V pozadí bylo slyšet spoustu hluku. Hučení davu, řeč, křik a bouchání. Karch okamžitě věděl, že Grimaldi zvedl přípojku v balkónku nad kasinem.

„Potřebuju, Vincente, abys šel k počítači.“

„Kde jsi byl, krucinál. Pořád ti posílám vzkazy na –“

„Hledal jsem ti ty peníze. Můžeš teď –“

„Mě nezajímá, že jsi je hledal, ale to, jestli si je našel.

Hledat nebo najít, v tom je dost podstatnej rozdíl, nemyslíš?“

Karch zatřásl hlavou. Měl sto chutí začít do telefonu ječet, ale uvědomoval si, že by tím mohl holčičku probudit.

Ovládl se a pokračoval klidným hlasem.

„Jsou na cestě, Vincente. Ale aby došly na místo určení, potřebuju, abys mi trochu pomohl. Takže, můžeš mi teď zamluvit jistý pokoj?“

„Samozřejmě, že můžu. Chvíli vydrž, jen co sem někoho seženu.“

Grimaldi nečekal na odpověď. Zatímco Karch čekal na přepojení, lincoln neměnnou rychlostí odkrajoval míle dělící je od Vegas. Grimaldi zvedl telefon až po pěti minutách.

Hukot lidského roje byl pryč. Seděl teď u sebe v kanceláře.

Už nechal rozčilování a šel rovnou k věci.

„Co chceš za pokoj?“

„Úplně nahoře. Číslo dva tisíce jedna. Jako ta vesmírná odyssea.“

„Tak moment. To je ten –“

„Já vím. Je v něm někdo?“

„Už se dívám… Ne, je volnej.“

„Bezva, Vincente. Takže ho blokni a rezervuj na jméno Jane Davisová. Máš něco na psaní? Nadiktuju ti číslo kreditky.“

Karch z kapsy vyndal pasy a z jednoho, znějícího na jméno Jane Davisová, vytáhl kartu American Expres. Znovu si rozsvítil světlo nad hlavou a přečetl Grimaldimu číslo karty.

„Jo, mám to,“ oznámil mu Grimaldi. „Co ještě?“

Tón, jaký se ozýval v Grimaldiho hlase, Karche až rozesmál. Co v něm bylo dychtivosti! Karchovi bylo jasné, že teď má věci pod kontrolou on. Jen se musí snažit, aby to tak zůstalo i tehdy, až bude po všem. Dalších deset minut strávil vysvětlováním svého plánu. Občas se podíval dozadu, aby se přesvědčil, že děcko stále spí a neposlouchá.

Ještě nebyl se svým povídáním u konce, když lincoln minul nápis VÍTEJTE V LAS VEGAS, který zdravil příchozí už více než čtyři desetiletí. Grimaldi co chvíli přerušoval plynulou linii jeho vyprávění zbytečnými otázkami a pochybovačnými poznámkami. Když Karch skončil, dobrá nálada ho nadobro opustila a místo ní se dostavil pocit podráždění.

„A ty si fakt myslíš, že to zabere?“ zeptal se Grimaldi.

„Říká se tomu synchronizace, Vincente,“ pronesl Karch rozzlobeně. „Slyšel jsi už někdy ten výraz? Znamená, že všechno do sebe vzájemně zapadne a ty budeš mít prachy zpátky. A o nic jiného ti přece nejde, nebo ne?“

„Jo, Jacku, přesně tak.“

„Takže se do toho dáme. Můžeš to spustit, už jsem skoro tam.“

Zavřel telefon a položil ho vedle sebe na sedadlo. Opět se podíval dozadu a viděl, že děvčátko klidně oddychuje, ponořené v hlubokém spánku. Vypnul světlo a vtom zazvonil telefon. Rychle po něm hrábl a zapnul ho, aby se dítě nevzbudilo.

„Co zase chceš, Vincente? Nemůžeš najít ve slovníku výraz synchronizace?“

„Kdo je Vincent?“

Byla to Cassie Blacková. Karch se musel svému omylu zasmát. Měl přece vědět, že Grimaldi mu volat nemůže, protože nemá jeho číslo.

„Cassidy Blacková,“ řekl rychle, aby zakryl své rozpaky.

„To je dost, že ses ozvala. Pár věcí ti dneska docela vyšlo.

Ale stejně si myslím, že kdyby bylo po mém, mohli jsme si leccos uše- “

„Kde je?“

„Její hlas zazněl jak seknutí břitvy. Karch se odmlčel, úsměv stále ještě na rtech. Situace byla choulostivá. I když to byl on, kdo měl všechny trumfy v ruce a měl by tuhle hru vyhrát.

„Je tady se mnou a má se dobře. A bude v pořádku tak dlouho, dokud ty budeš dělat to, co ti řeknu. Rozumíš?“

„Tak poslouchej, Karchi. Jestli se tomu dítěti cokoliv stane… tak to ti neprojde, aby bylo jasno. Pomsta, Karchi, to je docela dobrý motiv pro život. Rozumíš?“

Trvalo chvíli, než Karch odpověděl. Spustil u sebe trošku okénko, vzal si cigaretu a zapálil ji v zapalovači na palubní desce.

„Jsi tam, Karchi?“

„Ale ovšem, kde bych byl. Jen jsem tak přemýšlel, jak je to všechno ironické. Tedy, myslím tím, jaká je v tom ironie, vždycky jsem si pletl cizí slova. Říká se tomu ironie, když někdo, kdo plánoval unos dítěte, si potom stěžuje, že stejné dítě unesl někdo jiný? Používám to slovo správně?“

Karch čekal na odpověď, ale ta nepřišla. Roztáhl ústa do širokého úsměvu. Věděl, že ji ťal do živého. A pravda je k takovému zásahu tím nejlepším a nejostřejším nástrojem.

„Něco ti řeknu, Cassie Blacková. Co jsi vlastně dělala v L. A.? Prodávala auta, nebo sledovala tu dívku? A kdopak měl jet s tebou na Tahiti, když už Max jaksi nemůže cestovat?“

Čekal, ale na druhém konci linky bylo i nadále ticho.

„Myslím, že jsem svůj plán uskutečnil jen chvíli před tebou. Tak přestaň s tím svým spravedlivým rozhořčováním.

Na to ti neskočím.“

Zdálo se mu, že slyší, jak pláče, ale nebyl si tím jistý.

Cítil k ní zvláštní náklonnost. Možná kvůli tomu, že znal její plány. Byl to báječný pocit sdílet s někým jeho nejskrytější tužby a sny. Téměř se podobal lásce.

„Už je to tak,“ ozval se po chvíli tichým hlasem. „Vím o tobě všechno, i o tvých plánech. Měla jsi holčičku na očích a čekala jsi, až ti vyprší podmínka, kolik ti zbývalo, asi tak rok, ne? Potom bys ji odvezla do toho svého ráje, na Tahiti, tam, kde jsi s Maxem kdysi prožila tak báječné chvíle.

Mimochodem, mám tu u sebe něco, co ti patří, a tím nemyslím dítě.

Pověsil si telefon na krk a z vedlejšího sedadla zvedl dva pasy. Jeden z nich otevřel a zahleděl se na snímek ženy, s kterou teď mluvil po telefonu.

„Jane a Jodie Davisovy,“ četl. „Nezní to krásně? Ten, kdo je Leovi vyrobil, odvedl skutečně perfektní práci. Jaká škoda, že jsi je nemohla použít.“

„Ty bastarde,“ ozvalo se z telefonu.

Karch toto oslovení ignoroval a dál zavrtával jehlu do bolavé rány.

„Řekl bych, že když jsi pak před domem uviděla nápis NA PRODEJ, tak jsi s hrůzou zjistila, že se ti ten skvělý plán rozsype jak domeček z karet. Jodie se mi svěřila, že se její rodina stěhuje do Pavíže, jak tomu ona říká, asi za měsíc. A tak sis musela pospíšit. Šla jsi za Leem, aby ti dohodil kšeft. A co čert nechtěl, sehnal ho zrovna v Cleo. A máme to.“

„Co chceš, Karchi, abych udělala? Mám ty peníze. Tak radši mluv věci.

„Kde jsi teď?“

„Kde asi? V L. A.“

„Tak to je zlé. Jestli jsi dostala moji zprávu až teď, to už bylo pro agentku Kibbleovou hodně pozdě, co? Kde teď najdou policajti kurátorku, co by měla stejné rozměry? To snad budou muset přijmout dvě nové síly.“

Nahlas se rozchechtal. Zabočil lincolnem na výjezd k Tropicana Boulevard. Za deset minut bude v Cleo.

„Jsi nemocný člověk, Karchi, víš to? Thelma Kibbleová ti nikdy nic neudělala.“

„Něco ti řeknu, broučku. Dobrá polovina lidí, co jsem kdy oddělal, mi nikdy nic neudělala. Zrovna tak jako Jodie Shawová, nebo bych měl radši říkat Jodie Davisová? Ale tím mě nedojmeš, rozumíš?“

„Jsi psychopat.“

„Dobrý postřeh. Tak koukej dělat, co ti řeknu. Posloucháš mě? Přivezeš ty peníze co nejdřív do Vegas. Je mi fuk, jestli poletíš nebo pojedeš autem. Ale musíš to stihnout do půlnoci. Vrátíš se na místo činu.“

Podíval se na hodiny na palubní desce.

„Máš na to čtyři hodiny. To je spousta času. Až sem přijedeš, tak mi znovu zavoláš a já pro tebe někoho pošlu.“

„Karchi, ty –“

„Zavři klapačku, ještě jsem neskončil. Když se mi neozveš do půlnoci, budou se muset jít Shawovi podívat zase do High Desert, jestli tam čáp nepřinesl nějaký děťátko, který nikdo nechce.“

„Ale já jsem Jodie chtěla!“

Karch si musel dát sluchátko kus od ucha.

„Neměla jsem jinou volbu! Nemohla jsem přece vychovávat svou dceru v –“

„Ach tak, jasně. Přemýšlíš úplně stejně jako Max.“

Na druhém konci linky bylo dlouho ticho.

„Co ty o něm můžeš vědět? Vždyť ty jsi ho zabil. Vím, že jsi byl s ním nahoře v pokoji.“

„Byl jsem tam, ale v tom ostatním jste, milá dámo, na omylu. Ale musím ti říct, že ani já jsem nevěděl, proč se to tenkrát tak semlelo. Přišel jsem na to až dneska. Až když jsem se dozvěděl o té holčičce.“

Odmlčel se, ale ona se neozvala.

„Chceš to slyšet?“

Znovu čekal. Konečně se ozval slabounký hlásek, který ho vybídl, aby pokračoval.

„Tak poslouchej. Ležel jsem v posteli a předstíral, že spím. Nechal jsem Maxe projít pokojem a potom do obýváku. Potichu jsem vstal, vytáhl zpod polštáře pistoli a šel jsem za ním. Co mohl dělat? Mířil jsem na něj bouchačkou a on měl prázdné ruce. Přikázal jsem mu, aby si lehnul na podlahu, ale on mě neposlechl. Zopakoval jsem to, ale on se jen na mě podíval. Potom řekl něco, nad čím jsem celou tu dobu marně přemýšlel. Teď už vím, proč mi to nedávalo žádný smysl, protože jsem nevěděl o tom dítěti, o Maxovi a o tobě, a hlavně o tom, co jsi mu řekla, než šel nahoru udělat ten pokoj.“

40

Cassie nenáviděla noční jízdy pouští. Člověk si připadal, jako když projíždí nekonečným tunelem. A to, co jí povídal Karch, tento beznadějný pocit pouze zhoršilo. Slzy jí začaly zahalovat výhled na silnici ubíhající pod světly reflektorů.

Cassie polkla a snažila se, aby se jí nechvěl hlas.

„Tak povídej, Karchi, co řekl?“

Hovor měla přepnutý na reproduktor. Karchův hlas k ní dolehl odněkud z temnot. Nepřirozený, nehmotný hlas rezonující mírnou ozvěnou jako by se ozýval z celého prostoru kolem ní a dokonce i z její hlavy.

„Tohle jsou přesně jeho slova, Cassie. ,Ne, znovu už ne.

Lepší žádnej, než v lochu.‘ Pak se otočil a proběhl přímo tím oknem. Nikdy jsem nevěděl, o čem to vlastně mluvil, až do dneška, kdy jsem vytáhl z Kibbleové, co se ten večer od tebe dověděl. Že je otec, že ty a on… no, víš co. Takže on si tehdy uvědomil, že kdyby odešel se mnou, tak až by se to dítě narodilo, on by byl v kriminále a zůstal by tam po celou dobu, kdy jeho potomek bude vyrůstat. Jenže tohle on zažil na vlastní kůži, vzpomínáš si? Když byl malý kluk, tak jeho táta seděl v base. A takové dětství nikomu nepřál, natož vlastnímu dítěti.“

Odmlčel se a Cassie neměla nic, co by k tomu dodala.

Přála si, aby mohla sjet ze silnice, zastavit a jen tak nazdařbůh vykročit do pouště. Nedělala by si starosti s tím, co by ji tam v temnotách čekalo.

Tohle Karchovi věřila. Neměla k tomu žádný důvod, ale v srdci byla přesvědčena, že o tom, co Max řekl, nelhal.

Uvědomila si, že oné noci, kdy Maxe tou novinkou překvapila, uvedla věci do šíleného pohybu.

Náhle v duchu uviděla Maxovo tělo, zhroucené na hracím stole. Rozběhla se k němu a vzala mu hlavu do náručí.

Museli ji od něj odtáhnout.

„Tak vidíš,“ znovu se rozlehl vozem Karchův hlas, „jestli chceš někomu dávat vinu, tak leda sobě, ne mně. Byla jsi celá nadšená, že čekáš děťátko, a tak jsi mu to hned vyklopila. Co ty na to, Cassie Blacková?“

Neodpověděla. Sevřela volant tak pevně, až jí ve slabém světle kontrolek na palubní desce bíle zasvítily klouby.

Cítila, jak se jí zmocňuje nekontrolovatelné chvění. Začalo někde uvnitř hrudi a pak přešlo na ramena. Jak vlna proběhlo dolů po pažích, málem ztratila kontrolu nad řízením. Nakonec pominulo. Pokusila se odsunout myšlenky na Maxe, aby si jimi mohla zabývat později. Teď pro ni byla nejdůležitější Jodie. Musí se soustředit na Jodii.

„Víš co, Cassie?“ ozval se Karch. „Sice mi už došlo, jak to tehdy bylo s Maxem, ale jaksi mi pořád není jasné, jak to bylo s Hidalgem. Proč jsi to udělala?“

Cassie nechápala, proč se jí ptá na tak zřejmou věc.

„Proč asi? Kvůli penězům.“

„Ale proč sejmout chlápka, když to nebylo nutné, a já bych řekl, že –“

„Cože? Hidalgo? Hidalgo že je mrtvý?“

„To bys snad měla vědět líp než –“

„Jak bych to mohla vědět? Vždyť ani nevím, Karchi, o čem to mluvíš!“

„Nejseš zrovna citlivka, Cassie, že jo? Chlápek tam sedí v posteli ve spoďárech, naprosto bezbranný, a ty si ho jakoby nic jen tak odbouchneš.“

Při jeho slovech si Cassie vzpomněla na poslední okamžiky strávené v pokoji 2014. Hidalgo se netrpělivě vrtěl, začínal se probouzet. Stála v nohách postele a pozvedla pistoli. Byla připravena to udělat, kdyby to jinak

nešlo. Překročit poslední mez. Zděsila se. Udělala to snad?

Že by se k tomu tehdy odhodlala a pak to všechno vymazala z paměti? To přece není možné!

„Poslouchej, Karchi. Jestli je mrtvý, tak to má na svědomí někdo jiný.“ Chvíli bylo ticho, ale pak se Karchův hlas vrátil.

„Jasně. Je to, jak říkáš. Ale to na věci nic nemění. Vrátíš se sem s prachama a –“

„Karchi?“

„Prosím?“

„Jak mám vědět, že ji vlastně máš?“

Vozem se rozezvučel neupřímný smích.

„To je právě ono. To, holka, vědět nemůžeš.“

„Chci s ní mluvit. Než se tam rozjedu, tak musím vědět, že ji máš. A že je naživu. Prosím, Karchi.“

„No, dobrá, když tak hezky prosíš…“

Napnutě naslouchala. Zdálo se jí, že slyší zahoukání klaksonu a potom Karche, jak někomu nadává. Uvědomila si, že Jodiin únosce jede v autě, a usoudila, že pravděpodobně někoho předjel a možná mu udělal myšku.

Slyšela nějaké šustění a potom opět Karchův hlas, to ale nemluvil do telefonu.

„Probuď se, děťátko,“ říkal. „Někdo chce s tebou mluvit.

Řekni ahoj.“

Cassie uslyšela dech své dcery dříve než její hlas. Pak se z Jodiiných úst ozvalo slovo, které proniklo Cassiiným srdcem jako vrták s diamantovým hrotem.

„Mami?“

Cassie bezděčně lapla po dechu a zadržela ho. Pokusila se zastavit slzy, o kterých věděla, že jsou na krajíčku. Otevřela ústa a chtěla odpovědět na vůbec první slůvko, kterým ji její dcera oslovila. Ale dřív, než ze sebe stačila vypravit jediný zvuk, Karchův posměšný a ironický smích naplnil vnitřek vozu.

„To by ti snad mělo stačit, ne? Tak koukej být v Cleo o půlnoci, Popelko, nebo se ti ta tvoje dýně rozprskne.“

Přerušil spojení a kolem Cassie se náhle rozprostřelo ticho. Ujížděla dál obklopena temnotou klenoucí se nad dálnicí. Jako v tunelu.

Pomyslela na to, že by měla zavolat Karchovi zpátky, ale věděla, že to, co bylo nutné, si už řekli. Přes přední sklo se zadívala na ceduli s nápisem VÍTEJTE V LAS VEGAS.

Trošku Karchovi zalhala, do Vegas dorazí jen chvilku za ním. Bude mít pár hodin na přípravu, jenom vůbec netušila, na co se má vlastně připravit.

41

Holčička na zadním sedadle lincolnu se posadila a užasle zírala na oslnivá světla Stripu. „Kde to jsme?“ zeptala se.

„Už tam skoro budeme.“

„Já chci tatínka.“

Karch pootočil zpětné zrcátko a podíval se na ni dozadu.

Znělo to, jako když zase natahuje moldánky. Na půli cesty z L. A. začala brečet a vřískat, že chce svoji maminku a tatínka. Karch musel v Barstow zastavit a uklidnit ji. Díky brambůrkům a kole se mu to podařilo. Dokonce z ní vymámil slib, že během jízdy do hotelu v Las Vegas, kde na ni čeká tatínek, už nebude vyvádět. Mělo to ovšem jednu velkou výhodu, tím pláčem se tak unavila, že téměř celý zbytek cesty prospala.

„Pamatuj na naši úmluvu. Žádné vztekání a brečení, dokud se nedostaneme do hotelu a neuvidíš tatínka. Ano?“

„To je mně jedno. Já chci tatínka.“

„Už tam skoro jsme,“ snažil se zůstat klidný. „A budeš u něj dřív, než se naděješ.“

Zasmál se, i když věděl, že to otravné děcko stěží ocení jeho smysl pro humor.

„Už jsme ve Francii?“

„Cože?“

Pohlédl do zrcátka a viděl, že Jodie fascinovaným pohledem zírá z pravého okénka. Na její dětské tvářičce se míhaly odrazy neonových světel. Podíval se předním oknem doprava a uviděl to, co ona. Míjeli poloviční Eiffelovu věž, tyčící se před kasinem.

„Možné to je, holka. Možné je úplně všechno.“

Po několika minutách zabočil ke vjezdu do Cleopatry a sledoval ukazatele s nápisem PARKING až k zadní části pozemku. Vjel do západní části garáže přesně tak, jak už předem oznámil Grimaldimu. Ve čtvrtém poschodí objevil jedno volné stání, a hned jak zaparkoval, sešel se svojí malou zajatkyní po schodišti do přízemí. Kráčel ráznými, dlouhými kroky, holčičku držel za rukáv a táhl ji za sebou.

„Jak Karch z vlastní zkušenosti věděl, z vestibulu Cleopatry vedl do garáže nouzový východ. Dalo se jím projít přímo do výklenku před výtahy do Euphrates Tower, a člověk se tak mohl vyhnout objektivům nespočetných kamer instalovaných v kasinu. Karch si nemohl dovolit, aby se na nějakém videozáznamu objevil ve společnosti holčičky.

Dveře byly mírně pootevřené, přesně podle Karchových instrukcí. Postaral se o to ručník, který byl provlečený kolem držadla na vnitřní straně dveří, protažený kolem jejich hrany a na jejich vnější straně přivázaný ke klice.

Jakmile prošli dveřmi dovnitř, Karch trhnutím ručník uvolnil, takže se dveře zabouchly a uzamkly. Ručník nechal na zemi.

V hale u výtahů se Jodie Shawová zastavila a pokusila se vyškubnout z Karchova sevření. Připomnělo mu to slabounký záškub rybky na udici. Podíval se na ni dolů.

„Kde je můj tatínek?“

„Už se s ním setkáš, za chviličku. Teď za ním vyjedeme nahoru. Chceš zmáčknout ten knoflík?“

Ukázal na tlačítko, jímž se přivolává výtah.

„Nejsem nějaký tříletý dítě. Už je mi skoro šest let,“

zareagovala uraženě na jeho nabídku.

„Aha, tak dobrá.“

Karch přitáhl Jodii ke dveřím výtahu a sám stiskl tlačítko.

Pak se rozhlédl a ujistil se, že si jich nikdo nevšímá. Zastrčil prsty do nádoby s pískem postavené pod panelem s tlačítky a po chvíli z ní vylovil vstupní kartu, kterou mu tam Grimaldi připravil. Výtah se otevřel a Karch vtáhl holčičku dovnitř. Zasunul kartu a stiskl tlačítko s označením PP.

Jakmile se dveře zavřely, okamžitě pustil Jodiinu ruku.

Podíval se na kameru nahoře v rohu. Nesvítilo na ní žádné světélko a ani jinak se nedalo zjistit, jestli je zapnutá nebo, tak jak nařídil, vyřazena z provozu.

Podíval se dolů na holčičku a viděl, že je zmatená a znovu se chystá rozplakat. Sedl si na bobek, aby byl v její úrovni, a usmál se na ni.

„Je to v pořádku, dítě. Za pár hodin to bude za námi.“

„Ale já chci k mamince a tatínkovi, hned teď.“

„Už brzy budete všichni pohromadě. To ti slibuju. Poslyš, už jsem ti ukazoval tohle?“

Vyndal z kapsy krabičku cigaret a jednu vyklepl ven. Pak předvedl bezchybně trik „do ucha a z pusy ven“. Obočí holčičky se údivem pozdvihlo. Karch si zapalovačem zapálil cigaretu a vyfoukl kouř nad její hlavu.

„To je kouzlo,“ prohodil jakoby mimochodem. „Naučil mě ho můj tatínek.“

Postavil se.

„Nebo ten chlápek, co si myslel, že je můj tatínek.“

Dveře se otevřely a on vystrčil holčičku do výklenku před výtahy. Vzal ji zase za rukáv, zabočil do chodby a zamířil k prvním dveřím vpravo. Kartou je otevřel a holčička se vřítila dovnitř ještě před ním.

„Tati!“

Pozoroval ji, jak se plna očekávání rozhlíží a pak prochází dvoukřídlými dveřmi vedoucími do ložnice. Karch zavřel a zamkl dveře, pustil kartu na malý stolek pod zrcadlem ve vstupní hale a šel za ní do ložnice. Klečela u postele, obličej zabořený do přehozu.

„Kde je můj tatínek?“

„Myslím, že na něj musíme počkat.“

Otočila se a podívala se na něj vyčítavým pohledem.

„Říkal jsi mi, že je tady.“

„Neboj se. Někde tu pobíhá. Musíme tu na něj počkat, až se vrátí. Zkusím někam zavolat a zjistit, jestli ho nemůžu sehnat, platí? Zatím na něj počkáš tady v pokoji. Můžeš si třeba lehnout do postele a spát, nebo se dívat na televizi, jak chceš. Mají tu kanál se samými groteskami, to je, co! Proč si ho nevyzkoušíš?“

S úsměvem kývl k televizi, ale Jodie nevypadala příliš nadšeně. Nezdálo se, že by ji Karchovy sliby uklidnily, a jemu tak právě docházela trpělivost. Nakonec ji bude muset svázat a zavřít do koupelny s roubíkem v puse. Rozhodl se, že to ještě jednou zkusí po dobrém, než přistoupí k onomu drastickému opatření.

„Poslouchej, malá, nedala by sis něco k jídlu? Zavolám pokojovou službu, ať nám něco přinesou. Já už, kruci, hlady šilhám. Což takhle pěkný šťavnatý biftek?“

„Fuj, biftek. A mluvíš sprostě.“

„No, to máš tedy pravdu. Dobrá, žádný biftek. A co tedy?“

„Špagety v kečupu.“

„Co? Ty v konzervě? To myslíš doopravdy? Tady moc dobře vaří. Nechceš něco jiného?“

„Špa-ge-ty v ke-ču-pu!“

„Dobrá, dobrá, jak chceš. Víš co, ty se tu budeš dívat na televizi a já půjdu zavolat pokojovou službu.“

Vzal z televize dálkový ovladač a zapnul ji. Pak jí ho podal a vyšel z pokoje. Vzápětí se ale vrátil a odpojil telefon. Mlčky ho pozorovala, jak odchází s telefonem z pokoje. Hned jak za sebou zavřel, ozvalo se zevnitř.

„A taky jednu kolu!“

Chvilku přemýšlel, jestli dítě takového věku může pít kolu. Pak tu myšlenku pustil z hlavy, protože na tom nezáleželo.

„Fajn, hned ti ji přinesou.“

Karch vzal telefonní šňůru a omotal ji kolem mosazných koulí na křídlech dveří do ložnice. Pochyboval o tom, že by se pokusila uniknout, ale neškodí být důkladný. Pak došel k malému stolku a zdvihl sluchátko. Vytočil opět číslo přímé Grimaldiho linky a ředitel kasina se okamžitě ohlásil.

„Tak už jsi tady.“

„Jestlipak jsi vypnul kameru ve výtahu, co?“

„Jo, a v garáži taky. Přesně jak jsi řekl. Pravidelná údržba.

Jestli ses nemotal přes kasino, tak neexistuje žádnej záznam, že jsi v Cleopatře.“

„Výborně. A co schody?“

„U každýho schodiště mám svoje lidi. A víme, že ona už nemá tu univerzální kartu, protože Martin měl svoji u sebe.

Takže nemůže použít výtah. Jenom schody. Chceš někoho nahoru, myslím na chodbu?“

„Ne.“

„Ty fakt věříš tomu, že se vrátí s prachama? Jenom kvůli dítěti?“

„Už jede, Vincente. Za to ti ručím.“

„Svým životem, Jacku. Chápeš to?“

Karch neodpověděl. Grimaldi se pokoušel upevnit své postavení, ale na to už bylo pozdě. Karch měl stále navrch.

„Tvrdí, že by Hidalga jen tak pro nic za nic neodpráskla.“

„Kdo to tvrdí?“

„Cassie Blacková. Říká, že ho neodbouchla.“

„Kecy. A co by podle tebe měla říkat? ,Jo, zamotalo se to tam, a tak jsem ho sejmula.‘ Prosím tě, Jacku, ti se nikdy k ničemu nepřiznaj, vždyť to znáš.“

Karch se nad tím zamyslel.

„Dobrá,“ připustil konečně. „Myslím, že máš pravdu.“

„Já vím, že mám. Tak už jsi připravenej?“

„Jo, á počkej, ještě poslední věc. Potřebuju, abys zavolal pokojovou službu a řekl jim, ať mi sem pošlou biftek. Ať je pěkně krvavý. A…“

Pohlédl ke dveřím do ložnice. Zazníval odtamtud slabý zvuk přestřelky z nějaké grotesky.

„Co?“

„Nemají tam dole nějaké špagety v kečupu?“

„Myslíš ten blivajz v konzervě?“

„Dětem to chutná.“

„Ne, Jacku, žádný zasraný špagety. Tohle je čtyřhvězdičková kuchyně.“

„Dobrá, tak něco podobného. A dvě koly, bez ledu. Řekni jim, ať zaklepají na dveře a nechají to venku. A zařiď, ať to nemusím podepisovat. Nikdo mě tu nesmí vidět, Vincente.

Chápeš?“

„Perfektně. Ještě něco?“

„To je všechno. Do půlnoci to bude za námi, Vincente.

Budeš mít peníze, všechno. Miami dostane Cleo, ty budeš šéfem podniku a na Chicago zbyde velký kulový.“

„Budu ti velmi zavázanej, Jacku.“

„To si piš, že jo.“

Zavěsil. Pak vyndal z kapsy mobilní telefon a podíval se, jestli tam nemá nějaké vzkazy. Kromě několika úpěnlivých žádostí, týkajících se nezvěstných osob, tam nic jiného nebylo. Karch věděl, že čas, kdy se musel plahočit za pohřešovanými manželi či manželkami, na každý pád brzy skončí.

Když vracel mobil do vnitřní kapsy obleku, něco tam nahmatal a vzpomněl si, že si odnesl notýsek Lea Renfra.

Vyndal ho a otevřel. Před tím do něj jen tak zběžně nahlédl a tehdy doufal, že se z něj třeba dozví, kde jsou peníze nebo Cassie Blacková. Místo toho našel tužkou psané poznámky o horoskopech. Udivovalo ho, že existují lidé, kteří dělají životně důležitá rozhodnutí na základě postavení hvězd, slunce a měsíce. Cítil, že je to hloupé, a to, co se stalo Leovi, toho bylo důkazem.

Nyní si listoval kalendářem, aby zjistil, co si Leo napsal o budoucnosti, které se nedožil. Začal se usmívat, když se dostal k obzvláště velké, tužkou orámované poznámce vztahující se k dnešnímu dni.

„Hele, budeme mít dneska volnou lunu,“ pronesl nahlas.

„Od deseti deseti do půlnoci.“

Pomyslel si, že, koneckonců, na tom možná přece jen něco bude. Nepochyboval, že dnešní noc skutečně bude pro někoho nešťastná. Položil notýsek a postavil se. Došel do rohu a roztáhl záclony. Za nimi se objevilo okno, sahající od podlahy až ke stropu. Odstoupil od něj a ocenil ničím nerušený výhled i dokonale rovné tabulové sklo. Zahleděl se na místo, kde Max Freeling do skla narazil a prolétl ven.

Ohlédl se na dveře do ložnice. Zaslechl typické kví kví z kresleného seriálu Road Runner a věděl, že kojot něco chystá.

42

Cassie si znovu a znovu rozebírala všechno, co jí Karch do telefonu řekl. Nyní už byla ve Vegas a stejně jako minule zajela do parkovacích garáží Flaminga. Seděla s rukama na volantu, přestože už motor dávno vypnula. Zírala na zeď před sebou a ještě jednou si vybavila jejich rozhovor. V

jedné chvíli se Karch zmínil o místu zločinu. Také řekl, že až mu po příjezdu zavolá, bude tam někdo, kdo ji k němu „nahoru“ přivede. Cassie z toho pochopila, že na ni nejspíš čeká ve dvacátém poschodí Cleopatry. Přesněji řečeno v pokoji 2014. V místě, kde se odehrál zločin.

Když znovu analyzovala jeho slova, napadlo ji, zda ony narážky, které během jejich konverzace utrousil, nebyly vypuštěny úmyslně. Možná Karch věděl, že mu lže a že už je dávno na cestě do Vegas. Možná předpokládal, že se nějak pokusí zachránit svoji dceru. Ale nakonec tuto eventualitu zamítla. Když se na to podívala z hlediska Karche, který se domníval, že tentokrát drží v ruce všechny trumfy, usoudila, že měl pravděpodobně na mysli něco jiného, když si vybral pro jejich setkání a předpokládanou výměnu holčičky za peníze právě pokoj 2014.

„Jediná věc, která nepotřebovala žádné dlouhé analyzování, byla právě ona výměna. Cassie si byla naprosto jistá, že k žádné nedojde. Ať už Karch plánoval cokoliv,

rozhodně nebylo součástí jeho plánu, že ona by s dcerkou odjela z Las Vegas. Byla stoprocentně přesvědčena, že jestli se bude řídit podle Karchových instrukcí, čeká ji leda smrt.

Karch nebyl člověk, který za sebou nechává svědky. A bývalá kriminálnice a čerstvá zlodějka mu nestála za to, aby si s ní lámal hlavu. I když si byla absolutně jistá, že by ani chviličku neváhala, kdyby měla vyměnit svůj vlastní život za život Jodie, zároveň si uvědomovala, že by Karch neváhal uplatnit svoji zásadu žádných svědků i vůči nevinnému dítěti, které se připletlo do víru matčiných osudových omylů.

Takže navzdory horečnému přemýšlení neměla jinou volbu. Musela přistoupit na jeho podmínky. Musí se vrátit do Cleopatry, do posledního patra a do pokoje 2014. Když vyšla z těchto základních podmínek, konečně se jí podařilo vymyslet plán, podle něhož by alespoň jedna osoba měla vyváznout živá. Pevně věřila, že to bude Jodie.

O třicet minut později kráčela rozhodným krokem kasinem Cleopatry, na hlavě nový kobouk s širokou krempou. K němu jí ladila černá sportovní taška, kterou i s kloboukem zakoupila v jednom obchodě ve Flamingu. V

tašce nesla více peněz, než kolik jich bylo v současné době v celé herně. Také v ní měla různé nářadí, které potřebovala pro svou profesi, ale žádnou pistoli. Jestliže věci půjdou tak, jak si plánovala, žádná zbraň nebude zapotřebí. Pokud by tato potřeba vyvstala, měla by to spočítané.

Musela předpokládat, že schodiště budou hlídaná, protože to byl jediný způsob, jak se bez karty dostat do nejhořejšího nejexkluzivnějšího podlaží hotelu. Schody tedy rovnou odepsala a zamířila přímo k výklenku s výtahy do Euphrates Tower. Stiskla tlačítko.

Než přijel výtah, vešly do výklenku dva páry, z nichž jejich mužské poloviny nedočkavě mačkaly již svítící tlačítko. Cassie potřebovala výtah sama pro sebe. Když jeden z výtahů přijel, ustoupila zpět a přenechala ho ostatním, pak opět stiskla tlačítko. To se opakovalo ještě dvakrát, až si začala myslet, že se jí snad ani nepovede, aby se do výtahu dostala sama. Nakonec se rozhodla, že zkusí své štěstí, a vstoupila do výtahu se ženou, která si nesla drobné v kelímku z umělé hmoty. Cassie si počkala, až žena stiskne tlačítko svého poschodí, naštěstí to bylo šesté, a sama potom stiskla tlačítko s číslem devatenáct.

Když stoupali vzhůru, Cassie se podívala na hodinky.

Bylo deset hodin. Jakmile její spolucestující vyšla z výtahu, Cassie stiskla tlačítko do sedmnáctého a osmnáctého poschodí. Pak si sundala klobouk a pověsila ho před kameru v horním rohu. Udělala to tak, že klobouk visel mezi její tváří a kamerou. Doufala, že až videotechnici zjistí, že kamera nevysílá, a půjdou to zkontrolovat, budou to považovat za nějaký nejapný žert.

Cassie vyndala šperháky ze zadní kapsy kalhot a vložila si je do úst. Popruhy sportovní tašky si navlékla na jedno

rameno a nohou se opřela o dřevěné madlo na boční stěně.

Zády zapřená do rohu kabiny se vysunula vzhůru a druhou nohou se postavila na madlo u zadní stěny. Potom se pustila se šperháky do zámku poklopu ve střeše kabiny.

Výtah zastavil v sedmnáctém poschodí a dveře se otevřely. Cassie pohlédla dolů do prázdného výklenku před výtahem a pak se zase dala do odemykání zámku. Šlo to dost obtížně, protože musela pracovat v nepohodlné pozici a navíc byla stavítka zámku ve vodorovné poloze. Dveře výtahu se zavřely a kabina se rychlým skokem přesunula do dalšího podlaží.

Ve stejné chvíli, když se dveře výtahu začaly otevírat, uslyšela Cassie cvaknutí posledního stavítka a zámek se otevřel. Zatlačila na poklop a otevřela ho. Stáhla si tašku z ramene a přitom její pohled dopadl na muže, který stál pod ní dole v kabině výtahu. Měl na sobě košili s havajskými motivy, zastrčenou do kalhot bez opasku, a díval se na ni nahoru. Cassie nevěděla, kolik toho viděl, a uvědomovala si, že mu nemůže nabídnout žádné přijatelné vysvětlení. Jeho pohled se přesunul z Cassie na černý klobouk pověšený přes kameru. Dveře se za ním začaly zavírat, když mezi ně rychle vsunul ruku. Opět se otevřely.

„Myslím, že si počkám na další,“ řekl.

„Děkuju vám,“ zamumlala Cassie s jedním šperhákem v ústech.

Nic lepšího ji nenapadlo. Muž vystoupil a dveře se za ním zase zavřely. Cassie pohlédla vzhůru. Otvor nad její hlavou nebyl o moc větší než půl čtverečního metru. Nejprve vystrčila nahoru sportovní tašku. Pak zvedla ruce, vzepřela se o střechu kabiny a protáhla se otvorem za ní.

Výtah se znovu začal pohybovat směrem vzhůru. Cassie uzavřela poklop a slyšela, jak zámek zacvakl zpátky do své polohy. Z jediné žárovky, zavěšené pod střešním trámem, pronikalo do výtahové šachty slabé světlo.

Cassie se narovnala a zatímco výtah stoupal do devatenáctého poschodí, balancovala se sportovní taškou na střeše kabinky.

Když výtah zastavil, sestoupila ze střechy kabiny na ocelový nosník, který odděloval výtahovou šachtu od šachty sousední. Za několik okamžiků výtah, kterým přijela nahoru, začal sjíždět dolů a zanechal ji na patnáct centimetrů širokém kusu železa devatenáct pater nad zemí.

Dveře do dvacátého poschodí ležely až na druhé straně té černé propasti a téměř o dva metry výše. Začala se pomalu sunout po traverze, až se dostala k přední stěně šachty.

Příčné ocelové vzpěry tvořily jakousi mříž, která byla součástí podpůrné klece, v níž jezdil výtah. Začala po nich šplhat vzhůru, ale každý krok, který musela na kluzkých, vrstvou prachu pokrytých vzpěrách udělat, byl velmi zrádný.

Když se dostala do stejné výše se dveřmi, pravou rukou se chytila za jednu z rozpěr konstrukce a přes zející hlubinu

pod sebou se natáhla ke dveřím. Prsty levé ruky se zaklesla za hranu jednoho křídla dveří, nohu natáhla před sebe a špičkou se dotkla úzké, jen několik centimetrů široké římsy táhnoucí se pode dveřmi. Napnula svaly a přehoupla se na římsu. Při tom se jí sesmekla sportovní taška z ramene, a kdyby se jí rukou nepodařilo zachytit jedno ucho, sletěla by až dolů. Taška obtěžkaná svazky peněz a zlodějského náčiní ostře udeřila do tenkého plechu výtahových dveří. Hlasitá ozvěna úderu se nesla šachtou dolů. Cassie ztuhla.

Uvědomila si, že dunění plechu se rozléhá i ve výklenku před výtahy a po celé chodbě ve dvacátém poschodí.

Karch zvedl oči od notýsku s poznámkami Lea Renfra.

Odkudsi z chodby sem dolehl nějaký hlasitý úder. Vstal, vytáhl sig z pouzdra a současně druhou rukou sáhl do kapsy pro tlumič. Pak dostal lepší nápad. Zastrčil zbraň zpátky do pouzdra a sáhl pod sako dozadu k opasku. Vytáhl svoji oblíbenou pistoli ráže 0.25 a šel ke dveřím.

Skrz kukátko se chodba zdála prázdná. Zvažoval, zda se má jít podívat, co to bylo za hluk, nebo zavolat Grimaldimu.

Nakonec usoudil, že nemá cenu čekat, až sem někoho pošlou. Ze stolku vedle vchodových dveří si vzal vstupní kartu a pomalu je otevřel.

Na chodbě nikoho neviděl. Zůstal stát, pistoli ukrytou v ruce, ve které držel kartu. Chvíli čekal a poslouchal, ale kromě tlumeného zvuku výtahů zaznívajícího z výklenku v

hale neslyšel nic. Vykročil směrem do haly a vstoupil do výklenku. Znovu se zastavil a naslouchal.

Cassie se s napjatými svaly přidržovala dveří, ucho přitisknuté k mezeře mezi jejich křídly. Zdálo se jí, že slyšela otevření a zavření dveří, ale žádný jiný zvuk. Po minutě čekání usoudila, že je na čase pokračovat. Uvolnila sevření jedné ruky a ze zadní kapsy vyndala malou baterku.

Rozsvítila ji a vsunula do úst. Světelným kuželem potom přejížděla po rámové konstrukci kolem dveří, až nalezla na levé horní straně blokovací páku ovládanou pružinou.

Centimetr po centimetru se přesouvala k levé polovině dveří. Přesně v okamžiku, kdy se natáhla k páce a položila na ni ruku, ucítila zespodu silný proud vzduchu. Teprve po chvilce váhání se odvážila podívat do bezedné hlubiny pod sebou. Spatřila, jak se z temnoty šachty vynořuje výtah a stoupá nahoru, aby ji vzápětí rozdrtil o dveře. Ve zlomku vteřiny se musela rozhodnout, jestli má zatáhnout za páku a pokusit se protlačit ven dveřmi, nebo si stoupnout na střechu blížící se kabiny.

Světlo nad jedněmi dveřmi se rozsvítilo a měkký zvonivý zvuk ohlásil příjezd výtahu. Karch rychle z výklenku ustoupil do haly a rozhlédl se chodbou na obě strany. Uviděl

dvoukřídlé dveře vedoucí do místnosti úklidové služby.

Rychle k nim přistoupil, rozrazil je a vešel dovnitř.

Jedno křídlo přidržoval mírně pootevřené a díval se nazpátek do chodby. Uslyšel otevření a zavření dveří výtahu. Do chodby vstoupili muž a žena a vykročili opačným směrem, než byl Karch. Muž vypadal na padesátníka, ženě bylo kolem dvaceti. Karch viděl, jak muž sáhl za ženu a vsunul ruku pod její krátké černé šaty. Žena se zachichotala a pobaveně ho plácla přes ruku.

„Počkej, až budeme u tebe v pokoji, cukrouši,“ špitla.

„Pak si můžeš hladit, co budeš chtít.“ Sledoval je, dokud nezašli do pokoje na konci chodby. Rozhlédl se po místnosti pokojských. Na jedné straně byla za drátěným pletivem uzamčená prostěradla a toaletní potřeby pro koupelny. Na druhé straně byl nákladní výtah. Před ním stál servírovací stolek naplněný špinavými talíři. Vycházel z něj zatuchlý, nepříjemný zápach a Karch si pomyslel, že tam musí stát už někdy od rána.

Vrátil se do chodby a šel nazpátek k pokoji 2001. Před výklenkem u výtahů se zastavil, ale neuslyšel ani neuviděl nic, co by vzbudilo jeho podezření. Došel ke dveřím s číslem 2001, zasunul kartu do zámku a vstoupil dovnitř.

Asi po třiceti vteřinách byl výtah přivolán do jiného patra a zmizel dole v šachtě. Cassie, která včas sestoupila ze střechy kabiny na ocelový nosník, musela znovu absolvovat

nebezpečnou cestu ke dveřím. Tentokrát si sportovní tašku před konečným skokem na římsu pořádně připevnila, a v naprosté tichosti přistála u dveří. Natáhla se nahoru a zatáhla za páku, která uvolňovala pružinový uzávěr. Uslyšela kovové cvaknutí a oba dveřní panely se odsunuly o několik milimetrů. Podařilo se jí do vzniklé mezery zasunout prsty a roztáhnout je od sebe.

Cassie se protáhla do výklenku před výtahy, otočila se a oba dveřní panely zase přisunula k sobě. Západka se s lehkým cvaknutím zasunula.

Rychle vešla do haly a chodbou vpravo zamířila k pokoji 2014, i když vůbec netušila, co udělá, až tam dojde. Ale když míjela dveře k 2001, náhle se zastavila. Vybavilo se jí jedno Karchovo slovo. Synchronizace. Vyslovil ho, když mu zavolala a on si myslel, že mluví s jakýmsi Vincentem.

Okamžitě ji napadlo, že onen Vincent, kterého jmenoval, bude asi Vincent Grimaldi, provozní ředitel kasina. Ten samý Vincent Grimaldi, o němž se zmiňoval Hidalgo.

Vincent Grimaldi, jenž byl šéfem bezpečnostní služby před šesti lety. Ale teď se Cassii nezdálo ani tak důležité, komu to Karch říkal, jako to, co vlastně řekl. Synchronizace.

Cassie znala význam toho slova. Každou chvíli se objevilo v některé z křížovek v Las Vegas Sun, které během těch pěti let v High Desert pravidelně luštila. Uvedení různých dějů do stejného chodu. Synchronizace.

Teď už věděla, co si Karch naplánoval. Téměř před sedmi lety, po pádu z apartmá 2001, zemřel mladý muž. Dnes v noci se milence téhož muže, a jeho dítěti, stane to samé.

Karch si vezme peníze. Všechno ostatní bude mít na svědomí Cassie, šílená matka, která nejprve postřílela svoje spolupracovníky a svou kurátorku, potom unesla svoji dceru a vrátila se do Vegas, aby skoncovala s životem obou tak jako její milenec.

Plán to byl bezvadný. Věděla, že by tuto teorii nikdo nezpochybnil. Ale tím, že Karchův úmysl včas zjistila, získala výhodu na svoji stranu. Naklonila se kupředu, hlavu těsně u dveří. Někde v apartmá hrála televize, protože k uchu jí doléhal typický zvuk honiček z kreslených grotesek.

Cassie něžně položila ruku na dveře a zašeptala: „Už jdu, holčičko, už jsem tady.“

43

Karch odmotal telefonní šňůru z mosazných koulí na dveřích a nakoukl do ložnice. Holčička ležela na břiše v nohách postele, rukama si podpírala bradu, jak se snažila neusnout, a sledovala grotesky.

„Všechno je tady v pořádku, slečinko?“

„Kde je tatínek?“

Karch se podíval na hodinky.

„Za chvilku… opravdu za chviličku.“

Zavřel dveře a opět je zajistil šňůrou.

„Spíš by mě zajímalo, kde se flákají s tím jídlem,“ řekl si pro sebe.

Přešel k telefonu a vytočil Grimaldiho číslo. Ten se jako předtím ozval okamžitě.

„Něco nového?“ zeptal se Karch.

„Tady u mě ne.“

„Zavolal jsi pokojové službě tu objednávku?“

„Hned jak jsme zavěsili.“

„Vincente, ta tvoje čtyřhvězdičková kuchyně stojí za prd.

Já tu snad kvůli nim chcípnu hlady.“

„Víš, teď je zrovna velkej kšeft a mají tam pěknej frmol.

Ale já jim znovu brnknu.“

„Bezva. A dej mi vědět hned, jak ji někdo zmerčí.“

„Jo, jasné.

„A… a Vincente?“

„Co je, Jacku?“

„Jestli ti můžu radit, tak ten stůl s kostkami nech radši uzavřít. Pokud tedy nechceš, aby někdo přišel k úrazu.“

„Kristepane! Fakticky se to musí udělat zrovna takhle?

Nemohli bychom jenom –“

„Vincente! Ty přece nechceš žádné vyšetřování, že ne?“

„Ne, Jacku.“

„Potom neexistuje jiný způsob. Synchronizace, Vincente.

Zavolej vedoucímu herny. Ať ten stůl vyřadí z provozu.“

Zavěsil a přešel k oknu. Zvedl ruku a udeřil do něj pěstí, aby posoudil, jak dalece je sklo odolné. Asi by ho měl nejprve prostřelit, a pak by se snadněji rozbilo. Nebyl si ale jistý, zda by to při vyšetřování nevyšlo najevo. Možná, že detektivové opravdu sesbírají na místě činu všechny střepy a jeden po druhém je prohlédnou. Po chvíli přemýšlení usoudil, že zřejmě ne. Příliš pracná metoda, obzvláště v tak jasném případu sebevraždy.

Klidně svůj plán může uskutečnit. Prostřelí sklo a hned potom vyhodí těla. Nejdřív holčičku a potom matku.

Klasický případ sebevraždy.

Cassie se rozhlédla po pokojíku úklidové služby a pohled jí padl na servírovací stolek. Rychle ho přesunula pod jeden z panelů sníženého stropu, špinavé talíře, navršené na desce stolku, odsunula k jednomu okraji a vylezla nahoru. Velká kola vozíku, která měla obsluhujícímu personálu usnadňovat jízdu po tlustých kobercích zdejších apartmá, příliš k jeho stabilitě nepřispívala. Cassie se zvolna napřímila a natáhla se ke stropu. Zatlačila na panel a odsunula ho na stranu.

Rukama sevřela kovové tyče v konstrukci rámu, na kterém předtím ležel panel, a zkusila, jestli ji udrží. Oblečená vážila necelých šedesát kilo, sportovní taška jí přidala přibližně dalších deset. Tyče byly dostatečně silné. Nejdříve do otvoru vhodila tašku. Potom se chytila za tyče, nohama se vyhoupla nahoru a s menšími potížemi se nasoukala do prostoru nad panely, plného nejrůznějších rozvodů a trubek.

Mezera mezi sníženým a původním stropem, která sloužila jako přístupová cesta údržbářům, mohla mít sice na výšku dobrých sto dvacet centimetrů, ale byla naprosto přecpaná elektrickým vedením, vodovodním potrubím a trubkami automatického hasicího zařízení. Nejvíce místa však zabíraly objemné roury pro teplovzdušné vytápění a klimatizaci. Táhly se po celé délce chodby a od nich se oddělovaly menší trubky, které vedly k průduchům do každého apartmá na podlaží. Roury hlavního potrubí měly průměr větší než půl metru a dalo se jimi snadno prolézat.

Odbočky už byly podstatně užší, ale Cassie ze zkušenosti věděla, že i jimi se dá protáhnout, pouze musela mít ruce natažené před sebou a odstrkovat se chodidly. Ale jednu věc věděla jistě, když se tudy dostane ona, Jodie to dokáže také.

Ovšem realizace jejího plánu nebude až tak jednoduchá.

Hlavním problémem byl hluk, protože i sebemenší zašramocení ve ventilačním potrubí doputuje k pokojovým průduchům v mnohonásobné intenzitě. Starosti jí nedělala ani tak cesta tam, kdy bude sama, jako spíš návrat zpátky, až poleze s Jodií. Bude obtížné udržet ani ne šestileté děcko v klidu, obzvlášť když se ocitne v tak děsivé situaci. Doufala, že v televizi pořád ještě vysílají grotesky a že jejich zvuk jim při útěku poslouží jako zvuková kulisa.

Dalším problémem, o němž Cassie věděla, že ji určitě čeká, bude odstranění krytu na konci klimatizačního potrubí, aby se mohla spustit do pokoje k Jodii. Mřížky kryjící otvory průduchů bývají přišroubovány zevnitř místnosti a není právě snadné dostat se ke šroubům. Cassie měla v úmyslu použít malé páčidlo, které si nesla v tašce, a vyhnout jím žebra mřížky. Potom prostrčí ruku se šroubovákem a vytočí šrouby, jimiž je kryt přimontován. Ta práce si vyžádá nejen spoustu času, ale i jejího úsilí. Kdyby upustila šroubovák, nebo i jediný šroubek, mohl by způsobený hluk přilákat do místnosti Karche.

Úspěch celé akce spočíval na předpokladu, že únosce drží Jodii v ložnici a sám je v obýváku. Ale jestli se Cassie mýlí a oba jsou ve stejné místnosti, potom je šance na záchranu Jodie prakticky nulová.

Ať byly problémy sebevětší, Cassii nemohly odradit.

Opatrně se vsunula do stísněného prostoru pod trubkami a odsunutý panel vrátila na své místo. Znovu vzala baterku do úst a kuželem světla projížděla po hlavním potrubí klimatizace, až nalezla sešroubovaný šev dvou sousedních segmentů. Dolezla k jejich spoji a dávala si pozor, aby svou váhou spočívala na nosné konstrukci sníženého stropu.

Nejprve začala odmontovávat matice šroubů příruby, která oba segmenty potrubí držela pohromadě. Byla to obtížná práce. Každý z osmi šroubů byl v bodě přivařen, zřejmě bezpečnostní opatření. Uplynulo již téměř sedm let od doby, kdy v tomto průlezu nad falešným stropem odstraňovala z potrubí šrouby, ale přesto si pamatovala, že bodové svary na nich nebyly. Musela napnout veškerou sílu, aby ulomila svar na prvním šroubu, a půl minuty jí trvalo, než ho dostala ven. Vzrůstal v ní pocit paniky. Zabíralo to moc času.

Zrovna se začala hmoždit s posledním šroubem, když z místnosti pokojských uslyšela zazvonění služebního výtahu.

Položila francouzský klíč a rychle přelezla zpátky k místu, kde předtím vlezla nahoru. Trošku panel nadzvedla a podívala se dolů zrovna v okamžiku, kdy se výtah otevřel a obsluhující číšník vytlačil servírovací stolek ven z výtahu.

Když se dveře výtahu za jeho zády zavřely, muž vyndal z vnitřní kapsy své červené uniformy koženou tašku s průhlednými přihrádkami, kam si zasunoval jednotlivé objednávky a účty. Otevřel ji, aby si znovu zkontroloval, kam má doručit jídlo. Cassie byla necelý metr nad ním a snadno mohla číst poznámku na účtu pod průhlednou fólií.

#2001

NECHAT NA CHODBĚ.

V. Grimaldi

Tato poznámka na účtu poskytla Cassii další důkaz, že je Vincent Grimaldi do celého případu zapleten. To jí také vnuklo nápad pro změnu plánu.

Zaklepání na dveře vytrhlo Karche z jeho snění.

„Pokojová služba,“ ozval se hlas z chodby.

Otočil se od okna ke dveřím a čekal. Ale druhé zaklepání se už neozvalo. Vzal ze stolu pistoli 0.25 a opatrně se přiblížil ke vchodu do apartmá. Dříve než se podíval kukátkem na chodbu, přitiskl ucho k ostění dveří a naslouchal. Neslyšel nic.

Přiložil oko ke kukátku a v jeho průhledu spatřil, patřičně zkreslený konvexní čočkou, stolek pokojové služby. Na bílém ubrusu stála vázička s řezanými květinami a byl prostřen pro dvě osoby. U stolku nikoho neviděl. Ještě chvíli se díval kukátkem na chodbu a vyčkával, kdyby snad číšník okouněl ve výklenku u výtahů. Karch nevěděl, jaké instrukce Grimaldi dal a zda nevzbudily číšníkovu zvědavost.

Po třiceti vteřinách otevřel dveře, rozhlédl se chodbou na obě strany a teprve potom se podíval na stolek. Uvědomil si, že na něm nejsou žádné talíře. Zdvihl ubrus a spatřil vestavěnou ohřívací troubu. Spokojeně se usmál a zatáhl stolek do apartmá. Šlo to ztěžka a Karch si předsevzal, že musí upozornit Grimaldiho na to, že koberce v pokojích jsou příliš tlusté. Kopnutím zavřel dveře a tlačil vozík ke dveřím ložnice. Pistoli nechal položenou na odkládacím stolku v předsíni.

Otevřel dveře a s námahou dostrkal vozík k posteli.

„Pojď a vem si,“ vyzval napůl klimbající děcko.

„Nemám hlad,“ zamumlala.

„Dělej, jak chceš. Já umírám hlady.“

Zvedl konec ubrusu a otevřel ohřívač talířů. Ovanul ho závan horkého vzduchu. Uvnitř ležely dva talíře s lesknoucími se kovovými poklopy. Sáhl dovnitř a jeden talíř vytáhl ven. Držel ho oběma rukama a teprve po chvíli si uvědomil, jak je rozpálený. Rychle ho postavil na stůl.

„Kurvaáájs, to jsem se spálil!“

Mával rukama a podíval se pod ubrus na ohřívač.

Knoflík, kterým se reguloval plynový hořák, byl nastavený na maximum.

„Sviňáci!“

Podíval se na holčičku, aby se ujistil, že jí jeho nehoda nepřišla k smíchu. Zírala na něj s doširoka otevřenýma očima a v obličeji se jí zračil strach. Uvědomil si proč.

„Já vím, mluvím sprostě. Musím si dát na prsty trochu vody.“

Jakmile Cassie zaslechla zvuk tekoucí vody, vylezla zpod druhého konce servírovacího stolku, zůstala klečet na podlaze a rychle se rozhlédla kolem, zda Karch nenechal zbraň někde poblíž. Nenechal.

„Hej!“

Otočila se k Jodii a rychle se naklonila přes postel. Dveře do koupelny zůstaly otevřené a v zrcadle viděla odraz Karchových zad. Pozorně naslouchala. Jakmile přestane téct voda, musí zmizet z dohledu.

„Poslouchej, Jodie, přišla jsem, abych tě odvedla pryč, tady od toho muže,“ zašeptala.

„Dobře, já chci –“

Cassie položila holčičce prst na pusu.

„Jenom šeptej, aby tě neslyšel. Chceš jít se mnou?“

Holčička se učila rychle. Odpověděla pouze kývnutím.

„Dobrá, tak musíš udělat, co ti řeknu. Jasný?“

Jodie znovu přikývla.

Karch vytáhl ruce ze studené vody a podíval se na ně. Na palcích a ukazováčcích byly červené skvrny. Znovu zaklel.

Měl velkou chuť sjet dolů do kuchyně, popadnout toho, kdo to zavinil, a podržet mu hlavu na rozpálené plotně. Krátce se zasnil a živě si tu scénu představoval; teprve potom si uvědomil, že muž, jehož hlavu držel nad sporákem, byl Vincent Grimaldi. Karch se podíval na sebe do zrcadla a usmál se. Cvokař by si na něm zcela určitě zgustl.

Zavřel vodu a vrátil se do ložnice. Holčička stála u druhého konce servírovacího stolu a dívala se pod ubrus.

Karch k ní rychle došel, a protože si uvědomil, že pistole 0.25 zůstala v druhé místnosti, sáhl si pod sako pro sig.

Nechtěl ho před holčičkou ukazovat, pokud to nebylo nutné.

„Na co se koukáš?“

„Na nic.“

Odtáhl ji stranou a trhnutím zvedl ubrus nahoru, druhou rukou připraven vytáhnout pistoli z pouzdra. Z této strany byla spodní police vozíku prázdná.

„Hledáš nějaké místo, kam by ses mohla schovat, že?“

„Ne, jen se tak dívám.“

Karch vzal jeden z prostřených ubrousků a přešel na druhou stranu k ohřívači talířů. Druhý talíř uchopil do ubrousku.

„Tak se podívejme, co tu máme.“

S ubrouskem stále v ruce nadzvedl poklop z prvního talíře. Vedle kopečku bramborové kaše, uprostřed kaluže bublajícího másla, ležel krvavý biftek a la New York a načervenalá šťáva, která z něj vytékala, se mísila s horkým máslem.

„Fuj,“ ušklíbla se Jodie.

„Nevíš, co říkáš! To je ta nejlepší pochoutka na světě.

Teď se podíváme, co tam máš ty.“ Odkryl druhý poklop a uviděl velkou misku rigatoni s masovou omáčkou.

„To nejsou špagety v kečupu.“

„Máš pravdu. Ale tobě to nevadí, že? Ty přece nemáš hlad, vzpomínáš si?“

Došel k posteli a sundal povlak z jednoho polštáře.

Přeložil ho na čtvrtinu a položil si ho na dlaň. Pomocí ubrousku sesunul horký talíř s biftekem na polštářový povlak a pak si vzal jeden příbor do kapsy u košile.

„Něco ti povím, já se najím vedle a nechám tě tu s groteskama. Jez, nebo nejez, mně je to zkrátka fuk.“

„Dobrá, tak já jíst nebudu.“

„Výborně. Jenom se nespal o ten talíř.“

Odnesl si jídlo do obývacího pokoje a pak se vrátil do ložnice pro kolu a slánku. Když vyšel, svázal zase křídla dveří telefonní šňůrou. Nejprve si přinesl z předsíně malou pětadvacítku, a teprve potom se posadil ke stolu a pustil se do jídla. Rozkrajoval si biftek na velké kusy a s labužnickým výrazem si horká sousta vkládal do úst.

„Páni, to je ale dobrota,“ liboval si s plnou pusou.

44

Cassie se převalila zpod postele ven, prst si položila na rty, aby Jodii připomněla, že má být zticha, a uchopila dálkový ovladač televize. Pomalu zesílila hlasitost, aby se jejich šeptání a další hluk, který v ložnici způsobí, lépe ztratily.

Pak přešla na stranu postele, kde seděla Jodie, a plna dojetí sevřela svoji dcerku do náruče. Ale okamžitě postřehla, že děvčátko nechalo ruce viset podél těla. Jodie netušila, kdo je ta žena, která si ji tak tiskne na srdce. Cassie se stáhla zpět, položila dlaně holčičce na ramena a naklonila se k ní, aby si mohly šeptat.

„Jodie, jsi v pořádku?“

„Já chci maminku. A tatínka.“

O tomto okamžiku se Cassie mnoho napřemýšlela. Ne o těchto okolnostech, ale o okamžiku, kdy se ocitne vedle své dcery, a o tom, co jí asi řekne a co se jí pokusí vysvětlit.

„Jodie, já jsem…,“ začala, ale větu nedokončila.

Usoudila, že teď není ta správná chvíle. Holčička již tak byla dost rozrušená. Jodie, jmenuju se Cassie a odvedu tě odsud pryč. Ublížil ti ten člověk?“

„On mě –“

Cassie rychle dala Jodii prst na pusu, aby jí připomněla, že má šeptat. Děvčátko tedy začalo znovu.

„On mě vzal s sebou do auta. Říkal, že je kouzelník a že můj tatínek tu dělá večírek pro moji maminku.“

„No, je to lhář, Jodie. Odvedu tě pryč. Ale musíme být hodně –“

Cassie zmlkla. Za dveřmi se ozval nějaký hluk.

Karch odmotal telefonní šňůru a otevřel dveře do ložnice.

Podíval se na holčičku, která ležela na posteli, obličej podepřený v dlaních. Udělal pár kroků dovnitř, rozhlédl se po místnosti, ale neviděl nic závadného.

„Máš to dost nahlas?“

„Cože?“

„Ptal jsem se, jestli to máš –“

Karch zmlkl, když uviděl, jak se usmívá, a uvědomil si směšnost situace. Pohrozil jí prstem a přešel k záclonám.

Roztáhl je a objevila se další skleněná stěna sahající od podlahy až ke stropu: Přistoupil tak blízko, až se sklo zamlžilo pod jeho dechem, a podíval se dolů. Pod prosklenou střechou kasina spatřil davy lidí tísnících se kolem hracích stolů.

„Všichni jsou to pitomci,“ řekl si pro sebe. „Nad kasinem nikdo nevyhraje.“

„Co?“ ozvala se za ním Jodie.

Otočil se a změřil si ji pohledem. Pak jeho oči sklouzly na servírovací vozík a na nedotčený talíř těstovin.

„Radím ti, abys tu večeři radši snědla, děvče. Nic jiného už nedostaneš.“

„Já si to sním, až přijde tatínek.“

„No, dělej, jak myslíš.“

Vyšel dveřmi, zavřel je a rozhodl se, že tentokrát telefonní šňůru nepoužije.

„Kam by tak asi mohla utéct?“ zeptal se sám sebe a vrátil se ke svému bifteku.

Hned jak uslyšela zabouchnout dveře u ložnice, Cassie zavřela vojenský nůž Swiss Army a slezla z toalety, na níž stála přichystána skočit na Karche, kdyby přišel prohledávat koupelnu. Vrátila se do ložnice a pošeptala Jodii do ucha, že byla naprosto skvělá, když takhle zvládla Karchovu návštěvu v ložnici.

„Teď se musím vrátit do koupelny, zavřít dveře a zatelefonovat si. Tentokrát ale potřebuju, abys šla se mnou.

Kdyby se vrátil zpátky do ložnice, tak na něj přes dveře zavoláš, že jsi na záchodě a že nesmí dovnitř.“

„Ale mně se nechce čurat.“

„Já vím, drahoušku, ale jemu to klidně říct můžeš.“

„Tak jo.“

„Jsi bezvadná holka.“

Cassie jí dala pusu na temeno hlavy a uvědomila si, že takhle ji naposledy políbila v nemocničním pokoji ve vězení High Desert. Tehdy už vedle postele netrpělivě přešlapovala zdravotní sestra a s nataženýma rukama čekala na kojence.

„Jodiiny vlasy voněly po šamponu Johnson’s Baby a z jakéhosi důvodu právě tato vůně připomněla Cassii všechno, o co přišla. Zaplavila ji taková lítost, že se až pod jejím náporem zapotácela.

„Tobě je špatně?“ špitla vyděšeně Jodie.

Cassie se na ni povzbudivě usmála a zavrtěla hlavou. Pak odvedla holčičku do koupelny a potichu za nimi zamkla dveře. Z police nad vanou vzala jednu z osušek, položila ji na podlahu a přitiskla k mezeře pode dveřmi.

„To dělá můj tatínek, když kouří v koupelně,“ zašeptala Jodie.

Cassie se na ni podívala a přikývla.

„Mamince se nelíbí, když to dělá, protože to divně voní.“

Cassie se postavila, zvedla Jodii a posadila ji na zavřenou toaletu. Černá sportovní taška už stála na nádržce za ní.

„Kdyby chtěl jít dovnitř nebo klepal, řekni mu, že sem nemůže, protože jsi na záchodě. Potom spláchni a jdi ven, ano? Ale nezapomeň, než otevřeš dveře, tak zvedni z podlahy ten ručník a hoď ho do vany tak, aby ho neviděl, dobře?“

„Jasně.“

„Jsi moc šikovná holčička. Ty teď zůstaneš tady a já se zavřu ve sprchovém koutě, abych si mohla zatelefonovat.“

„Zavoláš mýho tatínka?“

Cassie se smutně usmála.

„Ne, děťátko, ještě ne.“

„Já nejsem děťátko.“

„Já vím. Promiň.“

„On mi tak říkal.“

„Kdopak?“

„Ten kouzelník. Povídal, že jsem děťátko.“

„To se tedy pěkně spletl. Ty už jsi velká holka.“

Mrkla na Jodii, vzala si sportovní tašku a další ručník a zmizela ve sprše. Opatrně a potichu za sebou zasunula dveře a z kapsy vyndala mobilní telefon. Ještě v ložnici si z poznámkového bloku vytrhla papír s hlavičkou hotelu, na němž byl uvedený i telefon pro bezplatné volání. Přetáhla si ručník přes hlavu, aby co nejvíce ztlumila všechny zvuky, které by mohly proniknout ven ke Karchovi, a vyklepala číslo. Tichým hlasem požádala spojovatelku, aby ji přepojila na Vincenta Grimaldiho. Tam její hovor převzal někdo, kdo nebyl Grimaldi. Řekl Cassii, že pan ředitel Grimaldi je bohužel příliš zaneprázdněn, ale že mu bude potěšením předat její vzkaz.

„Ale pro mě si čas udělá.“

„Proč si to myslíte, madam?“

„Jenom mu vyřiďte, že má dva a půl milionu důvodů, aby se mnou ztratil pár slov.“

„Nezavěšujte, prosím.“

Uběhla nekonečně dlouhá minuta, během níž Cassie nervózně přemýšlela, jak dlouho může trvat, než Karch zase přijde zkontrolovat Jodii, uvidí prázdnou postel a zalomcuje s dveřmi u koupelny. Konečně se v aparátu ozval jiný hlas.

Byl klidný, hladký a hluboký.

„Kdo je tam?“

„Pan Grimaldi? Vincent Grimaldi?“

„Ano, kdo volá?“

„Jenom jsem vám chtěla poděkovat.“

„A za co, prosím vás? Vůbec nevím, o čem to mluvíte.

Dva a půl milionu důvodů. Jakejch dva a půl milionu důvodů?“

„Aha, tak Jack k vám s tím ještě nedorazil.“

Následovalo dlouhé ticho. Cassie nadzvedla ručník a podívala se skleněnými dveřmi do sprchového koutu. Jodie seděla tam, kde ji zanechala. Rozmotávala toaletní papír a dole na dlaždicích ho už ležela pořádná hromada.

„Říkáte, že Jack Karch má ty peníze?“

Cassie si znovu přetáhla ručník přes obličej. Spokojeně zaznamenala, že Grimaldi použil v rozhovoru slovo peníze.

Už začal oťukávat návnadu.

„No, ano, dala jsem mu je, tak jak jsme byli domluveni.

Jenom vám volám, abych vám poděkovala. Prozradil mi, že jste to byl vy, kdo tu výměnu schválil.“

V Grimaldiho hlase se začal ozývat naléhavý tón. To Cassii potěšilo, protože bylo víc než zřejmé, že její lest zabrala.

„Nerozuměl jsem, co jste, můžete mluvit víc nahlas?

Sotva vás slyším.“

„Promiňte. Jsem v autě a volám mobilem, moje dcerka spí. Nechci ji probudit. Navíc tady venku na poušti…

myslím, že ztrácím spojení.“

„Co přesně vám Karch řekl, že jsem schválil? Jakou výměnu?“

„No přece těch dva a půl melounu za nás dvě. Jako za mě a moji dceru. Vysvětlila jsem mu, že jsme o žádném úplatku ani o Miami neměli žádné tušení. Nechtěli jsme vám ty peníze vyfouknout, my nejsme až takoví chamtivci. Hned jak jsme ten kufřík otevřeli a uviděli uvnitř ten balík, tak nám bylo jasné, že jsme šlápli vedle. Chtěli jsme ty peníze vrátit. A tak jsem ráda, že se to pove-“

„Vy tedy tvrdíte, že ty peníze má Karch?“

Cassie zavřela oči. Dostala ho.

„No, myslela jsem, že vám je odnese dolů. Ale asi měl ještě nějakou práci, protože když jsme odcházeli, tak někam telefono-“

Linka byla hluchá. Grimaldi zavěsil.

Cassie zavřela telefon a šoupla ho do kapsy. Ručník hodila na zem a vyšla ze sprchy. Zamířila rovnou k Jodii, klekla si před ní a začala jí rozvazovat tenisky.

„Teď už můžeme jít, Jodie. Botky musíme sundat, protože až budeme nahoře, nesmíme dělat rámus.“

„Kde?“

„No, my teď vylezeme nahoru ke stropu a tam začíná takový tunel, kterým prolezeme až k výtahu.“

„Ale já se v tunelu bojím.“

„Nemusíš se bát, Jodie. Budu pořád za tebou. To ti slibuju.“

„Já tam nechci.“

Holčička sklopila oči. Upřeně se dívala na ruce, které měla složené v klíně, a vypadala, že se chce každou chvíli rozplakat. Cassie jí dala prst pod bradu a zvedla jí hlavu.

„Ale no tak, Jodie. Nebude tam nic, čeho by ses musela bát.“

„Ne.“

Zavrtěla hlavou. Cassie nevěděla, jak ji přemluvit. Když jí pohrozí, tak ji pouze vyděsí. A také jí nechtěla lhát.

Naklonila se kupředu a čelem se opřela o rozpálené čelíčko své dcerky.

„Já tady, Jodie, nemůžu zůstat. Jestli se ten muž vrátí a najde mě s tebou, odvede mě pryč. Proto musím odejít. Byla bych ráda, kdybys šla se mnou, protože tě s ním nechci nechat samotnou. Teď ale musím jít.“

Políbila Jodii na čelo a postavila se.

„Ne, nechoď,“ protestovala holčička.

„Promiň, Jodie, musím.“

Cassie zvedla sportovní tašku a šla ke dveřím koupelny.

Odkopla ručník a položila ruku na kliku. Jodie za ní zašeptala.

„Když s tebou půjdu, tak už mě ten kouzelník nikdy nenajde?“

Cassie se otočila.

„Ne, už nikdy.“

45

Uvnitř zůstal biftek krásně krvavý, přesně tak, jak to měl rád. Maso se jen rozplývalo na jazyku, a když se Karch, za celý den pořádně vyhládlý, propracovával vysokým, šťavnatým plátkem hovězího, nacházel se téměř na pokraji náboženské extáze. Každý ukrojený kousek, dřív než ho obřadně vložil do úst, ponořil do bramborové kaše. Jak si tak tuto činnost vychutnával, nepříjemně ho překvapilo, když náhle zaslechl otvírání vchodových dveří do apartmá.

Pozvedl oči, před pootevřenými ústy zvednutou vidličku s kouskem masa, a uviděl, že do obývacího pokoje vchází

nějaký muž, který mu byl mírně povědomý, a za ním se objevil Vincent Grimaldi těsně následovaný Romerem. Ten neznámý muž a Vincentova gorila drželi u boku pistole.

Karch položil vidličku zpátky na talíř.

„Jak ti to chutná, Jacku?“ zeptal se Grimaldi.

„Je to vynikající, Vincente. Ale přišli jste trošku brzy.“

„Ani bych neřekl. Vypadá to, že jsme se spíš opozdili.“

Karch se zamračil a vstal od stolu. Instinktivně vytušil, že se něco přihodilo a že je v průšvihu. Vzal ze stolu ubrousek a utřel si s ním ústa. Pak spustil ruce volně dolů, ubrousek stále v pravé ruce. Úplně uvolněně, jako Michelangelův David. Zrovna tak.

„Má teď každým okamžikem zavolat,“ pohlédl na Grimaldiho. „Ale snad nechcete být tady nahoře, až sem –“

„Opravdu?“ přerušil ho Grimaldi. „Už si to cvrlikaj i ptáci na střeše, že tady byla. Přesněji řečeno, že přišla a odešla.“

Grimaldi pokynul muži, který vstoupil do apartmá jako první.

„Prohledej ho.“

Karch poslušně zvedl ruce a rozpažil. Z volně sevřené dlaně pravé ruky mu visel ubrousek. Muž k němu přistoupil, pistoli v levé ruce, a namířil s ní Karchovi na břicho.

Pravačkou mu sáhl pod sako a vytáhl sig z pouzdra. Tím ale prohlídka neskončila. Dlaní proplácával Karchovo oblečení odshora dolů a v kapse saka nalezl tlumič. Potom, aniž by trochu zaváhal, mu rukou zajel do rozkroku a skončil

prohlídku zvednutím okrajů nohavic, aby se přesvědčil, zda nemá pouzdro s pistolí připnuté nad kotníkem. Po celou dobu si Karch prohlížel jeho tvář a snažil si vzpomenout, kde ho jen mohl vidět. Muž se svého úkolu zhostil s profesionální zručností, až na jedno podstatné opomenutí.

Když se narovnal, zastrčil si Karchův sig za opasek a mlčky se zase postavil vedle Grimaldiho.

„Co se děje, Vincente?“ zeptal se Karch.

„Ale nic, Jacku, jen žes to dokonale posral. Udělal jsi mi pěknou čáru přes rozpočet, když jsi ji nechal běžet. Teď abych ji zase nechal chytit, jinak je můj plán v háji.“

„Jaký plán?“

Cassie vyšroubovala tři ze čtyř šroubů, čtvrtý jen trochu povolila a opatrně povytáhla mřížku zakrývající otvor roury, kterou se přiváděl do ložnice čerstvý vzduch. Potom kryt otočila směrem dolů a nechala ho viset na stěně. Potrubí bylo nyní volné. Cassie se podívala dolů a pokynula Jodii, aby si k ní vylezla na servírovací stolek. Holčička se nejprve vydrápala na židli a a z té potom na stolek. Cassie ji zvedla a opatrně, aby neztratila rovnováhu, ji vysadila nahoru k temnému ústí roury. Jodie se začala zdráhat a zapřela se jednou rukou o zeď, aby ji Cassie nemohl strčit dovnitř.

„Všechno bude v pořádku, Jodie,“ zašeptala Cassie.

Jenom vlez dovnitř a já tam vlezu za tebou.“

„Nééééé,“ odpověděla holčička potichu.

Cassie spustila vzpouzející se Jodii dolů, obejmula ji a sklonila ústa k jejímu uchu.

„Pamatuješ si, jak jsi mi říkala, že nejsi děťátko, že už jsi velká holka? No, a tohle je něco, co by velká holka udělala.

Musíš tam vlézt, Jodie, jinak tě tu musím nechat.“

Cassie zavřela oči, jak se po té poslední hrozbě cítila mizerně.

Holčička nic neřekla. Cassie ji znovu zvedla k potrubí a tentokrát tam Jodie vlezla. Jak lezla dovnitř, kolena jí bouchala do hliníkových stěn roury a Cassie ztuhla. Ale rozhovor, vedený v ostrém tónu ve vedlejší místnosti, pokračoval bez přerušení. Když se Jodie nasoukala do potrubí, Cassie jí podala baterku a šeptem jí přikázala, aby lezla dále. Sama se potom vyhoupla do otvoru, ale jak se chtěla protáhnout dovnitř, zachytila se ledvinkou o hranu potrubí. Na druhý pokus to už zvládla. Jakmile byla uvnitř, odepnula ledvinku s nářadím a šoupla si ji před sebe.

Stěny nepříliš široké roury ji natolik omezovaly v pohybu, že se jí nepovedlo dosáhnout k otvoru zejícímu do ložnice a vrátit krycí mřížku zpátky na své místo. Pobízela Jodii, aby lezla kupředu k hlavnímu potrubí, protože doufala, že v něm bude mít dost prostoru na to, aby se mohla otočit, doplazit se odbočkou zpátky a uvést průduch klimatizace do původního stavu.

„Ještě nebyly od otvoru do ložnice ani tři metry, když se dostaly na jakousi křižovatku, kde se jejich roura spojovala s

další, stejně úzkou odbočkou. Cassie do ní nahlédla a na jejím konci uviděla světlo a uslyšela hlasy. Uvědomila si, že ten, který se právě ptá: „Co se děje, Vincente?“, patří Karchovi.

Potichu popolezla kousek dopředu, a když se nohama dostala na úroveň odbočky z obývacího pokoje, pozpátku se do ní nasoukala. Teď mohla změnit směr a vrátit se k průduchu do ložnice. Když tam dolezla, natáhla se dolů pro krycí mřížku zavěšenou na jednom šroubu, otočila ji podél stěny nahoru a zatáhla do otvoru. Potom se začala sunout zpátky, aby se v odbočce k obýváku mohla obrátit a pokračovat s Jodii k výtahům.

Karch se co nejrychleji snažil zorientovat, aby pochopil, co se vlastně děje. Posléze dospěl k jedinému možnému vysvětlení.

„Ona ti zavolala, Vincente, že ano?“

Grimaldi mu neodpověděl, stejně jako předtím, když se ho Karch zeptal, jaký že to má plán. Pouze na něj zíral očima, které se zdály být černé vztekem a nenávistí.

„Podívej se, Vincente, nevím, co ti napovídala, ale jsou to všechno kecy, jasný? Ještě tu nebyla a já žádný prachy nemám. Čekám na ni, Vincente. Zavolá mi a já si ji sem nechám dovést. Pěkně mi tady ty penízky vyklopí a potom i s tím svým parchantem vylétej oknem. Jak jsem ti řekl, synchronizace.“

Při vyřknutí posledního slova náhle znejistěl. Vzpomněl si, že tohle slovo omylem vyslovil, když mu Cassie Blacková zavolala do vozu. Netušil, jak moc se podřekl. Co když tím své plány odhalil natolik, že si mohla připravit protiúder?

„No tak, Vincente, proč mi nechceš říct, co se tu děje?“

Grimaldiho oči se pátravě rozhlížely po místnosti.

„Co je v tý ložnici, Jacku?“

„Ne co. Ale kdo. Tam je to dítě, Vincente, naše rukojmí.“

Grimaldi kývl na muže, který prohledával Karche, a ten okamžitě zamířil ke dveřím ložnice. Když zašel dovnitř, Karch s Grimaldim se do sebe zaklesli pohledy a čekali.

Romero ustoupil o dva kroky doleva. Zřejmě proto, aby měl lepší postavení v případě, že se bude muset pohybovat po místnosti, usoudil Karch.

„Říkám ti, Vincente, že ta ženská to na tebe akorát hraje,“

prohodil ke Grimaldimu. „Hraje to –“

Zaraženě zmlkl. Z ložnice vyšel Grimaldiho nohsled a nesl černou sportovní tašku. Měla otevřený zip a Karch viděl dovnitř. Z tašky se na něj díval Benjamin Franklin. Několik jeho tváří. Taška byla naplněna svazky stodolarových bankovek. Karchovi údivem klesla brada. Cassidy Blacková, napadlo ho. Nějak se jí podařilo vpašovat do ložnice tašku a nejspíš mu i vyfoukla toho fakana. Vyrazil ke dveřím ložnice, ale chlápek s taškou i Romero pozvedli současně pistole a přikázali mu, aby zůstal na místě.

„Vedle bylo to děcko,“ hlesl.

„Jasně,“ ušklíbl se muž s taškou. „Teď už tam není.“

Došel ke Grimaldimu, držadla tašky roztáhl do stran a uvnitř se objevily tlusté svazky bankovek, zabalené v průhledné fólii.

„Vincente, to není…“

Nedokončil. Nevěděl, co má říct. Viděl, že Grimaldi je úplně uchvácen pohledem na peníze a nic jiného nevnímá.

Starý muž zvedl ruku a jemně ji položil na jeden svazek bankovek, jako by to bylo rameno dávno ztraceného přítele.

Pak pokynul hlavou chlápkovi s taškou.

„V pořádku, Martine, zavři ji.“

Taška se zavřela a Karch pohlédl do tváře muži, který ji držel. Martin? Vzpomněl si na videozáznam. Hidalgo jede výtahem nahoru a s ním jako doprovod muž z ochranky.

Martin. Ten měl být přece mrtev. Martin, jehož měl na přání Grimaldiho pohřbít v poušti.

„Martin?“ pronesl nevěřícně.

Díval se z Martina na Grimaldiho a najednou mu všechno došlo. Celé to byla jenom bouda, součást nějakého složitějšího plánu.

„Ty,“ zadíval se na Grimaldiho. „Ty jsi to celé narafičil.

Pěkně jste to na mě zahráli.“

Pak pohlédl na Martina, který držel sportovní tašku v pravé ruce a zbraň v levé. Vzpomněl si na Hidalgovo tělo na

posteli. Kulka v pravém oku, vystřelená z pistole v levé ruce.

„A ty,“ kývl směrem k Martinovi. „Ty jsi ten, kdo oddělal Hidalga.“

„Jeden koutek Martinových úst se zvedl nahoru v téměř pyšném úsměvu.

„Nebyla to ta holka,“ pokračoval Karch a podíval se zase na Grimaldiho. „Všechno, co udělala, bylo, že vzala peníze, které jste chtěli, aby ukradla.“

Když se Cassie otáčela na spoji obou odboček, z obývacího pokoje k ní doléhaly vzrušené hlasy. Nezdržovala se posloucháním. Zamířila k hlavnímu potrubí a dorazila tam asi za deset vteřin. Uviděla světlo baterky, kterou držela Jodie, a uvědomila si, že holčička je pořád v úzké odbočce, místo aby prolezla do široké roury.

Když se dostala blíž, pochopila proč. Před Jodií se tyčila kovová mříž, která uzavírala přístup k hlavnímu potrubí.

Cassie se přes holčičku natáhla k nečekané překážce a ohmatala konec každé tyče, aby zjistila, jak jsou připevněny ke stěnám potrubí. Cítila hladký kov svařovaného spoje.

Tudy se nedostanou.

„Co –“ začala Jodie dříve, než jí Cassie stačila položit ruku na ústa. Naznačila jí, aby byla zticha, a holčička pokračovala šeptem: „Co budeme dělat?“

Cassie sevřela jednu tyč. Pokusila se s ní zatřást, potom se vzepřela zády o horní stěnu roury a celou svou silou na tyč zatlačila. Ta se ani nepohnula a svary ve spojích také ne.

Cassie zavrtěla hlavou. Vedení hotelu nechalo přehradit potrubí klimatizace mřížemi, ale nenamáhalo se doplnit poloviční mechanismy zámků. Nemělo to žádnou logiku.

Cassie předpokládala, že když se šetří na jednom místě, nebude se utrácet někde jinde. Proto ji tato skutečnost tolik zaskočila.

„Co budeme dělat?“ znovu zašeptala Jodie.

Cassie pohlédla do její nevinné, krásné tvářičky, ozářené světlem baterky. Potom se podívala na tyče a něco si uvědomila.

„Jodie, ty se můžeš protáhnout.“

„A co ty?“

„O mě se neboj. Ty prolezeš dovnitř, já vylezu ven, obejdu to a přijdu si pro tebe.“

„Ne, já chci jít s tebou.“

„Ne, nemůžeš. Tohle je jediná cesta. Ty se protáhneš a počkáš tam na mě.“

Postrčila holčičku směrem k mřížím. Jodie váhavě prostrčila hlavu mezi tyčemi a potom protáhla horní část těla. Za ním pak vtáhla nohy a ohlédla se zpátky na Cassii.

„Výborně, Jodie,“ zašeptala Cassie. „Teď tu počkej. Hned jak to půjde, tak to obejdu, ale nejdřív musím počkat, až ti muži odejdou z pokoje, rozumíš?“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Nevím, drahoušku. Musíš to vydržet. Poznáš, kolik je hodin?“

„To víš, že jo, už je mi skoro šest.“

Cassie si sundala hodinky a mezi tyčemi je podala holčičce. Ukázala jí, kterým knoflíkem se rozsvěcí světlo na ciferníku. Potom jí vysvětlila, jak se otevírá mobilní telefon.

Jodie se pro něj natáhla a poznamenala, že její tatínek má také jeden, ale že jí nikdy nedovolí, aby si s ním hrála.

„Jestli pro tebe nepřijdu do dvanácti hodin, otevři ho a zavolej devět, jedna, jedna. Víš, jak se to dělá?“

Holčička tentokrát nepřikývla. Cassie si vzala telefon nazpátek a názorně jí předvedla, co má udělat.

„Stiskneš devět, jedna, jedna a potom tenhle knoflík, odesílací knoflík. Až se ti někdo ozve, tak řekneš, že jsi uvázla v posledním patře Cleopatry. Pamatuješ si to?“

„Samozřejmě.“

„Kde jsme?“

„Kleo, pá, tra. Horní patro.“

„Šikulka. Teď půjdu, a hned jak uslyším, že ti muži odešli, tak to obejdu a dostanu se k tobě z druhé strany. Pojď sem.“

Holčička se naklonila kupředu a Cassie prostrčila obličej mezi mřížemi a políbila ji na čelo. Znovu ucítila vůni jejích vlasů. Chvíli zaváhala a pak začala couvat zpět k odbočce, odkud mohla sledovat, co se děje v apartmá.

Viděla, jak jí Jodie mává mezi mřížemi. Pocítila strašlivou úzkost, že vidí svou dcerku naposledy. Zamávala jí a poslala pusu.

Grimaldi celý zářil, když pozoroval, jak Karchovi pomalu začíná docházet, že se nechal napálit jako nějaký zelenáč.

„Takže já jsem byl jenom figurka, co se ti hodila do hry.

Zrovna tak jako Leo a ta ženská,“ staženým hlasem ze sebe vysoukal Karch.

„Figurka, kterou jen stačilo popostrčit a ona mi pak tu partii dohrála sama,“ samolibě odpověděl Grimaldi.

„A co Chicago, co ti s tím měli společného?“

„To bylo na celém plánu to nejlepší. Použil jsem Chicago a oni o ničem neměli ani zdání. Věděl jsem ale, že stačí, abys jen zaslechl slovo Organizace, a už se ti začne vařit krev a vystřelíš jako nabitá pistole. Leo Renfro měl nějaké dluhy u lidí, co znám. Koupil jsem jeho úpis a poslal Romera a Longa do L. A., aby ho informovali, že jeho dlužní úpisy změnily majitele. Nakukali mu, že jsou z Chicaga a že pracují pro Tonyho Turcella. Zbaštil to a začal si srát do kalhot. Poradili mu, jak se z toho dostat: obrat Hidalga alias Hernandeze o vyhraný prachy a dluh bude smazanej. Skočil jim na to, Jacku, stejně jako ty.“

Karch přikývl.

„Takže já jsem měl jen sledovat stopu, zlikvidovat všechny zúčastněné a přinést ty peníze.“

„A odvedl jsi bezvadnou práci, až na to, že jsi tu holku nechal běžet, ale my už se o ni postaráme. Je totiž důležitý, aby se i takový zdánlivý zbytečnosti dotáhly až do konce.“

Zvedl sportovní tašku plnou peněz. Karch se snažil, aby na sobě nedal znát hněv, který jím lomcoval.

„Děláš chybu, Vincente, že mi nevěříš. Já jsem jí ne –“

„Myslím, že ne, Jacku. Myslím, že vůbec ne.“

Dlouho na sebe upřeně hleděli; z jejich pohledů sálalo tolik nenávisti, že by stačila na ohřátí pokoje.

„A co bude teď?“ zeptal se nakonec Karch.

„Stále ještě potřebujem někoho, kdo zmizí s penězi.

Někoho, za kým by ti z Miami mohli poslat svoje lidi.“

„A to budu já.“

„Ty jsi byl vždycky bystrej kluk, Jacku.“

Karch zavrtěl hlavou. Krátkozrakost Grimaldiho plánu byla zarážející.

„Vždycky jsi přemýšlel přízemně, Vincente. Nikdy sis neviděl dál než na špičku nosu. Proč jsi nepokračoval v tom původním plánu? Obsah tady tý tašky by byl jen nepatrnou kapičkou v hrnci s pokladem, jakmile by Miami získalo licenci a koupilo Cleopatru. Vyměnil jsi slepici, co snáší zlatá vejce, za tuhle pitomou almužnu. To nebylo moc geniální.“

Místo, aby se rozčílil, jak to Karch očekával, Grimaldi se hlasitě rozesmál a potřásal hlavou, jako by se bavil naivním chováním dítěte.

„Tobě to stále ještě nedošlo, že ne, Jacku?“

„A co mi mělo dojít? Nechceš konečně nechat těch narážek a říct mi to, Vin, CENTE?“

„Miami tu licenci nikdy nedostane. Cožpak to nechápeš?

K žádnýmu předání úplatku nemělo nikdy dojít. Tohle je nový Las Vegas, Jacku. Miami nemá tu nejmenší šanci.

Celý, úplně od začátku, jsem tohle naplánoval já. Slyšíš dobře, Jacku. Já sám. Zavolal jsem Miami a řekl jim, že tu mají problém, ale za pět melounů že se dá srovnat. Polovinu předem a polovinu až po schválení žádosti o licenci. Jsou to nenažranci a spolkli to i s navijákem. Zrovna jako ty.“

Teď se teprve Karchovi rozbřesklo. Perfektní plán.

Grimaldi vyvázne s dvěma a půl milionu a Miami bude navěky hledat Karche, jenomže ho nikdy nenajdou, protože tady ti pánové se ho chystají pozvat na jednosměrný výlet do pouště. Karch sklopil oči k podlaze. Už nechtěl Grimaldiho ani vidět.

„Víš, co byl tvůj problém, Jacku?“ zeptal se Grimaldi.

Byl tak spokojen sám se sebou a se svým úspěchem, že si nemohl odpustit, aby nepřestal otáčet nožem v ráně. „Tvůj problém byl, že jsi mířil moc vysoko. Víš, mně nic neuteče.

Ty tvoje pohledy a úšklebky za mými zády, všechny ty tvoje kecy. Chtěl jsi mě dostat a myslel sis, že tohle je ta cesta.

Měl jsem tě přečtenýho, člověče, a taky jsem toho využil.

Pěknější tancoval, Jacku, přesně jak jsem pískal, ale teď ta písnička skončila. Tak co s tebou, ty kulovej kluku? Dneska

holt budeš spát v písku. Sjedeme dolů služebním výtahem a pak pojedeme tvým autem, nejspíš už tam trefí samo. A rýč s lopatou jsou připravený vzadu v kufru, že?“

Očekával, že Karch odpoví, ale v místnosti panovalo ticho. Grimaldi tedy naposledy otočil nožem v ráně.

„Vybereme ti pěkný místečko blízko tvý matky.“

Nyní Karch pozvedl svůj pohled zpět na Grimaldiho. Ten přikývl.

„Jo, já o tom vím všechno. Ty a tvůj otec, vaše oblíbený místo v poušti. Ale je tady něco, o co bych se klidně vsadil, že nevíš. Byl jsem to já, Jacku. Já jsem mu ji odvedl. Deset let jsem to s ní táhnul za jeho zády. Ale ona ho nechtěla opustit, to kvůli tobě. Miloval jsem ji a on potom… Řekni mi, co je to za dítě, který pomáhá otci pohřbít vlastní matku?

Jseš hnusnej, úchylnej parchant, Jacku. A to, co teď přijde, to si tedy fakt vychutnám. Jdeme.“

Martin a Romero ustoupili o dva kroky zpátky, a když odváděli Karche z apartmá, zachovávali bezpečný odstup.

Sel ke dveřím a mysl mu zatemňovala bolest a vztek.

Soustředil svůj pohled na muže, kráčejícího před ním. Na Vincenta Grimaldiho. Nyní se Karch dozvěděl i to nejposlednější tajemství.

# # #

Čtyři muži kráčeli chodbou, až pod vedením Grimaldiho prošli lítacími dveřmi do místnosti úklidové služby. Martin stiskl tlačítko a čekali na výtah. Karch měl sklopenou hlavu a stále držel v pravé ruce bílý látkový ubrousek jako prapor při kapitulaci. Grimaldi to uviděl a usmál se.

„Jaká byla tvoje poslední večeře, Jacku?“

Karch se na něj podíval, ale neodpověděl. Když přijel výtah, Romero postoupil kupředu, aby stiskl tlačítko, jímž se otevíraly dveře. Černé ústí své pistole měl po celou dobu namířené na Karchovo tělo. Grimaldi popošel kupředu a na chvíli se dostal mezi Karche a Romera. Na tento okamžik Karch čekal. Zvedl pravou ruku k Martinovi, jenž stál po jeho boku. Ten stačil pouze zahlédnout, jak se ruka, držící ubrousek, přiblížila k jeho obličeji.

Ozvalo se cvaknutí. Z pistole ukryté pod ubrouskem v Karchově dlani vyšel výstřel a Martinova hlava sebou trhla zpátky. Kulka ho zasáhla do levého oka a vnikla do mozku.

Současně s pádem mrtvého těla na podlahu Karch mávl rukou přes Grimaldiho rameno. První ránu na Romera vypálil příliš brzy. Kulka se zaryla do stěny výtahu, třicet centimetrů napravo od jeho obličeje.

Romero zdvihl ruku s pistolí, ale zaváhal. Grimaldi stál mezi nimi. Toto zaváhání poskytlo Karchovi dost času na to, aby napravil svoji chybu. Druhým výstřelem zasáhl Romera

do levé tváře. Třetím ho trefil do čela, až mu hlava poskočila dozadu. Čtvrtá střela vnikla do měkké části pod bradou a proletěla do mozku. Zhroutil se na podlahu výtahu, aniž by stačil jedinkrát vystřelit.

Karch popadl Grimaldiho za kravatu a dovlekl ho ke dveřím výtahu. Nohou se opřel o dveře, aby nešly zavřít.

Vrazil pistoli Grimaldimu pod bradu, takže měl obličej zvednutý vzhůru, zatímco jeho oči hleděly dolů na Karche.

Po Karchově tváři se pomalu Rozprostřel zlověstný úsměv.

„Tak co, Vincente, nemířím zase příliš vysoko?“

„Jacku… prosím…“

„Buď tak laskav a pozdravuj tam ode mě moji mámu.“

Karch čekal na nějakou odpověď, ale žádné se nedočkal.

„Ty to nevíš, že ne?“

„Co mám vědět, Jacku?“

„Povím ti krátký příběh. Asi před deseti lety můj tatík onemocněl. Rakovina. Byl jí prolezlý skrz naskrz a jediný způsob, jak se z toho mohl dostat, byla transplantace kostní dřeně. Chtěl jsem mu pomoct, a tak mi vzali krev, jestli bych mohl být dárcem.“

Karch zavrtěl hlavou.

„Nehodil jsem se jako dárce, Vincente. Požádal jsem je, aby udělali několik dalších testů, tak je udělali.

Nevyhovoval jsem jako dárce, protože on nebyl můj otec.“

Karch jen hleděl Grimaldimu do očí.

„Díky, Vincente. Před chvilkou jsi mi doplnil poslední část příběhu.“

„Chceš říct –“

Karch dvakrát rychle vystřelil a pozoroval, jak Grimaldi dopadl na Romerovo tělo. Potom se podíval na pistoli ve své ruce a viděl, že má prsty a klouby potřísněné krví. Cítil, jak jím proběhla vlna vzrušení. Tři proti jednomu, a on přesto zvítězil. Rozhlédl se kolem, jako by doufal, že někdo sledoval jeho nevšední kouzelnické číslo a odmění ho potleskem.

Ale co ho stimulovalo ještě víc než adrenalinová injekce z boje o přežití, byla neskonalá úleva pramenící z vědomí, že tímto okamžikem končí jedna etapa jeho života a otvírá se před ním další.

Předklonil se a zkrvavenou ruku a pistoli si otíral o Grimaldiho bílou košili, až byly dostatečně čisté. Potom zastrčil zbraň do tajné kapsičky v kalhotách a z mrtvého sevření Grimaldiho pravé ruky vytrhl sportovní tašku.

Udělal krok zpátky, uchopil jednu Romerovu nohu a vtáhl jeho tělo na práh výtahu, aby se o něj dveře zarazily a nemohly se zavřít. Potom přešel od jednoho těla k druhému, zkontroloval, zda neučiti pulz, a vzal si zpět svůj Sig Sauer, zastrčený za opaskem Martinových kalhot. Prohlédl si ho, aby se ujistil, že na něm není krev, a zasunul ho do pouzdra.

Pak ještě prošacoval Martinovo oblečení a v přední kapse kalhot našel tlumič.

Nakonec se rozhlédl po místnosti a ve skladovacím prostoru, který byl ohrazen drátěným pletivem, uviděl obrovský prádelní koš na kolečkách. Prohlédl si dveře, ale byly zamčené. Ustoupil o krok dozadu a vykopl nohu. Patou zasáhl pletivo přesně nad zámkem a dveře se nárazem otevřely. Došel si pro koš, ale nejprve ho převrátil a vysypal z něj na podlahu celou hromadu vzorně složených, do komínků vyrovnaných čistých ručníků.

Naložit všechna tři těla do prádelního koše ho naprosto vyčerpalo. Potom několika ručníky setřel z podlahy krev.

Když byl se vším hotov, vzal z jedné police deku a přikryl s ní koš. Zatlačil ho do skladu za drátěný plot a zavřel dveře.

46

Cassie uslyšela několik ran, o nichž věděla, že jsou to výstřely. Zachvěla se, jako by jí páteří projel elektrický náboj.

„Cassie?“

Potrubím se rozezvučel Jodiin naléhavý šepot. Cassie se podívala na konec odbočky, mírně osvícený odrazem světla baterky. Jodie byla vyděšená. Nedalo se určit, odkud ty výstřely zazněly. Cassie se vydala směrem ke světlu.

Když se přiblížila, dopadl jí na obličej kužel světla. Jodie se choulila těsně u mříže a svítila si na ni baterkou.

„Cassie, já jsem slyšela nějaký divný zvuky.“

„Neboj se, Jodie, všechno je v pořádku. Teď to obejdu a vrátím se pro tebe. Nikam nechoď. Počkáš přesně tady, dobrá?“

„Ne, neod-“ Cassie jí musela položit ruku na pusu.

Ucítila, jak po tvářích holčičky stékají slzy.

„No tak, miláčku, už to máme skoro za sebou. Musíš tu počkat. Jinak to opravdu nejde. Obejdu to a nejdéle za pět minut budeme spolu. To ti slibuju. Dívej se na hodinky a uvidíš, jak je pět minut krátkých, dobrá?“

„Jodie neprotestovala. Cassie ji pohladila po vlhkých tvářičkách a pozpátku se začala sunout k apartmá 2001.

Když se dostala ke krytu, kopla do něj nohou, aby ho vystrčila z rámu. Kryt se otočil podél stěny dolů a zůstal viset na posledním šroubu, který tam Cassie záměrně nechala. Vystrčila nohy a seskočila na servírovací stolek.

Ledvinku s nástroji si nesla s sebou. Došla k televizi a právě se ji chystala vypnout, aby lépe slyšela, když ji zastavil hlas, který se ozval za jejími zády.

„To nebyl špatný nápad, jak se sem dostat.“

Otočila se a uviděla Karche, jak stojí v malém výklenku před koupelnou. Přístup do výklenku byl zablokován servírovacím stolkem, postaveným pod průduchem. V jedné ruce držel sportovní tašku, druhou na ni mířil pistolí. Viděla, že na hlavni je nasazený tlumič. Nohou odstrčil servírovací stolek z cesty a vstoupil do ložnice. Cassie ustoupila k televizi, kde zrovna dávali další z dílů seriálu Road Runner.

Karch se usmál, ale v jeho úsměvu nebylo ani teplo, ani veselí.

„Trojský kůň,“ pronesl pateticky. „Plný nepřátel a oni ho vtáhnou dovnitř. Jeden z nejlepších kouzelnických triků všech dob.“

Cassie stále nic neříkala. Stála bez pohnutí a jenom doufala, že rámus v televizi je tak hlasitý, že Jodie jejich rozhovor neslyší.

„Určitě sis v potrubí všimla těch mříží,“ pokračoval Karch. „Přidělali je tam po těch vašich nájezdech, co jste spolu s Maxem před sedmi lety podnikali. Všechny hotely to

udělaly. Vlastně by se dalo říct, že jste pomohli z Las Vegas udělat to, co je dnes. Bezpečné místo pro hráče a jejich rodiny.“

Opět se usmál.

„Kde je děvče?“

Cassie ukázala na tašku v jeho ruce.

„Máš peníze, Karchi. Máš mne. Tak ji nech na pokoji.“

Karch svraštil čelo, jako kdyby doopravdy zvažoval její návrh. Potom zavrtěl hlavou. „To nemůžu udělat.

Nenávidím nedokončenou práci.“

„Mluvíš o šestiletým děcku. Čím by tě tak mohlo ohrozit?“

Karch nechal otázku bez odpovědi a pokynul jí pistolí.

„Pojďme do druhého pokoje. Zdá se mi, že je odtamtud lepší výhled. Max si to určitě taky myslel.“

Cassie se otočila a pomalu vykročila ke dveřím. Cestou se pokoušela zhodnotit svoje možnosti. Usoudila, že jedinou šanci má u dveří. Tam bude muset zaútočit, přestože to Karch jistě očekává. Uchopila pevněji popruh od ledvinky s nářadím a již jen několik kroků ji dělilo ode dveří, když ji opět zastavil hlas. Ale tentokrát nepatřil Karchovi.

„Neubližujte jí!“

Když se Cassie otočila, viděla, že hlas překvapil i Karche.

Instinktivně se otočil a mávl rukou s pistolí k odkrytému průduchu nad sebou. Očima sledovala jeho pohyb a s hrůzou

zjistila, že v otvoru klimatizace se choulí Jodie a dívá se na ně dolů.

Také Cassie jednala instinktivně. Vyrazila ke Karchovi, ledvinkou plnou ocelového nářadí se širokým obloukem rozmáchla nad hlavou a současně zařvala na Jodii.

„Okamžitě zalez nazpátek!“

Ledvinka těžce dopadla do týla Karchovy hlavy. Muž se pod nárazem celý sesunul a zároveň letěl kupředu. Z pistole vyšla rána, navzdory tlumiči dost hlasitá, ale kulka letěla příliš nízko a narazila do zrcadla ve výklenku před koupelnou. Celé se pokrylo pavučinou prasklin.

Cassie rychle přiskočila zezadu ke Karchovi. Využila toho, že je v předklonu, a přes hlavu mu přetáhla sako.

Prudce kopla kolenem do nahňoucané látky a cítila, že zasáhla přímo obličej. Karch se začal zoufale otáčet a mávat rukama. Předloktím udeřil Cassii do tváře a odrazil ji dozadu. Rychle se otočil směrem, kde do ní vrazil, a začal naslepo střílet. Přestože byla nárazem napůl omráčená, ještě dokázala skočit na postel, převalit se přes ni a skrčit se na podlaze vzadu za Karchem.

Karch nepřestával střílet a rukou přitom pohyboval zprava doleva. Střely dělaly důlky na zdi a dvakrát zasáhly okno, zaplňující jednu stěnu ložnice od podlahy až ke stropu. V místech průstřelu se objevily dvě malé pavučinky a neuvěřitelnou rychlostí se rozběhly po skle, jako by nějaký šílený pavouk předl svou síť. Karchovi se konečně podařilo

narovnat a stáhnout si sako z hlavy dolů. Aby to mohl udělat, pustil tašku s penězi z ruky.

Když dostal sako z obličeje, vůbec se nemohl zorientovat.

Před očima měl obraz nočního Las Vegas, jakoby složený z nepravidelných dílků nějaké obří skládačky. Po chvilce mu došlo, že skleněná stěna je pokrytá prasklinami a on že k ní stojí otočený čelem. Po Cassidy Blackové nikde ani stopy.

Uvědomil si, jak je zranitelný, a začal se otáčet, když vtom mu něco tvrdého a pevného narazilo zezadu do stehen a postrčilo ho směrem k oknu.

Bezmocně dopadl na prostřelené sklo, které pod jeho vahou začalo praskat, až se nakonec vysypalo ven. Karch ještě předtím upustil pistoli a zoufale se snažil o něco zachytit. Levou rukou zavadil o záclonu a sevřel ji v dlani právě v okamžiku, když horní část jeho těla prolétala oknem do chladného nočního vzduchu.

Zatímco střepy padaly tmou, Karche v jeho letu zabrzdila záclona. Držel se jí oběma rukama, tělo téměř ve vodorovné poloze, a nohama se opíral o okraj okenního rámu. Vypadal jako horolezec zavěšený nad propastí, který se chystá ke slaňování.

Trochu se vlastní vahou zhoupl doleva a záclony se začaly zavírat. Rychle roztáhl nohy, aby získal stabilitu a záclony se v polovině okna zastavily. Podíval se do pokoje a spatřil Cassidy Blackovou, jak se oběma rukama opírá o

servírovací stolek, kterým do něj strčila, a upřeně ho pozoruje. Pohledem sklouzl na podlahu a uviděl tašku s penězi a pistoli. Posunul jednu ruku o kousek výš a začal po zácloně ručkovat zpátky do pokoje.

Vzápětí se ozvalo zapraskání a záclona o několik centimetrů poklesla. Ztuhl a čekal. Nic dalšího se nestalo.

Podíval se dovnitř na ženu, která ho přivedla do této situace, a zachytil její pohled. Usmál se a opět posunul ruku po zácloně vzhůru.

Tentokrát následovala dlouhá série trhavých zvuků, jak se látka postupně vyřvávala z jednotlivých háčků na konzoli.

Karch se stále více propadal dolů, ale přesto se nepřestával usmívat a pozorovat Cassidy Blackovou. Nakonec se záclona úplně odtrhla a Cassiina tvář mu zmizela ze zorného úhlu.

Karch nezakřičel. Ani nezavřel oči. Jeho pád mu připadal jako zpomalený film. Nad sebou viděl zlatou záclonu, vlající jako vlajka. Okna ho míjela, některá osvětlená, jiná ne. Na modročerné obloze nad věžemi Cleopatry zářil měsíc.

Volná luna, uvědomil si.

Jeho poslední myšlenka patřila jednomu kouzlu. Poštovní pytel a bedýnka. Ukrytý zip a dvojité dno. Jak se musel natáhnout a umístit kartu, kulového kluka, na správné místo. Pamatoval si, jak byl jeho otec pyšný. A potlesk obecenstva.

Potlesk mu zněl hlasitě a zvonivě v uších, když narazil na prosklenou střechu kasina. Jeho tělo prolétlo skrz sklo a dopadlo do prázdného vraního hnízda. Měl otevřené oči a na tváři stále ještě úsměv.

Do kasina se snesla tříšť skleněných střepů a ozvaly se zděšené výkřiky. Ale když hráči vzhlédli vzhůru, spatřili pouze otvor zející ve skle, a nic jiného. Karchovo tělo nebylo zespodu vidět. Potom se v té černé díře nad jejich hlavami objevila zlatá záclona, která jako poškozený padák padala dolů. Teprve v poslední chvíli se otevřela a doplachtila k vranímu hnízdu. Rozprostřela se přes Karchovo tělo jako zlatý rubáš.

Šum v kasinu ustal a všechny pohledy zůstaly upřené na otvor v prosklenné střeše, který se tam tak záhadně objevil.

Vtom se z temnoty noční oblohy začaly do kasina snášet peníze. Vzduchem poletovaly tisíce a tisíce bankovek. Brzy se opět ozvaly výkřiky a lidé se začali honit za penězi, s rozpřaženýma rukama vyskakovali a chytali ze vzduchu stodolarové bankovky. Jeden z hracích stolů se převrátil.

Muži v modrých blejzrech vběhli do skrumáže, ale dav byl silnější. Někteří z nich se připojili k zápasu o peníze.

Cassie roztrhla obal na dalším svazku stodolarovek a házela je do nočního vzduchu. Pět se jich hned oddělilo od ostatních a začalo se unaveně snášet dolů. Zezdola zaslechla výkřiky. Podívala se za padajícími bankovkami a viděla, že vzdušné proudy odnesly některé bankovky k fontánám u

vchodu a některé dokonce až na Strip. Auta zastavovala, klaksony houkaly. Lidé vbíhali do vozovky a do mělkých bazénků. Začal boj o peníze. Aby mohla Cassie s Jodií uprchnout, potřebovala nějakým způsobem odvést pozornost. Teď se jí to povedlo naprosto dokonale.

Otočila se a zatlačila servírovací stolek nazpátek pod otevřený průduch. Vylezla nahoru a upřeně se zadívala do temnoty.

„Jodie! Všechno je v pořádku. To jsem já, Cassie. Teď už můžeme jít.“

Čekala, až holčička vyleze z temnot svého úkrytu ven na světlo. Cassie k ní natáhla ruce a chytila ji v podpaží.

Vytáhla ji ven a postavila k sobě na stolek. Potom slezla dolů a sundala i Jodii. Pak ji na dlouhou chvíli objala.

„Teď už musíme jít, Jodie.“

„Kde je ten člověk?“

„Je pryč. Už nám neublíží.“

Když se otočila, aby odvedla děvčátko z pokoje, uviděla na podlaze dva zelené pasy. Zvedla je a uvědomila si, že musely vypadnout z Karchova saka, když mu ho přetáhla přes hlavu. Otevřela jeden a uviděla, jak se na ni dívá její vlastní fotografie. Jane Davisová. K jedné stránce byl sponkou připevněn illinoiský řidičský průkaz se stejným jménem.

„Co je to?“ zeptala se Jodie.

„To mi jenom něco upadlo.“

Otevřela druhý pas a dlouho se dívala na fotografii Jodie.

Pak ho zavřela a zasunula oba pasy do zadní kapsy džin.

Vzala Jodii za ruku a začala ji odvádět ven. Při chůzi se ohnula a druhou rukou uchopila sportovní tašku. Nepočítala je, ale byla si jistá, že v tašce stále ještě zůstalo přes dvacet svazků bankovek. Víc než milion dolarů.

Pohlédla na pistoli, ležící na podlaze blízko rozbitého okna. Na okamžik o ní přemýšlela, ale pak se rozhodla nechat ji tam, kde je. Žádné zbraně.

„Pojďme,“ řekla si spíše pro sebe než Jodii.

Když procházely ložnicí, Cassie se rozhlédla po místnosti. V úlomcích rozstřeleného zrcadla uviděla několikanásobně zmnožený televizní obraz. Na každém z nich prasátko Porky Pig smekalo klobouk a říkalo: „T-t-t-to je všechno, lidičky.“

Zmatek v kasinu byl ještě v plném proudu, když vyšly z výklenku u výtahů a začaly se prodírat k východu. Cassie zdvihla Jodii a nesla ji na ruce. Obešly dva muže, kteří se na zemi prali o svazek bankovek, jež zřejmě spadly dolů, aniž by se během letu oddělily.

„Co to dělají?“ zeptala se Jodie.

„Ukazují svoje opravdová srdce,“ odpověděla Cassie.

Dorazily ke dveřím východu, aniž by zahlédly jediný modrý blejzr. Cassie se otočila, aby si zády otevřela skleněné dveře, protože jednou rukou držela Jodii a v druhé

sportovní tašku. Pohlédla nazpět přes kasino a od zápasícího davu pozdvihla pohled vzhůru k vranímu hnízdu. Viděla, jak jeden cíp zlaté záclony visí přes jeho okraj. Jinak vypadalo prázdné.

47

Veškerá pozornost Cassie byla soustředěna na to, aby se dostala k autu a rychle opustila Las Vegas. Ani ona, ani Jodie nemluvily, dokud nebyl Boxster na dálnici vedoucí do Los Angeles. Vypadalo to, jako by Cassie nemohla pořádně nadechnout, dokud nebyla dost daleko od neonové záře Stripu. Když konečně zařadila pátý rychlostní stupeň a ustálila ručičku tachometru na stodesítce, otočila se na malou holčičku, připnutou bezpečnostním pásem na vedlejším sedadle.

„Jsi v pořádku, Jodie?“

„Ano. A ty?“

„Je mi dobře.“

„Máš modřinu na tváři, tam, co tě praštil ten člověk.

Viděla jsem ho. Potom jsem se schovala v tunelu.“

„Modřiny zmizejí. Jseš unavená?“

„Né.“

Ale Cassie věděla, že je. Natáhla se a sklopila Jodiino sedadlo co nejvíce, aby mohla spát. Do přehrávače zasunula CD s Lucindou Williamsovou a potichu ho pustila.

Naslouchala slovům jejích písní a přemýšlela o rozhodnutí, jež bude muset učinit na některém místě cesty do L. A., když Jodie znovu promluvila.

„Věděla jsem, že pro mne přijdeš.“

Cassie se ohlédla. Záře z palubní desky osvětlovala obličej její dcery, která k ní upírala ospalé oči.

„Jak to, že jsi to věděla?“

„Moje maminka mi říkala, že mám strážného anděla, který na mě dává pozor. Já si myslím, že seš to ty.“

Cassie se zadívala na silnici před sebou. Cítila, jak se jí oči plní slzami.

„Strážný anděl, děťátko. Strážný.“

„Já nejsem děťátko.“

„Já vím. Promiň.“

Půl minuty jely mlčky. Cassie přemýšlela o svém rozhodnutí.

„Já vím,“ opakovala.

„Jak to, že brečíš?“ zeptala se jí Jodie.

Cassie si otřela slzy dlaní. Potom pevně sevřela volant a umínila si, že už před holčičkou neproleje ani slzu.

„Protože jsem šťastná,“ odpověděla.

„Kvůli čemu?“

Cassie se podívala na Jodii a usmála se.

„Protože jsem s tebou. A protože jsme utekly.“

V slabém světle se na Jodiině obličeji mihl zmatený výraz. „Vezeš mě domů?“

Cassie pomalu přikývla.

„Jodie, já jsem… Odteďka budeš se svojí maminkou.“

Brzy potom Jodie usnula a prospala celou cestu do Los Angeles. Cassie se na ni občas dlouze podívala a zdálo sejí, že vidí Maxe i sebe. Rozhodně měla Maxovo vysoké čelo.

Měla ji proto ještě raději.

„Miluju tě, Jane,“ řekla tichounce a použila jméno, které by jí bývala dala.

V pět hodin se temný tunel pouště změnil v předúsvitovou šeď a opuštěná krajina se postupně začala zaplňovat stavbami rozrůstajícího se Los Angeles. Cassie spolkla poslední zbytek studené kávy, kterou si koupila v nepřetržitě otevřeném McDonaldovi v Barstow. Byla na dálnici číslo 10, směřující ke křižovatce s Golden State Freeway, expresní dálnici, která protíná Kalifornii od severu k jihu a po níž by za tři hodiny mohla být dole v Mexiku.

Zapnula rádio na slabý poslech a přeladila na KFWB, stanici, která vysílá pouze zprávy a každých dvacet minut opakuje hlavní události. Zaslechla konec reportáže o skupování šampaňského pro blížící se oslavy milénia, potom hlasatel zakončil přehledem dopravní situace a začal zprávy znovu od začátku.

Její příběh byl hned první. Podívala se na Jodii, jestli ještě spí, a naklonila se k reproduktoru v palubní desce, aby lépe slyšela. Hlasatel měl hluboký a sametový hlas.

„Od dnešního rána policie pátrá po ženě, podmínečně propuštěné z vězení, která je podezřelá ze série zločinů, jichž se dopustila během jediného dne a zahrnují dvě na sobě nezávislé přestřelky a únos. Mluvčí LAPD oznámil, že Cassidy Blacková, třiatřicetiletá žena, jež strávila pět let ve vězení v Nevadě za zabití, je hledána jako hlavní podezřelá v případu dvojnásobné vraždy svých spolupracovníků, k níž došlo včera ráno. Po přestřelce v Hollywood Porsche, kde Blacková necelý rok pracovala jako obchodní zástupce firmy, došlo v hollywoodském domě Blackové k postřelení její kurátorky Thelmy Kibbleové, dvaačtyřicetileté policistky žijící v Hawthornu. Kibbleová šla, podle sdělení policie, vykonat do domu Blackové pravidelnou kurátorskou návštěvu a zřejmě nevěděla o předchozí přestřelce v prodejně aut. Policie se domnívá, že došlo k hádce a Kibbleová byla postřelena vlastní zbra
ní. V kritickém stavu byla převezena do nemocnice Cedar-Sinai Medical Center, ale jak jsme zjistili, od včerejšího večera je její stav stabilizován a očekává se jeho zlepšení.“

Cassie se naklonila kupředu, zavřela oči a hlasitě si oddechla. Thelma Kibbleová to přežila. Otevřela oči a znovu se podívala na Jodii. Děvčátko stále spalo. Cassie se soustředila na zbytek zpráv.

„Podle zpráv policie nebyla Kibbleová, vzhledem ke svému stavu, dosud vyslechnuta. V pátek večer policie rovněž potvrdila, že Blacková je zodpovědná za únos pětiapůlleté holčičky z předzahrádky rodinného domu v Laurel Canyon, kde žije se svými rodiči. Podle sdělení policie je Blacková biologickou matkou Jodie Shawové, ale krátce po jejím narození v nápravném zařízení High Desert v Nevadě dala dítě k adopci. Blacková zřejmě unesla holčičku v posledním modelu lincolnu nebo chrysleru černé barvy s tmavě zabarvenými okny. Detektivové LAPD

zpočátku vyšetřovali únos odděleně, dokud se nedozvěděli, že pohřešovaná dívka je adoptována a její biologickou matkou je Blacková. Více se o tomto zamotaném příběhu dozvíme během dne, až vyšetřování pokročí trochu dále.“

Cassie vypnula rádio. Už před sebou viděla věže zvedající se v centru města. Přemýšlela o zprávě v rádiu. Policie se přesně držela Karchova plánu. Uvědomila si, že nad ní může vyhrát, přestože je mrtvý.

„Thelma,“ pronesla nahlas.

Věděla, že Thelma Kibbleová je klíčová postava. Jestli to přežije, tak jim všechno řekne a skutečný příběh vyjde najevo.

Věděla ale, že ani to ji nezprostí viny. Všechno má na svědomí ona. Tolik zbytečných obětí. A to kvůli té fatě morganě na obzoru, za kterou se tak slepě pustila.

Pokusila se odsunout tyto neodbytné myšlenky stranou.

Věděla, že zůstanou nablízku a jednoho dne na ně bude hledat odpověď. Ale v této chvíli potřebovala mít čistou hlavu.

Sáhla do zadní kapsy pro pasy. Rozsvítila světlo uvnitř auta a oba otevřené pasy položila vedle sebe na volant, takže její fotografie byla vedle Jodiiny. Její pohled se svezl na kolonku zaměstnání. Bylo v ní uvedeno ŽENA V

DOMÁCNOSTI. Pobavilo ji to. Leův poslední žert.

Zavřela oba pasy, jeden uvnitř druhého, a přitiskla si je na srdce. Minula návěstní ceduli s označením Golden State Freeway, 2 míle. Ještě dvě míle, přemýšlela. Dvě minuly na rozhodnutí o budoucnosti dvou životů.

Podívala se na sportovní tašku na podlaze mezi bosýma nohama Jodie, její tenisky zůstaly v koupelně apartmá v Cleo. V tašce bylo více peněz, než kolik si kdy plánovala.

Víc než nový začátek. Věděla, že může odložit Boxster v jižním L. A. a za den z něj zůstane jenom holá kostra. Potom odjet taxíkem do prodejního centra automobilů v Orange County a zaplatit hotově jako Jane Davisová. Neexistovalo by žádné spojení, žádná stopa. Přejet hranice a odletět z Ensenady do Mexico City. Tam by si pak mohla vybrat, kam zamířit.

„Tam, kde je místo pouště oceán,“ pronesla nahlas.

Dala pasy nazpátek do kapsy a vypnula světlo. Při tom zavadila rukou o mince I-Ching, které měla pověšené na zrcátku. Leovy mince pro štěstí. Kývaly se dozadu a dopředu a připoutaly její pohled jako zlaté hodinky hypnotizéra.

Nakonec od nich odtrhla oči a podívala se na svoji spící dcerku. Jodiiny rty byly trochu pootevřené a odhalovaly její malé bílé zoubky. Cassie měla chuť se jich dotknout. Chtěla poznat každičkou část své dcery.

Natáhla se k Jodii, sejmula jí pramen vlasů z čela a zachytla jí ho za ucho. Vůbec to necítila a klidně spala dál.

Cassie vzhlédla zpět na vozovku právě ve chvíli, když se porsche blížil k návěstí nad dálnicí, na němž šipky směřovaly do příslušných jízdních pruhů určených pro všechna vozidla, která se chtějí vydat na jih.

48

„Jodie se pomalu probudila pod jemným dotekem Cassiiny ruky. Otevřela oči a její pohled zprvu znepokojeně bloudil po vnitřku auta. Když spatřila tvář Cassie, úzkost v jejím pohledu vystřídala důvěra, bylo to téměř nepostřehnutelné, ale bylo to tam a Cassie to viděla.

„Už jsi doma, Jodie.“

Holčička se posadila a podívala se z okna. Jely nahoru po Lookout Mountain Road a za okamžik měly minout základní školu ve Won-derlandu.

„Je tam moje maminka a tatínek?“

„Určitě na tebe čekají uvnitř. Jsem si jistá.“

Cassie zvedla ruku, odmotala ze zrcátka šňůrku mincí IChing a podala je rozespalému děvčátku.

„Vem si je. Pro štěstí.“

Holčička si vzala mince, ale v očích se jí znovu objevil starostlivý pohled.

„Půjdeš se pozdravit s mojí maminkou a tatínkem?“

„Myslím, že ne, drahoušku.“

„No, ale kam půjdeš?“

„Pryč. Někam hodně daleko.“

Vyčkávala. Stačilo, aby holčička řekla Vezmi mě s sebou, a v tu ránu by si to rozmyslela a otočila by auto zpátky. Ale tato slova nezazněla a ona je ani nečekala.

„Ale chci, aby sis něco zapamatovala, Jodie. I když mě neuvidíš, budu u tebe. Vždycky na tebe budu dávat pozor.

To ti slibuju.“

„Dobrá.“

„Miluju tě.“

Holčička nic neřekla.

„A dokážeš udržet tajemství?“

„Samozřejmě. A jaký?“

Už byly jen několik bloků od domu.

„To tajemství je, že mám ještě někoho, kdo mi pomáhá dávat na tebe pozor. Celou dobu, i když ho nevidíš.“

„Kdo to je?“

„Jmenuje se Max, ale nemůžeš ho vidět. Také tě má moc rád.“

Podívala se na Jodii a usmála se. Vzpomněla si na svůj slib, že nebude plakat, alespoň ne před ní.

„Tak teď máš dva strážící anděly. To je dost štěstí pro jednu holčičku, nemyslíš?“

„Anděly strážné. Tak jsi to říkala.“

„Máš pravdu. Strážné anděly.“

Cassie vzhlédla a viděla, že už jsou na místě. I když ještě nebylo pět hodin ráno, svítilo se uvnitř domu i venku. U

domu nebyla žádná policejní vozidla. Pouze bílé volvo stálo na příjezdové cestě. Policajti si zřejmě myslí, že nejposlednější ze všech míst, kde by se mohla objevit, je dům Jodie, napadlo Cassii. Zastavila u chodníku a nechala běžet motor. Okamžitě se natáhla přes děvčátko a otevřela dveře u spolucestujícího. Věděla, že to musí udělat rychle, ne proto, že by se policajti mohli schovávat v domě. Ale protože její rozhodnutí bylo tak slabé a křehké, že věděla, že by si to za dalších pět vteřin mohla rozmyslet.

„Obejmi mě, Jodie.“

Holčička ji objala a dalších deset vteřin ji Cassie tak pevně tiskla k sobě, že se bála, aby jí neublížila. Potom se od ní odtáhla, podržela obličej své dcery oběma rukama a políbila ji na obě tváře.

„Budeš hodná holka, viď?“

„Jodie se od ní zkusila odtrhnout.

„Chci vidět svou maminku.“

Cassie přikývla a pustila ji. Sledovala, jak Jodie vylezla ven, přelezla laťkový plot a přes trávník běžela k jasně osvětleným domovním dveřím.

„Miluju tě,“ zašeptala, s pohledem upřeným na běžící Jodii.

Domovní dveře nebyly zamčené. Holčička je otevřela a vešla dovnitř. Ještě než se zavřely, zaslechla Cassie pronikavý výkřik plný úlevy a radostný hlas neustále opakující Jodiino jméno. Cassie se natáhla a zavřela dveře u spolucestujícího. Když se opět narovnala a podívala k domu, spatřila Jodii v náručí ženy, o níž si holčička myslela, že je její maminka. Byla úplně oblečená a Cassie věděla, že během této noci nezamhouřila oko ani na minutku. Měla Jodiinu hlavu položenou pod bradou a tiskla ji stejně pevně jako Cassie před několika okamžiky. Pod vchodovým světlem rozeznávala Cassie slzy, stékající ženě po tváři.

Také viděla, jak při pohledu na porsche z jejích rtů vycházejí slova „Děkuju vám“.

Cassie přikývla, i když věděla, že v temném vnitřku auta nemůže žena její pohyb vidět. Odbrzdila ruční brzdu, zařadila rychlost, a vyrazila nahoru po Lookout Mountain Road.

49

Přes Laurel Canyon projela k Mulhollandu a pak se jeho serpentinami pustila k východu. Z odpočívadla, z něhož byla vyhlídka na celé Valley, pozorovala, jak se slunce šplhá nad

hory na východě a jeho záře se nesměle rozlévá dole po planinách. Než se vydala na další cestu, sklopila střechu Boxsteru. Chladný ranní vzduch jí sice pronikal až do morku kostí, ale aspoň ji udržoval v bdělém stavu a možná i jeho zásluhou se cítila celkem dobře. V místě, kde se Mulholland začal sklánět dolů k Hollywood Freeway, odbočila ke vjezdu na dálnici a zamířila na sever.

V duchu si vybavila onu noc na Tahiti, kdy si s Maxem šeptali sliby na celý život a kdy, jak Cassie cítila v hloubi svého srdce, byla počata jejich dcera. Vzpomínala, jak bosí pomalu tančili na pláži při hudbě, která k nim doléhala přes záliv od vzdálených světel módního letoviska. Věděla, že to, co měli společného, bylo v jejich nitru. Uvnitř jejich srdcí.

Vždycky tomu tak bylo. Konečně pochopila, že ono místo, kde se z pouště stává oceán, je lidské srdce. A to bude mít s sebou, ať bude kdekoliv.

Když dojela k hranici okrsku Ventura County, musela si dát na oči sluneční brýle. Vzduch se oteploval a vlasy jí šlehaly kolem uší. Věděla, že se musí zbavit auta a obstarat si jiné. Ale nemohla zastavit. Byla přesvědčena, že kdyby sundala nohu z pedálu nebo jen na okamžik zpomalila, tak všechno, co zanechala za sebou, by ji dostihlo. Trýznivá vina za zmařené lidské životy by se na ni na silnici s řevem vrhla a pohltila ji. Cassie Blacková znala jen jediné řešení.

Musí tomu ujet.

Tak jen svírala volant a řítila se vpřed.

Poděkování

Autor s vděčností oceňuje pomoc a úsilí několika lidí, kteří obětavě přispěli ke vzniku této knihy.

Obzvláště děkuje Jerrymu Hootenovi za jeho odbornou lekci ohledně bezpečnostního kamerového systému včetně instalace skrytých kamer. Veškerá bezpečnostní technologie popsaná v této knize skutečně existuje a je dostupná veřejnosti. Jakékoliv chyby v souvislosti s tímto tématem nechť jsou připsány na vrub autora.

Rovněž díky za vynikající tvůrčí přínos Billu Gerberovi a Eriku Newmanovi, stejně jako Bryanu Burkovi, Marku Rossovi, Courtenay Valentiové, Stevu Crystalovi, Lindě Connellyové a Mary Lavelleové.

Neméně je autor vděčný Joelu Gotlerovi za jeho pomocnou ruku a za název tohoto románu. Také díky Philipu Spitzerovi, Dennisu McMillanovi a Gene Griepentrogovi, kteří dříve působili v Kalifornském úřadu pro výchovně nápravná opatření v oddělení kurátorů a služeb pro veřejnost.

Kniha s titulem Nová moderní kouzla s mincemi od J. B.

Boboa, publikovaná firmou Magie, Inc., se rovněž stala pro autora cenným zdrojem informací.

A nakonec díky Michaelu Pietschovi, redaktoru Little, Brown & Co. Publishers, za jeho „lví podíl“ na konečné podobě Zrádného měsíce.

Advertisements